Krátký update k vHFR druhého Avatara

Soudě dle téměř milionové návštěvnosti i aktuálního obsazení kinosálů už se asi nenajde moc diváků, kteří by druhého Avatara neviděli. A vzhledem k tomu, jak velká část projekcí je v HFR, se lze spolehnout, že právě vysokosnímkovou variantu už většina z vás otestovala. Krátkou rozprávku o tom, jak vlastně Cameronův další pokus o technologickou revoluci dopadl, si proto neodpouštím čistě proto, abych původní text o možnostech formátu neponechal bez follow-upu a proto, abych si v diskuzi vyslechl i vaše dojmy.

Když už jsme follow-upů, začnu připomínkou blusletteru, kde jsem rozebíral nejlepší možné projekce Cameronova megafilmu. K HFR variantě jsem měl tři doporučení nejlépe vybavených kinosálů: pražská Hostivař nebo Chodov a semilská Jitřenka. Sám jsem nakonec skončil v Premiere Cinemas Hostivař, jediném místě v Praze, kde hrála varianta nejen ve 3D s HFR, ale navrch v 1.85:1. Nakonec jsem toho ale litoval.

Parametry projekce v sálu č. 10 totiž vedly ke značnému zklamání a k opakovanému utvrzení se, že v Česku krom IMAXu za návštěvu stojí už jen máloco. Vizuální opojnost druhého Avatara tu totiž trpěla extrémně nízkou svítivostí projektoru.

Je samozřejmě fér uznat, že nízkou svítivost značily už distribuční pamflety. Ale o těch nikdo (normální) neví - a upřímně, já o ní sice věděl, ale stejně jsem byl zaskočen. Oči si nakonec zvykly a vlastně se nízký jas a kontrast daly překousnout, jenže aby toho nebylo málo, trpěl i zvuk. Vedle nepříjemně nízké hlasitosti audio po většinu času znělo, jako by mu vypadl jeden z kanálů. Je to těžko ověřitelné, ale přísahal bych, že třeba v hudbě nebo některých efektech vyloženě chyběly zvukové informace - potvrdil jsem si to pak jednoduchým testem: Titulková píseň zněla lépe než v kině i na obyčejném YouTube streamu. V Hostivaři jsem předtím byl naposledy na Seveřanovi, kde projekce vypadala takhle (ano, skutečně měla modrý pruh přes třetinu obrazu):

… asi se tam tedy už vracet nebudu (nutno dodat, že na e-mailovou výzvu ke kontrole projektoru jsem byl ujištěn, že dojde k nápravě, takže abych Premiere Cinemas nekřivdil, možná už je projektor s v sálu opravený).

Pojďme radši k pozitivům. 1.85:1 druhému Avataru sluší, a to samozřejmě především během akčních scén nebo “National Geographic sekvencí”. K tomu si dovolím dodat kontroverzní myšlenku: Filmu by slušelo i přepínání poměru stran. Vím, že například u nolanovek na něj mnoho lidí nadává, ale vyslechněte mě:

Jak víme, “vertikálně se rozevírající poměr stran” tvůrci zpravidla volí pro zdůraznění měřítka, kdežto 2.39:1 a podobné “nudle” mohou podtrhávat intimitu nebo emociální sílu scén. Samozřejmě to jde i obráceně, ale když se podíváte na nolanovky, M:I, marvelovky a valnou většinu takto točené mainstreamové produkce poslední dekády, dá se generalizovat první variantou. Sequel Avatara je přitom v mnoha místech velice intimní film, kterému by v případě 1.85:1 projekcí “zúžení” klidnějších sekvencí slušelo: Divák by se více soustředil na emoce tam, kde by to bylo potřeba, a naopak si užil absolutní pohlcení ve zbytku filmu.

Argument pro proměnný poměr stran je do jisté míry stejný jako u variabilního HFR. Jestliže se nacházíme v době, kdy moderní produkční i distribuční technologie umožňují variabilitu formátů, je legitimní bavit se o jejím častějším užívání. Vždyť přepínání poměru stran je mnohem obvyklejší, než možná tušíte. V IMAXu už je víceméně standardní součástí každého “Filmed for IMAX” snímku a s kompletní digitalizací produkce se k němu uchyluje stále více tvůrců i mimo prémiové formáty. Hrátky s poměrem stran se navíc přelily také do televizní tvorby, což je ale zase na jiný text (ano, mám ho rozepsaný, ano, už teď má jedenáct normostran).

Fór je v tom, že technické stránky, tedy změny poměru stran jako takové, si běžný divák ve valné části případů vůbec nevšímá. Můžete se ale spolehnout, že na něho podprahově změna působí právě výše zmíněným zdůrazněním emocí nebo epiky.

Takže když už vHFR, proč ne vAR? Kdyby se s ním pracovalo opravdu koncepčně (což, nutno podotknout, se z výše zmíněných nikde nedělo), mohl by to být další skvělý tvůrčí nástroj (z opravdu dobrých příkladů mě napadá třeba Wandavision, kde se velice přepínalo mezi 4:3, 2.35:1 i 1.85:1 - a fungovalo to).

Klasicky jsem odskočil od tématu, takže pojďme k HFR jako takovému. K mé radosti do značné míry platí, co jsem předvídal už na základě sledování konverze prvního dílu a krátké ukázky ze dvojky: Pokud bych to měl zjednodušit, jakmile se děj odehrává pod vodou, přepíná Cameron do HFR a vypadá to fantasticky. Jakmile je scéna klidnější, vrací se ke 24fps a vypadá to …. normálně. K nepříjemným deviacím dochází pouze v exteriérech, kde se HFR ještě trochu hledá a může člověka “kopnout do očí”.

Asi první větší scéna, kde je přechod do HFR znatelný a bohužel i nepříjemný, je přepadení vlaku v úvodu. Jedná se o na Cameronovy poměry malou akční scénu (která by samozřejmě v jiném filmu byla jedním z highlightů). I za svou krátkou stopáž ale dovede odhalit nedostatky HFR, které se přes veškeré hrátky v TrueCut softwaru, o kterém jsme mluvili minule, nepodařilo odstranit: Sice se nedá mluvit přímo o soap opera efektu, ale pohyb působí dost nepřirozeně na to, aby člověka trklo, že je něco v nepořádku (což mi potvrdil i technicky neznalý kamarád, který s námi na projekci byl). Postavy a jejich pohyb působí gumově a budí dojem, jako by se jich netýkala gravitace.

HFR probouzí podivný vizuální fenomén, který teď odborně pojmenuji Gumídkový efekt: Jakmile se postavy začnou v HFR jakkoli pohybovat, jejich interakce s prostředím přestává působit “uzeměně” a znanadání hopsají jak Gumídci méďové. Méně idiotsky to popsat neumím, ale Cameron má v exteriérech - a zvláště v těch za denního světla - ještě co dohánět.

Jak ale název napovídá, druhý Avatar se po většinu naprosto enormní stopáže odehrává ve vodě. Tady naštěstí problém mizí. Nedávno jsem četl zajímavou myšlenku, že HFR funguje pouze tam, kde na postavy nebo objekty ve scéně nepůsobí gravitace, případně ji něco tlumí. Proto mohou vypadat skvěle létání, potápění, případně v jiném filmu třeba vznášení se ve vesmíru. Jakmile ale vezmete v potaz přímý vliv gravitace na jakýkoli objekt, který přichází do kontaktu se zemí, někde v mozku se nám přepne tlačítko a iluze je pryč. Gumídkový efekt. To se chytí.

Ať už to tak je nebo ne, druhý Avatar sice ve zmíněném úvodu klopýtne, ale s přibývající stopáží se podobné excesy neopakují. Naopak, každé “přepnutí” je méně a méně zřetelné. Dokonce si troufnu říct, že za poslední hodinu, tedy během celého velkolepého finále, si ho běžný divák absolutně přestane všímat. Neřekl bych přitom, že je to o zvyku - mozek totiž díky variabilitě často “přepíná zpět do 24fps”, tedy každý skok do vyšší snímkové frekvence je nanovo. Opravdu je to o tom, že Cameron technologii používá selektivně a tam, kde se to hodí - a dobře.

To nejlepší jsem ale ještě nezmínil: Díky HFR vypadá fenomenálně 3Dčko. Nemusíme si vyprávět o tom, jak Cameron technologii s uvedením prvního Avatara posunul a jak zůstává jedním z mála filmařů, kteří ji umí použít opravdu dobře. Leč kvalita stereoskopického efektu je ve druhém Avatarovi opět o level dále. Troufnu si říct, že lepší 3D jsme nikdy neviděli. Nejen to, jsem si docela jist, že lepší do dalšího dílu ani neuvidíme. Hloubka prostoru, efekt pohlcení a hlavně “koukatelnost” (nebolí oči ani hlava - ve velkém díky HFR) jsou úplně odstřelené od veškeré “konkurence” (uvozovky tu nejsou jen proto, že Cameron konkurenci v používání 3D nemá, ale i proto, že za poslední roky se krom postprodukčních konverzí dobré 3Dčko ani neobjevilo).

Aniž bych to myslel hanlivě, Cameron prostě natočil fenomenální atrakci. Ať už na Avatara 2 koukáte z jakékoli technické stránky, jedná se o etalon: Trikově, stereoskopicky, “vysokosnímkově” i jakkoli jinak. Jestli se dá o nějakém filmu říct, že je naprosto nutné ho vidět v kině, je to Avatar. Jestli se o nějakém filmu dá říct, že je naprosto nutné vidět ho ve 3D, je to Avatar. Platí to ale o HFR?

Ne tak docela.

Ano, 3D v něm vynikne lépe. Ano, pohyb je méně náročný na oči, což při tříhodinové stopáži ocení skutečně každý. Ano, občas je ta imerzivnost ohromující. Ale také to je něco, čeho si člověk tu a tam chtě nechtě všimne. A to je prostě problém. Pokud ho Cameron a softwary jako TrueCut nebudou schopny eliminovat, nezačnou se k této technologii přiklánět další filmaři (samozřejmě krom experimentátorů). Na rozdíl od 3D tu navíc nebude ani ekonomický tlak ze strany studií - zatímco při 3D boomu chtělo své 3D každé studio i proto, že si mohlo následně říct o více peněz za lístky, v případě HFR by se návštěvníkům kin prémiová cena vstupenek obhajovala jen stěží. Všude se sice o vHFR píše, nikdo vám ale neřekne, že byste si kvůli němu měli připlácet - a nikoho to ani nenapadne.

Zakončil jsem to trochu negativně, ale pořád si myslím, že Cameron na poli vHFR odvedl ohromný kus práce, který je třeba ocenit. Dovedu si totiž po tomto zážitku představit, že bych se tak zkusil podívat i na jiný 3D HFR film, což je něco, co jsem si po Hobitech nebo filmech Anga Leeho prostě neřekl. Kde je nejzásadnější rozdíl? V iluzi.

Zatímco u HFR verzí Hobita, Blížence nebo Uličky slávy si člověk připadal jako při sledování inscenace, prostě herců, kteří se v kostýmech pohybují po placu, při sledování Avatara 2 je člověk kompletně ponořen do fiktivního světa a ani tam, kde zpozoruje změnu snímkové frekvence, není z této iluze vytržen.

Tedy alespoň tak jsem vHFR vnímal já. Velice mě zajímá, jak jste na tom vy? Dali jste nové technologii šanci? Líbila se vám? Vytrhla vás z příběhu? Nebo vám naopak pomohla se do fiktivního světa ještě více ponořit? Chtěli byste tak vidět více filmů? Podělte se o své dojmy na zdejším fóru!