Jak se liší Liga spravedlnosti Zacka Snydera od kinoverze? A proč má černé pruhy po stranách?

Když se začaly objevovat první ukázky na Snyderův sestřih Ligy spravedlnosti a byly ve 4:3 formátu, lidé to v lepším případě považovali za špatný vtip nebo důsledek faktu, že se film nachází v postprodukční fázi, v horším případě změnu poměru stran vnímali jako manifestaci snyderovské artsy-fartsy nabubřelosti. Takže když se Justice League v 1.33:1 nakonec objevila i jako finální produkt na českém HBO Go (resp. americkém HBO Max), nejčastěji se v recenzích, tematických článcích a podcastových rozborech mluvilo o tom, že Snyderovi prostě ruplo v bedně a jeho umělecká rádoby vyhraněnost dávno překročila mez zdravého rozumu. Což samozřejmě podtrhla o pár dní později vydaná černobílá verze.

Je snadné se do Snydera v tomto kontextu navážet a naopak vůbec není jednoduché ho obhajovat. Veškeré fanouškovské machinace za "ReleaseTheSnyderCut" hnutím jsou totiž ve světě filmového fanouškovství považovány za toxické. Takže na jednu stranu Snyderovu “betaverzi” Justice League netrpělivě očekávali fanoušci takzvaného DC SnyderVerse, tedy světa DC Comics dle Snyderovy vize; na druhou stranu film předem zatracovala odborná veřejnost. Nutno dodat, že ta nakonec trochu povolila a Snyderův čtyřhodinový opus komunikovala spíše pozitivně. Posměšky nad “temností” a rádoby uměleckou vyhraněností v podobě 4:3 obrazu však zůstaly. Jenže často se opírají o trochu zcestné myšlenkové pochody. Mezi ty nejhorší se řadí domněnka, že kvůli Snyderově potřebě prezentovat Ligu spravedlnostit v akademickém formátu přijdou diváci o část obrazových informací, tedy že se jedná o ořez. Což je samozřejmě nesmysl. Leč opakuje se v mnoha podobách i na místech, kde bych ho pro jistý odborný základ nepředpokládal (jako jsou právě filmové weby) a jelikož jsem na podobné úvahy nebo neznalost narazil i v různých technicky zaměřených skupinách na sociálních sítích, řekl jsem si, že nebude od věci uvést tyto nesrovnalosti na pravou míru.

No a když už u té Ligy spravedlnosti budeme, můžeme si rovnou říct, proč se vlastně po dvou letech objevila znovu v jiné podobě - a co od nové verze čekat. Vlastně tím začneme. Protože možná to neplatí o všech čtenářích Blu-space, ale jelikož se mi s dotazem, co je nová Justice League, ozývají zákazníci Blu-shopu, pravděpodobně platí, že ne všichni filmoví nadšenci tuší, v čem je jádro pudla.

Trocha nedávné filmové historie ve zkratce: Když Zack Snyder připravoval Ligu spravedlnosti, v úplně rané fázi se jednalo o trilogii. Ta se v pre-produkci smrskla do dvou filmů, aby si to nakonec studio rozmyslelo a nechalo Snydera a jeho scenáristy škrtat tak dlouho, až zůstala kostra příběhu na jeden sakra dlouhý celovečerák. Snyder ho natočil patřičně po svém. V postprodukční fázi - pravděpodobně někdy po prvním hrubém sestřihu - se ale studiu přestalo líbit, jakým směrem se režisérova vize ubírá.

Zatímco Warneři si představovali veselou komiksárnu s odlehčenými motivy - a byla to představa čistě vykalkulovaná na základě úspěchu marvelovek, ne opřená o nějakou vizi; Snyder pokračoval ve své ponuré adaptaci DC komiksů. Někdo by ji nazval dospělejší, někdo temnou, vyhraněnou, někdo jiný zase nabubřelou a neopodstatněně násilnou. Rozhodně však Snyderovi nelze upřít konzistenci, neboť jeho komiksárny jsou takové celou dobu - ať už to byl Muž z oceli, Batman v Superman, které režíroval, nebo první Wonder Woman, kterou produkoval, napříč “jeho universem” (internet tuto sérii přejmenoval na “SnyderVerse”) se prolínají především motivy smrti, ztráty a “superhrdinských pochybení”, které jsou saturovány režisérovou ponurou stylizací: Vše je zabaleno do hyperstylizovaných vizuálů oslavujících násilí, protěžujících ikonografii a zaměřujících se na superhrdiny jako bohy. Což lze říct i o příbězích - Snyder se tak utápí v glorifikaci superhrdiny, až zapomíná, proč vůbec takový nadčlověk existuje: Aby chránil nás obyčejné lidi. Snyder má jakousi tunelovou vizi, kde pro nikoho jiného než komiksová božstva nezbývá místo. Někomu proto přijde, že jeho filmům chybí emoce.

Studio tedy s touto vizí nebylo spokojené a se Snyderem tak dlouho bojovalo, až režisér od natočeného ale nedokončeného projektu odstoupil. Oficiální verze byla, že boj vzdal kvůli rodinné tragédii (jeho dcera Autumn ve stejné době spáchala sebevraždu), ale ať už kvůli kostrbaté historii, nebo kvůli opakované snaze Warnerů ohnout projekt podle svých představ je jasné, že okolnosti byly komplikovanější.

Co pak s projektem, který je do značné míry hotový, ale nejste s ním spokojeni? V Hollywoodu je několik známých “opravářů”, kteří jsou na polámanou kostru schopni nabalit trochu svalstva, aby držela pohromadě. Asi nejznámější je Tony Gilroy. Ale Warneři se rozhodli, že chtějí-li taškařici s odlehčeným tónem ne nepodobným Marvelu, nejsnazší bude sáhnout po někom, kdo tento tón u Marvelu do značné míry nastavil - a zavolali Jossu Whedonovi, režiséru prvních dvou Avengers. Whedon onen hrubý sestřih očesal tak, aby ze čtyřhodinového opusu zůstala dvouhodinová blockbusterová jednohubka, a tedy vystřihal několik dějových linií. K tomu několik scén přetočil, při dotáčkách připsal pár mizerných fórků a voilá, Liga spravedlnosti v takové podobě, v jaké jsme ji v roce 2017 viděli v kinech, byla na světě.

Problém je, že Snyderův materiál byl vizi studia a Whedona doslova nepoddajný. Když natočíte ponurý příběh o “smutných superhrdinech”, těžko přestřiháním a vložením několika blbých fórů vytvoříte odlehčenou zábavu. To prostě nejde. Liga spravedlnosti proto působila jako nekonzistentní film, jehož temné pasáže prolínaly nemístné rádoby veselé scénky jako Aquaman sedící na Lasu pravdy a zpovídající se ze svých vnitřních démonů.

Zpod Whedonovy reimaginace stále vystrkovala růžky Snyderova původní vize a na internetu se pomalu začaly sdružovat skupiny, které vyžadovaly její vypuštění do světa. Snyder mluvil o tom, že má doma na harddiscích svůj čtyřhodinový hrubý sestřih, fanoušci vyžadovali, aby mu Warneři dali šanci, odborná veřejnost mezitím pochybovala, že něco takového vůbec existuje a scházela se na konsenzu, že tzv. Snyder Cut nikdy nespatří světlo světa. Snyder produkt dále teasoval, fanoušci dále tlačili, mezitím se objevilo několik virtuálních kauz, díky nimž se tento fandom začal považovat za toxický, což filmovým recenzentům a zpravodajům dalo další munici k sestřelování tohoto “mýtu”. Do toho všeho se začaly objevovat stížnosti na Whedonovo hrubé chování na placu dotáček … o Lize spravedlnosti se prostě dva roky prakticky konstantně mluvilo.

Pak přišla pandemie.

Kina zavřela, vedle Netflixu naprosto brutálně vstoupil na scénu Disney+ a studia vycítila potřebu urychlit přechod na vlastní streamovací platformy. V případě Warnerů, resp. AT&T, které je vlastní, to znamenalo vytvoření HBO Max. No a co potřebujete, abyste někoho na svou platformu nalákali? Samozřejmě obsah, nebo-li content, jak je teď trendy říkat. Už to nejsou umělecká díla, už je to content, který studia tlačí jak Baťa cvičky. Někdy v této době vycítili Snyderovi šanci a Deborah, režisérova manželka a producentka, začala na základě statistik o dosahu konverzací na sociálních sítích o “ReleaseTheSnyderCut” prezentovat studiovým pohlavárům, jak by ohlas kolem alternativního sestřihu Ligy spravedlnosti mohl “natáhnout” do nově spuštěné platformy HBO Max potenciální zákazníky. Studio na financování druhé verze Ligy spravedlnosti kývlo, dalo Snyderovým cirka sedmdesát milionů dolarů na dokončení vizuálních efektů a nějaké ty dotáčky (Snyder díky nim přidal dvojitý epilog) a z mýtu se stala skutečnost.

18. března 2021 vyšla na HBO Max (a tedy v Česku na HBO Go) Liga spravedlnosti Zacka Snydera. Na fyzických nosičích ji očekáváme během léta a osobně doporučuji počkat spíše na ty - streamovací komprese obrazu totiž Lize spravedlnosti moc nesluší a o tom, jak brutálně byl komprimován zvuk, ani nemluvě. Pokud si člověk chce opravdu střihnout audiovizuální zážitek srovnatelný s kinem, u těchto velkofilmů je streaming díky znatelné kompresi stále pozadu - na českém HBO je film pouze v HD, v SDR a s dvoukanálovým zvukem. Na “Max” verzi, která za pár měsíců dorazí i do Česka, je sice v Ultra HD včetně HDR, navíc s Dolby Atmos, ale komprese je tu velmi citelná. Prostě to ještě není vončo.

Nakousnul jsem technickou stránku, ale pojďme nejdříve k podobě nového sestřihu. Už jen podle délky je jasné, že Liga spravedlnosti Zacka Snydera je zásadně odlišné monstrum od Whedonovy, ten totiž splnil požadavky studia a film stlačil do dvou hodin. Snyder se naopak na stopáž neohlížel a jeho původní verze má 242 minut. Pokud nejste na taková čísla u filmových stopáží zvyklí a mozek odmítá udělat přepočet, tak ano, jsou to čtyři hodiny.

Čtyři.

Hodiny.

Pokud zůstaneme u řeči čísel, Whedon pro účely kinoverze přetočil 16 scén do alternativní podoby a 7 jich napsal a natočil nových. V obou podobách blockbusteru najdete 22 scén, které se od sebe liší “pouze” střihem. No a v původní Snyderově Lize spravedlnosti je pak 24 “nových” scén, které ve Whedonově nebyly.

V praxi to znamená extrémně odlišný tón a variace některých dějových linií. Jakmile se Whedon ujal dotáček, do všech scén, kterými Justice League okořenil, uvedl svou vizuální estetiku s jasnými kořeny v televizní tvorbě. Tu opřel o humor. Na úrodnou půdu ale jeho snaha dopadá jen vzácně. Většinou jsou vtipy nemístné, dětinské a nebo rovnou laciné (například Flashovo zakopnutí a pád na Wonder Woman byl tak otřesný sexistický dodatek, že ho Gal Gadot odmítla natočit a střídal ji double). Na kinoverzi je prostě vidět zadání studia: Chceme odlehčenější film. Teď už můžeme říct, že historie Warnerům jasně ukázala, jak zbytečný pokus o jakoukoli korekci byl. Whedonova Liga spravedlnosti nedrží pohromadě a snaha zkracovat, kde se dá, jí značně ublížila. Otázkou už tedy je pouze to, o kolik lepší nebo horší je Snyderova původní vize?

Hned na úvod je důležité říct, že “nová” Liga spravedlnosti do značné míry působí jako tzv. assembly cut, tedy první hrubý sestřih, který tvůrci “poskládali” z natočených materiálů do jakési betaverze filmu. Justice League nyní působí, jako by jí chyběl střihač, přísný producent, i dramaturg. Důsledek je předvídatelný (a popravdě přesně takový, jaký se dal očekávat, když Snydera nikdo nehlídal): Skoro každá scéna Ligy spravedlnosti působí roztahaně a bez rytmizace. Snyder se pravděpodobně neumí rozloučit s žádným ze statisíců filmových políček, která naexponoval, a tak se pod jeho dohledem vše nekontrolovaně dlouho vleče. Roztahanost podtrhává režisérova zamilovanost do slow-motionu a stylizace jak vystřižená z hudebního emo videoklipu.

Kde Whedon dramaticky zkrátil uvedení Aquamana a jeho pochod po molu podkreslil energickým metalovým soundtrackem - a velice rychle ho utnul, tam Snyder za melancholických tónů utápí superhdinu v alkoholu a ten samý záběr natahuje donekonečna. Kde Whedon raději střihal a postavám žádný prostor nedopřál, tam Snyder opět za dramatické hudby sleduje (jak jinak než ve slow-motionu) smutnou Lois Lane, kterak každé ráno chodí k Supermanovu památníku. Kde pod Whedonem postavy jako Flash nebo Cyborg nemají vůbec žádnou historii a tím pádem ani vývoj, tam je Snyder dlouhé minuty představuje jako (zvlášť v Cyborgově případě) trýzněné duše, které hledají svůj smysl a místo ve společnosti. Ve slow-motionu, jak jinak. Pod Whedonem je každý superhrdina vtipná rocková hvězda, Snyder své postavy vidí jako deprimované polobohy na rozcestí. Obojí jsou polarizované extrémy, které rozhodně nemohou koexistovat v jednom filmu. Ať už se vám líbí to či ono, teď si mezi oběma interpretacemi můžete vybrat.

Jisté je, že Snyderův film je koherentnější, protože ho nenabourává diametrálně odlišná tvůrčí vize někoho, kdo k JL přistupuje jako obyčejná nájemní síla. Před divákem se tak odhalují problémy dvou odlišných produkčních přístupů: Pokud se bavíme o filmu plně nebo částečně kontrolovaném studiem, je jasně vidět, že necitlivé zásahy producentů, kteří k blockbusteru přistupují jako k obyčejnému produktu, jsou minimálně tady ku škodě (a JL odhaluje, jak drsné mohou tyto zásahy být). Pokud se bavíme o filmu plně kontrolovaném režisérem, nad kterým ani nestojí producent, aby se s ním hádal, ani dramaturg, aby ho korigoval, ani mu nenapovídá střihač, aby uhladil hrany natočených materiálů, může film nabobtnat a zavánět pomyslnou tvůrčí onanií. Opět jsou to dva vzdálené extrémy.

Na existenci dvou sestřihů Ligy spravedlnosti je super, že tyto extrémy názorně předkládá filmovým nadšencům, kteří by jinak obdobný kontext a vhled nikdy nezískali. Ostatně z hlavy mě napadají pouze alternativní studiové / režisérské sestřihy Odplaty a Království nebeského, o moc více filmů, které by odhalovaly dramatické zásahy studia, není - a kolem těchto rozhodně nebylo ani zdaleka tak velké haló jako kolem Ligy spravedlnosti, ačkoliv by si ho zasloužily.

Snyderovu Ligu spravedlnosti je proto do jisté míry nutno považovat za experiment - a v souvislosti s tím se vlastně můžeme zpětně stavět jako k experimentu i ke kinoverzi. Až poté ji můžeme hodnotit jako film: Film uměle natahovaný, bez rytmizace, díky jejíž absenci se ony čtyři hodiny mohou zdát dvojnásobně dlouhé. Film bez jakékoli sebereflexe. Film plný logických děr v příběhu a ačkoli zaměřený na postavy, tak emocí prostý a odměřený. Ale také film, který i přes onu uměle natahovanou stopáž nepůsobí nudně, nabídne velkolepou podívanou, značně rozšíří mytologii svého světa a tu zasadí do pevně sevřené vize. Snyderovi nelze upřít, že točí velice specificky a pokud vám seděly ikonografické výjevy v Muži z oceli nebo v Batman vs. Superman, budete se při sledování jeho Ligy spravedlnosti tetelit blahem. Pravda, občas člověk musí zaplatit daň v podobě času stráveného sledováním například Flashe, kterak ve slow-motionu sbírá párky. Ale k Justice League si člověk při vědomí toho, za jakých okolností byla dokončena, musí sednout se zvýšenou ochotou tolerovat jinakost.

V čem konkrétně se tedy Snyderova plnotučná JL odlišuje? Jak jsem už naznačil, více prostoru dostaly prakticky všechny postavy. V čele je v tomto ohledu Lois, Flash a především Cyborg, jehož zrození, vztah s otcem a objevování nových schopností je do jisté míry středobodem Ligy spravedlnosti. Vedle Whedonovy verze je to extrémní kontrast, tam byl totiž Cyborg redukován na postavičku, která jen doplňovala kompozici a jejíž dialogy se omezily asi na dva řádky textu.

Ústřední záporák Steppenwolf je vyrenderován v odlišné podobě (která bez debat funguje lépe), také má více prostoru a jeho dějová linka i osud jsou docela jiné od kinoverze. Ve filmu se navíc objeví arcizáporák Darkseid. I kolem něho se mytologie rozšiřuje a ačkoli se v jeho dobyvačných plánech kroutí nepochopitelné scenáristické kličky a díky nim vznikající logické lapsy, jeho přítomnost filmu prospěla. Už jen proto, že hlavní dějová linie s motherboxy je pochopitelnější, že se objeví temný Superman a že celé finále je díky jeho existenci docela diametrálně odlišné. Což mimochodem znamená více akce. A i v místech, kde se akce “opakuje”, tedy ve styčných bodech, kde jsou obě Ligy spravedlnosti skoro stejné, šlape Snyder na plyn horlivěji - bitkařinu umí o mnoho lépe než Whedon a čtyřhodinová JL díky tomu v akčních pasážích lépe naplňuje divácké blockbusterové tužby.

“Nová” Liga spravedlnosti je strašně zajímavá v mnoha ohledech a snad jsem alespoň některé z nich osvětlil. Je to lepší film než první studiový pokus? Určitě ano. Je to dobrý film? … Ale docela ano. Má spousty vad na kráse? Rozhodně. Otřesný trojitý epilog a násilné vtlačení Martian Manhuntera do dvou scén rozhodně vedou. V těch čtyřech hodinách se však paradoxně rozplynou. Co je pro diváka důležité: Dostane ohromně velkolepý biják se skvělou akcí, zajímavou mytologií a osobitou stylizací, díky níž často působí spíše jako rozpohybovaná komiksová políčka, než jako klasický blockbuster.

Co je nepochopitelné a na co se asi nikdy nedozvíme odpověď: Retrospektivně nelze na Snyderovu filmu vypozorovat prvky nebo motivy, se kterými by mělo studio mít problém. Proč jsme před pár lety dostali takový paskvil, jaký jsme dostali, zůstane tajemstvím. Teď už ale můžeme s jistotou tvrdit, že kdyby Warneři Snyderovu Ligu spravedlnosti se zdravým producentským přístupem mírně očesali a bez dramatických zásahů do příběhu ji stlačili do tříhodinové podoby, dostali bychom konkurenceschopnou komiksárnu, za kterou by se nemusel nikdo stydět. Takhle jsme dostali nejdříve její přetočenou a nedomrlou alternativu, které nejvíce škodil brutální zásah studia, abychom po pár letech dostali mnohem ucelenější film, kterému nejvíce škodí absence kontroly studia. Ano, je to podivný paradox. Někde v jiné realitě existuje třetí sestřih, který je na půli cesty mezi oběma existujícími a je naprosto fajn.

Ať už se vám film líbil, nelíbil, líbit bude, nebo líbit nebude, je vysoce pravděpodobné, že se pozastavíte nad jeho audiovizuální podobou. Ne kvůli odlišnému barevnému gradingu, jiné hudbě nebo jiným digitálním efektům, ale kvůli poměru stran, ve kterém je prezentován: Zatímco pod Whedonovým dohledem byla Liga spravedlnosti v kinech a následně i na fyzických nosičích / streamingu v 1.78:1, tedy ve formátu videa, který kompletně vyplňuje obrazovou plochu 16:9 televizorů a digitálních projekcí, pod Snyderem spatřila světlo světa v na dnešek velice neobvyklém 1.33:1, tedy ve 4:3. Ano, to je poměr stran, ve kterém byly staré CRT televizory.

Docela hodně lidí se kvůli tomu rozohnilo (máme fakt problémy prvního světa …). Podle toho, jak se o tématu mluví v recenzích, článcích, podcastech a komentářích, se dá bezpečně generalizovat a tvrdit, že pro toto tvůrčí rozhodnutí jednak téměř nikdo nenašel pochopení, jednak mu téměř nikdo nerozumí. Pojďme si tedy vysvětlit, jak se to s tím “ořezem” vlastně má.

Zack Snyder Ligu spravedlnosti netočil na digitální kamery, jak je u současné mainstreamové produkce zvykem, ale analogově, tedy na klasický 35 mm kinofilm. Respektive on zvolil tzv. Super 35 variantu, což je stále klasická pětatřicítka, ale pro obrazový záznam využívá větší plochu filmového políčka, neboť se materiál exponuje i přes část, která je jinak rezervována pro magnetickou zvukovou stopu. Jestliže klasické filmové políčko 35 mm kinofilmu má rozměry 18.6 x 22 mm, Super 35 “se roztahuje” o další dva milimetry (přesně je to 18.66 x 24.89 mm). Na poměr stran výsledného produktu to úplně nemusí mít vliv, říkáme si to spíš proto, abychom se měli od čeho odrazit a proto, že ze Super 35 díky větší záznamové ploše logicky dostanete o něco vyšší rozlišení při následném skenování (takže se můžeme těšit z nativního 4k masteru).

Co je ale pro nás důležité, na Super 35 mm kinofilm se kamerou snímaný obraz exponuje ve 4:3, protože v tomto poměru stran je plocha políčka. Takže to, co kameraman zvěční na placu při natáčení, není ani obvyklá filmová 2.35:1 “nudle”, se kterou se vídáme v kinech, ani 1.85:1 widescreen, ani nic jiného. Je to klasický akademický 1.33:1 záznam. Liga spravedlnosti tedy ve 4:3 vznikla. Jestli někdo mluví o ořezu, je mimo. Oříznutá paradoxně byla Whedonova verze, a to nejen co do stopáže, ale i do množství obrazových informací v samotné prezentaci. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Možná se budete divit, ale ve skutečnosti je takto natočeno mnoho filmů, které vznikaly na 35 mm kinofilm: Jsou snímány ve 4:3 a až následně se upravuje jejich poměr stran ořezem. Nebudu do článku zatahovat témata jako anamorfická skla, open-matte, cinemascope a podobné, protože to bychom se dostali hluboko do králičí nory. Pro naše účely bude stačit, když si uvědomíme, že podoba filmu není ani tak o tom, jak ho zaznamenáte, protože hrubé materiály se při postprodukci značně upravují, ale jak ho komponujete. Tedy s jakým poměrem stran operujete jako režisér a kameraman při samotném natáčení.

Můžete totiž zaznamenávat v 1.33:1, ale kompozici předem uzpůsobujete třeba pro 1.85:1 nebo 2.35:1, jejichž hranice jsou zpravidla “zakresleny” na náhledových monitorech nebo v hledáčcích. Proto se mimochodem dříve dělo, že se trailery na filmy objevovaly v tzv. open-matte verzích - pro příklad nemusím sahat daleko, na jeden takový jsem tento týden narazil při nasazování dvou odlišných trailerů do profilu Něco na té Mary je na Blu-shopu (a paradoxně pak film vyšel přesně mezi v 1.85:1):

Kameraman tedy snímá materiál ve 4:3, ale jelikož před natáčením padlo rozhodnutí, že film bude prezentován ve 2.35:1, komponuje se právě pro tento poměr stran. Mimo jiné vzniká ještě výhoda, že díky existenci “přesahů” se může kompozice postprodukčně ladit. A ve velmi vzácných případech se třeba za časů VHS mohl film objevit v podobě, která nabízela více obrazu než kino.

Důležité je každopádně vědět, že ať už je film snímán na jakoukoli technologii, její hrubý záznam zpravidla vypadá jinak než to, co pak uvidíme v kinech . Tomu se říká tvůrčí záměr a je velice důležité ho brát v potaz pokaždé, když mluvíme o poměrech stran a vizuální podobě filmů všeobecně.

V případě Justice League si proto musíme uvědomit, že Zack Snyder opravdu točil se záměrem uvést ji ve 4:3, což potvrdil jak on sám, tak jeho kameraman Fabian Wagner. Toho mimochodem Snyder volbou poměru stran zprvu zaskočil. Sám ale 1.33:1 v případě superhrdinského filmu přišel na chuť - vizuálně je při takovém formátu snazší zdůrazňovat velikost superhrdinů a pracovat s jejich “nadlidskostí” ve vertikálním prostoru místo horizontálního.

Ve SnyderCutu jsou tuny záběrů, které by po ořezu byly přinejmenším zásadně méně dramatické, občas by ale mohly i ztratit význam:

Takže ještě jednou krátce: Liga spravedlnosti ve 4:3 vznikla už před těmi čtyřmi lety. Pokud ji tak Snyder nyní prezentuje, nejedná se o ořezaný obraz ani žádnou úpravu. Jedná se o nativní podobu filmu.

V kontextu uvedení JL na HBO Go/Max a na fyzických nosičích je samozřejmě nutno zohlednit i okolnosti “premiéry”. A tady už se lze Snyderovi oprávněně divit: Jeho vize 4:3 filmu samozřejmě operovala přednostně s tím, že bude uveden v IMAX kinech, pro které je tento poměr stran téměř nativní. Pro streamovací platformu je ale nativních 16:9 a je namístě uvažovat o tom, zda Snyder neměl spolknout tvůrčí pýchu a prostě film “střihnout” do divácky stravitelnější podoby. Jenže to se snáz říká než dělá. Musíte si uvědomit, že blockbuster takových rozměrů je něco, nad čím trávíte roky svého tvůrčího života. A jestliže Snyder Ligu spravedlnosti ve 4:3 natočil, chtěl ji ve 4:3 promítat a aby toho nebylo málo, roky se díval na “Snyder cut” doma ve sklepě v hrubé podobě právě ve 4:3, muselo pro něho být naprosto nepřípustné kývnout na ořez natočeného materiálu o nějakých třicet procent. Pro diváka je to možná nepochopitelné, ale prizmatem filmaře nebo umělce všeobecně se jedná o rozhodnutí, o kterém vlastně ani nemá smysl přemýšlet, natož debatovat. Je to hodně zcestné přirovnání a nechci jím implikovat nějaké kvality, ale Mona Lisu byste také neořezávali do 20,1:9, protože v takové podobě obraz zaplní celou plochu moderních telefonů.

Jinými slovy, ať už si o jakémkoli filmu myslíte cokoliv, je ho nutno respektovat v takové podobě, v jaké si ho představil tvůrce, ne v takové, jaká vyhovuje divákovi.

Co se tedy s Ligou spravedlnosti stalo, když šla do kin poprvé pod Whedonovým dohledem? Inu, jak je známo, Whedon Snyderovou vizí otevřeně opovrhoval, takže není divu, že krom brutálního prostřihání a přetáček sáhl i k pokřivení audiovizuální podoby co nejblíže tomu, na co je sám zvyklý. Ze 4:3 se tedy již hotový materiál ořezal na 16:9 a když se následně přetáčelo, místo na analog se točilo na digitální kamery s odlišným způsobem svícení.

U přetočených scén se to projevuje diametrálně odlišnou podobou. Kde Snyder tlačí na atmosféru, tam Whedon flákne hercům do obličeje fill-light a s kompozicí se obtěžuje asi stejně jako při natáčení televizního seriálu. Dva příklady za všechny, Whedon vs. Snyder:

Oba filmy tedy nejsou odlišné “pouze” střihem, tempem, atmosférou, digitálními efekty, postavami, hudbou, ale také vizuální nápaditostí a uceleností.

Whedon je jako vizuální vypravěč vedle Snydera malé pívo.

Pokud se budeme držet mantinelů poměru stran, platí o Justice League to, co vlastně můžeme tvrdit o Snyder Cutu všeobecně, a sice že návrat k původní vizi superhrdinům ve všech ohledech prospěl. Jestliže točíte film s tím, že kladete důraz na vertikální kompozice, těžko pak prezentaci prospěje oříznutí do formátu, který prospívá těm horizontálním. Snyderova Justice League je plná scén, které by v jiném poměru stran fungovaly hůře a majestátnost superhrdinů i antagonistů by jednoduše byla ořezem otupena.

Ke 4:3 formátu na 16:9 televizorech nebo plátnech ještě dodám, že letterboxing a pillarboxing kolem 2.35:1 a 1.33:1 jsou si co do množství černých pruhů na 16:9 zobrazovačích docela podobné, takže plakat nad “nevyužitým prostorem” televizorů je svým způsobem stejně zbytečné u obou případů. V obou totiž dostanete podobné množství obrazových informací, jen "jinudy orientovaných".

Poměr stran u filmů nebo i seriálů je velice široké téma s ohromným množstvím fascinujících způsobů, jak různé formáty využít k podtržení uměleckého záměru. Pro Blu-space mám shodou okolností rozepsaný monstrózní text právě o takovém téma. U JL jsme o něj jen zavadili. I tak ale doufám, že jsem těm z vás, které problematika Snyderovy Ligy spravedlnosti a všeho kolem ní zajímá, alespoň trochu osvětlil, proč film vypadá právě tak, jak vypadá. Na závěr si ještě dovolím zopakovat doporučení, abyste Snyderovi dali druhou šanci hlavně na fyzických nosičích - kvalita HBO Go je dlouhodobě nedůstojná a i ve chvíli, kdy ho v Česku nahradí HBO Max, to nebude žádná výhra. Stream Maxu totiž jede na datových tocích, které jsou oproti fyzickým nosičům třetinové až pětinové a podepisuje se to jak na obrazu, tak (možná hlavně) na zvuku.

Ať už se ale na Ligu spravedlnosti budete dívat v jakémkoli sestřihu na jakékoli platformě, pamatujte, že filmaři netočí s úmyslem zaplnit něčí televizor “do fullscreenu”, nýbrž vypustit do světa svou vizi (tedy pokud jim do toho nehodí vidle studio;)). To může znamenat tu černobílý film, tu 2.35:1 poměr stran, jindy 1.85:1, v dalších případech se může poměr stran i průběžně měnit, jindy je zase obraz “zanesený zrnem”, nebo třeba v úplně jiné snímkové frekvenci než normálně, no a tu a tam to může vést ke zrnitému 4:3 z 35 mm kinofilmu na vašem novém 8k televizoru, který vám v elektru prodali s příslibem obrovské úhlopříčky a digitálně uhlazeného obrazu jak z demo videí. Reprodukce takových tvůrčích vizí ale nemá odpovídat vašim představám o ideálním obrazu. Má odpovídat představám tvůrců. Proto vypněte všechny dynamické režimy, snímkové interpolace, přepočty do fullscreenu, odstraňování šumu a další video prznící funkce a zkuste si film užít tak, jak vypadat má.

---

Diskuze k článkům se na Blu-space nově přesunuly přímo do diskuzního fóra. Své názory, komentáře, připomínky nebo cokoli k tomuto textu proto publikujte ve vlákně "Liga spravedlnosti".