Je v HFR budoucnost, nebo se jedná o slepou technologickou uličku?

Ne. Takhle prostě ne.

Když si představuji testovací projekci, kde James Cameron ověřuje použitelnost HFR a případnou implementaci vysoké snímkové frekvence do produkčního řetězce dalších dílů Avatara, scéna pokaždé vypadá stejně: V malém sálu sedí legendární režisér obklopen částí svého produkčního týmu a všichni synchronizovaně kroutí hlavou.

Nepůjde to. V takové podobě lidem Avatara prezentovat nemůžeme.

Rozhodovací proces, na jehož konci stálo Cameronovo zamítnutí HFRka, byl samozřejmě komplexnější a na místě jsou i pochyby o tom, zda při některé z testovacích projekcí skutečně došlo k synchronizovanému kroucení hlavou. Ale na výsledku to nic nemění: V kontextu uvedení Blížence, akčního filmu Anga Leeho, který na HFR prezentaci stojí stejně jako režisérův předchozí počin Ulička slávy, se při diskuzích o technologické budoucnosti Hollywoodu začalo o HFR mluvit jako o slepé uličce, kterou se nakonec nebude snažit projet ani James Cameron s dalšími díly Avatara.

Přitom právě od následujících dobrodružství Na´avi se podobný technologický průlom očekával. Jako se v roce 2009 povedlo Cameronovu hitu přinutit kinaře k přechodu na 3D a vzbudit v divácích i v Hollywoodu krátkodobé prahnutí po čemkoli stereoskopickém, mohly nám chystané sequely otevřít brány do světa High Frame Rate záznamu a projekce.

V pre-produkčním stádiu nových Avatarů se o HFR skutečně mluvilo. Nejčastěji o šedesátisnímkové variantě, což mohlo pro technologii znamenat průlomový release. Jestli je totiž v současném mainstreamu někdo, kdo dokáže využít moderní technologie jako funkční prostředek k vyprávění příběhu, ne jako vábničku, je to právě Král Hollywoodu, který další Avatary točí na nové Sony Venice kamery (samozřejmě ve 3D).

HFR by skutečně potřebovalo znovu uvést ve stravitelnější podobě. Dosavadní nepočetné zářezy v podobě Leeho zmiňovaných filmů a Jacksonovy hobití trilogie totiž většině diváků zanechaly v ústech hořkou pachuť, která hořkla hlavně díky soap opera efektu a která technologii pravděpodobně nadobro pohřbila.

Co je HFR (High Frame Rate - vysoká snímková frekvence): Označuje se tak video se záznamem o vyšším počtu filmových políček v jedné vteřině záznamu (a reprodukce), než je zvykem. Zatímco filmy jsou historicky točeny ve 23.97 fps, tedy v každé vteřině záznamu je dvacet čtyři po sobě jdoucích filmových políček a na každé z nich je postupně exponována 1/24 vteřiny scény; video točené v HFR obsahuje těchto políček více, zpravidla 48, 60, nebo třeba 120. S rostoucím množstvím filmových políček v jedné vteřině se pak zvyšuje ostrost a množství detailů v pohybu - zatímco u 24 fps je v případě prudkého pohybu napříč scénou mezi každým následujícím políčkem velká změna, tudíž snímaný objekt v obrazu "skáče", u 48 fps a vyšších variant je mezi jednotlivými políčky menší rozdíl. V HFR zaznamenaný a reprodukovaný pohyb se tedy zdá plynulejší, je i v pohybu ostřejší a tím pádem může vést k lepší přehlednosti.

Cameron HFRko nezavrhl úplně a jak si v následujících řádcích povíme, neměli bychom ani my, ať už jsou poslední zkušenosti sebehorší.

Dokonce je možné, že se s vysokou snímkovou frekvencí v nějaké omezené podobě potkáme i v těch Avatarech. Jen v hybridní variantě, která by mohla využívat variabilní framerate: „Klidnou“ čtyřiadvacítku (23.97 fps) na většinu scén, „zrychlenou“ šedesátku (59.94 fps) v akčních scénách, v prudkých švencích, nebo prostě kdekoliv, kde standardní čtyřiadvacetisnímková frekvence nedostačuje. Alespoň tak lze pochopit Cameronova slova:

"Mám ohledně vysoké snímkové frekvence osobní filosofii, která technologii považuje za specifické řešení konkrétního problému se 3D“, řekl režisér pro Collider. „Když máte v některých záběrech strobing a jutter ve švencích nebo v pohybu napříč snímkem, ve 3D je to rušivé. Pro mě je HFR řešení takových nedostatků. Nemyslím si, že je to formát, že by to byla další 70 mm projekce, nebo něco takového. Je to nástroj na řešení vad 3D projekcí. A já ho budu napříč Avatarem používat pouze sporadicky. V HFR ale film nebude."

Sdělení si částečně odporuje a je docela těžké ho interpretovat (film v HFR nebude, ale HFR v něm bude …), každopádně po Cameronovu pseudozamítnutí HFRka lze filmy s vysokou snímkovou frekvencí na nějaký čas považovat za uzavřenou kapitolu. Tedy minimálně do dalšího celovečeráku Anga Leeho, který se zjevně nepoučil z rozpačitých reakcí na Uličku slávy (o jejím HFRku na UHDBD jsem na Blu-space před lety psal samostatný text, přečtěte si ho pod tímto odkazem – ale až po dočtení tohoto článku, máme si ještě co říct).

Blíženec: Pokoušení limitů současného videa

Lee v HFR natočil i Blížence, velice průměrný akční film s Willem Smithem, který na začátku února vyšel na Blu-ray a 4k Ultra HD Blu-ray. Právě nad novějším formátem se pozastavíme. Blíženec je totiž historicky teprve druhý 4k Ultra HD Blu-ray, který vyšší snímkovou frekvenci využívá: Přepis je na disku prezentován v šedesáti snímcích za vteřinu (59.94 oproti standardním 23.97). Každou vteřinu filmu tedy reprezentuje téměř trojnásobné množství „filmových políček“. K tomu, jak se na takovou záležitost dívá, se brzy dostaneme, nejdříve se ale podívejme na zoubek samotné produkci filmu. Protože ať už si o HFRku myslíte cokoli, minimálně po technické stránce je Leeho novinka neuvěřitelně působivá.

Blíženec byl točen na speciálně modifikované kamery Arri Alexa SXT-M ve stereo rigu a v HFR, což znamená rozlišení 3.2k o neskutečných 120 snímcích za vteřinu, navíc v nativním 3D – data se tedy násobí na všech frontách.

Vezmete-li v potaz, že hrubý materiál se ukládá nekomprimovaný, vznikají tím obrovské požadavky na datová úložiště a na rychlost přenosu. Produkční tým proto využíval technologie společnosti Penguin Computing, která se specializuje na superpočítače běžně používané například na genový výzkum. Ta poskytla speciální úložní systém, připojený přes 100Gbps ethernet a čítající 3 PB úložních prostor na klasických harddiscích a dalších 300 TB na SSD discích.

Oproti standardní 2D produkci ve 2k nebo 4k generoval 3D 120fps 3.2k záznam přibližně desetinásobně větší množství dat, která se přelévala mezi gradovacím systémem Baselight X od FilmLight (skrze který se mimo jiné kontrolovaly hrubáče na speciálních 120fps 4k 3D projektorech od Christie) a VFX poskytovateli, mezi nimiž byla i legendární WETA – mezi natáčecími lokacemi a Novým Zélandem se proto denně přesouvaly terabajty dat (film má přes tisíc VFX záběrů).

Postprodukce pak probíhala ve 4k, 3D a 120fps, přičemž z ní vzešlo rovnou osm barevných gradů (od 28 fl 3D verze přes standardní 2D nebo Dolby Vision kopie po SDR varianty pro domácí kina), jejichž kombinace s různými snímkovými frekvencemi, svítivostí, 3D a 2D formáty, barevnými prostory apod. dala vzniknout 27 různým masterům (každý takový trim se přitom dělal dva až pět dní). Zatímco Ulička slávy vznikala jako proof of concept, Blíženec se mohl opřít o hotový a ověřený produkční i postprodukční řetězec. To, jak ho Lee využil a jak se to podepsalo na podobě filmu, je však jiný příběh. Příběh bolestivější.

Ale než se k němu dostaneme, sluší se vyzdvihnout úspěch Blížence, který díky horlivým konverzacím kolem HFR docela zapadl: Novozélandské WETA se podařilo do hraného filmu implementovat kompletně digitální a fotorealistickou postavu. Mladá verze Willa Smithe totiž není výsledkem klasického motion-capturingu, kdy se na pohyb a výrazy herce mapuje digitální charakter. Kdepak, mladičký Will je v Blíženci kompletně digitální a děda Smith pro animátory působil pouze jako předloha a „dabér“, ne jako šablona. Úspěch je to sice sporný, protože v některých scénách přešlapuje voskovitý a podivně gumový Smith jr. po hranici uncanny valley. Když se ale zadaří, a takových scén je tu hodně, máte problém poznat, že se díváte na kompletně animovaný charakter.

Není to jen o bohatosti textur, práci se světlem, ale i o přirozenosti pohybu. Všimněte si například scény, kde se „digiWill“ rozpláče v kanceláři Clivea Owena. Fotorealističnost textur a přirozenost pohybu je tu skoro až děsivá, a když už se o HFR bavíme v kontextu Avatara, nemohu se dočkat digitální magie, kterou WETA předvede pod Cameronovým vedením.

HFR v kinech

Zpátky k HFR. Na rozdíl od Hobita a Uličky slávy existovalo v případě Blížence během kinopremiéry mnohem více technologicky připravených sálů, které mohly HFRko nahnat na stříbrná plátna, a to i v Česku. Bohužel mi i přes to „naspeedovaná“ projekce utekla - HFR verze byly z programu stahovány podstatně dříve a Blíženec pak dobíhal v kinech jen v klasické čtyřiadvacítce. Neměl jsem tedy příležitost vidět film v HFR projekci, a tak i nadále zůstává mým jediným vysokofrekvenčním kino-zářezem Hobit, kterého jsem před lety zažil v hostivařském Premiere Cinemas. Většina lidí na tom asi bude podobně. Globální i tuzemský 4k Ultra HD Blu-ray release, na který Paramount poslal Blížence nejen v nativním Ultra HD, ale také s HDR v podobě HDR-10 i Dolby Vision a ve snímkové frekvenci dosahující necelých šedesáti políček za vteřinu, je tedy nejdostupnější variantou, jak se původní vizi tvůrců alespoň přiblížit. A když říkám přiblížit, tak jen vzdáleně.

Ang Lee si totiž ideální způsob, jak Blížence zhlédnout, představuje pod 3D (!!!) 4k projekcí ve 120ti snímcích za vteřinu (!!!). Ještě jednou: 120fps 3D ve 4k! Vidíte ta neuvěřitelná čísla? Jen pro přiblížení, valná většina digitálních kinosálů promítá 24fps 2D ve 2k.

Z požadavků Blížencova kinomasteru se protáčejí čočky i nejmodernějším multiplexům na světě, a tak není divu, že těch, které kompletní specifikaci usvítí, je jen pár: Například v Kanadě není jediný, ve Spojených státech co by na prstech jedné ruky spočítal, nejvíce kin se speciálními projektory od Christie je v Číně, kde se moderní sály rozšiřují rychleji než respirační nemoci z netopýre. V téhle maličké zemi někde na východě jsou filmaři novým formátům v čele s HFR otevřenější, a tak jen z čínské produkce vzešlo už pět celovečeráků s HFR (naposled The Bravest a The Silent Witness).

Vezme-li člověk v potaz vizuální estetiku čínských velkofilmů, HFR se k nim docela hodí, takže není divu, že se s „HFR kinem“ počítá hlavně tam. Východní audiovizuální jazyk je ale přece jen odlišný. Pro nás bude mnohem složitější si HFRku i pouze přičichnout, natož si na něj zvyknout.

Často se mluví o tom, že mladší divácké generace, navyklé na YouTube videa o různých snímkových frekvencích, jsou HFRku otevřenější. Ale myslím, že je to spíš zbožné přání tvůrců a technologických průkopníků než nějaký trend. Ostatně rozpačité přijetí HFR variant Hobita, Uličky slávy i Blížence rozhodně nebylo jen o čtyřicátnících, kteří chtějí svůj motion blur a kteří cokoli pohybově ostřejšího vnímají jako soap opera efekt. Nemluvě o tom, že zážitek z kina se prostě se sledováním videa na telefonu nedá srovnávat a minimálně pocitově jsou si toho někde v hloubi duše vědoma i děcka, která právě vyrůstají se 120hz telefonem v kapse a do kina jdou jen párkrát do roka na novou marvelovku.

HFR ve sportovních přenosech

Kde HFR naprosto pochopitelně budoucnost má, je sportovní vysílání a záznam. Čistě z logických důvodů: Ve sportu je větší množství prudkých pohybů jak napříč scénou, tak s kamerou jako takovou; člověk chce vidět co největší množství pohybových detailů. To samé samozřejmě platí o počítačových a konzolových hrách, ale tady už se nebavíme o audiovizuální produkci, jak ji historicky chápeme. Navíc se sportem v televizi (ani s hrami) nemáme podvědomě asociovanou filmovou estetiku, ani ji nevyžadujeme. HFR ve sportovním broadcastu tedy nabízí všechny výhody, avšak nevýhody jako je prolomení pomyslné optiky fantazie, mu logicky neškodí. Při sledování sportu nechceme být ošáleni, chceme být co nejblíže realitě.

Proto je také jedině u sportu odpustitelné použití snímkové interpolace, tedy dodatečné „dopočítávání“ filmových políček, s jehož pomocí zobrazovač vyhlazuje pohyb a u různých značek televizorů bývá různě pojmenováno (od True Motion přes Smooth Motion po čert ví co). Chceme-li koukatelné sportovní video, nic jiného nám momentálně bohužel nezbývá. Jednak adopci nových technologií u provozovatelů OTA vysílání brzdí vazby na zastaralé standardy, jež je u většiny tipů šíření signálů složité měnit, jednak jakýkoli podobný upgrade znamená monstrózní investice do infrastruktury s minimálním příslibem návratnosti.

Sice vzniká díky otevírání sportovních kanálů na OTT platformách (O2 Sport a podobné) možnost nabídnout HFR či HDR alespoň zákazníkům na těchto distribučních kanálech, provozovatelé ale raději nabízejí marketingově „prodatelnější“ fičury jako zpětný playback a změny úhlů, než aby se zaměřili na upgrady, které mají skutečný přínos, ale prodat se téměř nedají.

Nutno podotknout, že v alternativní dimenzi jménem Japonsko se připravují na 8k HFR HDR broadcast Olympiády. Ve valné většině méně technicky pokročilých trhů ale vrátka pro potenciální příchod HFR a HDR, což jsou dvě obrazové technologie, které by sledování sportu posunuly naprosto zásadně, zůstávají zavřena.

Je to škoda. Zvýšení snímkové frekvence a prohloubení jasového rozsahu jsou pro reprodukci prudkých pohybů v uměle a bodově svícených prostředích naprosto zásadní (a že se různá sportoviště a stadiony prolomováním stropu SDR možností skutečně vyznačují - zvlášť, když do hry vedle umělého osvětlení promluví i variující se denní světlo a stíny z něho). Počet pixelů ať si zůstane na Full HD, to je naprosto dostačující. Vše je o kvalitě pixelů, ne o jejich kvantitě. A ano, platí to i u filmů, kde video-nadšenci neustále řeší rozlišení masterů – téměř zbytečně.

Já vím, že neustále odskakuji a že jsem slíbil, že se podíváme na zoubek Blíženci a jeho UHDBD přepisu. Ale všechny tyhle odbočky jsou kvůli kontextu důležité, tak se mnou prosím ještě chvilku vydržte. Nakousnul jsem snímkovou interpolaci a nedá mi to … musíme se v ní společně trochu povrtat.

Snímkové přepočty: Poznáte rozdíl mezi HFR a interpolací?

Doposud jsem totiž operoval s premisou, že diváci jsou navyklí na estetiku čtyřiadvacetisnímkové frekvence, která je neoddělitelnou součástí podoby filmů. Měli by. Realita je však taková, že stále větší množství lidí má na televizorech nastavena všemožná výše zmíněná udělátka jako Motion Smoothing, která onu filmovou magii založenou na motion bluru eliminují. Tím pádem existuje publikum, které na filmy v HFR svým způsobem kouká neustále. Samozřejmě ne na nativní, nýbrž přepočítané. Nicméně je pravda, že pro necvičené oko v těchto dvou technologiích, tedy v HFR a ve 24fps přepočítaném třeba do 100hz, není dramatický rozdíl.

Modří samozřejmě vědí, že snímková interpolace do obrazu krom soap opera efektu zavádí něco, čemu se říká motion artefacts. Ani u těch nejlepších přepočtových systémů se jim nevyhnete, a především ty jsou podstatou rozdílu mezi nativním HFR a tím, co vám dopočítá sebelepší televizor. Nicméně necvičené oko je také nevidí.

Zní to snadně: Televize si při interpolaci musí vymýšlet, co se vlastně mezi těmi snímky, mezi které se snaží vecpat jiné – neexistující – snímky, může dít. Zjednodušeně řečeno to dělá tak, že vezme dvě za sebou následující „filmová políčka“, zjistí, jaký je mezi nimi vizuální rozdíl a tuto odlišnost pak vykompenzuje dopočtem obrazových informací, které by se na základě matematiky měly mezi snímkem A a snímkem B nacházet. Vlastně zprůměruje informace mezi A a B.

Samozřejmě to hodně zjednodušuji, ale televize prostě vaří z vody. Vymýšlí si, co se mezi bodem A a B děje a cpe k nim body A.1, A.2, A.3, a tak dále, až dosáhne situace, kdy se ze dvaceti čtyř obrazových snímků v jedné sekundě signálu stane snímků sto. Nebo jiný počet. Do hry vstupují ještě srandy jako pull down a podobné horory, ale o těch už asi opravdu slyšet nechcete. Jenže občas si televize vymýšlí nesmysly. To jsou ty motion artefacts. V prudkých pohybech se projevují vznikem bloků obrazu, které jsou nekonzistentní s ostatními částmi scény.

Například když se dívám na hokej, vidím při zapnuté interpolaci lépe puk, protože spočítat horizontální cestu jednoduchého objektu napříč homogenní plochou je poměrně snadné. Ale obraz se začne sypat ve chvíli, kdy se objeví polodetail vícera hráčů v pohybu různými směry, nebo když se ve znělce objeví grafika, kde se různými směry hýbou různé, navzájem se prolínající prvky. V komplexním pohybu je snazší udělat chybu. Pohybové artefakty pak působí jako blokové rozpady, nebo spíše posuny, skoky.

Těžko se to vysvětluje a názvosloví pro takové jevy také neexistuje. Nicméně právě výše popsané je zásadní rozdíl mezi skutečnou vysokou snímkovou frekvencí, kde každý snímek reprezentuje skutečný záznam, tedy odraz reality, a dopočtenou vysokou snímkovou frekvencí, kde některé snímky vznikají na základě dopočítávání rozdílů mezi skutečnými záchytnými body. Někdo tyto pohybové artefakty vidí, někdo ne. Každopádně neexistuje systém, který by jimi netrpěl. A bohužel neexistuje moc lidí, kteří by takové obludnosti byli schopni zpozorovat.

V souvislosti s tím udělám ještě jednu odbočku. Když už jich za sebou máme dvě stě, dvou stá první nebude tak bolet. Nedávno jsem se zákazníkem Blu-shopu řešil přenos obrazu a zvuku po HDMI mezi displejem a Apple TV, respektive rozdělení signálu z ATV rozbočovačem mezi televizor a projektor. Nedalo mi to, Apple TV jsem si půjčil od bratra, zapojil ho doma přesně tak, jak zákazník ve své konfiguraci a zjistil jsem, že Apple TV defaultně nastavuje výstupní složku na „4k60“, tedy na Ultra HD o 59.94 fps. Což je hrůzostrašnost, po které u Apple sáhli proto, aby pohyb v menu vypadal plynule. Menu se sice hýbe krásně, ale filmy a seriály se hýbou dost ošklivě.

Proč? Protože všechny jsou točeny na dvacet čtyři snímků ve vteřině. Výše načrtnutá snímková interpolace ale předpokládá, že rozdíly mezi snímky počítá v přímém násobku, což je matematicky jednodušší: Snímky se prostě zdvojují. Jenže co když chcete jednu vteřinu reprezentovanou 24 obrázky, vměstnat do jedné vteřiny reprezentované 60 obrázky? Přímým násobkem toho asi nedosáhnete, že? Některý z těch čtyřiadvaceti musíte násobit vícekrát než jiné. To je onen zmiňovaný pull down (konkrétně 3:2 pull down). Projevuje se tak, že obraz občas „škobrtne“, protože se v něm nějaký snímek objeví ve stejné podobě dvakrát. Víc laicky to vysvětlit neumím.

Opět platí: Někdo to vidí, někdo ne. No a otázka: Jestliže si takové situace není vědom někdo, kdo je dost pokročilý na to, aby hledal HDMI splitter pro separátní rozbočení HDMI signálu, jak asi problém viditelnosti přepočítané snímkové frekvence bude řešit běžný uživatel?

(Odbočka 202: Abychom byli fér, nutno podotknout, že různé formy pull downu jsou obvyklé na více místech, nejen u výše zmíněného 4k60. A abychom byli úplně fér, Apple ve FW updatu uvedl automatický frame rate switching - musíte ho však aktivovat.)

Teď konečně k důvodu, proč o snímkové interpolaci vůbec mluvíme: Jestliže existují diváci, kteří mají tuto možnost i u filmů dobrovolně zapnutou, případně ji mají aktivovanou nevědomky, nabízí se otázka, proč by je měla existence nativního HFR vůbec zajímat, jestliže mezi tou „pravou“ a „falešnou“ nejsou schopni poznat rozdíl. Pro videofila takový dotaz může znít hrůzostrašně, ale nesmíme zapomenout, že se bavíme o lidech, kteří video sledují nekriticky. Tedy o těch, kteří jsou zvyklí na SD vysílání, případně na dramaticky komprimované HD, a kteří si nejsou vědomi ani rozdílu mezi DVD a Ultra HD Blu-ray, natož aby řešili, jestli je pohyb na jejich displeji dopočítaný nebo prezentovaný v nativní podobě. Oklikou se tak dostáváme k tomu, že HFR je například pro broadcast marketingově neprodejné.

Můžeme zajít ještě dále: Proč by ti samí lidé, kteří kvalitativní rozdíly v různých systémech distribuce nejsou schopni zpozorovat, měli být existencí pouze nativního HFR masteru nuceni sledovat oblíbený film jedině v HFR, pokud je pro ně technologie neodlišitelná od interpolace? Vím, že se pohybuji na tenkém ledě. Už jen implikací možnosti, že by mohl být Blíženec nebo Ulička slávy pro někoho oblíbený film. Ale zkusme v takové alternativní realitě na chvilku žít. V realitě, kde filmy vycházejí v HFR, které logicky nejde „vypnout“, a lidé jsou proto nuceni trpět soap opera efekt jen proto, aby film vypadal stejně, jako by přibližně vypadal přepočítaný.

Nebylo by snazší točit filmy dál ve čtyřiadvaceti snímcích za vteřinu a ty, kteří mají zájem o lepší definici pohybu, odkázat na Motion Smoothing? Jestliže je pro většinu takových rozdíl nezpozorovatelný, docela se to nabízí, ne?

Zpátky k Blíženci: Leeho film napovídá, že s HFR to v Hollywoodu nepůjde

Takže proč vůbec nějaký filmař k použití nové technologie přistoupí? Škarohlídi by vám řekli, že je to jednoduché: Hollywood z nás chce vytřískat více peněz, ať už za lístky, nebo za různé technologické upgrady. Hollywood tak možná smýšlí, tvůrci ale rozhodně ne.

Cameron chce pomocí 3D dosáhnout větší imerze. Lee zase touží pomocí hyperrealističnosti docílit vyšší intenzity emocí. Rád bych v tomto případě oponoval, že dramatického dopadu se dosáhne především kvalitní scenáristikou, ne technologiemi. Pokud se ale podíváte na jakékoli bonusové materiály na discích Uličky slávy nebo Blížence, nebo si přečtete rozhovory s Leem, všude režisér opakuje, že se soustředí především na emoce, na herce, na sílu příběhu, a že technologie, ať už je to kvalita záznamu nebo podoba VFX, jsou pro něho druhořadé. Tvůrci prostě v kontextu peněz neuvažují, a to ani ti komerčně nejvíce provaření.

Nesmíme zapomenout, že celovečerní film je něco, čemu jako umělec několik let věnujete veškerý čas, fyzickou i psychickou sílu, něco, co vás vysílí a po kreativní stránce vysaje – a pak naplní. Tihle lidé neuvažují o tom, jestli jiný druh kamery dostane později z lidí více peněz. Pouze chtějí svoje dítě poslat do světa jako nejlepší možnou verzi jeho já. A občas mají o svých dětech zkreslené představy. Jako všichni.

Možná proto ani Blíženec nedosáhne kýženého efektu a Lee nepřesvědčí nové generace diváků o tom, že ve světě audiovize, kde došlo k historickému upgradu snad všech myslitelných elementů obrazu i zvuku, je používání přes sto let staré snímkové frekvence, která sama o sobě vznikla jen z důvodu technologické limitace, zpátečnické.

Blíženec na 4k Ultra HD Blu-ray: Už samotná specifikace disku napovídala, že se bude jednat o referenční záležitost: Nativní 4k master encodovaný na třívrstvém nosiči, HDR-10 a k němu prémiové Dolby Vision, k tomu HFR. Ano, přepis skutečně vypadá skvěle. O kompresní vady ani bystré oko nezavadí, ostrost a drobnokresba jsou špičkové, technické kvality zdrojového materiálu se prostě do přepisu otiskly bezvadně. HDRko Blížence posouvá oproti Blu-ray o několik mílových kroků dále v definici projasněných prostor, kterou podporuje především jasová síla highlightů (všimněte si například odrazů od chromovaného nárazníku veteránu, za kterým se Smith skrývá při první honičce se svým mladším já). Skvělá stínokresba v akčních scénách v již zmíněných katakombách a v samotném finále je samozřejmostí. Tohle je precizní přepis, vady jako kompresní artefakty, šum, nebo třeba barevné nepřesnosti byste v něm hledali marně. A HFR? Platí, co jsem psal už u Uličky slávy: Člověk si na něj zvykne a díky pohybové ostrosti se vizuální kvality už tak skvostného přepisu posouvají opět o něco dále. Je však otázka, zda to filmu vůbec prospívá ...

• Nákupem na Blu-shop.cz podporujete vznik textů na Blu-space. Děkuji!

Lee má samozřejmě pravdu v tom, že film historicky přešel z černobílé krátkometrážní němé analogové projekce na barevnou „dlouhometrážní“ digitální projekci s prostorovým zvukem, leckdy navíc trojrozměrnou, aniž by si diváci stěžovali na nějakou „újmu“. Nebere už ale v potaz, že motion blur a čtyřiadvacetisnímková frekvence byly zřejmě jedinými technologickými prvky, které vytvářely, resp. vytváří pomyslnou bariéru mezi realitou a fikcí, přičemž na ostatních součástech A/V záznamu toto břemeno neleží. A ač Leemu moderní technologie umožňují pokusit se tuto „bariéru fantazie“ udržet pohromadě i za použití HFR, ve výsledku toho přes veškerou snahu schopen není.

Nejzářnější příklad téhle teze najdete v Blíženci v akční scéně někde v polovině filmu, kde si to v přítmí katakomb pěstně rozdá Will Smith „originál“ a digitální Will Smith junior. Režisér opakovaně vyprávěl o tom, že natočit pěstní souboj v HFR je extrémně složité, ne-li nemožné. Zatímco u čtyřiadvacetisnímkového záznamu fakt, že herec druhé straně ránu neuštědřil, skryjete úhlem kamery a díky motion bluru (přidejte pak zvukový efekt a iluze skutečného úderu je na světě), v HFR už diváka takto neobalamutíte. V dokonalé pohybové ostrosti skutečnost, že sevřená pěst pouze proletěla kolem tváře, neskryjete, ať už si s úhly kamery a zvukovými efekty pohráváte jakkoli. Lee se proto rozhodl diváka obelhat jinak: Ve rvačce Smith vs. Smith je polovina zúčastněných digitální.

Lee tedy mohl v postprodukci docílit toho, že pěsti digitálního Willa Smithe viditelně „přistávaly“ na tváři toho skutečného. Vypadá to efektně, ale vyřešením jednoho problému Lee akorát vytvořil jiný: Rvačka očividně strádá na fyzikalitě. Ačkoli digitální pěsti přistávají na Smithův obličeji a on naopak uštědřuje rány digitálnímu objektu, mezi obojím chybí fyzická manifestace kontaktu: Ve 24fps záznamu vypadá cuknutí hlavy jako projev dopadu pěsti na tvář, v HFR ale cuknutí hlavy vypadá jako … cuknutí hlavy. Náhle divák vidí jediné: Skutečný Will Smith uhýbá hlavou před digitální pěstí. A žádnými digitálními efekty se Leemu tento nedostatek nedaří zakrýt. Vzniká tak paradox: Lee se snaží o hyperrealističnost, tu však v sekvencích podobných té výše potřebuje tlumit. Přes veškerou snahu ale její pomocí pouze odhaluje nedostatky fiktivní audiovize. A ona bariéra mezi fikcí a realitou se boří.

Tohle platí o každé akční scéně v Blíženci. Jakýkoli trik, kterým se filmaři pokoušejí obejít hyperrealističnost HFR záznamu, se jim díky jojo efektu vrací nějakým novým způsobem. Výsledkem je „ulhanější“ film, kde je jakákoli snaha tvůrců o obalamutění diváka natolik viditelná, že se člověk nemůže zbavit pocitu špatně odvedené práce. Ve spojení s HFR je to trochu otřepaná fráze, ale filmová magie se se změnou snímkové frekvence skutečně vytrácí. Ačkoli se Lee snažil, seč mohl, diváka prostě nepřesvědčil o opaku.

Není tedy divu, že se filmařům do HFRka prostě nechce. Pomineme-li technologické hračičky z ranku Petera Jacksona, každý filmař zatím zřejmě došel ke stejnému závěru jako James Cameron na začátku tohoto textu: Film s HFR přichází o schopnost obelhat diváka a vnuknout mu svou realitu. Ačkoli moderní VFX dovedou hotové zázraky, vysokosnímková frekvence odhalí jakoukoli skulinku a pokus o imerzitu přijde vniveč.

Jestli vám to zní povědomě, už jste něco podobného slyšeli v kontextu jiné moderní videotechnologie: Full HD, Ultra HD a v budoucnu jistě i 8k. A sice argument, že s ostrostí a s rostoucím rozlišením přepisu budou diváci schopni odhalovat drobné vady ve filmové magii. Tato teze je stará jako Blu-ray formát samotný, zůstává však mylná ve všech myslitelných ohledech. Je proto potřeba vzít v potaz možnost, že aktuální stádium, kdy je HFR skutečně v plenkách a prošlo jen několika filmy, nelze považovat za jeho poslední manifestaci.

Třeba ho Lee i Jackson prostě jen použili špatně. Ostatně zkuste si vzpomenout, jak otřesně vypadaly některé stereoskopické snímky v době, kdy Hollywood procházel 3D boomem a potřebu převést svůj blockbuster do dalších “Déček” pociťovali všichni producenti velkofilmů. Je klidně možné, že HFR se nachází v podobném stádiu. Jen se zatím nenašel žádný James Cameron, který by technologii uchopil správně. Jisté však je, že s každým dalším takovým zmařeným pokusem se ochota filmařů použít HFR v jejich srdečních projektech bude snižovat.

Pro technologii to neznamená konec. I kdyby ji zavrhli západní filmaři, na východě bude spíše vzkvétat. A její využití ve sportovním vysílání ve větším měřítku sice je hudbou velice vzdálené budoucnosti, protože ochota i schopnost broadcasterů upgradovat zrovna tímto směrem bude mizivá, stejně tak tento posun blokuje komplexnost a uzavřenost vysílacích ekosystémů. Nicméně zvýšení snímkové frekvence je jeden z posledních evolučních kroků, které je možné při přenosech učinit. Možná tento upgrade nebude v režii klasických OTA služeb, ale štiky v OTT řece už teď pociťují, že sportovní přenosy jsou něco, čím mohou rozšířit pole své působnosti a vytvořit si tak náskok před jinými SVoD poskytovateli (stačí se podívat třeba na Amazon Prime a jeho skupování sportovních licencí).

A právě tento přerod trhu, kdy klasický distribuční model začnou pomalu ale jistě nahrazovat noví hráči z internetového prostředí, by mohl přinést kýžený příchod HFR do sportovního vysílání, aniž by tato technologie zatížila zbytek “programu”, tedy aniž by ji bylo nutné využít mimo mantinely přenosů a záznamů ze sportovišť. Ostatně technologická flexibilita je jednou z hlavních předností OTT systémů a provozovatelé by byli sami proti sobě, kdyby ji nevyužili jako vlastní konkurenční výhodu.