Sebevražedný oddíl je špatný, nevkusný film a důkaz o absenci tvůrčí vize v adaptacích DC komiksů

Když prosáklo, že podobné problémy se scénářem jako Sebevražedný oddíl má i chystaná sólovka Batmana, na zahraničních filmových webech se začaly rojit citace nejmenovaných zdrojů blízkých warnerácké produkci, které tvrdily, že se studio nepokouší o damage control. Důvod? "Lidé na to stejně přijdou". Člověk takové zprávy musí brát s jistým odstupem, nicméně Warneři krátce na to oznámili, že stále počítají se Sebevražedným sequelem, s Deadshotovým spin-offem, i se samostatným celovečerákem pro Harley Quinn, což zvěsti o arogantním postoji producentů pouze přiživovalo. Po fiasku, jakým Sebevražedný oddíl po stránce kritického přijetí byl a po nenaplnění kasovního potenciálu by se slušelo značku "zlých superhrdinů" nadobro opustit. Podobně jako svého času Green Lanterna. Co na to lidé u Warner Brothers? Dali zelenou sólovce Jokerovy přítelkyně a na režisérskou sesli Gotham City Sirens, kde se pravděpodobně objeví i Catwoman a Poison Ivy, opět posadili Davida Ayera. Najednou výše zmíněné zvěsti začínají znít důvěryhodně.

Že si Warneři se superhrdiny, které jim zpřístupnila koupě DC Comics, jaksi nevědí rady, bylo bohužel citelné už v Batman vs. Superman. Na Blu-space jsem se sice obsáhle věnoval jeho obhajobě, nicméně některé prvky se bránit nedají. Konkrétně násilné naroubování zárodku Justice League na konflikt dvou superhrdinů. S příběhem neměl nic společného a pokaždé, když si Snyder odskočil dělat reklamu na chystanou týmovku, působily tyto scény jako vytržené z jiného filmu. Režisér tvrdí, že se úryvky o počátcích členů Justice League do příběhu dostaly organicky, citlivý divák mu to však nemůže věřit. Ba co více, pravděpodobně prokoukne, že se jednalo o čistě marketingový tah Warnerů, kteří začali dodatky šít horkou jehlou, aby kolem Batmana a Supermana narychlo zkypřili půdu právě pro Justice League.

Zatímco v případě souboje komiksových titánů takový dojem budily pouze některé krátké scény, které vlastně svým vytržením neovlivnily děj, v případě Sebevražedného oddílu bohužel platí, že ho budí úplně celý film. Sebevražedný oddíl však není zkratkovitá reklama na jinou týmovku, jako byl Batman vs. Superman. Staví se do opačné a dost absurdní pozice: Je to týmovka, která jako by vznikla jenom proto, aby vypadala dobře v reklamě. A vskutku, komiksová novinka měla jednu z nejlepších marketingových kampaní roku. Na hláškujících "bad guys", neonových nápisech, sexy Margot Robbie a chytlavých písničkách (Queen v televizní kampani? To musela být hodně drahá sranda!) bylo něco neodolatelného. Obdivuhodný marketingový drajv ale ještě neznamená dobrý produkt. Sebevražedný oddíl toho jednou bude učebnicovým příkladem.

V tom filmu je totiž všechno špatně. Jasně, pořád se jedná o blockbuster. Jako takový splňuje alespoň některé předpoklady: Má zjevně drahou akci, je velmi dobře technicky zpracovaný, doplňuje ho výborná hudba, v jeho čele stojí skvělé obsazení. Ale to je vše. Co dělá dobré filmy - příběh, interakce postav, kvalita dialogů a tedy dramaturgie všeobecně, esteticky hodnotná vize režiséra a kameramana, nebo třeba kvalitní antagonista, to vše Sebevražednému oddílu chybí. A tak jsme v Ayerově bolestivě prázdné adaptaci dostali příběh o zlých lidech, kteří z ničeho nic někam jdou, v temných uličkách se z nich stanou přátelé, a pak zabijí divně se kroutící čarodějnici.

Podobně zjednodušeně by se dal sumarizovat každý filmový příběh (Kevin Smith může vyprávět). Jenže v Sebevražedném oddílu se opravdu nic jiného neděje. Jediné, čím je Ayerův barbarsky přímočarý scénář ochoten obohatit vyprávění (a tím paradoxně narušovat tempo), jsou zkratkovité originy některých "hrdinů". Nájemného vraha Deadshota se Ayer snaží humanizovat přítomností dcery. Z narušené Harley Quinn dělá ve flashbacích oběť Jokerova šarmu. Jsou to ale chabé pokusy o vývoj postav. Deadshotovy scény s malou holčičkou šustí papírem a lidský rozměr jim chybí. Flashbacky Harley Quinn a Jokera jsou ve své absurdnosti až směšné a smutné zároveň. Ayer totiž nepochopil vzájemnou dynamiku těchto anarchistických psychopatů, a tak jejich láska nemá žádný konkrétní tvar. Je nepochopitelné, proč se Harley Quinn ještě ve své "lidské podobě" zamilovala jakožto vzdělaná psycholožka do poblouzněného zmalovaného vězně. Stejně tak je nepochopitelné, proč si šílený kriminálník oblíbil ženu, která ho vlastně z ničeho nic začala stalkovat. Jestli se Ayerovi něco podařilo, pak udělat z Harley Quinn sexistické pozlátko a obzvlášť v rozšířeném sestřihu také zosobnění nejtemnějších ženských slabin, se kterými si muži za pomyslnými psacími stoly neví rady. Je v pořádku odhalovat ženskou slabost. Není však v pořádku vyobrazovat ji bez opodstatnění a využívat její existenci pouze k usazení postavy po boku Jokera. Místo možná šílené, zato silné ženské postavy, která se k Jokerovi přilne na základě jakéhosi (vzájemného) respektu a díky společné anarchistické vizi, jsme tedy dostali poblouzněnou blondýnu, ve které se tvůrci ztratili úplně stejně, jako se ona ztratila ve světě velkých zločinců. Je pak docela legrace dodat, že hůř než Harley Quinn jsou napsané "už jen všechny ostatní postavy". Opravdu jsou. A ještě k tomu jsou naprosto směšné.

Od indiána, který se zjeví vyloženě z čista jasna jen proto, aby názorně zemřel ("Tohle je Slipknot, umí šplhat"), přes rádoby cool drsňáka ("Tohle je Boomerang, umí ... házet bumerangem!") a topornou Japonku ("Tohle je Katana, kreje mi záda a její katana pojídá duše!"), po přerostlou želvu ("Tohle je Killer Croc ... pojídá lidi") nebo drsně potetovaného (jak jinak) Mexičana, jehož backstory je obzvlášť nápaditá, protože se jednou doslova vznětlivě naštval a umřeli přitom nesprávní lidé. Na postavách v Sebevražedném oddílu je smutné, že působí dětinsky, a to jak z hlediska jmen, tak z hlediska schopností a původu. Ve filmu navíc nemají žádnou funkci. Ano, všichni se sejdou, aby dvě hodiny šli a zabili čarodějnici. Ale jejich interakce nevede ke vzájemnému doplnění nebo vývoji (krom toho zjevného a předvídatelného, tedy že se z nich stanou přátelé), ani nemá vliv na příběh. A tak jdou, občas si něco řeknou ... tím veškerá scenáristická práce hasne. Většinu dialogů vyplňují rádobyvtipné hlášky, které hrají na první signální, jsou laciné a křečovitě se snaží za každou cenu zavděčit našim bránicím. Což jim nejde.

Veškerá týmová dynamika tak stojí na Deadshotovi a Harley Quinn, jejichž vztah se alespoň na oko posune. Ale více než scenáristickým umem je to dáno přirozeným šarmem Willa Smithe a Margot Robbie a jejich chemií. On jako vždy baví, ona je jako vždy půvabná, i když v tomto případě zvrhle a ztřeštěně. Ale co naplat. Pohybují se v příběhovém vakuu, kde nic nemá smysl a všechno se děje jen proto, aby to alespoň občas vypadalo cool v očích teenagerů.

Sebevražedný oddíl je uvnitř mrtvý film. Je prostý emocí, prostý lidského rozměru a bohužel i prostý jakékoli vize. V reklamních kampaních působil jako špinavá mise outsiderů, jejichž šílenost bude v kontrastu se skutečným světem jiskřit a vytvářet tak ohniska zábavných momentek a trefného pošťuchování. Ayer sliboval komiks, který si nebere servítky. Jeho adaptace je ale sterilní akční film, od kterého když odečtete marketingový um Warnerů, zůstane vlastně bez ksichtu.

Nemá proto smysl rozebírat ostatní nedostatky, i když jich je hodně. Od další generické destrukce města (kde hrozbu opět reprezentuje jakýsi černý mrak nad jeho centrem), přes příšerného záporáka a slabou akci, které navíc podráží nohy dětinské a laciné scenáristické kličky (protivníci padající ze stropů! - občas jsem si připadal jako při sledování Power Rangers), po naprosto otřesnou hudební dramaturgii. Ta bez hlavy a paty míchá jeden hudební motiv přes druhý a jednou popíkovou písní stírá druhou, aniž by ji nechala nadechnout. Sebevražedný oddíl občas působí jako nesourodě sešité videoklipy (představovačka postav pomocí grafických karet tomu jenom pomáhá). Jako by Ayer vybíral doprovodnou hudbu podle večerního "Hrajeme na přání" vašeho oblíbeného rádia. Samostatně jsou to chytlavé a většinou i skvělé písničky. Ale dohromady dávají nesourodý paskvil. Jeden hit utápí druhý, hudba má divné střihy a návaznosti, až si občas člověk říká, jestli to filmaři myslí vážně. Což je vlastně často se opakující otázka.

Snažil jsem se na Sebevražedný oddíl podívat dvakrát, abych se ujistil, že první negativní reakci neovlivnila nálada nebo únava. Ale on je to opravdu mizerný a slabý film. Podlézavě se snaží být cool, čímž akorát potvrzuje, že David Ayer do světa DC Comics vstoupil bez jakékoli vize. Jen s vidinou, že by to mohlo dobře vypadat. Výsledek je otřesný. Za mě jedno z největších komiksových zklamání hluboko pod Amazing Spider-Manem, Daredevilem, nebo dokonce Schumacherovými Batmany. Hloupější, nudnější, povrchnější a méně vkusný film jsem za minulý rok neviděl.

Na Blu-ray a Ultra HD Blu-ray dorazil v několika variantách. V UHD je film pouze v kinoverzi, přičemž doprovodný Blu-ray je v rozšířeném sestřihu. Podobnou kombinaci můžete zvolit i u dvoudiskové Blu-ray (nebo Blu-ray 3D) edice. Nebo si film můžete koupit v kinosestřihové jednodiskovce. Dabing má pouze kinoverze, rozšířený sestřih nikoli.

Je Sebevražedný oddíl v prodloužené verzi lepší? Ne. Pokud chcete pár vteřin Jokera navíc, dostanete je. Ale osobně si nemyslím, že by bylo o co stát, protože v podání Jareda Leta se z postavy místo nezastavitelné hrozby stal excentrický podivín, který přede jako kočička (opravdu!) a jehož přítomnost na plátně má nulovou váhu. Většina nových záběrů s ním - a moc jich není - se zaměřuje na rozvedení Harley Quinných flashbacků. Ale jak zmiňuji výše, jsou spíš absurdní, než aby postavám dodaly na zajímavosti (nebo snad dokonce na hloubce). Podobně se to má s prodloužením flashbacků Deadshota. Pak už extended cut doplňují bezvýznamné štěky (Ayerovo cameo, Harleyino pošťuchování Croca, Katanino odhalení obličeje, nebo prodloužení scény na baru). Příběhu ani postavám rozšířený sestřih nepomohl. Naopak možná už tak mizerné tempo ještě více roztříštil.

Slova chvály nemám ani pro audiovizuální prezentaci. Blu-ray je sice technicky precizní a ačkoli pracuje s leckdy náročným materiálem (slabý kontrast, hodně detailů ve stínech, jemné barevné přechody atp.), komprese ani jednou nepochybí. Ale podoba filmu jako taková není zrovna oku lahodící. Vlastně je Sebevražedný oddíl na Blu-ray skoro až ošklivý (laciné a nenápadité vizuály mu moc nepomáhají). Pokud čekáte kontrastní obrázek se sytými barvami a schopností kreslit perfektní černou, budete zklamáni.

Ayer Sebevražedný oddíl točil na 35mm. Z čeho však Snyder v Batman vs. Superman udělal výhodu a součást vizuálního jazyku filmu (vysokou expoziční pružnost využil k extrémním kontrastům, filmovým zrnem dodal obrazu na hrubosti a tím podtrhl temnější nádech), to Ayer v postprodukci doslova zazdil. Zrno je v obrazu eliminováno, což je škoda, protože jeho patina by mu dodala na organičnosti. Dynamika je ve videu velmi malá - Sebevražedný oddíl má nevýraznou černou (nebo spíš šedou), jasnější části záběrů jsou svíceny slabě (odtud ona absence pořádného kontrastu) a i když dojde na procházku pod světly neonů, obraz prostě nemá pomyslný "punch", který by probudil kýžený wow efekt. Prezentace je mdlá, chybí jí plasticita. S ostrostí také žádná sláva, drobnokresba je často až mizerná (dáno je to jak optikou, tak postprodukčním žehlením zrna). Ne že by za to mohl Blu-ray. Prostě je to ze strany tvůrců promarněná příležitost natočit něco opravdu vizuálně atraktivního.

S Dolby Atmos stopou je to o něco lepší. Sice si nevybavuji jedinou pamětihodnou scénu, kde by mi mix vyloženě vyrazil dech, ale nesmírně mě bavil při tvorbě hudební kulisy. Ta se v předním plánu otevírá do širokého, zvukově bohatého pole s nádhernou dynamikou a vzdušností. Lepší přednes dotyčné singly nemají možná ani na hudebních nosičích. Jen je škoda, že je jejich prezentace vždy tak necitlivě potřena špatným střihem zvuku. Každopádně Atmos splňuje veškeré předpoklady. Kresba dialogů, dynamika, nuance v pozadí, vše na dobré úrovni. Jen se zvukoví mistři nevyhráli.

Bonusy jsou na disku s rozšířeným sestřihem i na disku s kinoverzí. A nepřekvapí. Z hodiny a přibližně dvaceti minut převážně promem působících materiálů jsem si zapamatoval pouze Ayerovo nadšení pro zbraně, choreograficky náročné natáčení bitky v kancelářích (škoda, že výsledek je tak nezajímavý), podobně náročné natáčení konfliktu s přisluhovači Enchantress ve "slepé uličce" (kaskadéři tu skákali na několika na kolejích zavěšených lanech, za která musel koordinovaně tahat snad celý štáb - je to docela zajímavá podívaná), neustálé opakování snahy o realističnost (vážně?) a hlavně výbornou atmosféru při natáčení. Ta mě popravdě dost překvapila (věnuje se jí dokonce samostatné featurette), protože chemie z placu se ve vůbec žádné míře neotiskla do výsledného produktu. Herci si tu přitom s režisérem dělají tetování s odkazy na Odddíl a neustále se všichni poplácávají po ramenou, jak skvělý že tvoří tým a jací jsou ohromní přátelé. Těžko říct, nakolik se jedná pouze o mediální obraz, každopádně jedno je jasné. Na filmu to vidět není.