Scott stále točí parádně, ale nový Vetřelec působí jako ohraná písnička

Ridley Scott je jedním z nejlepších režisérů a producentů současnosti, takže není žádné překvapení, že si může dovolit dělat prakticky cokoliv. Novinky navíc sype z rukávu s obdivuhodnou kadencí, což je s přihlédnutím ke konzistentním řemeslným kvalitám a k jeho blížícím se osmdesátým narozeninám vskutku obdivuhodné. Nicméně občas je jeho volba projektů a scénářů na pováženou, čehož jsou důkazem vlažná přijetí filmů jako Konzultant, Exodus, Robin Hood, Prometheus a – ano – Covenant. Na všech se dá najít mnoho dobrého hlavně díky Scottovým filmařským kvalitám a souhře štábu, avšak vzbuzují asi více negativních emocí, než by si hollywoodští moneymakeři a Scott přáli.

Cesta zpět k Vetřelci je kapitolou samou o sobě. Už za Promethea platilo, že Scottův um by možná bylo lepší adresovat směrem k originálním projektům. Návrat k jeho dítku postrádal smysl. První dva díly Vetřelce jsou klasika všech klasik, nicméně jestli něco dokázaly další kapitoly – ať už samotné, nebo třeba cross-over s Predátorem, je to absence tematicky zajímavých příběhových odboček. Jestliže je ústřední „postavou“ filmu stvoření, jehož jediným účelem je bezmyšlenkovitě vraždit, nelze kolem něho budovat nekonečnou sérii, protože se rychle obsahově vyčerpá. Navíc jakmile na tak jednoduchou premisu někdo začne uměle nabalovat rádoby sofistikovaný origin, divák vycítí scenáristickou křeč. Právě to se stalo Prometheovi, když se Scott kolem svého legendárního monstra pokusil vykonstruovat spletitý svět, ve kterém je lidstvo pouhým pokusem vyšších bytostí a Vetřelec výsledkem vývoje biologické zbraně hromadného ničení. Nebo tak něco.

V Covenantovi se pak ocitáme na další vesmírné lodi a konstrukce zápletky je téměř na chlup totožná s původním filmem. Posádka zachytí nouzový signál, změní kurz a nechá se postupně vyvraždit zabijáckým stvořením. Scott se pokouší jednoduchý námět rozšířit a je na něm zoufale vidět, že i když si je vědom svých kvalit při natáčení takových jednoduchých žánrovek, jeho ambicí je vyprávět příběhy větší než život. Prostý děj proto obaluje nadzápletkou o hledání stvořitele, pokouší se o filosofické přesahy a skrze androida s Fassbenderovým obličejem chce přijít na kloub otázkám života a smrti. V Prometheovi to fungovalo jen místy (nutno přiznat, že se řadím k menší skupině lidí, kterým se líbil, považuji ho za velmi pěknou sci-fi a snahu o „nalepení“ na svět Vetřelce většinou filtruji a nevnímám). V Covenantovi už se ale žánrové nůžky rozkližují až příliš. Na jedné straně je neředěný sci-fi horor, na straně druhé filosofická pojednání o tvorbě života, o umělé inteligenci a dalších ingrediencích, které vůbec nejdou dohromady.

Scott různé alegorie protlačuje do většiny svých velkofilmů, dlouhodobě se mu to však nevyplácí. Od kvalitní sci-fi se samozřejmě předpokládá, že bude mít tematický přesah, že bude vzbuzovat otázky, na něž často nebude možné najít odpověď. Že bude rozdmýchávat diskuzi, vytvářet prostor k interpretacím. Jenže Covenant je v tomto ohledu až příliš doslovný. Otázky pokládá film samotný, nenechává je pokládat diváka. Ba co hůře, většinou si na ně rovnou odpovídá. Nevytváří prostor, kam by se mohly vměstnat podnětné myšlenky, které by děj obohacovaly. A tak přes veškerou svou snahu o obejmutí co největšího množství zajímavých témat (jako například umělá inteligence) se ve výsledku stává obsahově vyprázdněný.

Zůstává tak pouze čistokrevný horor. Tady Scott nemusí dokazovat, že je mistrem řemesla. I desítky let po smrtelné misi Nostroma je schopen přijít se svěžími metodami zachycení hrůzy v sevřených prostorách, kde není úniku před nezastavitelnou hrozbou. Jenže člověka už nemá čím překvapit. Vetřelec je vyčerpaná série a stejně jako spoustu jiných hororových filmů roztahaných do nepřeberného množství sequelů ji diváci mají přečtenou. Postupné vyvražďování posádky Covenanta nevzbuzuje emoce, a tak zbývá pár zajímavých sekvencí (finále jednou z nich bohužel není), kde si divák buď užije řádění Vetřelce, nebo se pokochá fantastickou výpravou a nádhernými scenériemi, případně nasaje čistokrevné sci-fi prvky. I díky pochybným rozhodnutím hlavních hrdinů a klasickým hororovým chybám laciného scénáře, který postavy bezmyšlenkovitě posílá na popravu, se ale nejde zbavit pocitu, že Covenant je šitý horkou jehlou, konstruovaný bez rozmyslu a přes neskutečné produkční kvality díky tomu působí jako odbyté béčko. Což by nevadilo, Scott ale očividně sázel na úplně jiný výsledek. Je fajn, že Covenant nabízí pár nitek, které spojují předchozí díly série a vrhají světlo na původ legendárního monstra. Otázkou však je, zda jsme to vůbec potřebovali.

Na Ultra HD Blu-ray k nám film díky příslušnosti ke studiu 20th Century Fox nedorazil, spokojit se musíme s Blu-rayem. Ten ale vypadá výborně. Scott – jak je mu zvykem – ždímá možnosti Full HD SDR videa na maximum. Díky špičkové ostrosti a drobnokresbě přepis pracuje nadprůměrně s detaily v obličejích, v texturách, i v širokých celcích. Ruku v ruce se smyslem pro detail jde i výborný kontrast, jehož kvality potěší jak v extrémně světlé otevírací scéně, která je vizuálně skutečně působivá, tak ve tmavých sekvencích. V těch si přepis udržuje povětšinou kvalitní stínokresbu. Občas sice dochází ke slévání, ale je to v tak tmavých scénách, že by pravděpodobně ze stínů nic nevytáhlo ani lidské oko přímo na placu. Je vůbec obdivuhodné, v jakých světelných podmínkách Scottův kameraman dokáže ještě točit tak, aby obraz působil konzistentně a nešuměl. Protože i přes nadměrné množství opravdu tmavých scén je šum konstantně udržován na absolutním minimu. Občas sice ustřelí grading bílé, jako například u Davida v jeskyni. To se však dá považovat za umělecký záměr. Barevná paleta je všeobecně omezená na studené a přízemní tóny a obraz je desaturovaný tak, že z herců i exteriérů doslova vysává život. I ve spoře svícených scénách obraz měkne minimálně, takže změnu kresby zaznamenáte leda u některých slabších digitálních efektů (Vetřelec v pohybu). Po technické stránce Blučku skutečně není co vytknout, protože i komprese odvádí práci na jedničku. Radost pohledět!

A radost převládá i ze skvělého DTS-HD MA 7.1 mixu. Někdo by mohl postesknout nad absencí object based varianty, ale pravda je, že osmikanál vám bude vzhledem k jeho hravosti a nádherné práci se surroundy bohatě stačit. Covenant klade ohromný důraz na efektní zvukovou kulisu, takže v interiérech i v exteriérech neustále nabízí hravé ambientní zvuky ze zadních kanálů, do kterých se však v akčních sekvencích umí také patřičně opřít. Co do tridimenzionality, efektnosti i dynamiky je tohle jedna z nejzajímavějších zvukových stop roku.

Film vyšel hned v několika baleních – vedle amaraye ho lze pořídit ve steelbooku a v digibooku, kterému jsme se dívali na zoubek v samostatném „Obrazem“.

Bonusové materiály u Scottových velkofilmů jsou bez přehánění legendární, takže na výbavu disků s jeho novinkami jsou automaticky kladeny nadstandardně vysoké nároky. Proto by některé fanoušky série mohlo zklamat, že na Blu-ray se nachází „pouze“ stominutová nadílka. Ve světle jiných Scottových filmů je to málo, ale stále se jedná o nadprůměr, který potěší i proto, že obsahuje nemalé množství pohledů za kulisy.

Nabídku otevírají krátké, děj Covenanta mírně rozšiřující filmy. Moc toho nepřinesou, takže přes štědrou dávku concept-artů a Davidových ilustrací (je jich skutečně požehnaně!) a čtvrthodinu vystřižených scén skočte rovnou k nejšťavnatější flákotě, k hodinovému filmu o filmu Master Class. Má být především o Scottovi, ale samozřejmě se ve velkém soustředí i na produkci Covenanta. Působivé jsou především pohledy na kulisy (umělý les!) nebo kombinace praktických a digitálních efektů u Vetřelců. Mohlo by se tu jít více do hloubky, nicméně stále se jedná o velmi nadprůměrný dokument. Doplňuje ho pak ještě Scottův audiokomentář, kde se legendární filmař nechává slyšet, co ho vedlo k natočení dalšího dílu série a představuje svou vizi jejího rozšíření. Více než o produkčních postupech tu mluví o pozadí scénáře. Popisuje, co si které postavy myslí a ve velkém se věnuje androidům a rozboru spouštěcích mechanismů, které je vedou k jejich činům. Z komentáře je znát, že Scotta umělá inteligence nesmírně zajímá a chtěl kolem ní vybudovat silný příběh. Bohužel je také čitelné, že scénář mu neposkytl ideální podhoubí a že místy nebyl schopen audiovizuálně vyjádřit to, co si za některými scénami představoval. Občas totiž popisuje kauzalitu, která je z diváckého hlediska nečitelná.