- Štěpán Čermák
To nejlepší z únorových streamů: Výběr z Netflixu, Amazonu Prime a dalších
Streamovací služby v boji o diváky investují ohromné peníze do vlastní tvorby. Stále častěji se tedy stává, že produkce, o kterých diskutuje celá filmová komunita, jsou dostupné pouze na některé z on-line platforem. Jednou za měsíc proto napojíme domácí kino na všechny ty internety a podíváme se na nejzajímavější filmové i seriálové novinky od největších hráčů na VoD trhu.
Grand Tour (Amazon Prime)
Když Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May opustili Top Gear a přešli zpod ochranného křídla BBC na Amazon, dala se vzhledem k tomu, že s sebou vzali i showrunnery, čekat jízda v zajetých kolejích. Proč měnit něco, co funguje, že? Přesto se Grand Tour v předchozích dvou sezónách pokoušelo najít alespoň špetku koření, kterou by ozvláštnilo popravdě trochu zevšednělý recept. Vedle rychle zamítnutého cestování centrálního stanu po různých zemích bylo klíčem přejít z infotainmentu na plnohodnotný entertainment, ke kterému měla televizní show beztak našlápnuto dlouhá léta.
Ve třetí sezóně Grand Tour dostává tento přerod pevné obrysy. Show se konečně vzdala rozhovorů s hosty, na kterých beztak bylo zajímavé pouze to, za kolik zajedou testovací trať (každého jistě napadne legendární jízda po dvou kolech Toma – jak jinak – Cruise). Interview sice nahrazuje „Chat v ulici Konverzační“, ale i ten se drží spíše humoru než klasického zpravodajství nebo diskuze o automobilismu. A hlavně může těžit z chemie britských moderátorů. Tohle trio teď krom delších rozprávek mnohem častěji vyráží na roadtripy po celém světě.
Je klidně možné, že změně pomohly přesnější statistiky sledovanosti z dílen Amazonu, každopádně se zdá, že producentům konečně došlo, co diváky baví nejvíc, a k tomuto faktu se postavili čelem.
Ve třetí sezóně tedy skutečně dostáváme ty nejzábavnější prvky ze všech předchozích sérií Grand Tour i Top Gearu. Clarkson, Hammond a May driftují po ulicích Detroitu v muscle cars, objíždějí ve vracích Kolumbii, křižují v italských pozapomenutých klasikách Skotsko, pokoušejí se v Číně dokázat, že jejich jako vždy naprosto idiotské modifikace limuzín z devadesátých let obstojí i vedle čínského high-endu, a tak podobně. I nadále mezi sebou soutěží, přičemž často vyhrává nejpomalejší May. Dělají si naschvály a přesvědčují jeden druhého, že právě jejich motoristická volba a následné úpravy jsou ty nejlepší. Bez špetky sebereflexe, protože ty nápady jsou samozřejmě do jednoho naprosto pitomé.
Ale z Clarksonovy, Hammondovy a Mayovy klukovské naivity a bezprostřednosti seriál těžil už dávno. Sice se to do značné míry okoukalo a ve třetí sezóně je jejich hraná natvrdlost skoro otravná, ale bavit tahle trojice umí i nadále. Navíc Grand Tour dotahuje diváckou spokojenost k výšinám především úžasnými produkčními kvalitami. Ať už jsou to přestylizované „recenze“ supercars, střelecká trať pro kulometčí hnízda v pick-upech, závodní trať v Detroitu, nebo dechberoucí záběry exotických lokací, tvůrci moc dobře vědí, jak si udržet divákovu pozornost a dávkovat naleštěné auťáky nebo cestovatelská dobrodružství.
Sice je to to samé furt dokola, ale jedná se o seriál, takže vyčítat Grand Tour repetetivnost je zbytečné. Tvůrci prostě opakují to, co dlouhé roky fungovalo občas méně, občas více. A i nadále se jedná o vrchol motoristické televizní zábavy.
High Flying Bird (Netflix)
Steven Soderbergh se v posledních letech snaží vymanit ze studiového systému a vydupat si absolutní kreativní svobodu. High Flying Bird ho v tomto ohledu dostal zatím nejdále. Soderbergh ho natočil na iPhone 8, sestřihal mimo jiné ve vlaku a prodal Netflixu, protože si je moc dobře vědom, že tam se dostane k podstatně více lidem, než by oslovil v rámci klasické kinodistribuce. A ačkoli se výše zmíněná kombinace může zdát děsivá, ve skutečnosti vedla k velice solidnímu sportovnímu dramatu.
Sleduje poslední dny výluky NBA a kroky agenta, který se snaží jednak udržet sportovce v agentuře, jednak rozpohybovat celý kolos, aby dostal basketbalisty zpět na hřiště a zachoval si při tom kariéru. Od High Flying Bird nečekejte klasické uřvané sportovní drama, plné motivačních blábolů, hudebních koláží, klišovitých dialogů a neúprosného tempa. Soderbergh k němu přistupuje jako ke komornímu, na dlouhých dialozích a naprosto skvělých hereckých výkonech postavenému dramatu, jehož minimalismus odráží právě fakt, že bylo natočené na iPhone, že mu chybí hudební podkres i klasické schéma podobných žánrovek, a že o diváka vyžaduje určitou znalost sportovního i socioekonomického prostředí. Film tedy rozhodně není pro každého.
High Flying Bird totiž člověka uvrhne do víru událostí, které jsou pro ty z nás, kdo nesledují NBA, skoro nesrozumitelné. Soderbergh nechce nic vysvětlovat, takže si neznalý divák musí vyplňovat mezery během složitých dialogů sám. Svým způsobem je to test pozornosti, protože film žongluje nejen se sportovními tématy, otírá se také o rasismus, vliv sociálních sítí, nulovou pružnost agentur i médií, které zaspaly dobu, a tak podobně. A ačkoli se zabývá celou NBA, dělá to na poli minimálních produkčních hodnot, tedy v uzavřených kancelářích mezi čtyřma očima a až na drobné výjimky mimo samotné parkety nebo pozornost veřejnosti. Soderbergh tak stlačuje rozpočet a zároveň se soustředí na to nejdůležitější, tedy dialogové přestřelky a skvělé herecké výkony v čele s Andrém Hollandem.
Jeho Ray Burke je ostřílený agent, který zjevně operuje několik kroků napřed před veškerou konkurencí i před divákem. Je to charismatická a šarmantní postava, která kritickými situacemi proplouvá s ledovým klidem a nadhledem. Hollandovi sedne skvěle. Navíc je z jeho ztvárnění hlavního hrdiny, stejně jako z póz ostatních herců znát, že malá velikost produkce, nebo snad jistá punkovost vytvořila na placu pohodovou atmosféru, která dala vzniknout uvolněným hereckým přednesům. Ne melodramatickým nebo zbytečně expresivním, ale v duchu filmu sympaticky lidským a tím blízkým divákovi.
High Flying Bird jako nízkorozpočtové drama obstojí na výbornou. Někomu by mohlo vadit vleklé tempo, které je umocněné již zmíněnou absencí hudebního doprovodu, nebo třeba fakt, že po většinu času divák spolu s postavami nemá tušení, co se proč děje. Soderbergh si samozřejmě vysvětlení nechává až na závěr, při nepozornosti se proto události filmu mohou stát matoucí. Každopádně podívaná je to skvělá a ačkoli si nedovedu představit, že bych na ni šel do kina, Netflix se pro ni zdá být ideální platformou, na které si najde své diváky. Měli byste se mezi ně zařadit, ostatně Soderberghovo jméno v Hollywoodu stále hodně znamená.
Star Trek: Discovery (Netflix)
Další reinkarnace Star Treku není vyloženě netflixáckou novinkou, protože v únoru začala druhou sezónu. Přesto je třeba ji zmínit. Z Discovery se totiž stala neobyčejně kvalitní sci-fi podívaná, která do televizní produkce vnáší skoro až filmové kvality.
Seriál místo klasické epizodnosti sází na dějovou linii, která se rozpíná přes celou sezónu (resp. dvě) a neustále na sebe nabaluje nové motivy, mezi kterými samozřejmě najdete i startrekovské klasiky jako cestování různými dimenzemi i v čase, objevování nových světů a entit, a podobně. K jeho sledování naštěstí nepotřebujete mít našprtanou historii předchozích Star Treků, protože Discovery jede vlastní časovou linii, která se s těmi předchozími sice prolíná, ale v rámci alternativního vesmíru. Tedy pokud jsem to správně pochopil. Ve druhé sezóně už se začínají objevovat startrekovští matadoři jako kapitán Christopher Pike a Spock, jejich příchod na scénu ale nemění nic na tom, že nový Star Trek obstojí samostatně.
Discovery se opírá o tři nosné pilíře: O velice dobrou zápletku, která neustále rozkvétá, je zábavná, nepředvídatelná a často napínavá, o vysoké produkční hodnoty v čele se skvělou výpravou a na televizní poměry opravdu výbornými digitálními efekty – seriál si troufá i na větší vesmírné bitvy, a o výborné postavy, z nichž si každá prochází zásadním osobnostním vývojem. Je to neobyčejná kombinace dobré scenáristiky, skvělých nápadů a na televizní produkci vysokých filmařských kvalit. Discovery díky tomu například strká do kapsy poslední celovečerní zářez série (nepříliš povedené Do neznáma) a v mnoha ohledech se dotahuje i na Abramsovy filmy.
Nový Star Trek sice občas překombinovává způsoby, jakými se hlavní hrdinové dostávají ze šlamastiky, ale to je zřejmě součástí tohoto vesmíru. Na začátku první sezóny mě také iritovala klingonská řeč, při jejímž poslechu jsem občas měl chuť prohodit televizi oknem. Ale to je vyloženě rýpání se v drobnostech. Pravdou totiž je, že Star Trek: Discovery je momentálně jedna z nejlepších sci-fi show „v éteru“ a je naprostou povinností nejen pro fanoušky série a sci-fi žánru, ale i pro někoho, kdo se poohlíží po dobrém seriálu, na jehož další díly se bude každý týden těšit jako malé dítě.
Nightflyers (Netflix, bez CZ)
U sci-fi ještě zůstaneme. Nightflyers, které vzniklo podle krátké knižní předlohy George R. R. Martina, sice bylo zrušeno a nedočká se tak druhé sezóny, což zamrzí vzhledem k tomu, že má značně otevřený konec. Přesto si troufnu doporučit otestovat ho alespoň na pár dílech, během kterých beztak budete mít jasno, jestli vám atmosférou sedne nebo ne.
Jedná se o hororovou záležitost v duchu Horizontu události. Titulní loď a její posádka cestují hlubokým vesmírem vstříc tajemným Volcryn, což je jakási mimozemská rasa nebo entita, která by mohla pomoci zachránit lidstvo. Tedy alespoň se to někteří hrdinové domnívají. Ve skutečnosti je ale ústředním motivem seriálu umělá inteligence a cestování vesmírem, které vede k nepředvídatelným událostem a mění posádku mnohdy k nepoznání. Ta je sama o sobě podivnou směsicí individuí, která by za normálních okolností pravděpodobně nikdo nepustil ani na převoz po Vltavě, natož na několikaletou intergalaktickou cestu. Ale budiž.
V duchu R. R. Martina se tu všem postavám dějí patřičně ošklivé věci. Seriál nemá problém ani s jejich odklízením, ani s Martinovi blízkými motivy zvrácených rodinných vztahů. Do jedné disfunkční postavy se potýkají s neobvykle se chovající umělou inteligencí Nightflyera, s hrozbou Volcryn, nebo třeba s telepatem z vlastních řad, který může každému způsobovat nepěkné vidiny a tak ho přinutit prakticky k čemukoli. Kombinace nejistot a nebezpečenství vede k tomu, že se v Nightflyers opakují zvrácené, často nevysvětlitelné události. Divák nikdy neví, z čí dílny vlastně jsou – zda se o ně zasluhuje mimozemská inteligence, posádka, nebo snad něco dalšího.
Hororové motivy NIghtflyers dosahují příjemné děsivosti, čemuž pomáhá stísněnost samotné lodi. Seriál si občas hraje na slasher, občas na psychologický thriller, občas na sci-fi, se žánry operuje svévolně. I díky tomu je nepředvídatelný, ale také špatně čitelný. Při jeho sledování člověk postrádá jednotící linii. Tou by samozřejmě měl být samotný cíl cesty, jenže Nightflyers se často chová, jako by tomu bylo jinak. Tvůrci se pokoušejí obsáhnout až příliš témat, což vede k dezorientaci a k roztříštění děje.
I proto se diváci polarizují na dvě skupiny těch, kteří seriál nemohou vystát, a těch, kterým se líbí, aniž by se mezi nimi našla nějaká zlatá střední cesta. Osobně mě právě tahle nepředvídatelnost bavila, stejně jako neotřepané nápady, se kterými se ve sci-fi tvorbě moc často nevídáme. Jejich zmíněním už bych překročil hranici spoilerů, takže zůstanu jen u toho, že seriál ty věrnější, kteří se s ním překlopí do druhé poloviny, odměňuje několika velmi dobrými zvraty, jejichž pointy by často vystačily na celovečerák – i když slabší. V očích některých by možná Nightflyers neobstálo, osobně mě ale bavilo jak pro hutnou atmosféru, tak pro neokoukané sci-fi motivy a martinovsky sebedestruktivní charaktery.
The Umbrella Academy (Netflix, bez CZ)
Když už jsme u zvrácených charakterů a disfunkčních rodin, The Umbrella Academy je jasný kandidát na další zářez v seznamu. Osobně si sice nemyslím, že by si zasloužil druhou sezónu, která byla nedávno odklepnutá, ani doporučení. Chápu ale, čím mohl oslovit případné fanoušky. Komiksově laděný seriál o škole neobvykle talentovaných jedinců, kteří – jak jinak – mají několik dní na to, aby zachránili svět, je takovou netflixovskou variací na X-Men. A to natolik, že vám bude některé z filmových adaptací připomínat prakticky každým dílem, postavou, nebo událostmi.
Jeho středobodem je každopádně jiná škola než ta Xavierova. Umbrella Academy se totiž rozpadla, sedm jejích nadpřirozených žáků se rozešlo, dospělo zpravidla v ústraní, a svých nadpřirozených schopností, které jsou často dost podivné (schopnost házet dobře nožem …), využívají pramálo. Dokud nezemře jejich mentor a z budoucnosti se nevrátí dávno ztracený spolužák se špatnou zprávou: Za pár dní končí svět.
Umbrella Academy je směsicí nápadů, které už člověk do jednoho někde viděl (X-Men, Správci osudu, Legie, Watchmen, Misfits, Jumper a tuny dalších), díky čemuž může uspokojit buď jen ty diváky, kteří nemají nakoukáno, nebo ty, kteří prahnou po čemkoli komiksovém a na originalitě jim nesejde. Seriál v deseti dlouhých epizodách není schopen přijít s náznakem vývoje postav, jejichž vztahy jsou navíc nefunkční nejen z hlediska příběhu, kde je to naschvál, ale i z hlediska diváckého – nulová chemie, série nepochopitelných rozhodnutí, absence motivací a tuny dalších problémů dělají z každého protagonisty i antagonisty nevýraznou a nezajímavou figurku, které se bez života protahují zdlouhavým dějem bez špetky invence.
Umbrella Academy je dalším ze série úkazů současného Netflixu: Platforma uspokojuje všechny myslitelné divácké skupiny, od skutečných fajnšmekrů se slabostí pro artové snímky, přes milovníky nízkorozpočtových dramat, ujetých komedií, sci-fi, dokumentů, nebo třeba stand-upů, po ten tip diváků, kteří od produkce nevyžadují ani originalitu, ani kvalitu, ale prostě chtějí něco, co si zapnou k vaření, před usnutím, nebo k bezmyšlenkovitému sledování ne nepodobnému dívání se na Ulici. Umbrella Academy spadá do poslední skupiny. Je to sprostá vykrádačka, průměrná komiksárna, obyčejná netflixovská vata. Má sice světlé chvilky – například padesátník v těle malého chlapce je zpravidla skutečně zábavný, ale to na deset padesátiminutovek rozhodně nestačí.
