Please reload

Tomb Raider se veze na vlně průměru. Na víc série možná ani nemá

Hned po pár úvodních minutách nové adaptace dnes už skutečně legendární herní série je bohužel jasné, že Tomb Raider přichází s motivy, které v roce 2018 i ve světle marvelovek působí poněkud úsměvně. Ne snad, že by se první filmy s Angelinou Jolie vyznačovaly realistickou zápletkou, ale v devadesátých letech jsme se na podobně uvolněná dobrodružství přece jen dívali s větším nadhledem. Nový pokus o filmovou resuscitaci značky si však neuvědomuje, na jak odlišné obecenstvo míří. V době, kdy i James Bond musel přeladit na výrazně „temnější“ verzi a Ethan Hunt přes obdivuhodné akční sekvence staví především na praktických efektech i kaskadérských kouscích, nemluvě o přízemnějších zápletkách, se Lara Croft vydává na tajemný a nezmapovaný ostrov, aby tam zabránila tajnému spolku ve vypuštění mýtické síly jakési japonské čarodějnice. Je pak docela jedno, že v samotném finále film zápletku překroutí jiným směrem, když s ní devadesát procent stopáže operuje jako s centrální.

 

 

Podobně absurdní námět může fungovat jen za předpokladu, že ho jsou filmaři schopni něčím vyvažovat (například skepticismem hlavní hrdinky, o což se pokoušejí, leč marně), nebo ho stylisticky zabalí tak, aby bylo jasné, že při natáčení se opravdu nikdo netvářil vážně (jako třeba u Sherlocka Holmese nebo Kingsman). Tomb Raider tuto rovnováhu hledá marně. Zajímavé je, jak vyprázdněně pak bez tohoto nadhledu film působí. Místo toho, aby dobrodružství dávkoval s příchutí humoru a nevinné zábavy, se snaží diváka přesvědčit, že někde hluboko v jeho nitru se skrývá příběh o mladé dívce, která hledá své kořeny a při tom možná i sama sebe.

 

Jenže tahle dějová linie je tak scenáristicky podvyživená, že se sama redukuje na Laru ujíždějící na kole, Laru utíkající před nějakými pouličními zlodějíčky, Laru utíkající před vojáky jakéhosi temného společenství, Laru utíkající do hrobky a Laru utíkající z hrobky. Epizodičnost scénáře a jeho neschopnost děj posouvat pomocí logiky nebo potřeby vyprávět skutečný příběh vede ke sledu vyprázdněných akčních sekvencí, které nejsou dost dobré na to, aby zapůsobily samy o sobě, a vlastně se v nich neděje nic kloudného, takže jsou neopodstatněné. Nemluvě o tom, že jsou spíš úsměvné. Jestliže to sečteme s absencí vývoje hlavní hrdinky, dostaneme obdivuhodně prázdný film.

 

Pak ani nemá smysl řešit, zda se Alicia Vikander do role Lary Croft skutečně hodí. Ale samozřejmě hodí. Debatovat o velikost jejího poprsí je absurdní a jestli nový Tomb Raider něco dokazuje, pak je to fakt, že role se může zhostit prakticky kdokoli. Protože větší prsa a ladnější křivky neudělají lepší podívanou ani z obyčejného porna. Fakt, že herní scéna takovou pitomost vůbec řešila, poukazuje na její společenskou nevyzrálost. Vhodnost nebo nevhodnost se neodráží od fyzické konstituce, Alicia spíš má smůlu, že jí scénář vkládá do úst tak otřesné repliky, že by při jejich recitaci působila jako poleno i Meryl Streep. To se pak těžko hodnotí její herecký výkon, což ostatně platí i o všech ostatních. Vždyť i Walton Goggins, běžně naprosto démonický herec tu působí, jako by kompletní produkci problouznil pod prášky.

 

Nápadité nebo alespoň napínavé akce bohužel dorazilo minimum, i když se Roar Uthaug místy alespoň snaží. Když už nic jiného, útěk Lary z pracovního tábora je zábavná variace na „z bláta do louže“. Většinou to ale funguje spíš díky na půl plynu jedoucímu Junkiemu XXL, jehož soundtrack je nejlepší ve chvílích, kdy kopíruje motivy z Mad Maxe a z Muže z oceli.

 

Prostě se to nesešlo. Nový Tomb Raider je dějově vyprázdněný, postrádá emoce i napětí, chybí mu cit pro zábavu, navíc v době, kdy je prvních pár minut většiny her – včetně té, kterou adaptuje – „filmovější“, než celý Uthaugův zářez, jeho existence skutečně postrádá smysl.

 

Jedno se však musí nechat, po technické stránce je film zpracovaný a tím pádem i vypadá a zní skvěle. Blu-ray se odráží od nativního 4k masteru (díky čemuž zahraniční recenze vychvalují také Ultra HD Blu-ray). I klasická Full HD prezentace v SDR díky tomu nabízí ostrost a smysl pro detail, které bezpečně překračují hranici obyčejného průměru. Film dokonce neměkne ani ve většině nočních nebo temnějších scén (pravda, často i proto, že jsou okatě řešeny green screenem, jako třeba cesta lodí na tajemný ostrov), které v nejnižších odstínech šedi chytají namodralý odstín. Když už dojde na minimální ztrátu detailu, dá se přičíst softwarovému potlačování šumu.

 

Ne snad, že by se někde projevovaly známky DNR, nicméně v Lařině obličeji sem tam zpozorujete mírné voskovatění (čert ví, jestli to není spíš nějakými VFX maskami) a u některých scén je jasné, že kameraman musel pokoušet digitální čipy daleko za jejich možnostmi kreslit bez šumu – přesto přepis ve většině stopáže netrpí ani náznakem jeho barevné nebo monochromtické podoby. V denních scénách a v exteriérech pak Blučko metaforicky i doslova září díky výtečné dynamice a dramatickému kontrastu bez jediného náznaku slévání černé nebo ztráty kresby v highlightech. HDR verze musí být skutečně bombastická (na UHDBD je přepis včetně Dolby Vision), každopádně už u SDRka moje plazma předla blahem. Barevná i jasová přesnost a konzistence jsou na tak vysoké úrovni, že když už ne filmové, budete si moct užívat alespoň technické kvality Tomb Raidera.

 

Výborný obraz doprovází podobně povedený zvuk. Stopa v Dolby Atmos, věrna standardům tohoto relativně nového formátu, je patřičně dynamická a nemá problém s pořádným objemem. Na to, jak bohatou zvukovou stopu by žánr mohl nabízet, si sice myslím, že je co do detailů skromná – například v zadních kanálech nabízí jen minimum ambientních zvuků ať už džungle, města, nebo třeba hrobky, nicméně přední plán pokrývá s jistotou. Na bombastičnosti jí neubírá ani fakt, že se příliš neopírá do subwooferu, takže spodek audia zní pevně. Mít větší smysl pro třísetšedesátistupňovou kulisu, nebál bych se absolutního hodnocení, protože po technické stránce není co vyčítat. Nicméně moderně hravý tenhle mix není, a tak poskytuje jaksi polovičatý zážitek.

 

To samé platí o některých bonusových materiálech. Tomb Raider: Bez obalu je totiž klasický "musíme to lidem za každou cenu prodat" film o filmu, který více než o produkci mluví o tom, o čem Tomb Raider jako takový vypráví. Což samozřejmě někoho, kdo ho právě dokoukal, nezajímá. Absenci pořádných materiálů o natáčení částečně kompenzuje V dravém proudu: Krok za krokem, které rozebírá již zmiňovaný útěk z tábora po stránce praktických i digitálních efektů a jejich kombinování. Záběry z filmu jsou tu prostřihávány vrstvením triků i pohledem na scénu před modrým pozadím. Je to sympatická jednohubka. Což se dá říct i o krátkém pohledu na Aliciin trénink, kde se v rychlém sledu dozvíte jak o trénovacím plánu, tak o jídelníčku a o tom, že drobná herečka nabrala rovnou pět kilo svalové hmoty. Nabídku pak uzavírá výživná desetiminutovka, kde je v rychlém sledu odvyprávěna kompletní historie herní předlohy. Pro někoho, kdo ji nezná, se jedná o dostatečně zajímavou vstupní bránu do videoherního světa.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!