Pod ochranným křídlem Marvelu se ze Spider-Mana stala sázka na jistotu

Po odchodu Sama Raimiho se v Sony se Spider-Manem vyloženě trápili a projevilo se to na každém dalším filmovém zářezu této stále asi nejslavnější marvelácké postavy. Nabízel se návrat pod křídla Marvelu, nicméně z ekonomického hlediska je to čirý nesmysl, ke kterému se Sony nikdy nepřikloní – pradávná smlouva přisuzuje studiu filmová práva na pavoučího muže na tak dlouho, dokud s ním jednou za pár let vznikne celovečerák. Zbožné přání fanoušků se ale přece naplnilo, když se v Sony po tvůrčí stránce zahnali do koutu a nutně potřebovali nový impuls. Vznikla tak dohoda s Marvelem, v jejímž rámci si studia navzájem vypůjčí některé superhrdiny a Spider-Man tím pádem přičichne k marveláckému filmovému vesmíru. Práva na postavu ale bude i nadále vlastnit Sony. Homecoming tedy není čistokrevná marvelovka, spíše pouliční voříšek, u něhož však každý kolemjdoucí hned na první pohled pozná, které geny převažují. Na novém Spider-Manovi je totiž jasně čitelný kreativní dohled Kevina Feigeho, tedy producenta, díky kterému je dnes Marvel tam, kde je.

Na jednu stranu je to dobře. Feige moc dobře ví, co si komiksoví nadšenci pod slovem marvelovka představují. Po letech za kormidlem adaptací kreslených sešitů dokázal najít recept na instantní hit. Na druhou stranu se ze Spider-Mana stává součást jednolitého kolosu, jenž sériovou výrobou ošizuje scénu komiksových filmů o rozmanitost. Sice by se dalo argumentovat, že angažmá režisérů jako James Gunn, Taika Waititi, nebo vlastně i spidermanovského Jona Wattse rozšiřuje tvůrčí potenciál série, nicméně i přes žánrové odchylky je na všech marvelovkách znát, že jsou z jednoho a toho samého těsta. Noví režiséři ho ochucují všemožnými ingrediencemi – Gunn a Waititi specifickým humorem, Watts zase přístupem k teenagerským postavám, ale výsledek je vždy podobný. Z komiksových adaptací pod vedením Kevina Feigeho se stal takový McDonald´s. Dobře to vypadá, chvilku to dobře i chutná, ale člověk brzy začne cítit vypočítavost, neochotu vymanit se ze škatulky a strach experimentovat (důkazem budiž třeba Wrightův odchod od Ant Mana, nebo nahrazení Patty Jenkins u druhého Thora). Díky tomu se na marvelovky můžeme do určité míry spolehnout, což Spider-Man skutečně potřeboval. Jenže tahle sázka na jistotu nás ošizuje o pomyslnou jiskru, která dobré filmy posouvá o level výše a dělá z nich filmy výborné.

Homecoming proto v mnoha směrech působí jako produkt vytvořený na zakázku podle velmi specifického mustru. Tony Stark se tu jen minimálně vymezuje z role magnetu na dolary, když svou přítomností pouze ujišťuje potenciální diváky, že dostanou patřičnou dávku suchého humoru a leštivého brnění v akci (což mimochodem dokazuje pro potřeby marketingu vytvořený záběr Iron Mana a Spider-Mana letících bok po boku newyorskými ulicemi – taková scéna ve filmu vůbec není a superhrdinská alterega těchto postav se v akci skoro nepotkají). Chytré provázání s událostmi MCU zase diváky ujišťuje, že Spider-Man tentokrát zapadá do většího dílku skládačky, kterou dávají jednotlivé díly marvelovek dohromady již několik let – nutno podotknout skvěle. A Feigeho záštita zaručuje produkční i vypravěčské kvality a audiovizuální jednotnost s Avengers nebo s Captainem Americou. Je pak snadné identifikovat body, jejichž existenci nevyžadoval příběh jako takový, jako spíš existence Marvel Cinematic Universe. Ostatně původní Vulture nevzešel z trosek bitvy v prvních Avengers, stejně jako Spider-Man neobjevil zodpovědnost díky mentorovi v podobě Tonyho Starka. Obojí jsou události, jež ovlivnilo připečení k Marvelu.

Na druhou stranu Homecoming se ničím z výše zmíněného netají, naopak se k čerstvému zařazení do domácí stáje hrdě hlásí. Po letech dobrodružství s Thorem, Captainem Americou, Dr. Strangem, Iron Manem, Ant Manem a s dalšími superhrdiny nemá smysl koexistenci v tomto vesmíru jakkoli skrývat. Důležité je, že z hlediska příběhu byli tvůrci tyto dílky schopni poskládat tak šikovně, že z Homecoming vzešla solidní komiksovka s dobrými postavami, a dokonce s po dlouhé době solidně napsaným záporákem.

Vulture Michaela Keatona totiž není jen další jednorozměrný padouch, výsledek nepovedeného experimentu, nebo někdo, kdo prostě činí zlo pro zábavu. Má promyšlenou minulost i motivace – Adrian Toomes je muž zahnaný do koutu, odkud se byl schopen prokousat na vrchol potravinového řetězce. Zločin pro něho byl poslední možnou volbou, avšak volbou nutnou, což příběh odůvodní na poměrně krátké ploše úvodu v post-avengerských troskách New Yorku. Pravda, existenci mechanizovaných křídel už film tak dobře obhájit nedokáže, ale na příslušnost ke komiksu scénář co do pozadí postav odvedl dobrou práci. A to jak s Vulture, tak s titulním hrdinou.

Do třetice jsme další Spider-Manův origin nedostali, což je dobře. Jon Watts se raději soustředí na zábavnější část Spideyho „kariéry“, tedy jeho skotačení po newyorských ulicích a teenagerské patálie na střední škole. Obojí je radost sledovat, protože Watts je schopen uchopit dětinský humor a cloumání s hormony tak, aby to působilo vtipně a vkusně. Tom Holland navíc v roli pubertálního superhrdiny vyloženě září. Jako herec srší energií i optimismem, je schopen skloubit dětinskou naivitu s tvrdohlavostí a odhodláním. Mladíka, jenž se musí srovnat s dospělou rolí a nově nabytou zodpovědností, Holland ztvárnil skutečně skvěle a nepotřeboval k tomu ani strýčka, který by mu o oné zodpovědnosti vyprávěl moudra jak z motivačních hrnečků (i když tuto roli částečně zastupuje Downeyho Stark), ani tetu, jež by ho ve vhodnou chvíli vybudila ke správnému rozhodnutí, ani nikoho jiného. Hollandův Peter Parker má sice oporu v kamarádovi i doma, ale značnou část filmu je na vše sám a sám také musí pochopit svou roli ve světě doslova titánů.

Zní to ponuře, ale Watts je schopen látku pojmout optimisticky a s jiskrným humorem. I díky přítomnosti Happyho působí Spidey skoro až ironmanovsky hravě a nahláškovaně, aniž by divák pociťoval křečovitost. Homecoming skutečně je ideální popcornovou zábavou a nezbývá než před tvůrci smeknout, že to nikdy není na úkor postav nebo zápletky. Scénář má dokonce před třetím aktem v záloze sympatické překvapení, které se marketingové kampani podařilo udržet pod pokličkou a které posouvá celé finále o něco dále než na úroveň obyčejné velkolepé akce. Když už jsme u akce, i ta je jak z hlediska příběhu, tak z hlediska choreografie kaskadérů a kamery fajn. Více než z Wattsových schopností ale těží z možností nového spidermanovského obleku od Starka. Technologiemi prošpikovaný kostým je sen každého puberťáka a Watts toho během akčních sekvencí patřičně využívá. Ani zdaleka se však nedá říct, že by Homecomig po akční stránce obstálo vedle Raimiho uchopení pavoučího muže. Hlavně díky rozpočtu se nová reinkarnace postavy může co do akce měřit s původním prvním dílem, vedle čtrnáct let staré dvojky a jedenáct let staré trojky si však současný Spider-Man ani neškrtne.

Právě při srovnání s dnes už poměrně starými filmy od Sama Raimiho lesk nové marvelovky hodně rychle ztrácí na oslnivosti. A zrovna z tohoto retrospektivního úhlu pohledu působí jako slabý odvar toho, čeho lze ve světě komiksového filmu s „trochou“ osobitosti dosáhnout. Jednotný přístup k marvelovskému vesmíru filmaře do značné míry svazuje a otupuje jejich individualitu. Ta se pak může projevit jen v případě opravdu zručných umělců, většinou ale i tak zůstává do jisté míry ponížena. Watts je zelenáč, a tak i když je z jeho Spider-Mana cítit osobitý přístup k civilním scénám, z hlediska vizuálního uchopení a atmosféry je Homecoming bez ksichtu, nekonfliktní. Odškrtává si všechny povinné položky komiksové adaptace, ale dělá to bez drajvu a tahu na branku. Nutno však podotknout, že takový pocit mám poslední dobou ze všech filmů stáje Marvel. I když mě na první pokus skoro i nadchnou (první i druzí Strážci galaxie, třetí Iron Man, druhý Captain America, vlastně i to Homecoming), během druhého zhlédnutí si je neužívám, přijdou mi na jedno brdo a při jejich sledování si připadám jak pod koňskými sedativy – akce mě nebaví, po stránce emocí se mnou nic nehýbe a zdá se mi, že po dvacáté sleduji to samé, jen s jinými postavami. A právě při sledování nového Spider-Mana a při návratu k tomu od Raimiho mi došlo, jak moc je to dáno žehlením ze strany studia. Ze Spider-Mana se stala další marvelovka a nemohu se zbavit pocitu, že je to z více důvodů špatně než dobře.

V tuzemsku film vyšel snad ve všech myslitelných edicích: Na Blu-ray v amarayi, v totožném balení s přidaným komiksem, ve steelbooku s Blu-ray 2D i 3D, na 4k Ultra HD Blu-ray, cirka během podzimu snad po několika odsunech vyjde i 3D v klasickém plastové krabičce. Nejblíže původnímu uměleckému záměru má bez debat UHDBD, ačkoli film pochází „pouze“ ze 2k masteru. Nutno však podotknout, že 3Dčko novému Spideymu minimálně v kině velmi slušelo, neboť Watts zajímavě pracuje s perspektivou a s velkými celky. Nicméně pro účely recenze jsem přehrávačem prohnal klasický Blu-ray se 2D přepisem.

Před jeho rozborem krátce odbudu bonusové materiály. Jejich sledování je totiž naprostá ztráta času. Ačkoli je jich přesně hodina, výpovědní hodnota se zastavila těsně nad nulou. Mezi tří až osmiminutovými featuretty zaujmou pouze materiály z castingů a o kaskadérských kouscích, jejichž středobodem je v obou případech Tom Holland. Že představitelé hlavních rolí dělají některé méně náročné kaskadérské kousky sami, je ohraná písnička, nicméně Holland díky svým tanečním a atletickým schopnostem často „odbavil“ i scény, ve kterých byste jeho přítomnost nečekali. Je snadné navléct do kostýmu někoho jiného, případně nahradit herce digitální postavou, avšak Holland se při natáčení neflákal a pokud materiály zpoza kamer nelžou, vystřihl si několik fyzicky velice náročných sekvencí úplně sám. Docela fajn je ještě čtvrthodina vystřižených a prodloužených scén (třeba „Director´s cut“ Peterova filmu z úvodu, nebo PSAčka s Captainem), ale z preprodukce, produkce nebo postprodukce je tu bohužel zoufale málo informací. Bonusy jsou navíc pojaty spíše jako propagační materiály.

Z hlediska prezentace naštěstí Homecoming nezklame. Ani po obrazové, ani po zvukové stránce. Zatímco na UHDBD je přítomno rovnou Dolby Atmos, v případě Blučka se budete muset spokojit se šestikanálovým DTSkem. Ale skoro to nevadí, protože je výborné. Že skvěle odbavuje dialogy, hudbu, i akční scény, se tak nějak předpokládá, zvládá to však s patřičnou dynamikou, a hlavně umí překvapit skvělou prací s efektovými kanály a s pohyby objektů napříč zvukovým polem. Například když se Peter Parker poprvé převléká v uličce a směrem za diváka odhazuje oblečení. Nebo během „sešívání“ rozpůlené lodi. Objekty mění pozice kolem poslechového místa a téměř člověka nutí kroutit hlavou. Mix navíc vytváří mohutnou zvukovou kulisu, ve které se neztrácí vjem velkých prostor. S tímhle šestikanálem si užijete detaily, které se v kině naprosto vytratily.

Upřímně, přepis není žádné překvapení, protože v duchu většiny soňáckých disků odbývá velmi dobrou práci jak z hlediska manipulace s barvami, kontrastem a s detaily, tak s kompresí jako takovou. Nenechá se rozhodit ani takovými oříšky, jako jsou textury na Spider-Manově kostýmu, které by v horších případech mohly obraz donutit k moiré. Smysl pro detail má tenhle přepis ohromný a co je důležité, stejně jako ostrost je velice konzistentní. Zdrojový materiál z digitálních kamer je zřejmě hladký jak dětská prdelka, takže skutečně minimálního šumu si všimnete jen málokdy a pouze za předpokladu, že se na něj budete soustředit. Homecoming dosahuje v SDR videu vysokého standardu, naprosto minimální výhradu mám pouze k občas mírně kolísající černé - ale stále skvělé a s výbornou stínokresbou. Přes hromadu moneyshotů mi nový Spider-Man nepřijde kdovíjak vizuálně zajímavý, avšak je pravda, že už Blu-ray ho prezentuje tak, jak by všechny moderní blockbustery měly na formátu vypadat, tedy na špičce současných možností.