Please reload

Clint Eastwood v Pašerákovi nezklamal

Mluvit u Eastwoodovy současné filmografie o režisérovu věku je klišé, ale vyhnout se mu nedá. Nejen pro obdivuhodnost toho, s jakou grácií Clint v devětaosmdesáti letech stihne natočit během jediného roku dva filmy, z nichž v jednom navíc ztvární hlavní roli, ale hlavně proto, že je v Hollywoodu stále vzácnějším exemplářem filmaře, který si zřejmě může točit, co se mu zlíbí. Na Pašerákovi se to projevuje podobně jako před deseti lety na Gran Torinu. Eastwood si tu tak trochu vytvořil vlastní subžánr o muži, který na stará kolena prochází změnou hodnot, a natočil ho podobným způsobem, jakým se chovají jeho postavy: Jako by mu bylo úplně jedno, zda divák k udržení pozornosti potřebuje nějaké tempo, romantiku, akci, drama, nebo ověřené postupy, jak ho přikovat k obrazovce. Místo toho si vyloženě jede „tu svojí“ a nebere ohledy na nikoho.

 

 

Vznikl tak další ryze eastwoodovský film. Stojí na hercovu šarmu, s jehož pomocí si dokáže omotat diváka kolem prstu i přes to, že hraje ne zrovna sympatickou postavu. Ostatně v Pašerákovi je jeho Earl Stone vlk samotář, jenž na úkor rodiny věnoval většinu svého života práci a zábavě s ní spjatou. Rodina mu to samozřejmě jen tak neodpustí, zvlášť, když Earl každou šanci, kterou dostane, spálí stejným způsobem jako všechny předešlé. Což blízké bolí více a více, zatímco se Earl s každou takovou chybou vzdaluje možnosti vykoupení. Nakonec se k němu ale pokusí dostat, otázkou jen je, zda to stihne. Nová „brigáda“ u drogového kartelu by mu totiž mohla náhle zkrátit život.

 

Eastwoodův Earl je okouzlující nejen díky hercovu šarmu, ale i díky přirozenosti, se kterou postava proplouvá příběhem. Zatímco všichni okolní hrdinové jsou jak vystřižení z jakéhokoli jiného thrilleru o pašování drog nebo o agentech protidrogového oddělení, a tudíž jsou předvídatelní, Earl mezi nimi přes pokročilý věk působí jako závan čerstvého vzduchu: Je to paličák, který si nebere servítky s ničím a s nikým, odsekává i lidem, kteří před ním mávají pistolí, jako správný válečný veterán je schopen zachovat klid i v dramatických situacích. I na stará kolena si umí patřičně užívat života, lidé ho mají rádi, je to pohodář, člověk, se kterým byste šli na pivo. Jeho slabinou je však již zmiňovaná rodina. Ačkoli je tedy sympaťák, při každé jeho okouzlující replice si divák uvědomuje, že za líbivou skořápkou je člověk, který pravidelně zraňuje své nejbližší. Což paradoxně nemění nic na tom, jak moc mu budete fandit. Je fajn sledovat pro změnu nejednoznačnou postavu.

 

Herci ve vedlejších rolích jsou do jednoho dobří, Pašerák ale stojí a padá na Eastwoodovi. Film si nebudete pamatovat na základě konkrétních scén nebo replik, na jeho audiovizuální stránku si nevzpomenete už po titulcích. Veškerou tíhu atraktivity titulu nese na svých bedrech postava Earla – proto se jí věnuji více než filmu jako takovému. Jinak se totiž jedná o civilně pojatý příběh. Kašle na melodramatičnosti, obejde se bez akce, nepodbízí se. Starosvětský a svým způsobem minimalistický přístup se odráží nejen na režii a postavě, ale i na scénáři, který jako by opět vznikl Eastwoodovi na tělo. Film spoléhá na to, že vás chytí za srdce. Ať už když Earl rozdává rady do života svým skoro nepřátelům - a myslí je naprosto upřímně, nebo když remcá nad všemi těmi internety, mobilními telefony a dalšími vymoženostmi, nebo když se snaží najít slova při komunikaci s vlastní rodinou – a jde mu to hůře, než u cizích lidí. Pokaždé je z toho cítit autentičnost. A ten vitální stařík si pak projíždí Amerikou s desítkami kilogramů drog na trucku, brouká si při tom staré country šlágry a drsným pohledem likviduje jakékoli pochyby o tom, že nepatří do starého železa.

 

 

Tuzemské Blučko vzhledem k povaze zdrojového materiálu nemá čím překvapit, a tak se sluší pochválit ho „pouze“ za to, že po technické stránce neklopýtlo ani ve videu, ani ve zvuku, který stojí téměř výhradně na dialozích. Obraz netrpí žádnými viditelnými kompresními artefakty, tedy pokud vynechám skutečně mírný banding na některých jednolitých plochách s drobnými jasovými přechody (například stěna za Eastwoodem, když stojí nad nemocnou manželkou). Mírně desaturovaný charakter barevné postprodukce tíhne k zeleným a modrým tónům, přes obojí jsou ale pleťovky velice solidní. Přepisu by slušela větší vzdušnost v barvách i v kontrastu, Pašerák totiž často působí vyloženě dvojrozměrně, chybí mu plasticita a údernost při kresbě prostoru. I proto si dovoluji doporučit spíš Ultra HD variantu, která díky WCG a HDR dokáže lépe vypíchnout objekty a kreslit barevné nuance tam, kde SDRko očividně naráží na limity kresby barev i jasu. Může se zdát kontraproduktivní doporučovat UHD verzi tak vizuálně neatraktivního titulu, ale ono bývá technicky náročnější „udělat“ pěkný obrázek na přepisu s nevýrazným kontrastem i barvami, než na přepisu filmu s atraktivními vizuály.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!