Mandy: Vzácný úkaz a patřičně ujetá podívaná

Upřímně, kdyby Mandy neslibovala Nicolase Cage v psychopatickém režimu, její atraktivita by pro potenciální diváky byla sotva poloviční. Přitom Kult pomsty na jeho výkonu nestojí. Ve výsledku je tedy dobře, že se zvrhlá hororová vize Panose Cosmatose dočkala pomyslné marketingové výpomoci Cageovy tváře, jež přes mnohé filmové i životní přešlapy stále disponuje jistým kouzlem. Film je totiž fajn, i když patřičně „svůj“, a zvýšenou pozornost, danou přítomností velkého jména, si zaslouží.

Cosmatos nutí Cage opakovat maniakální výkony, díky kterým se hvězda akčních fláků z devadesátých let pomalu zesměšňovala (namátkou třeba v Rituálu nebo Ghost Riderovi) a postupně si tak vytvářela auru šílence, který se rád topí ve vodách pitomých filmů a divně se v nich šklebí. V Mandy Cageova role o ničem jiném než bláznivém koulení očí, řvaní a zuření není. Tím nechci jeho ztvárnění Reda Millera, který se vydá zlikvidovat vrahy své manželky, snižovat. Cage ale neustále vzbuzuje dojem, že při správně namíchaných drogách by stejné představení odbavil skutečně každý.

Což samozřejmě nic nemění na jeho zábavnosti. A tak jakmile se Mandy přehoupne do druhé poloviny a Red Miller se vydá se sekyrou v ruce seřezat několik fanatiků, film přináší přesně to, co sliboval v trailerech: Neotřelou hororovou vizi, namíchanou krvavou akcí a pulpovou atmosférou na tripu.

Zároveň však platí, že jeho rozjezd vázne. Je jasné, že aby Cosmatos nastolil velmi hutnou atmosféru a nechal diváka rozkoukat se v unikátním hororovém (fantasy?) světě, musí mu dát dostatek času. Některé sekvence s Mandy a Redem se však vlečou až příliš, což platí i o psychotropních scénách, v nichž se seznamujeme s ďábelským kultem kolem Jeremiaha, samozvaného proroka, který se do Mandy zakouká a následně se ji pokusí narukovat do svého klubu pošuků. Panos Cosmatos si takovými scénami projíždí vyloženě po svém a s přítomností diváka si hlavu neláme. Hlavní hrdiny nechává hypnotizovat kameru v dlouhých záběrech bez střihu. Experimentuje s prolínačkami. Už tak vleklé tempo rozbíjí zatmívačkami. Zdlouhavé sekvence točí přes barevné filtry, s barevným gradingem navíc provádí divočinu i v postprodukci; ještě k tomu akcentuje (postprodukčně dodělané) filmové zrno, čímž už tak jedinečný vizuální jazyk ještě více odlišuje od mainstreamové uhlazenosti. Nic z toho však není neopodstatněné, Cosmatos si umí odůvodnit jak pomalé tempo, tak hrátky se světlem a pomyslnou surovinou. S jejich pomocí démonizuje děj, odděluje dobro od zla, podtrhuje emoce hrdinů. Navíc v divákovi budí dojem zběsilé jízdy na psychotropních látkách, což kupodivu souvisí i s mentálním stavem některých postav: Během filmu se dozvíme, že co se jeví jako pekelní démoni, by vlastně mohli být obyčejní feťáci, i když to Cosmatos záměrně nechává jako otevřené k interpretaci.

To, že Mandy disponuje krom unikátní umělecké vize i schopností podnítit debatu o jejích myšlenkách (osobně jsem si například v jednu chvíli myslel, že Cageův Red je jediná střízlivá postava v kompletně zfetovaném světě, který navíc sledujeme očima sjetého člověka), ji posouvá nad úroveň „obyčejného“ artového krváku.

Nemohu říct, že mě film po celou stopáž bavil. Ale postupně si mě zaháčkoval, a když už jsem jeho kouzlu podlehl, odměnil mě pro filmového nadšence nejdivočejším myslitelným dárečkem: Nicolasem Cagem, kovajícím vlastní sekyru jak vystřiženou z Jacksonovy Středozemě, nahánějícím démony na motorkách, šňupajícím kokain i horší látky, a bojujícím s příznivci sekty, mimo sekyry třeba kuší a motorovou pilou.

Není to film, který by si člověk pouštěl několikrát. Nejsou v něm scény, které by byly tak strašně cool, že byste si tu a tam pouštěli alespoň ty. Ale je to působivá, a hlavně odvážná podívaná, u které je tak trochu zázrak, že vznikla a že se vůbec dostala do širší distribuce. Cosmatos natočil něco mezi Infernem Daria Argenta, Devátou bránou, Blokem 99 a Evil Dead. Je to unikátní podívaná, která zvlášť díky otevřené brutalitě a krutosti ke svým hrdinům nemusí být pro každého. Ale i tak byste ji měli vidět.

Tuzemský Blu-ray disponuje veskrze průměrnou zvukovou stopou, která se většinou ani nesnaží o surroundovou parádu. Přednes dialogů i předního plánu je trochu ostrý a nedynamický, mluvené slovo navíc občas plechovatí, nebo mu nabourávají kresbu ruchy; hudbě chybí širší rozptyl kolem poslechového místa. Více než průměr ale od Mandy stejně čekat nešlo.

Po stránce přepisu se Blučko s Cosmatovými vizuály pere obstojně. Silné zrno a komplikované jasové přechody jsou největší nepřátelé špatně odvedené komprese, takže se dalo čekat, že pokud někdo authoring disku odbyl, na videu se to projeví macroblockingem a silným bandingem. Leč Mandy vypadá velice dobře a technické vady odhaluje pouze občas.

Nedokonalé jasové přechody jsou viditelné ve sklepním finále, kde pulsuje světlo a scéna se tak buď utápí ve tmě, nebo postupně nabývá na jasu. Barevný a jasový banding se tu projevuje v kruzích pod hranicemi postprodukčně dodělané vinětace, která změkčuje nástupy pulsujícího světla, ale bohužel dává zabrat přepisu jako takovému. Podobný problém jsem ale napříč mnoha zatmívačkami v Mandy nepozoroval, takže pokud vynecháme finále a úvodní universalovské logo, kde se banding objevuje inverzně (popravdě si nevybavuji, kdy jsem něco takového viděl naposled – banding je pouze lokální a předchází prolnutí části loga), můžeme mluvit o velice zdařilé práci se světlem. Macroblocking jsem pak ve velmi – skutečně velmi - malé míře zaznamenával pouze v záběrech s plápolajícím ohněm, kde je ho ale tak těžké zpozorovat, že jsem se klidně mohl splést. Jinak jím Blu-ray netrpí vůbec, což je při pohledu na některé opravdu silně přezrnělé záběry úctyhodný výkon. Postprodukčně doplňované zrno (točilo se na digitální kamery) je pak definováno docela solidně, i když bych si dokázal představit větší přesnost. Jeho měknutí ale přisuzuji limitům rozlišení i komprese. Jinými slovy, o moc lepší to na Blu-ray být nemohlo.

Sluší se podotknout, že přes velmi slabé svícení se ve videu neobjevuje šum. Mandy se přitom odehrává během noci a světelným zdrojem zpravidla bývají pouze „odnikud“ svítící červená, modrá, nebo občasně zelená, které obraz utápějí v barevných vlnách světla. Černá je nekonzistentní, ale když se zadaří, umí být excelentní, i když na úkor stínokresby, která je záměrně slabá. Přepis jako takový je velice dobrý, nicméně zdrojový materiál je taková džungle, že ho těžko budete po obrazové stránce hodnotit kladně. Ale to je umělecký záměr.