Liga spravedlnosti dopadla přesně tak, jak se podle problémů během jejího vzniku dalo čekat

Tahanice na pozadí vzniku Ligy spravedlnosti se pravděpodobně zapíšou do historie. I když si o nich nikdy nebudeme moct udělat kompletní obrázek. Warneři se totiž rozhodli většinu svých producentských rozhodnutí držet pod pokličkou. A tak se nikdy nedovíme pravdu o tom, proč byla původně dvoudílná Liga spravedlnosti těsně před začátkem produkce stlačena do jednoho filmu. Co skutečně stálo za odchodem Zacka Snydera, jehož vyhazov byl údajně na stole dlouho před tím, než Snyderovy potkala rodinná tragédie a oba (tedy režisér i producentka) superhrdinský film opustili. Stejně tak se nikdy nepodíváme na Snyderův sestřih, který by mohl soudě dle materiálů, ze kterých jsme dostali ochutnávku v trailerech, vypadat o dost zajímavěji. A už vůbec se mezi diváky nedostane pravda o dopadu zásahu Josse Whedona, který byl přizván k dotáčkám a střihu, údajně aby Ligu spravedlnosti zachránil. Ať už byla Snyderova verze jakákoli, zdá se, že Whedon ji spíše oklestil. Týmovka ze stájí DC Comics je totiž možná po stránce příběhu podobně problematická jako předchozí Snyderovy komiksové adaptace, nicméně absolutně postrádá drive jeho ostatních filmů. Podává tak obraz vyčpělého megalomanského režiséra, jemuž na předpokládaném vrcholu kariéry došly síly. Což říkám jako jeden z jeho fanoušků.

Na filmu se to otisklo tak, že přestal z hlediska celku fungovat vlastně po všech stránkách – postavy do jedné ztratily na zajímavosti, zápletka se omezila na chabý příběh o dobývání planet, navíc s jedním z nejnudnějších komiksových záporáků přinejmenším celé dekády, Snyderovi ještě k tomu došla síla i tam, kde byl dříve extrémně silný v kramflecích, tedy v akci a ve vyobrazování svých hrdinů. Režisér dojíždí z kopce na neutrál, superhrdinské bitky si neužívá a legendární komiksové postavy prezentuje jaksi fádně, bez angažovanosti, jako by pro něho přestaly být zajímavé. A tak i když dostal arzenál v podobě monstrózního rozpočtu a komiksových legend, zapomíná si s nimi hrát, jako to dělával dříve. Kde Supermana nabíral z podhledů v doslova ikonických výjevech, nebo kde Batmana vyobrazoval jako skoro až mýtického bojovníka, skrývajícího se ve stínech, tam v Lize spravedlnosti hrdinové doslova jen přicházejí do záběrů a jaksi v nich jsou. Nemají co říct, nemají co předvést, vlastně nemají ani kloudnou funkci v tomto neforemně poskládaném vesmíru. A tak si sice každý odbude svou jednu akční scénu (Wonder Woman zabraňuje loupeži a teroristickému činu, Batman honí mimozemské zvědy, Aquaman pod vodou krátce konfrontuje Steppenwolfa, Flash a Cyborg hrají druhé housle v podivně zbytečné akční sekvenci pod vodní věží), kde předvedou své schopnosti vyšťavit serverové farmy VFX domů do posledního bitu. Ale není to ani zdaleka tak působivé, jako když Superman v montáži „dělal svou práci“ napříč celou planetou, když Bruce Wayne trénoval na konfrontaci s Mužem z oceli, nebo když se poprvé představoval Batman v BvS.

Je sice logické, že Snyder své nejlepší nápady vytřískal právě v Muži z oceli a v Batman vs. Superman. Ale stále jsou ve hře ostatní postavy. Jenže prezentace Flashe, kterak ve slowmotionu chytá batarang, a Cyborga, jak … upřímně, ten ve filmu neudělal snad jedinou pamětihodnou věc; prostě nemůže fanouškům přinést zadostiučinění. Zvlášť, když pamatujeme například na Quicksilverovu legendární sekvenci v X-Men: Budoucí minulost, kde Singer nastínil, jak hravě se dá s nadpřirozenou rychlostí vyblbnout. Od megaprodukce, jakou je Liga spravedlnosti, se logicky očekává, že něco podobného předvede v podstatně větším měřítku. Avšak Flash tu má dvě momentky, z nichž v jedné dostane na budku, ve druhé zakopne a pak se nechá postřelit. Což je teda prostředníček vztyčený hodně vysoko a přímo do našich obličejů. Cyborg ve filmu nefunguje vůbec, jeho existence nejen že není opodstatněná, ale bohužel ani využitá. To se dá říct o všech postavách. Batman je dává dohromady, ony se jaksi bez velkých fanfár dohromady skutečně dají, ale proč jako tým fungují, scénář není nikdy schopen vysvětlit. Prostě je nechal potkat se na jedné střeše, v jedné místnosti a pak v jednom tunelu. Absenci účelu i chemie neřeší ani herci, ani režisér, potažmo režiséři. Prostě se s ní musíme smířit.

Jenže Liga spravedlnosti díky tomu působí jako jeden díl seriálu. Jen trochu předraženého. Nesnažím se tvrdit, že by zápletka komiksového filmu měla být geniální, aby se vůbec za zápletku dala označovat. Jenže Snyder a zřejmě i Whedon, pravděpodobně vyděšeni diváckou neochotou poskládat si puzzle jménem Batman vs. Superman, ji tentokrát redukovali až příliš. A tak týmovka o snaze zabránit jistému digi-záporákovi v další teraformaci Země působí nenápaditě, ba co hůře, vzhledem k nulovému vývoji postav i vyprázdněně. Jako jedna epizoda seriálu se tak nějak bezduše vleče od úvodních do finálních titulků a stopáž vyplňuje prázdnými dialogy, případně frázemi jak z učebnice laciné scenáristiky.

Obzvlášť nad tím je nutno se pozastavit. Nad mizernou prací se superhrdiny i s jejich civilními alteregy. Těžko říct, kde končí Snyderova vize a začínají Whedonovy dotáčky, tedy pomineme-li otevírací záběry z mobilního telefonu, kde teenageři zpovídají Supermana s digitálně deformovanou čelistí (Cavill měl na dotáčkách smluvně neoholitelný knírek – nekecám, ten tedy musel být odstraněn digitálně. Pokud vám Supermanova ústa přijdou místy divná, tak proto, že divná jsou). Každopádně ani jeden z filmařů nebyl schopen uchopit legendární hrdiny tak, aby z nich vytřískal něco více než povinnou přítomnost na placu. Jistě, Flash je asociál, Cyborga žere, že vlastně neví, čím je, Wonder Woman se musí potýkat s novou rolí ochránce lidstva, nad kterým před lety zanevřela, Batman se zase snaží za každou cenu napravit své hříchy. Jenže to jsou jaksi povinné položky v popisu postav. Film s nimi nepracuje. Vlastně i takhle černé na bílém mají pevnější tvary, než když je rýsuje samotný děj. A ano, vím, že jsem vynechal Aquamana, ale ten bohužel není ani jednorozměrnou postavou, spíš osmibitovým náčrtem. Protože se o něm, o jeho světě, ani o jeho pohnutkách nedozvíme zhola nic. Možná i proto tenhle tým pohromadě vůbec nefunguje. Jedná se o líbivé schránky bez obsahu. Bezobsažná je tedy i jejich interakce a ve výsledku i film, kterým proplouvají.

Kapitolou samou o sobě je Steppenwolf jakožto záporák. Mocný dobyvatel planet s digitálním obličejem a s digitální armádou se vždycky někde doslova zjeví, přičemž film se neobtěžuje vysvětlením, odkud se krucinál pořád teleportuje, a tedy kde celou dobu je; čapne jakousi kouzelnou kostku, dá při tom přes hubu protagonistům a na konci se nechá odstranit. Je to zoufale špatně uchopená postava, protože krom její touhy dobývat světy o ní nic nevíme, pouze sledujeme její destrukci a vzývání jakési matky. Zpravidla platí, že film je jenom tak dobrý, jak kvalitní je jeho záporák. Steppenwolf bohužel odráží veškerou scenáristickou i filmařskou zoufalost Ligy spravedlnosti. Nepřináší do hry žádnou výzvu, sám o sobě je nezajímavý, jak se pak od něho má odrážet kloudný film?

Když se prázdné postavy střetnou téměř bezdůvodně se zbytečným záporákem, nemůže z toho vykrystalizovat dobré finále. Takže pokud doufáte v jakousi akční spásu, která by byla zadostiučiněním za utrpení, jímž dvouhodinová Liga spravedlnosti je, budete samozřejmě zklamaní. Nutno podotknout, že o utrpení mluvím ne proto, že by se jednalo o technicky nebo filmařsky špatně odvedenou práci, jako spíš proto, že Liga spravedlnosti zapáchá producentskými zásahy, scenáristickou zoufalostí a značně nevyužitým potenciálem, stejně jako obsahovou vyprázdněností. Když toto není schopno vynahradit ani očekávané finále, logicky je na místě ptát se, co se se snímkem s tak ohromným potenciálem stalo? Proč jsme dostali nedomrlý film o superhrdinech, kteří se zdají být absolutně odtržení od všední reality? Proč není žádná z postav schopna vzbudit emoce? Proč se režiséři tak okatě soustředí na zadek Gal Gadot? Proč i když se jedná o záchranu světa, se zdá být nebezpečí nulové? Proč je dobrých deset minut filmu, který se snaží za každou cenu vměstnat do dvou hodin, věnováno jakési ukrajinské no name rodině uprostřed no name sídliště v srdci no name země? Odkud se, ksakru, vzal ten Steppenwolf? Proč jsme museli trpět nabourávání už tak dost roztříštěného Batman vs. Superman jakýmsi pseudoúvodem Ligy spravedlnosti, který neměl význam pro ani jeden z filmů v DC sérii? Co se stalo se Snyderovým citem pro civilní životy superhrdinů (vzpomeňte si na geniální scény u Kentových, případně na romanci mezi Clarkem a Lois – a srovnejte si je s mizerným dialogem Lois a Marty, případně s prázdnými hádkami Cyborga a jeho otce)? Nebo co se stalo s Whedonovým smyslem pro humor a jeho schopností dávat dohromady týmy nesourodých postav? Nebo jak je možné, že skladatel formátu Dannyho Elfmana zplodí tak nevýraznou, nudnou a vedle Zimmerových bombastických pecek vyloženě unylou hudbu, prostou jakýchkoli motivů?

A hlavně: Jak může studio jako Warner Brothers zbabrat i na několikátý pokus stavbu vesmíru tak bohatého a spletitého, jaký nabízejí DC komiksy? Při pohledu na nesourodost MoS, BvS, SS, WW a JL se člověk nestačí divit, jak špatně tým lidí zodpovědných za tyto adaptace odvedl svou práci.

Otázek kolem Ligy spravedlnosti je ještě podstatně více než těch vyjmenovaných výše. Avšak můžete se spolehnout, že bonusové materiály na Blu-rayi vám na ani na jednu z nich neodpoví. Krátké promo featuretty naprosto ignorují veškeré produkční potíže, které film postihly, a tak se o producentských ani režisérských patáliích nedozvíte vyloženě nic. Whedonova existence je kompletně ignorována a z toho mála záběrů z natáčení se zdá, jako by se Liga spravedlnosti točila jaksi sama (což by vlastně i odpovídalo výsledku), protože krom snad dvou nenápadných záběrů se v klipech ze zákulisí nemihne ani Zack Snyder. Místo alespoň trochu zajímavého filmu o filmu proto disk disponuje pouze povrchními představovačkami postav, krátkým opakováním komiksové historie Justice League, nicneříkající sedmiminutovkou o technologiích Ligy spravedlnosti, rozbory scén a téměř čtvrthodinou o kostýmech. Výbava se sice roztáhne do osmdesáti minut, ale nedobře strávených. O vzniku Ligy spravedlnosti se z nich téměř nic nedozvíte. Ohromná škoda. Zvlášť, když si člověk vzpomene, jak efektivně i efektně dříve využíval Zack Snyder možností nových formátů pracovat s bonusovými materiály (jeho PiP rozbory byly skvělé a všeobecně mívaly jeho filmy nadprůměrná making of).

Blu-ray po technické stránce má své mouchy. Napříč filmem lze několikrát zpozorovat drobný macroblocking ve stínech, avšak musíte být opravdu pozorní, neboť je ho málo a nikdy se naštěstí neprojevuje dramaticky. I tak se ale dá mluvit o zklamání, vždyť se jedná o poměrně důležitý release a člověk by řekl, že si ho Warneři pohlídají. Je to vada, které si všimnou pouze opravdu citliví diváci s odpovídající a správně nastavenou technikou, takže se rozhodně nedá mluvit o nějakém průšvihu. Jenže vypovídá o poměrně nízkém datovém toku, který je u tak vizuálně bohatého materiálu (navíc v 1.78:1) zjevným podceněním enkodéra. Samozřejmě nevede k žádným mimořádným vadám, nicméně si troufnu říct, že s o něco štědřejším datovým tokem by bylo Blučko přece jen ostřejší. Ale těžko se to posuzuje, neboť co zbylo z původních na analog točených materiálů, bylo v postprodukci brutálně alternováno jak pomocí VFX, tak často nepřirozeným colour gradingem. A právě „VFX heavy“ záběry drobátko měknou v kresbě. To je ale obvyklý jev.

Přepis bohužel nepřiznává svůj původ v 35 mm, takže na zrno můžete zapomenout a jasový rozsah mi také nepřišel kdovíjak skvělý. V tomto ohledu na tom jistě bude lépe Ultra HD Blu-ray, na kterém je vedle HDR-10 i Dolby Vision. Zatím jsem ho však neměl příležitost vidět. Do kapsy klasické Blučko jistě strčí i po stránce barev. Osmibitový přepis totiž s Ligou spravedlnosti velice zjevně naráží na své limity, a tak barevně alternovaná prostředí jako červeno oranžové finále postrádají paletu dostatečně bohatou na to, aby kreslila přirozeně a se schopností vytvořit plastický obraz. Odnáší to jak virtuální prostředí, tak kostýmy a kvalita pleťovek. Což v součtu s výše zmíněným může evokovat nepovedený Blu-ray, to se ale říct nedá. Disk je vlastně průměrný, což je na dnešní poměry dost. Pouze vypichuji fakt, že mohl vypadat lépe a samozřejmě existuje podstatně kvalitnější Ultra HD alternativa, která u takto vizuálně náročného materiálu (široká barevná paleta, dramatický kontrast) rozhodně přichází vhod.

Co je u obou disku stejné, je Dolby Atmos stopa. Jenže ta je spíše podprůměrná. Bohužel reflektuje film jako takový, tedy je bez nápadu, postrádá šťávu a chybí jí tah na branku. Od Atmosu jsme zvyklí nejen na výbornou definici pohybu napříč prostorem, ale také na skvělou dynamiku přednesu a schopnost vytvářet rozměrnou kulisu bez ztráty nuancí. Liga spravedlnosti však toto nezvládá ani zdaleka tak dobře, jako většina v Dolby Atmos míchaných filmů. S vyloženými hrátkami v prostoru mix opravdu šetří. Navíc sound design všeobecně postrádá detaily, které by ho vyzdvihovaly do nadprůměru. Výbuchy a vůbec zvukové efekty v akčních scénách jsou jednotvárné, i když samozřejmě patřičně bombastické a úderné. Osobně bych uvítal i větší rozsah mezi tiššími a hlasitějšími scénami, leč to už je otázka vkusu – někdo zase uvítá „vyžehlenější“ úrovně. Žádná z těchto výtek samozřejmě není chybou Atmos stopy jako takové. Liga spravedlnosti zřejmě měla ne zas tak atraktivní mix už v kinech. Poslední dílek skládačky však doplňuje obraz tohoto releasu: Jedno velké zklamání z nevyužitého potenciálu doslova na všech frontách.