Léku na život s přibývající stopáží dochází dech

Gore Verbinski byl díky mega úspěchu prvních tří Pirátů z Karibiku považován za jednu z nejzářivějších režisérských hvězd Hollywoodu. O tento status ho bohužel připravil slabý komerční výkon Ranga a propadák v podobě Osamělého jezdce, jenž z tržeb ani nepokryl téměř čtvrtmiliardový rozpočet. Komerční výsledky stranou, Verbinskimu se musí nechat, že má po Pirátech odvahu zkoušet nové a originální věci, což některým velkým jménům současného Hollywoodu chybí. Z jeho dosavadní filmografie lze vyčíst rukopis, jenž se projevuje obdivuhodně zmáknutým řemeslem, citem pro atraktivní vizuály a schopností ždímat dolary takovým způsobem, že každá jeho produkce vypadá třikrát dražší, než ve skutečnosti je. Je to člověk pro blockbustery stvořený, na druhou stranu je radost vidět ho podepsaného i pod projekty, jejichž mizivý komerční potenciál by jiné filmaře odradil. I když jsou to dramaturgicky nevyrovnané a bohužel trochu přeplácané snímky jako Lék na život.

Ten českými kiny doslova prosvištěl, takže bych se nedivil, kdyby vám, stejně jako mně, utekl. Čehož byste mohli během prvních minut – ano, stejně jako já – litovat. Verbinski totiž Lék na život otevírá sérií opravdu stylových sekvencí s nesmírně atraktivními vizuály, které napovídají, že bude film vypadat skvěle. A také vypadá. Dlouho působí dobře i příběh o mladém agresivním managerovi, který je managementem poslán (tak trochu za trest) do Švýcarska, aby z horských lázní přivedl zpět člena zasedací rady. Atmosféra tajemného zámku uprostřed panenské švýcarské přírody na člověka vyloženě dýchá a Verbinski si dává s budováním a následným odhalováním tajemství na čas. Divák tedy neví, co se opravdu děje o něco déle, než je u podobných žánrovek zvykem. Film možná zabředává do nudných scenáristických stereotypů a kliček (bezohledný přepracovaný manager vs. poklidný venkovský život, zámek s děsivou historií, tajemně se tvářící personál, vesničtí chuligáni apod.) a Verbinski si s takovými motivy není schopen poradit elegantně jako třeba Scorsese v Prokletém ostrovu. Právě na Mistrův horor s DiCapriem v hlavní roli si však několikrát vzpomenete. Tak dobře Lék na život zprvu působí. Jenže jakmile začne chystat záchytné body pro závěrečné rozuzlení a okatě rozmisťovat figurky po šachovnici, jde to s ním rychle s kopce.

Jedním z mnoha problémů Léku na život je, že veškerá překvapení a twisty avizuje hluboko v expozici a tak násilně, až divák začne sám sebe přesvědčovat, že si filmaři zákonitě musí připravovat úplně jiné zvraty. Asi si tedy dovedete představit hluboké zklamání, když tomu tak není. Verbinski operuje s několika motivy, které neustále opakuje (například historie zámku a jeho majitelů) a diváka tak nevědomky přesvědčuje, že operuje s falešnými informacemi, které ho mají pouze zmást a zavést do slepé uličky. Jenže slepou uličku nahrazuje rovná dálnice, na jejíž konec vidíte prakticky od začátku. Že se jedná o fata morgánu, doufáte celou dobu. Ve skrytu duše však od začátku tušíte, že zatímco řemeslo a vizuály Verbinski zvládá skvěle, příběh si uhlídat neumí, a tak je Lék na život děsně předvídatelný a ve výsledku hloupý.

To sice neznamená, že byste si ho nemohli užít. I díky nesmyslně nabobtnalé stopáži však během projekce přijde okamžik, kdy si řeknete „Dost“ a začnete odpočítávat minuty do konce. Verbinski totiž zápletku natahuje, jako by byl placený v milionech za každou minutu, po kterou diváky udrží v křeslech. A tak pomalu mizí napětí i nadšení z hutné atmosféry, kterou nahradí pachuť z překombinovaného finále. Pocitově má snad hodinu a odhaleny jsou v něm všechna ta tajemství, která jste doufali, že hádáte špatně a někdo vás překvapí. Nepřekvapí.

Lék na život je jedním z těch filmů, na které o co déle koukáte a o nichž o co déle přemýšlíte, o to více vás samy začnou odpuzovat. Když se pak v ohnivém finále mísí incest, pití cizího potu, první dívčí menstruace v přímém přenosu a šokující odhalení, která jste tušili po prvních dvaceti minutách, prvotní nadšení se hodně rychle vytratí. Verbinskimu zbyly akorát pěkné vizuály. Tajemno, napětí i logika mu s každou další minutou utíkají pod rukama a okrádají ho tak o příležitost natočit nápaditý horor. Škoda.

Technicky preciznímu Blu-rayi těžko něco vyčítat. Lék na život na něm vypadá výborně. Studená barevná paleta má základ v perfektním kontrastu, který pracuje na jedničku jak s ostrými highlighty, tak se stínokresbou, v níž přepis našel ideální kompromis mezi kvalitou černé a kresbou ve stínech. Obraz se díky tomu nikdy neslévá. Co je navíc obdivuhodné, ani v temnějších sekvencích nešumí a udržuje si i ostrost a dobrou práci detaily. Pravda, sem tam je Blučko trochu kruté ke slabším digitálním efektům, jejichž přítomnost je v domácím prostředí mnohem snazší odhalit, než bylo (minimálně v rámci trailerů) v kině. To je ale hloupá výtka, neboť za ni nemůže ani tak přepis, jako spíš práce digitálních umělců. Blu-ray svou práci odbývá na výbornou, a to jak po stránce videa, tak po stránce zvuku. Mix mu nepovoluje otěže natolik, aby si vyloženě hrál se surroundy, díky čemuž na šestikanálové DTSko budete vzpomínat jako na veskrze průměrné. Dynamika hudby a efektů i charakteristika dialogů jsou ale výtečné.

Od česky otitulkovaných bonusů žádné zázraky nečekejte. Čtyřminutová vystřižená scéna je částečně snová sekvence, která pouze rekapituluje předchozí scény a motivy. Tři dvouminutové meditace jsou ... dvouminutové meditace (dlouhý záběr na zem, vzduch nebo vodu), nad jejichž přítomností budete kroutit hlavou. Vedle traileru pak zbývá už jen čtyřminutovka o hudbě, kde Benjamin Wallfish zevrubně představí hudební motivy filmu. To je vše. Slabota.