Král Artuš: Legenda o meči je jeden z nejodvážnějších blockbusterů roku

Marné načasování Králi Artušovi přistřihlo křídla dříve, než se vzmohl ke vzletu. Jaká rozhodnutí stála za dlouhými odklady premiéry, se asi nikdy nedozvíme, nicméně kasovní debakl si studio Warner Bros. z velké části přivodilo samo. Krále Artuše odkládalo rovnou několik měsíců a tak dlouho pro něho nebylo schopno najít vhodný slot, až ho dostalo do svízelné situace nepochopitelným nasazením proti druhým Strážcům galaxie. Jestli v Hollywoodu existují nějaké jistoty, kasovní neohrozitelnost Disneyho a Marvelu je mezi těmi největšími. A tak zůstala fantasy Guye Ritchieho ve stínu rozjetého kolosu. Je to škoda ze dvou důvodů: Zaprvé je Legenda o meči dobrý film a jako taková si zasloužila nejen více pozornosti, ale i podstatně větší úspěch. Zadruhé by její neschopnost splatit produkční a marketingové náklady mohla vést k budoucí neochotě studií investovat do riskantních fantasy projektů, které mezi blockbustery zoufale chybí už teď.

Přitom se i přes hromadu nedostatků jedná o jeden z nejzajímavějších filmů roku. Je odvážný, svěží, nabitý energií, nebojí se humoru ani audiovizuálních hříček, které si spojujeme spíše s jinými žánry. Reimaginace artušovské legendy totiž dostala nový kabát od Guye Ritchieho, jehož kořeny mezi britskými gangsterkami jako Sbal prachy a vypadni nebo Podfu(c)k byly citelné už v Sherlocku Holmesovi. V Legendě o meči se však jeho slabost pro zločinecký underground projevuje podstatně silněji, když z Artuše dělá sirotka, který vyrostl v podsvětí Londýna (respektive v jeho historickém jádru Londiniu), kde si musel reputaci vůdce vybudovat postupnými krůčky a letitou prací.

Ritchie je tento dekádu dlouhý proces schopen akumulovat do krátkého prologu a je to jedna z mnoha sekvencí, kde britský režisér využívá svůj jedinečný um zkratky. Do krátké koláže s agresivními vizuály, epileptickým střihem a rytmickou hudbou vměstnává události, které by jinak vyžadovaly několikaminutovou expozici nebo vypravěče v podobě zápletku polopaticky dovysvětlující postavy.

Tahle forma komunikace s divákem, v níž Ritchie nabourává běžnou linearitu, je nedílnou součástí jeho filmů. Nicméně v případě Krále Artuše to divák nečeká. Výpravná fantasy má svá nepsaná pravidla a v éře po Pánovi prstenů od ní očekáváme přímočarost bez stylistických nebo vypravěčských kudrlinek. Právě ty si ale Ritchie vyložené užívá. Král Artuš tedy na jednu stranu naplňuje škatulky (velkolepé bitvy s obřími slony, fantastická zvířata, magie, působivá krajina, kulisy, výprava atp.), na tu druhou překvapuje diváka hříčkami, které nekorespondují se zaběhlou představou o žánru fantasy. Vedle již zmiňovaných gangsterských zkratek je to suchý britský humor, videoherní stylizace akčních scén, nebo třeba rytmická hudba na míle vzdálená od běžných orchestrálních soundtracků. Jako by Ritchie točil dva filmy: Jeden o Artušovi, tedy gangsterku v historických kulisách, druhý o světě kolem artušovské legendy, kde zlí králové zneužívají černou magii, mágové ovládají zvířata, meče dodávají nadpřirozenou moc a v hradních sklepeních pobývají čarodějnice.

Kolize těchto světů dodává Artušovi na šťavnatosti a dělá z něho neobvyklou podívanou. Zároveň však vytváří trhliny. Pro některé diváky nemusejí být výše zmíněné kombinace stravitelné, zvlášť pokud očekávali běžnou žánrovku. Ritchie až moc často vybočuje z bezpečné zóny. V jednu chvíli se drží mezi mantinely žánru, krátce na to je přeskakuje a jede si po svém. Je to filmař, který je schopen věnovat pětiminutovou sekvenci tomu, kterak Artušovi kumpáni vymetli s někým, kdo se špatně choval k prostitutce, aby o hodinu později sfoukl velkolepou akční sekvenci plnou magických monster v několika krátkých vteřinách adrenalinového sestřihu. Je tedy jasné, že jeho vize není pro každého.

Z pozice člověka, kterému se Legenda o meči líbila, vnímám Ritchieho hravost jako svěží závan tam, kde Hollywood rezignoval na odvahu. Nicméně chápu mnohé výtky, které případná hodnocení srážejí k průměru. Například ona videoherní podoba akčních scén, tedy zvláště těch, v nichž se Artuš chopí meče a zpomalí vnímání času, vratce přešlapuje mezi úmyslnou stylizací a nepovedenou třikařinou. Je čistě na divákovi, jak si je vyloží.

Některé digitální efekty skutečně působí jako pěst na oko, to samé se však dá říct o mnoha Ritchieho uměleckých rozhodnutích. Ve většině případů přitom platí, že pěst vysílá úmyslně, aby nás vykolejil. Jenže pak jsou tu vyložené vypravěčské hrubky, jako například smrt Artušova kumpána. Jedná se o vyvrcholení jedné z (lepších) akčních sekvencí a je do děje tak křečovitě naroubované, že ho Ritchiemu až do titulků neodpustíte. Podobných vypravěčsky laciných rozhodnutí je tu více (například mindfuck s obřím hadem) a bohužel filmu podrážejí už tak vratké nohy. Osobně jsem se je rozhodl filtrovat, neboť si Ritchieho přístup k látce opravdu užívám a nesmírně mě baví. Pro mnohé se však může jednat o netolerovatelné úkroky stranou.

Jinak se těžko hledají nedostatky. Jude Law si po Mladém Papeži vystřihl další démonickou postavu – tentokrát sice trochu jednorozměrnou, přesto zábavnou. Do první ligy se dostává i Charlie Hunnam, jehož Artuš v sobě míchá koktejl přirozené autority s tvrdou skořápkou a starostlivého chlapce z řad lidu. Stále se jedná o velkolepý film a jako takový Legenda o meči splňuje veškeré předpoklady blockbusteru – díky Ritchiemu je navíc doplňuje o spoustu nečekaných ingrediencí.

Více než o klasickou fantasy se jedná o testosteronovou jízdu za doprovodu jednoho z nejzajímavějších a doslova nejnabušenějších soundtracků roku (zcela vážně, kdy už nic jiného, poslechněte si alespoň hudbu Daniela Pembertona, člověk se u ní nebojí použít označení „neskutečný nářez“). Král Artuš sice má nějaké ty příběhové nedostatky, bohatě je však zastiňuje agresivní režie Guye Ritchieho a způsob, jakým všechny ostatní součástky zapadají do progresivního fantasy kolosu, jehož odvaha, hravost, svěžest a energie probouzejí dětinské nadšení. Ve výsledku Artuš vystihl podstatu slova „zábava“ efektněji než kterýkoli jiný z letošních blockbusterů. Je tedy ohromná škoda, že Guy Ritchie nedostane příležitost natočit pokračování. Na druhou stranu, pokud hodlá podobným stylem uchopit právě připravovaného Aladina, rozhodně se máme na co těšit.

Česká Blu-ray edice je vybavena technicky bezchybným přepisem i zvukovou stopou. Ta dorazila rovnou v Dolby Atmos a sice jsem z ní nebyl tak odvařený, jak jsem doufal (pravděpodobně jsem ohluchl při opakování soundtracku ve sluchátkách), ale pořád zní skvěle. Zvukový mix je hodně přehuštěný a ačkoli se nebojí do surroundů opřít, ve výsledku nevyzní tak efektně, protože se více než na směrové efekty soustředí na kompletní zvukové pole, které v duchu filmu neustále přehlcuje zvukovými informacemi. Ve vertikální rovině jsem pak Atmos nijak zásadně nevnímal. Ale nenechte se odradit, Král Artuš zní jako každý letošní bloskbuster s Dolby Atmos stopou, tedy patřičně zábavně. Agresivní a pěkně dynamický zvuk sice nemá žádné vyloženě pamětihodné momenty, ale pořád je na technické špičce a nezklame.

Je zajímavé srovnávat kinoprojekci a Blu-ray přepis. V kině jsem byl pouze na stereoskopické verzi, která byla značně tmavá. Zřejmě se jednalo o technický nedostatek projekce, neboť 2D Blučko je jí na míle vzdáleno. Na temnou fantasy je jeho obraz překvapivě světlý (popravdě mi k Artušovi sedlo spíš ponuré 3D, ale to je silně subjektivní záležitost), tím pádem nepřekvapuje jeho skvělá stínokresba a všeobecně výborně pokrytá jasová složka a s ní spjatý kontrast. Film značně desaturuje „živé“ barvy a drží se zemité palety v čele s hnědou. Všeobecně tíhne ke studeným tónům.

Co do ostrosti i drobnokresby jde o čistý průměr, což není výtka – jedná se prostě o čistou blockbusterovou práci, nic menšího nelze od velkofilmu čekat, zároveň však postrádá nějaké vyloženě oku lahodící záběry, které by z přepisu vyždímaly wow efekt. Blučko téměř absolutně potlačuje šum, který tu a tam v kině vidět byl. Pracovat s takovými nuancemi už je ale spíše na Ultra HD Blu-rayi, který jsem v tomto případě neměl šanci vidět (resp. viděl jsem pouze útržky a nebyl jich dostatek na to, abych mohl přepis hodnotit). V trikových sekvencích kresba měkne.

Bonusová výbava zabere necelou hodinu a půl a v tradičně pojatých pěti až desetiminutových featurettech zevrubně pokrývá celé natáčení. Do hloubky však moc nejde, takže neprozradí nic o produkčních problémech ani o pozadí čachrů s uvedením. Soustředí se hlavně na Ritchieho stylizaci, tedy na to, jak se snažil Artuše vykreslit jako hrdinu „se swaggerem“, a na z hlediska vnějšího pozorovatele podivnou atmosféru na placu. Snad třetina dokumentů se věnuje tomu, jak se pánové během natáčení neustále předháněli v klicích, shybech, zvedání činek a čert ví v čem ještě. Na jednu stranu tam zjevně panovala neobvykle přátelská atmosféra a zábava. Na stranu druhou vypadá artušovská produkce díky na Blu-ray přítomným bonusům spíš jako UFC kemp plný rozbouřených hormonů a testosteronu. Vlastně na mě díky tomu celá atmosféra natáčení působí až nepatřičně. Ať už to každopádně na placu Legendy o meči vypadalo jakkoli, filmoví nadšenci by jistě místo záběrů pubertálních výlevů uvítali hlubší ponor do tvorby filmu jako takového. Protože z toho, co bonusy Krále Artuše pokrývají, je cítit ohromné množství materiálu, jenž pro nás zůstává za oponou.