O fantastickém zvuku Dunkerku

Z letošních oscarových nominací opanoval Dunkerk vedle té za nejlepší film, výpravu a režii hlavně technické disciplíny. Do nejužšího výběru Filmové akademie se dostala kamera, střih, zvuk a střih zvuku, jež doplnila ještě nominace Hanse Zimmera a jeho soundtracku. Válečné drama Christophera Nolana, jak tomu u dobrých filmů bývá, diváka zasahuje v mnoha rovinách. Rozhodl jsem se proto trochu netradičně v recenzi tuzemského Blu-raye (a vzhledem k totožné výbavě do jisté míry i Ultra HD Blu-raye) zaměřit především na zvuk Dunkerku. Jednak proto, že v záři imaxovského formátu bývá trochu opomíjen, jednak proto, že Zimmerův soundtrack není tentokrát líbivý natolik, aby ho lidé opěvovali hned na první dobrou, jednak proto, že oscarové nominace by měly o zvukovém designu nebo mixu Dunkerku něco vypovídat, že? Každopádně prvotní impuls byl daleko prozaičtější, šestikanálové DTS-HD MA mě prostě ohromilo.

Od běžných blockbusterů, jejichž zvuk zpravidla vychvalujeme nejčastěji, se ten Dunkerku liší v mnoha směrech. Například je zbytečně velkorysé mluvit o šesti kanálech. Bezztrátové DTSko se sice právě takovým počtem chlubí, což je samo o sobě ve světle DTS-HD MA 7.1 a object based stop jako Dolby Atmos a DTS:X málo. Ve skutečnosti však k ocenění jeho kvalit potřebujete pouze kanály tři, případně čtyři, pokud vlastníte subwoofer. Protože ačkoli by Christopher Nolan mohl efektových beden v případě akčních scén jako letecké bitvy využívat skutečně bohatě, rozhodl se omezit akustickou komunikaci s divákem pouze na přední plán. Ostatně oslava zvuku „vycházejícího z plátna“ je mu vlastní, využívání surroundů považuje za rušení divákovy pozornosti. Ta se podle něho má vždy soustředit hlavně na plátno, nebo v případě domácích projekcí televizor. Díky tomu i v sekvencích, kde by běžný mix nechal zvukové objekty cestovat kolem poslechového místa, případně by rozšiřoval scénu i za něj, zůstává audio Dunkerku vměstnáno pouze do trojice reprobeden, obhospodařujících centr a levou a pravou stranu. Do surroundů téměř nezavítá.

Zda to oceníte, nebo budete Nolanova staromilství litovat, zůstává otázkou osobního vkusu. Je pravda, že režisérovo vymezování se vůči moderním filmařským postupům a technologiím je zčásti to, co jeho filmy činí atraktivními. Jde o jeden z prvků kouzelné formulky. Nicméně zrovna při poslechu Dunkerku je namístě pochybovat, zda takové rozhodnutí titul naopak neochuzuje o schopnost ponořit diváka ještě hlouběji do fiktivního světa, o což jde Nolanovi především (proto také imaxovský poměr stran obrazu 1.43:1, v případě releasu pro domácnosti mírně ořezané 1.78:1). Ostatně fakt, že se člověku začne něco ozývat za hlavou, automaticky neznamená impuls k vytržení z děje. Často je používání ambientních zvuků naopak to, co filmařům propůjčuje schopnost angažovat diváka ještě intenzivněji. Od Dunkerku nic takového nečekejte, zvukový mix se téměř výhradně soustředí na přední část aparatury.

Té však dává patřičně zabrat. Hluboká propast mezi nejtiššími a nejhlasitějšími sekvencemi dodává DTSku patřičnou dynamiku, díky níž hlasitější části získávají na dramatičnosti. Například když v prvních minutách filmu nad pláží proletí několik bojových letounů a bombardují bezbranné vojáky, jedná se o viscerální poslechový zážitek, který se při vyšším volume přibližuje trýznivostí některých ruchů pomyslné hranici, kdy je zvuk ještě příjemný. Zatímco běžný blockbuster by se v podobných scénách opřel především do nízkých tónů, v Dunkerku jako by se hrotila obě spektra – výšky jsou extrémně vyšponované, drásavé, basy extrémně nízké, dunivé. Zlatou střední cestou se tu rozhodně nechodí. Podobně se to má například se střelbou nebo všeobecně s efekty v akčních scénách. Zvukový design je velmi ostrý, nesnaží se hrát na efekt, naopak chce vzbudit nepříjemné pocity, při kterých zatínáte zuby a pokřivujete obličej.

Podobného efektu dosahuje soundtrack Hanse Zimmera. Plíží se odspodu. Pokud nemáte sloupy s opravdu špičkovým rozsahem, pravděpodobně ho občas ani neuslyšíte. Často si totiž potichu pobrukuje v extrémně nízkých tónech, které jsou doménou subwooferů a které by slabší reprosoustava mohla jednoduše vypustit. Pro subwoofer je Dunkerk zkouška ohněm, neboť díky Zimmerově (a do jisté míry jistě i Nolanově) lásce k efektu nízkých tónů zůstává šestý kanál téměř v permanenci. Jeho membrána si zaskotačí. Už od úvodu se totiž v LFE potuluje nenápadné dunění, které jsem při poslechu pouze přes sloupy (samozřejmě s vypnutým crossoverem na receiveru) neslyšel, protože se pohybuje mimo jejich spektrum. K životu je přivedl právě až subwoofer. Nolan a Zimmer těchto extrémně nízkých tónů využívají k vytvoření pocitu stísněnosti. V člověku se probouzí dojem naléhavosti, i bez toho, že by se zrovna v obrazu dělo něco dramatického. Je udržován v napětí. Basy vytvářejí nekonečný pocit skryté hrozby. O tom, že jsou nízkofrekvenční tóny schopny na diváka působit dokonce i fyzicky – ať už rozechvěním nábytku, gauče, nebo rovnou těla, vám pravděpodobně nemusím vyprávět, znáte to z vlastních zkušeností. Když už ne z domácích projekcí, tak z dobře vybaveného kina. Dunkerk tuto fyzikální vlastnost zvuku využívá k tomu, aby v divácích udržoval zlé tušení. Když tiché scény bez dialogů objímá ponuré a nenápadné dunění, strach se stává intenzivnější s každou vteřinou. Doplňte ještě Zimmerovo využívání Shepardova tónu, tedy pomyslné zvukové spirály, při jejímž poslechu se člověku zdá, jako by se melodie nekonečně stupňovala, a máte před sebou ukázkovou práci mistrovství ve zvukovém designu.

Mix Dunkerku není nejzábavnější ani nejhravější, od toho jsou tu jiné blockbustery. A není ani nejlepší, ostatně troufám si říct, že v tomto ohledu zůstává neporaženo referenční a stále naprosto boží DTSko Weirova Master & Commander, shodou okolností žánrově příbuzné. Nicméně jedná se o dokonalou práci, jež vede k dosažení dojmu všudypřítomné hrozby, která když zasáhne, je stejně tak ničivá v obrazech, jako je ničivá při poslechu. Je to doslova monstrózní zvuková kulisa. Agresivní, nekompromisní, často až nepříjemná, tvrdá, ale také úchvatná, ohromující. Propůjčuje Dunkerku mocné nástroje, jak diváka vyvést z bezpečí obývacího pokoje a uvrhnout ho do bitevní vřavy.

Zároveň se jedná o mocný nástroj na testování zvukové aparatury. Jak jsem zmínil několikrát, Dunkerk má ohromný tonální i dynamický rozsah a je díky tomu rychle schopen odhalit limity vašich reprobeden. Při vyšší hlasitosti eventuálně dosáhne zkreslení každá aparatura za poslechu jakékoli stopy, Dunkerk ale pocitově dosahuje limitů výšek i basů podstatně rychleji. Jako by obnažoval systém vašeho domácího kina a hledal v něm skulinky. Výjimečně se nejedná o frázi, když řeknu, že subwoofer se skutečně zapotí. Člověk díky Dunkerku snadno postřehne limity LFE reprodukce, ať už je to v přesnosti nízkých tónů, v jejich hlasitostních propadech, nebo v rychlosti. Plíživý Zimmerův soundtrack totiž rozbíjí explozivní destrukce a mix tak aparaturu zasypává jednou zkouškou za druhou. V souvislosti s nízkými tóny jsem mluvil o dunění, zkušený posluchač by mě mohl chytit za slovo, že to je naopak známkou chybné reprodukce. A měl by pravdu. Jenže Dunkerk pracuje s LFE tak intenzivně, že jsem pro jeho popis nebyl schopen najít jiných slov.

Na Blu-ray doprovází zvuk video, jehož kvality by vás neměly překvapit. Ostatně s imaxovskými sekvencemi máme z předchozích nolanovek zkušenosti snad všichni, takže víme, že filmy této hollywoodské ikony dosahují po vizuální stránce referenčních kvalit. I proto jsem se chtěl v případě Dunkerku vyhnout klasické recenzi, nicméně několik poznámek si obraz přece jen zaslouží.

Samozřejmě se jedná o úchvatnou podívanou. Kombinace sedmdesátimilimetrového pásu z IMAX kamer a doplňující pětašedesátky (cirka dvacet procent stopáže) – obojí navíc bylo finišováno fotochemicky - dosahuje vizuální slasti velmi rychle. Ať už schopností drobnokresby a pevné práce s barvami, nebo expoziční pružností a kontrastem. Dunkerk je přenádherná podívaná a Blu-ray ho prezentuje skvěle. Ale není to bez chybiček, občas totiž Warnerům klopýtne komprese. Všimněte si toho například v noční scéně, kdy postava Cilliana Murphyho na člunu odmítá přijmout tonoucí námořníky. Na černých plochách si tu občas zaskotačí velmi nenápadný macroblocking. To by se tak vysokoprofilovému releasu nemělo stávat, i když je to sotva zpozorovatelné.

Na druhou stranu musím podotknout, že mě až překvapilo, jak se minimálně ve Full HD SDR prezentaci „vyžehlily“ rozdíly mezi scénami točenými na pětašedesátku a těmi vznikajícími pod dohledem sedmdesátimilimetrového filmu. V kině (přímo v IMAXu) rozdíl mezi nimi nebyl daný pouze poměrem stran, ale také prací se zrnem, s kontrastem a s barvami všeobecně. Pětašedesátimilimetrový Kodak rychleji dosahoval slévání černé, která byla zároveň hutnější, prezentoval tmavší pleťovky a všeobecně působil slabší expoziční pružností. Navíc byl docela dost zrnitý, což o imaxovské sedmdesátce rozhodně říct nelze. Paradoxně mi přišlo, že rozdíly v charakteristice obou materiálů byly propastnější než při kombinování IMAXu a 35mm ve starších Nolanových filmech. Nicméně Blu-ray tento technický nedostatek překvapivě efektivně vynuloval. Oba materiály co do barev působí velmi podobně, ze scén točených na pětašedesátku navíc téměř kompletně zmizelo zrno. Nelze říct, že by to bylo vyloženě dobře – na základě zkušenosti z IMAXu je jasné, že Nolanem a Van Hoytemou preferovaná verze byla ta, kde rozdíl znatelný byl. Nicméně pro technicky citlivější diváky to znamená, že nebudou přechody mezi materiály vnímat tak intenzivně, čemuž navíc pomáhá otevření neimaxovských záběrů do 2.20:1.

Jedno doporučení na závěr: Rozhodně si najděte čas na česky otitulkované bonusové materiály. Jak Nolanův tým dosahoval některých filmařských iluzí, jak se čarovalo s IMAX kamerami, jak se pracovalo na výpravě a s lokacemi, to a mnoho dalšího vytváří fascinující obraz vzniku jednoho z nejintenzivnějších a nejvýraznějších filmů minulého roku, který je navíc s každým dalším zhlédnutím lepší.