Please reload

Ultra HD nejvíce sluší starým filmům. Tygr a Drak, Mumie a Nesmiřitelní jsou toho zářným příkladem

Tu otázku jsem v dotazech čtenářů Blu-space a zákazníků Blu-shopu četl nesčetněkrát: Který film vypadá na Ultra HD Blu-ray nejlépe? Odpovídá se na ni těžko, protože je potřeba počítat s řadou proměnných. Vlastní dotyčný plnohodnotnou Ultra HD techniku? Jak vysoko má postavenou laťku referenčního obrázku? Preferuje filmovou surovinu, nebo digitální záznam? Jak velkou má úhlopříčku? Sleduje filmy na plátně, na LCD, nebo na OLED? Za světla, nebo ve tmě? A vůbec, jak moc je náročný na kvalitu audiovizuální prezentace? Tíhne více k líbivým obrázkům, nebo k co nejvěrnější reprodukci původního uměleckého záměru? Je mezi nimi schopen poznat rozdíl? Ba hůře, ví vůbec, že by něco takového měl brát v potaz? Faktorů, které ovlivňují percepci kvality, je hodně. Není tedy překvapení, že na stejnou otázku mohou existovat různé odpovědi.

 

Ultra HD Blu-ray tuto situaci bohužel jen komplikuje. Filmy vycházejí ze 4k i 2k masterů. V několika HDR formátech (HDR10, Dolby Vision, brzy dost možná také HDR10+). Navíc jsou barveny v různých jasových rozsazích (jeden, dva, nebo čtyři tisíce nitů), jejichž mapování na omezené schopnosti zobrazovačů není standardizované. Takže ten samý film může na dvou rozdílných televizorech s papírově totožnými vlastnostmi vypadat odlišně. Nevyznají se v tom marketingová oddělení výrobců, nevyznají se v tom prodejci, média také nejsou schopna pomoci. Tak co chudák zákazník?

 

 

Ten musí řešit i další problém: Ultra HD i HDR se v klasických prodejních prostorech dost těžko předvádějí. Jasně, v kamenném obchodě vám mohou na nějakém LCDčku v dynamickém módu pustit pestrobarevné demíčko, ale to je nicneříkající. Téměř nikdo vlastně neví, jak takové filmy v Ultra HD s HDR vypadají, natož jak obstojí vedle klasického Blu-raye.

 

Na konci minulého měsíce nám Samsung poskytl příležitost otestovat pět různých modelových řad jejich letošní nabídky LCD televizorů pěkně vedle sebe. V čele stály Samsung Q7 a Q8 (konkrétně QE55Q7FAM a QE65Q8CAM), tedy třetí a druhá nejvyšší řada. Krmil je Ultra HD Blu-ray přehrávač UBD-M8500. Eventuálně bychom je měli dostat na testování, takže jsme se místo klasického porovnání schopností různých modelů rozhodli pro pořádnou Blu-ray vs. Ultra HD Blu-ray srovnávačku. S sebou jsem sbalil ještě redakční Panasonic DMP-UB404 a slušnou filmovou nadílku: UHDBD s tituly Pasažéři, Sully, Rychle a zběsile 8, Tygr a Drak, Spojenci, Nesmiřitelní a pár dalších. Cílem bylo srovnat Blu-ray a Ultra HD Blu-ray pěkně vedle sebe. Podmínky sice nebyly ideální, neboť se stále jednalo o dva různé modely televizí ve dvou odlišných úhlopříčkách, navíc do konferenčního sálu lezla trocha parazitního světla (málokdo si to uvědomuje, ale HDR je barveno pro sledování v absolutní tmě). A aby toho nebylo málo, oba televizory bylo chvíli potřeba ladit, protože ani ve filmových režimech neměly ideální nastavení (Q8 měla obraz posunutý k červenkavým a magenta tónům, Q7 byla všeobecně přesaturovaná a hrotila kontrast). Nicméně po pár desítkách minut ladění byly oba televizory schopny velice pěkného obrázku. V SDR výborného, ačkoli ho omezovaly limity edge-lit LCD technologie. V HDR řekněme dobrého, protože tady už kontrast i přes vysoké highlighty dostává za uši. Homogenita obrazu ani u tak drahých televizorů není moc dobrá. Samsung se může dušovat marketingovou vějičkou jménem QLED, jak se mu zachce, ale fyziku ve svých panelech neošálí, stejně jako limity LCD technologie.

 

Každopádně Blu-ray i Ultra HD Blu-ray na těchto panelech vypadá vyloženě skvostně. Hned první testovací disk prověřuje schopnosti LCDčka v highlightech. Sully: Zázrak na řece Hudson sice po většinu své stopáže udržuje úrovně jasu a kontrastu ve stejných mezích jako Blu-ray. V některých scénách ale dovede doslova zazářit. Jednou z nich je otevírací sekvence Sullyhu běhu po New Yorku, kde se ukazuje schopnost HDRka pracovat se zásadně větší barevnou paletou i s jasovými rozdíly. V krátkém záběru je tu na pozadí Sullyho výklusu vidět vycházející slunce, a zatímco na Blu-ray obloha vypadá jako šedá, téměř jednolitá plocha, v UHD verzi s HDR je jasnější a má ohromné množství odstínů vycházejícího slunce – od rudé přes oranžovou i žlutou až bílou, které na Blu-ray vůbec nejsou. Je až s podivem, jak může záběr pouze v jedné části scény (tedy v obloze) vypadat rozdílně. Neplatí to o celém přepisu, ale zde je změna opravdu markantní. Podobně extrémní případy se hledají těžko.

 

 

I další disky na Q7 a Q8 vypadají skvěle. Obzvlášť oslnivý je pohled na Pasažéry, jejichž drobnokresba dovede v některých záběrech hotové divy. Spojenci zas excelují ve vyloženě bodových highlightech, které je poměrně těžké hledat a všimne si jich pouze cvičené oko. Ale v obou případech už samotný Blu-ray vypadá tak výtečně, že není moc co zlepšovat. Každopádně největší nadšení nepřišlo při pohledu na moderní přepisy ze špičkových digitálních kamer. Nejčastěji mi padala čelist při sledování starších filmů, kterým Ultra HD přepisy vdechly nový život. To je možná špatná formulace. Ony jim ten život vrátily.

 

Než se dostanu k tomu, jak skvěle filmy jako Nesmiřitelní, Tygr a Drak nebo Mumie na Ultra HD Blu-ray vypadají, nevyhneme se zásadní vsuvce, a sice jak je možné, že třeba i několik desítek let starý film vůbec vychází v tak vysokém rozlišení?

 

V případě Ultra HD platí to samé, co před lety u Blu-rayů. Filmová surovina je co do množství obrazových informací, které nese, nesmírně flexibilní. Když se analogové filmové políčko naskenuje v odpovídajícím rozlišení, je schopno poskytnout obrazové informace  ekvivalentní digitálnímu záznamu někde mezi 4k a 6k. Do hry samozřejmě vstupuje ohromné množství výsledek ovlivňujících elementů: Kresba použitých objektivů, kvalita a stáří filmového materiálu, způsob jeho vyvolání, postprodukce a archivace, rozlišení VFX, technologie použité k restauraci a masteringu, atp. Nicméně teoretické rozlišení klasické pětatřicítky, tedy suroviny, na kterou byla točena valná většina filmů, se opravdu pohybuje někde mezi třemi a šesti tisíci horizontálních bodů. Takže Blu-ray měl vždy z čeho brát a stejně tak má z čeho brát jeho Ultra nástupce.

 

Ten však má nespornou výhodu. Na Blu-space jsme ji opakovali již několikrát: Může poskytnout film v nejvyšší dostupné kvalitě, kterou surovina nabízí a která je téměř totožná s klasickou DCI-P3 kopií pro digitální kina. Ba dokonce ji díky HDR může předčit. Tudíž zatímco při přechodu z VHS na DVD a z DVD na Blu-ray vždy byly odkud brát další obrazové informace, po Ultra HD Blu-ray už žádné další nezbydou, protože klasickou pětatřicítku i 2k/4k master doslova vyždímá do maxima. Vy vyšší kvalitě se filmy neprodukovaly a vlastně doteď neprodukují. Mastering v nativním 4k je vzhledem k náročnosti digitálních vizuálních efektů a dalších úprav stále vzácností. Hollywoodu bude trvat několik let, než se tak vysoké rozlišení stane normou. A než se ve velkém přejde do 8k? Na to si počkáme ještě dobrých patnáct roků, spíš déle. Ale i za tak dlouhou dobu v něm budou vycházet pouze úplné novinky, pravděpodobně navíc jen ty nejdražší. Vše do té doby natočené už nebude mít co do rozlišení ani barev kam pokračovat. Co koupíte na UHDBD dneska, už lépe vypadat nebude. Pokud ano, bude to dáno jen kvalitou přepisu, takže rozdíly budou minimální.

 

 

Krátkou vsuvku jsme si odbyli jen proto, abych mohl na příštích řádcích používat superlativy u přepisů filmů, u nichž byste to pravděpodobně čekali nejméně. Protože ano, Sully, Pasažéři, Spojenci a spousta dalších vypadá na UHDBD skvěle. Ale sledovat v Ultra HD a s kvalitním HDR letité filmy, to je teprve zážitek, u kterého fanouškovi plesá srdíčko radostí. Protože zatímco novinky mohla většina z nás vidět v kině, u starších titulů to nemusí platit. A i když pětašedesátipalcová televize není několikametrové plátno, v kombinaci se správným materiálem a pozorovací vzdáleností ho už dokáže do jisté míry emulovat. Vidět takhle katalogové klasiky je jako vidět film poprvé v kině.

 

Nejvíce mě to trklo při sledování Tygra a draka. Ultra HD Blu-ray přepis pochází ze 4k masteru, tudíž si ze zdrojové pětatřicítky opravdu bere téměř vše, co po obrazové stránce nabízí. A ačkoli už Blu-ray je nesmírně zdařilý, UHD verze s velice decentním HDR je úplně jinde. Dáno je to především fantastickou definicí filmového zrna. Klasické Blučko, jež patří mezi ty „filmovější“ Full HD přepisy, ho umí kreslit docela pěkně. Ale vedle UHDBD vypadá, jako by film v postprodukci prohnali žehlícím softwarem. Tam, kde je na BD zrno docela znatelné, je jím Ultra HD přepis vyloženě zasypán. A kde v 1080p o zrnu téměř nevíte, je ve 2160p přes obrázek přenádherná patina, jejíž schopnost simulovat organičnost filmového materiálu je dechberoucí.

 

 

Vím, najde se spousta diváků, kteří přítomnost filmového zrna na digitálním přepisu považují za vadu, nebo jim natolik vadí, že ho nechávají odstraňovat s pomocí filtrů samotného televizoru. Ale doufám, že mezi čtenáři Blu-space se jich najde méně. Protože podobné charakteristiky analogového materiálu jsou nedílnou součástí filmové historie. Někomu sympatické jsou, někomu ne, ale jejich přítomnost na digitálním přepisu je v pořádku, to je bez debat. Nemluvím o vadách způsobených opotřebením nebo špatnou archivací. Mluvím o fotochemických vlastnostech média. Každý tvůrce s nimi počítal, nebo je dokonce používal jako součást vizuálního projevu.

 

V případě Tygra a draka je přepis co do obrazových informací, jež přenáší z filmového pásu, opravdu bohatý. Ne snad, že by byl schopen odhalovat nové detaily. V tom je výborné už samotné Blučko. Ultra HD verze je spíše o nuancích a o zprostředkování oné organičnosti. Blu-ray poskytl film v do té doby nevídané kvalitě. Ultra HD Blu-ray pak umazává hranici mezi původním a zprostředkujícím médiem. Nikdy jsem při sledování filmu na televizoru – tuplem ne na LCD, kteréžto technologie jsem spíše odpůrcem – neměl tak silný dojem, že sleduji klasickou filmovou projekci. Jako by mi přes rameno svítil projektor.

 

Tady je však nutno zastavit se a podotknout jednu „drobnost“. Abyste si něco takového plnohodnotně užili, budete muset zásadně investovat do hardwaru. Někteří čtenáři a zákazníci, kteří si se mnou tu a tam píšou, by nesouhlasili, ale stojím si za tím, že pod petašedesátipalcovou úhlopříčkou Ultra HD nemá velký smysl. O tom, že potřebujete opravdu kvalitní panel se schopností HDR reprodukce, ani nemluvě.

 

Proč minimálně 65 palců? V některých případech může být vyšší hustota pixelů proti vám. Konkrétně u UHDBD Tygra a draka platí, že zatímco na 65“ Samsungu Q8 má obrázek pomalu parametry klasické pětatřicítky, na 55" Q7 se filmové zrno smrskne v obrazové body, jejichž textura evokuje spíš monochromatický šum, což jsem si ověřil i na jiné 55“ UHDTV. Ono je to vlastně i logické. Pokud jste doposud sledovali FullHD televizor o pětapadesáti palcích, asi těžko jste při běžné pozorovací vzdálenosti viděli jednotlivé pixely. Tak proč přidávat další? Existuje rozdíl v ostrosti a drobnokresbě? Samozřejmě. Je při běžných pozorovacích vzdálenostech u takových úhlopříček zpozorovatelný? Málokdy.

 

 

Další krásnou ukázkou kvalit Ultra HD jsou Nesmiřitelní. Vypozorovat rozdíly mezi Full HD SDR verzí a Ultra HD HDR alternativou je však i při přímém srovnání poměrně složité, a to i pro cvičené oko. Co do množství detailů jsou na tom totiž oba disky téměř stejně. Navíc na rozdíl od Tygra a Draka Nesmiřitelní tolik nezrní. Zásadní rozdíl není ani v barevném podání, což je ostatně v pořádku. Stejně jako u filmu Anga Leeho, i u eastwoodovky platí, že barvy nejsou sytější nebo výraznější. Jsou „pouze“ kvalitnější. Tonální přechody jsou jemnější, pleťovky nenápadně živější, vše ale s mírou. Ostatně cílem není prezentovat film v líbivé podobě, ale v takové, aby co nejvíce odpovídala původní analogové kopii. Ne nadarmo mi nad poznámkami ze srovnávačky trčí kapitálkami zápis „Hodnotnější barvy“. Na lepší popis výhod HDRka se asi nezmůžu. Základní barevná informace zůstává stejná na obou přepisech. Ten novější ale bere ze širší palety. Opět platí, že UHDBD jaksi umazává hranici mezi původním médiem a jeho zprostředkovanou podobou.

 

Film otevírá záběr na horizont, za jehož siluetou vychází slunce a pod nímž se prolíná název. Pokud se chceme bavit o nuancích v barvách, asi těžko hledat lepší příklad: Zatímco na Blu-ray má název filmu podobnou červenou jako obloha, na Ultra HD Blu-ray je červená v nápisu totožná, ale kolem slunce je mnohem širší paleta oranžových barev s velkými tonálními změnami od žluté k rudé, což ve výsledku vypadá přirozeněji.

 

 

Podobné příklady se s postupující stopáží hledají těžko, nicméně právě v tom se skrývá kouzlo HDR a WCG. Barvy nejsou sytější, nejsou intenzivnější, obraz není kdovíjak „zářivější“. Vlastně naopak: Na UHDBD jsou Nesmiřitelní trochu tmavší než na klasickém Blu-ray. A chce to opravdu highendovou televizi s výbornou stínokresbou, abyste byli schopni tak náročný obrázek reprodukovat. Pak ovšem dostanete charakteristiku obrazu, jež je podstatně blíže klasickému filmovému pásu. Nesmíme totiž zapomenout, že zatímco klasické SDR má jasový strop na sto nitech, běžná projekce by měla mít kolem osmačtyřiceti nitů. Tmavší UHD obrázek zákonitě neznamená horší.

 

HDR na Ultra HD Blu-ray tedy není o tom, o kolik více nitů televizor usvítí, ale (u filmů obzvlášť) hlavně o nižších jasových hodnotách a o práci v nich. I proto je marketingová honička za co nejvyšší svítivostí poměrně úsměvná. Filmy a běžná televizní tvorba tolik světla nikdy nepotřebují, využijí ho pouze v bodových highlightech (jako třeba již zmiňovaní Spojenci). Filmaři nejsou hloupí. Jsou si vědomi, co je lidskému oku ještě příjemné, a co už nikoli. Nikdo vám nechce vypálit zorničky tisícinitovou bílou v osmdesáti procentech záběru.

 

 

Zpátky k Eastwoodovi. I přes tmavší přepis paradoxně Nesmiřitelní dosahují živějšího obrazu. Díky HDRku totiž napodobují expoziční pružnost filmového pásu. Světlo v interiérech je ještě tmavší, ano. Občas na hranici slévající se černé. Ale kde na Blu-rayi v záběru na potemnělý interiér uprostřed kompozice svítí mírný přepal z oken, tam je Ultra HD Blu-ray schopen stejně silného světla, leč plného detailů exteriéru, které se v přejasněném SDR ztrácejí v mírně přeexponovaných částech obrazu.

 

 

Někdo by mohl argumentovat, že ho více zajímá přední plán záběru, ne co se děje venku za okny. Při pohledu na HDR verzi se ale nelze ubránit pocitu, že tento přepis působí realističtěji. Na UHDBD Nesmiřitelných navíc údajně dohlížel sám Clint Eastwood, není tedy pochyb o tom, že tato podoba je blíže uměleckému záměru.

 

Jako poslední jsem na Samsunzích testoval Blu-ray a Ultra HD Blu-ray Mumie (té z roku 1999). Tady byl skok mezi původní FHD a novou UHD prezentací bez debat nejmarkantnější. Pravda, z velké části to bylo dáno faktem, že původní Blučko je vskutku mizerné. To ale nemění nic na tom, že upgrade na UHDBD je v případě tohoto titulu vyloženě odměnou.

 

Blu-ray přepis sužovala zhoršená stínokresba a špatná kontrola highlightů, jež vedla k přepalům. Velmi špatně na tom byla drobnokresba, která trpěla především díky DNR (Blu-ray vznikal v době, kdy studia ještě nestydatě používala „digitální žehlení“) a následnému přeostřování vyžehleného obrazu. Ten díky kombinaci softwarových filtrů působil uměle. Nutno však podotknout, že výše zmíněné nedostatky nezpůsobuje špatný master. Zasluhuje se o ně až finální přepis na Blu-ray. Zjevně ho měl na starost někdo, jehož zkušenosti kořenily v dobách DVD authoringu.

 

Při přímém srovnání FHD SDR a UHD HDR verze je rozdíl skutečně markantní. Barvy UHDBD nejsou tak přesaturované (i když nejsou o moc bohatší), stínokresba je podstatně kvalitnější a pryč jsou všechny neduhy přežitků jako DNR a softwarové doostřování. Kontrast není tak přiškrcený, zároveň ale UHDčko podstatně lépe kontroluje highlighty a barvy v nich. A co je zásadní, díky absenci všech softwarových žehliček je UHDBD schopno poskytnout zásadně lepší ostrost a drobnokresbu. Ba co více, na rozdíl od Blu-ray jeho Ultra nástupce přiznává existenci zrna, které přepisu Mumie dodává neustále omílanou organičnost.

 

Má to samozřejmě i své nevýhody. Vzhledem ke stáří vizuálních efektů je poznat, kdy obraz měkne pod tíhou počítačem generovaných prvků. Díky výborně ostrosti a drobnokresbě jsou zřetelnější různé optické aberace, způsobující měknutí obrazu v rozích. Stejně tak jsou lépe zpozorovatelné out of focus záběry. Ale to jsou všechno vlastnosti materiálu, nikoli vady, o které by se postaral přepis. Ten je ve všech ohledech – tedy vzhledem k možnostem masteru – výborný.

 

Nutno však podotknout: Zatímco zahraniční recenzenti při pohledu na rozdíl mezi BD a UHDBD spekulovali o příklonu studia ke 4k remasteru, osobně se domnívám, že tomu tak není. Ano, přepis je závratně lepší. O skokový rozdíl se však zasluhuje mizerná podoba Blučka. Při bližším pohledu na BD a UHDBD vedle sebe je zřetelné, že UHDBD pochází ze stejného 2k masteru, jen na rozdíl od Blu-raye upouští od všech stupidit jako DNR, více přiznává zrno a lépe kontroluje jasové stropy i nižší tóny. A samozřejmě má vyšší rozlišení i barevný rozsah, což se samo o sobě zasluhuje o podstatně lepší přepis. Nicméně právě highlighty prozrazují, že master tohoto UHDBD nějaký ten rok již existuje. Místy se v nich totiž kresba přece jen ztrácí, což je jednou z charakteristik starých scanů. Stáří masteru ani 2k rozlišení však nejsou nedostatky. Na UHDBD Mumie dokazuje, že i s letitým masterem se dají u správně korigovaného přepisu činit hotové zázraky. Mumie na Ultra HD Blu-ray vypadá nádherně a osobně si přes veškeré analogové vady a optické aberace nejsem schopen představit, že by film mohl vypadat lépe.

 

Je to mimochodem jeden z těch disků, u nichž se upgrade na UHDBD vyplatí i v případě, že sice máte Ultra HD Blu-ray přehrávač, ale televizor (nebo projektor) jste na zatím neupgradovali. Sám mám přes deset let starou plazmu (jejíž obrázek ani dnešní LCDčka ve většině případů nejsou schopna překonat, ale to je jiný příběh) a Mumie na ní vypadá při downkonverzi z UHD s HDR do FHD s SDR podstatně lépe.

 

Tohle všechno si říkáme z jediného důvodu: Chci, abyste pochopili, že 4k Ultra HD Blu-ray není jen o tom, jak skvěle mohou vypadat moderní filmy. Že HDR ani zdaleka není jen o zářivém obrázku plném přesaturovaných barviček a oku lahodících vizuálů. Ostatně filmy jsou točeny plus mínus stále stejně. Nikdo vám nechce vypálit zorničky. Nikdo nemá zapotřebí oslňovat bláznivými highlighty a nepřirozenými barvami. Proto Ultra HD a především HDR nejsou o oslnivém kvalitativním skoku mezi BD a UHDBD.  Pokud v něco takového doufáte, jste na špatné adrese.

 

 

UHDBD je o zprostředkování původní podoby filmu v našich domácnostech. Ne o absolutních (a absurdních) skocích v jasu, kontrastu, saturaci a drobnokresbě. Rozdíl mezi Ultra HD Blu-rayem a klasickým Blučkem nemusí být kdovíjak závratný, naopak ho často rozezná jen opravdu zkušené oko. Ale právě tyhle nuance dělají z výborných přepisů přepisy spektakulární. Možná s nimi neoslníte souseda, ale rozhodně dostanete film v podobě, v jaké ho před lety poskytovala analogová projekce. Můžete chtít více? Nemyslím si.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
jo4.png
toit4.png
ada4.png
sneznykluk4f.png
anca.png
andel.png

Přidejte komentář!