Nolan se postaral o další událost s velkým U. Na Dunkerk musíte do IMAXu!

Stala se z toho milá tradice pro fajnšmekry. Když do kin míří další nolanovka, můžete se spolehnout, že při té příležitosti v pražském IMAXu vytáhnou 70 mm projektor a na pár týdnů uvolní prostor dvěma velikánům: Christopheru Nolanovi a analogové projekci. Tu právě v IMAXu před dlouhými šesti lety nahradila dvojice digitálních projektorů a připravila tak návštěvníky o možnost spatřit IMAX v podobě, v jaké se s ním seznamovali ti první na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Bylo to čistě ekonomické rozhodnutí a bylo pochopitelné. Výroba a distribuce analogových kopií jsou drahé, stejně tak provoz projekčního systému. Vzhledem k náročnosti výměny filmových kotoučů navíc analogová projekce omezovala programovou politiku kina. Přechod na digitál prostě v IMAXu dával ještě větší smysl než v klasických multiplexech. Přesto jsem ho v té době oplakal. Když na pětadvacet metrů vysoké plátno putuje obrázek skrze 70 mm filmový pás a vyplňuje ho odshora dolů, je to zážitek, jakému se nic nevyrovná. Mluví se sice o nástupci v podobě laserové projekce, která vypadá vskutku skvostně. Na klasiku ale nemá.

Právě na IMAX with Laser, jak vlastními patenty upravené technologii 4k laserové projekce od Barca v IMAXu říkají, jsme se v březnu vydali s přáteli podívat. V berlínském Sony Center na Potz Damer Plazu tam stojí jedno z prvních takových kin v Evropě. Původně bylo v plánu jít na Konga, nakonec jsme ale vzhledem k omezené programové nabídce skončili na zabijáku pánských jízd: Na Krásce a zvířeti. Nicméně Condonova reimaginace pohádkové klasiky byla pro demíčko laserového IMAXu jak dělaná. Film je po většinu stopáže extrémně světlý, využívá pestré barevné palety, staví vizuály na ostrých kontrastech a HDRko mu opravdu sluší. Navíc se jeho poměr stran speciálně pro IMAX otevřel do 16:9. V těch částech filmu, které jsem neprospal, jsem byl z jeho podoby opravdu nadšený. IMAX with Laser po stránce práce s jasovým rozsahem předčí i výborné Dolby Cinema, z hlediska kontrastu a barevného podání na něj pak nemá asi žádná konkurenční technologie. Když jsem o pár týdnů později viděl na Krásku a zvíře trailer na Blu-rayi, připadalo mi, jako bych se díval na černobílé video. Tak markantní rozdíl v kresbě barev laserový IMAX poskytuje.

Je to prostě první adekvátní náhrada za původní 15/70 mm projektory. To ale neznamená, že by byla lepší. I člověku posedlému technicky vypiplanou audiovizuální prezentací naběhne husí kůže, když se promítačkou protáhnou první políčka filmového pásu a přes plátno o pěti stech metrech čtverečních se rozsvítí obrázek s pohlcujícím poměrem stran blízkým 1:1. To je IMAX. Pak se snadno zapomene na rušivost smítek prachu, jejichž přítomnost na pásu dokáže na plátně vykouzlit i několik centimetrů velké „fleky“. Kdepak, v tu chvíli je to jedno. Pozornost na sebe strhává dokonalá kresba a tak ohromný smysl pro detail, že i když se z toho pětadvacet metrů vysokého plátna zaměříte pouze na pár centimetrů, můžete z nich vyčíst obrazové informace, které by se pod dohledem digitální projekce jednoduše vytratily ve změti screen door efektu a downsamplingu zdrojového materiálu. Sedmdesátimilimetrová projekce zprostředkovává nepopsatelnou hmatatelnost, s jejíž pomocí materiál získává úplně jinou intenzitu.

Ve světle toho člověk chápe, proč si Christopher Nolan s IMAX kamerami pohrává již několik let. Od posledních dvou dílů ságy Temného rytíře přes Interstellar po Dunkerk Nolan stále přidával scény, jež na IMAX kamery točil. Zatímco v předchozích filmech ale doplňovaly klasickou pětatřicítku jen v klíčových akčních sekvencích, pro Dunkerk Nolan zvolil odlišnou strategii. Spolu s Hoyte van Hoytemou film natočili téměř výhradně na 65mm filmový pás z dílen IMAXu, jen asi v patnácti procentech záběrů (to je můj hrubý odhad) přenechali práci klasickým 65mm kamerám (ty samy o sobě v klidu předčí jak 35mm, tak 4k nebo 6k digitální záznam, jejich přítomnosti si ale všimnete - vedle změny poměru stran dojde i ke změně kontrastu, materiál navíc citelně zrní). Onu senzaci, kdy se na člověka v IMAXu při přechodu ze scény na scénu rozevře poměr stran a podtrhne tak její důležitost, tedy Nolan nahradil za kompletně imerzivní zážitek. Člověk je do scény ponořen od prvního okamžiku.

A je to podívaná jako žádná jiná. Nolan ji okořeňuje svým tvrdohlavým odmítáním digitálních efektů, jež ho nutí situovat scény do reálných kulis a doplňovat je efekty praktickými. Do záběrů se díky tomu nevměšují objekty, jejichž digitální původ by člověk i přes sebevětší kvalitu někde hluboko v podvědomí tušil a rušily by ho. Ona zmiňovaná hmatatelnost sedmdesátimilimetrové projekce se tedy může opřít i o hmatatelnost Nolanovy práce. Dunkerk, ač jsem k němu osobně měl několik výhrad, které mi nedovolily si ho užít tak, jako jsem si užil jiné Nolanovy film, je skutečně viscerální zážitek. Svou intenzitou se člověku dere pod kůži a nenechává ho vydechnout.

Nolan údajně film studiu a producentům popisoval jako audiovizuální vjem blízký virtuální realitě. A skutečně, vidět ho v IMAXu je zážitek, který pohlcení virtuální realitou možná i předčí. Je však otázkou, nakolik to filmu prospěje z dlouhodobého hlediska. Totiž pokud Dunkerk neuvidíte v IMAXu, jako byste ho neviděli. Není to jen kvůli poměru stran, kdy je v klasických kinech obraz ořezán z 1:1 do 2,35:1, což ho obere o neskutečně mnoho prvků scény. Je to i díky bombastičnosti, již IMAX svým nativním analogovým projekcím dodává. Ať už je to místy skoro ohlušující zvuk, nebo již několikrát zmiňovaná hmatatelnost, ono ohromné plátno filmu dodává imerzivnost, která je vlastně samotnou podstatou snímku, jak Nolan sám přiznává. Ošizen o jakoukoli expozici nebo práci s postavami, Dunkerk je filmem, který budí emoce syrovostí a navozováním dojmu všudypřítomné hrozby. Pokud ho o tyto prvky oberete, dost možná zbyde poloviční film. Nolan je mistr svého řemesla a Dunkerk natočil úchvatně. Valnou část senzace z jeho sledování však tvoří samotná IMAX technologie. Bavte se s někým, kdo na filmu byl v IMAXu, a pravděpodobně vám řekne, že si ho doma nebo v klasickém kině nedokáže představit.

Už jen proto se opravdu vyplatí do pražského IMAXu zavítat. Je to poslední kino svého druhu v celé kontinentální Evropě. Mít ho v srdci naší malé země je trochu zázrak. I pokud to máte na pražskou Flóru daleko, ten výlet si udělejte. Jasně, tvrdí vám to někdo, kdo se jel podívat přes půlku republiky na sedmdesátimilimetrovou projekci Tarantinových Osmi hrozných. Ale věřte mi, že sílu zážitku z filmu točeného téměř kompletně na IMAX kamery a promítaného ze 70mm filmového pásu ocení i naprostý laik. Navíc je klidně možné, že tentokrát se do pražského IMAXu sedmdesátka podívá opravdu naposledy. Dunkerk v analogovém IMAXu je naprosto jedinečný zážitek. Máte ho za dveřmi. Využijte toho, dokud je to možné!