- Štěpán Čermák
Tilda Swinton a Ralph Fiennes si kradou Oslněni sluncem pro sebe
Osamocené sídlo na italském ostrově, slunce, moře, víno ... o moc lepší už dovolená být nemůže. Film Luca Guadagnina samozřejmě vypráví o tom, jak se taková romantická idylka zvrtne: Rocková hvězda Marianne spolu s milencem (fotografem) uvítá na svém letním sídle hudebního producenta a jeho mladou pohlednou dceru. Místo klasického romantického trojúhelníku tak dají vzniknout rovnou čtverci, když na oko ideální vztah Marianne a Paula rozklíží živelný bohém a mladá dívka. Ta se možná zdá být ztracena sama v sobě, ale rozhodně umí využívat svého půvabu. Synopse zní jako klišovitá slaďárna nebo růžová knihovna, ale k obojímu má Oslněni sluncem daleko.
Předně je nutno říct, že režisér exceluje v navozování "dovolenkové atmosféry". Postavy se pohybují pomyslným vakuem, v němž má smysl pouze zábava, klid a romantika. Tahle kýžená pohoda v kombinaci se všudypřítomnými slunečními paprsky a se scenériemi jak z obrázku přímo nutí k nicnedělání. Ostatně o tom dovolené často bývají. Luco Guadagnino to chápe, a tak věnuje značnou část filmu pečlivé konstrukci všeobjímající atmosféry bezčasí. Čtyři hlavní postavy se jím dlouho pohybují bez jakéhokoli znatelného vývoje příběhu. Až to občas hraničí s nudou. O to intenzivněji pak začnou působit první zárodky potenciálních konfliktů: Zatímco Marianne se zdá být vůči šarmu svého hosta odolná, její přítel Paul je, zdá se odsouzen k hříchu.
Romantické až erotické pnutí mezi hlavními hrdiny je v mnohém půvabné. Jednak ho Guadagnino nevyjadřuje tak expresivně, jak od filmů podobného ražení čekáme. Jednak se dlouho zdá, že ho vnímá divák, ale postavy jsou vůči němu imunní. Takže jste při sledování dlouho přesvědčeni, že se vlastně nic nebude dít a Oslněni sluncem zůstane jen další arťárnou o ničem. Ale ono by to filmu slušelo. Kdyby pokračoval v tom, co mu jde nejlépe, tedy v napínání, zda a kdy dojde k na oko nevyhnutelné katarzi, možná by mu to bylo ku prospěchu více než scenáristovo zvláštní a v kontextu všeho výše zmíněného neorganické rozhodnutí umístit do poslední třetiny trochu drastický zvrat. Ten kompletně zpřetrhá veškeré nitě a film kvůli němu vlastně začíná znovu. Ale už ani zdaleka ne tak ladně.
Oslněni sluncem se z kopance do slabin těsně před koncem vzpamatuje. Ale jistá pachuť po něm zůstane. Naštěstí ji zastíní jeden důležitý fakt, který povyšuje divácký zážitek o několik levelů výše: Tilda Swinton a Ralph Fiennes jsou ve filmu naprosto úžasní. Na oba se ze začátku těžko zvyká, protože Tilda Swinton hraje rockovou hvězdu (což k ní na první pohled nesedí), která ztratila hlas. Tudíž celý film nemluví. Ralph Fiennes zase energického, pošetilého, neodbytného a ve své vášnivosti charismatického bohéma, jehož bezprostřednost je z dlouhodobého hlediska nakažlivá, ale při prvním setkání možná až odpudivá. Nicméně jakmile se člověk smíří s neobvykle napsanými postavami a začne si užívat herecký koncert obou představitelů, začne se mu oním dusnem a bezčasím proplouvat podstatně snáz. Tilda Swinton svou postavu vyobrazuje jako překvapivě křehkou ženu, která pravděpodobně žije ve vlastním stínu svého rockového alterega. A je při tom skvělá. Ralph Fiennes hudebního producenta (beznadějně zamilovaného do své klientky) uchopil s mladickým entuziasmem a dostal se tak do herecké polohy, ve které ho většina z nás nezná. Oba jsou výborní.
Matthias Schoenaerts a Dakota Johnson se pak zdají být trochu ve stínu hvězd. Ale on je to částečně záměr, protože jejich postavy Paul a Penelope jsou vedle Marianne a Harryho vlastně "menší". Což naštěstí neznamená, že by jejich činy nemohly mít na příběh velký dopad. A už vůbec to neznamená, že by některý z nich byl špatný. Dakota Johnson si sice nese stigma "té bičované dívky z Padesáti odstínů", jenže těžko jí upřít magnetickou přítomnost na plátně.
Oslněni sluncem se často vleče, i když záměrně. Ten konec mu možná nebudete chtít odpustit, stejně jako několik zbytečností (jako když Paul a Penelope na výletu z ničeho nic potkají skupinu imigrantů). Ale film je to působivý. Skvěle funguje v rovině romantického dramatu a se svými postavami pracuje velmi citlivě, organicky, bez zbytečných melodramatizací. Jako takový se vám možná dostane pod kůži hlouběji, než byste si zprvu mysleli.
Tuzemská Blu-ray edice je bonusů prostá. Po zvukové stránce od ní samozřejmě nemůžete očekávat žádné zázraky. Mix tlačí téměř výhradně na přední kanály a popravdě si krom několika záběrů (například s letadly) nevybavuji jedinou scénu, kdy bych registroval surroundy. Ale to se dalo čekat. Po obrazové stránce pak dostanete na jednu stranu docela působivé vizuály, jimž díky analogovému původu nechybí organičnost ani sympatická vrstva filmového zrna. Na druhou stranu si s nimi přepis občas neví úplně rady. Místy je znát, že by si zasloužil vyšší datový tok, což stvrdí scény s nočními záběry, které nabourává macroblocking. Občas se kompresní vady obrazem honí docela nepěkně. Shodou okolností jsem na britském Blu-rayi thrilleru Room viděl na Oslněni sluncem trailer, který kladl větší důraz na černou. Ta v podání české Blu-ray edice tíhne spíš k šedým tónům a slabší kontrast tak obrazu ubírá na plasticitě. Těžko říct, zda za reprezentativní považovat více trailer na zahraničním disku nebo přepis na tom tuzemském. V kině jsem film bohužel neviděl. Každopádně po většinu času Oslněni sluncem vypadá moc pěkně. Zasluhují se za to denní scény plné života. Po technické stránce Blu-ray často selhává, ale obraz je i přes to často ... oslňující.
