Please reload

Zápisky z IFA: Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale 120hz vypadá fantasticky

Vysoké frameraty jsme si zvykli spojovat se snímkovou interpolací moderních televizorů, tedy s různými True Motion, Smooth Motion, Motionflow a s podobnými paskvily. A když už se někdo pustil do natáčení ve skutečném HFR (High Frame Rate), nedopadlo to slavně. Tím pionýrem byl Peter Jackson. Všechny díly hobití trilogie natočil ve frekvenci 48 snímků za vteřinu, tedy v čistém dvojnásobku toho, na co jsme u běžné filmové produkce zvyklí. Přijetí však bylo přinejmenším rozpačité. Co mnozí považovali za jasnou budoucnost digitální kinematografie, se rychle změnilo v nežádanou fičuru, která stejně jako ony přepočty v televizorech evokuje jihoamerickou telenovelu.

 

Dlouho mi vrtalo hlavou, jak je možné, že při sledování Hobita v nativním HFR některé scény budí dojem takzvaného soap opera efektu, v jehož rámci člověku přijde pohyb nezvykle rychlý, těkavý a nepřirozený. Stejně jako Peter Jackson a vlastně jakýkoli zastánce HFR jsem k ničemu kloudnému nedospěl. Kdybych se však měl pohybovat v rovině osobních spekulací, stál bych si za tvrzením, že jím netrpěl Hobit, ale my, diváci. Onomu pocitovému vnímání vyšší snímkové frekvence samozřejmě nepomohla Jacksonova nesmírně kinetická režie, ani jeho práce s virtuální kamerou, která stejně jako hlavní hrdinové často popírala fyzikální zákony. Nakonec to ale nebylo ani HFR, ani Jackson, co nám evokovalo soap opera efekt a co ve výsledku 48fps tak znepříjemňovalo. Byla to volná asociace, kterou si naše mozky při sledování této nové technologie nevědomky udělaly - prostě si nový vjem spojovaly s tím, co důvěrně znaly. Se snímkovou interpolací. S přepočty moderních televizorů. S telenovelami devadesátých let.

 

Možná se pletu, nicméně důsledek všichni známe. HFR si žádní další filmaři neosvojili. I když v budoucnu se to zřejmě změní. Ang Lee natočil své válečné drama Billy Lynn's Long Halftime Walk v HFR o neskutečných 120ti fps. To je sto dvacet snímků za vteřinu, pětkrát více než v běžném filmovém záznamu. Jasně, ve 4k s takto vysokou snímkovou frekvencí (a ještě k tomu v HDR) se běžní diváci na film ani nemají kde podívat (téměř neexistují potřebné projekční technologie, i když několik prototypů spolu s tímto filmem obráží veletrhy s profesionální technikou). Ale někde se začít musí.

 

 

Jestli má někdo dostatečný vliv a schopnosti situaci kolem HFR změnit, je to James Cameron. Už ani nevím, kolik dalších dílů Avatara připravuje, protože se to neustále mění (momentálně chystá rovnou čtyři pokračování!), ale hodlá je točit ve 48 fps nebo výše. Všichni přitom víme, co Cameron udělal pro popularizaci 3D. Ono to totiž není jen o natočení filmu novou technologií. Je to také o jejím užití s rozmyslem. Na to je Cameron expert. Jestli se mu podaří diváky přesvědčit, že HFR může vypadat dobře, možná se za deset let na filmy ve 24 fps budeme dívat už jen v případě katalogových titulů. Samozřejmě přeháním, ale technologii by Cameron rozhodně mohl dostat dál než svého času Jackson.

 

Vlastně bych byl rád, kdyby se mu to podařilo, a to přes fakt, že jsem ze 48 fps verze Hobita také nebyl dvakrát odvařený. Pravdou totiž je, že při současném posouvání limitů akčních filmů začíná být 24 snímků ve vteřině nedostatečných. Nebo se k této hranici alespoň blížíme. Jacksonův Hobit v klasickém 24 fps je toho místy důkazem. Pokud ho filmaři správně uchopí, mohlo by HFR mít pro blockbustery podobný přínos jako kvalitní a dobře použité 3D. Možná sledování filmů v těchto specifikacích (UHD + HDR + HFR) nebude masovou záležitostí. Ale v prémiovém segmentu, kde se momentálně rozkoukává HDR, by rozhodně mělo své místo.

 

Každopádně doma se na televizích nedíváme pouze na filmy.

Jestli má něco sílu udržet monopol klasického televizního vysílání, jsou to sportovní přenosy. V jejich případě je pak teoretický přínos vyšších snímkových frekvencí neoddiskutovatelný. Téměř každý sport je o rychlém pohybu na jedné straně, o záznamu někde uprostřed, a o "motion resolution" na druhé straně, tedy na divákovu přijímači a zobrazovači. Současný broadcasting sice probíhá v 1080i50 a televizory si ho pak pomocí interpolace snímků přepočítávají do ještě vyšších frekvencí. Záznam, vysílání, příjem, ani zobrazení televizního signálu však sportu nedělá dobře. Člověk v pohybu jasně vidí limity těchto technologií a díky nízkému pohybovému rozlišení ze sledování nemá ani zdaleka tolik, kolik by mohl mít. Co to změní? Samozřejmě příchod Ultra HD, jež v některých broadcastových specifikacích počítá i s HFR.

 

V tomto ohledu jsou nejdál (překvapivě;) britské BBC s japonským NHK, které si s HFR už nějaký ten pátek pohrává. Ostatně o plánech NHK na 8k vysílání o 120ti hertzích už jsem vám několikrát říkal. Na letošním veletrhu IFA dosáhlo BBC spolu s EBU v rámci experimentálního vysílání pomyslného zlatého grálu. Návštěvníkům předvedli na OLED televizorech od LG, jak by mohl vypadat přenos sportovního utkání v HDR (v HLG, pokud už se vám z těch zkratek motá hlava, odskočte si na náš článek o Ultra HD, aby se vám zamotala ještě víc) a právě v HFR. Jenže ne v ledajakém HFR. Tohle "svištělo" rovnou ve 120ti snímcích za vteřinu!

 

 

Na stánku LG běželo ve smyčce několik sportovních záznamů a jedno měly všechny společné. Vypadaly úchvatně. Naprosto. Možná je to omezený popis, ale člověk při jejich sledování vážně neměl slov. Byli jsme na IFA s kamarády, a ten, který prakticky netušil, na co se dívá, pronesl všeříkající "Tyvole, mě připadá, jako bych se díval z okna".

 

Přesně takového efektu HFR v kombinaci s HDR dosáhlo. Odmazala se pomyslná hranice mezi událostí a její reprodukcí. Teď už tu byla pouze ona událost, jakýmsi zázrakem schovaná v té velké černé krabici se sexy designem. Pohybové rozlišení bylo při pohledu na tenisový match tak vysoké, že i v nejrychlejších výbězích tenistů člověk nevnímal, že by jejich pohyb interpretovala série po sobě jdoucích snímků. Každý milimetr seberychlejšího přesunu byl jasně vykreslený. Snímky jako by zmizely. Byl tu jen pohyb. Ve spojení s HDR, jehož vysoké highlighty produkovaly extrémní kontrast, se obrázek nebezpečně přibližoval realitě. Vskutku, okno do tenisového kurtu.

 

 

A co bylo na téhle famózní kombinaci technologií nejlepší, HFR vypadalo naprosto přirozeně. Žádný soap opera efekt. Nic.

 

Jako by odpovědí na špatný dojem, který budil Hobit ve 48 fps, byl nikoli návrat ke 24 fps, ale naopak skok do ještě větších výšin. Sportovní přenosy v HFR a HDR totiž okouzlovaly tím, že byly schopny navodit onen kouzelný pocit, pro který v češtině nemáme označení: "cinematic feel". Ano, záznamy byly ve 120 fps. Ano, jednalo se o obraz s přirozeným denním světlem a bez práce s hloubkou ostrosti. Ale jakýmsi záhadným způsobem se mu podařilo docílit pocitu, že se člověk kouká z okna a zároveň na film. Ne na televizní záznam. Na film. Ve sportovním záznamu byla filmová magie. Kdo by to byl řekl?

 

 

Bez debat v tom má prsty HDR. Možná se technologie musely sejít. Možná jedna bez druhé nejsou to pravé ořechové. Možná HFR k tomu, aby nás přesvědčilo, potřebuje i ostatní zázraky videa: Ultra HD a HDR. Protože řeknu vám, na té kombinaci bylo něco okouzlujícího. Nebylo to jen okno do tenisového kurtu. Bylo to okno do budoucnosti. A jestli je takhle zářivá, "rychlosnímková" a realistická, už aby tu byla.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!