Výborná Ulice Cloverfield 10 si s divákem vyloženě pohrává

Podobně jako svého času Cloverfield aka Monstrum, i Ulice Cloverfield 10 je milé překvapení hned z několika důvodů. Film vznikal v utajení a téměř nikdo o něm netušil, což je v dnešním filmovými bloggery prošpikovaném Hollywoodu drobný zázrak. Marketingová kampaň se ho nebála zahalit tajemstvím, a ačkoli prozradila, jakým směrem se bude ubírat, rozhodně neprovařila žádné zvraty (když už je nakousla, tak natolik rafinovaně, aby vás ve filmu stejně zaskočily). A stejně jako v případě Monstra, k němuž Ulice Cloverfield 10 přísluší spíš žánrově, než že by se jednalo o nějak související příběh, se dá říct, že se filmu daří odškrtávat všechny body pomyslného seznamu žánrových povinností, a přitom neustále překvapovat a do posledních minut napínat.

Schopnost brnkat na divákovy nervy si Ulice Cloverfield 10 vypěstovala docela jednoduchým způsobem: Veškerý děj sleduje pouze očima hlavní hrdinky. Ono je to samozřejmě jednoduché jen na první pohled, protože touha vystavit divákům na odiv postapokalyptický svět, nebo jim sem tam dát nahlédnout, co dělají také ostatní postavy, musela být pro filmaře ubíjející. O to lépe pak funguje, když se těmto zkratkám vyhnuli a vydali se složitější cestou. Krom názvu je to svým způsobem jediné, co má Ulice s Cloverfieldem společného - i v monsterfilmu Matta Reevese jsme veškeré události útoku na New York sledovali z pohledu jednoho člověka. V případě Cloverfieldu byl sice tento efekt intenzivnější o to, že film spadal pod found footage subžánr. Princip však zůstává v obou případech stejný a v obou případech stejně dobře funguje: Tím, že divák dostává stejné informace jako hlavní hrdinka, je napříč všemi zvraty zpravidla stejně zaskočen jako ona a veškerá dramata s ní prožívá o to intenzivněji.

Tohle napětí koření i v ochotě Dana Trachtenberga (mimochodem stejně jako v případě Reevese slibného debutanta) nechávat se občas pohltit žánrovými stereotypy. Ale jen do té doby, dokud se jimi nenechá uchlácholit i divák. V tu chvíli Trachtenberg dokáže na místě otočit. Díky tomu dochází k nesmírně zábavnému stavu, kdy jste schopni uhádnout třeba tři různé směry, kudy by se mohl scénář ubrat. V ani jednom případě (tedy s vysokou pravděpodobností) se však nestane, že byste se trefili. Trachtenbergova volba bude mezi vašimi tipy, ale ne mezi favority. Trachtenberg totiž jednou volí až příliš zjevnou cestu, jindy překvapí odbočkou, kterou jste považovali za méně pravděpodobnou a do třetice je schopen úplného "WTF", které však v téhle hře s divákem na kočku a na myš funguje výborně. I proto jsem byl z finále a jeho žánrového odskoku vlastně nadšený. Protože jsem ho čekal, ale nechtěl jsem věřit tomu, že by si na něj filmaři troufli.

I když se Ulice Cloverfield 10 odehrává téměř celá v jednom podzemním bunkru, Trachtenberg je tu schopen budovat hmatatelnou atmosféru a co je důležité, skvěle tvaruje trojici hlavních postav. Z velké části za to, jak hrdinové fungují, může obsazení - výborný je John Gallagher Jr. i John Goodman, naprosto fantastická je pak Mary Elizabeth Winstead. Její výkon nikdy nepřekročí onu velmi těžko definovatelnou hranici afektovaného přehrávání, které je v hororech tak časté. Scénář jí navíc pomáhá, když ji nenutí krom několika tradičních "napínáků" (neschopnost trefit se klíčem do zámku by měla být regulována nějakými kontrolními institucemi) k hloupým rozhodnutím, za která by ji divák odsuzoval jako podřadnou postavu. Trachtenbergovi jde primárně o zapracování hrdinky do prostředí, do kterého se dostala proti své vůli a ve kterém se musí rychle adaptovat.

Součástí tohoto přizpůsobení se je i neustálé zpochybňování obou zbylých hrdinů, ke kterému je logicky veden také divák. Zatímco jiné horory si s "je hodný / není hodný?" pohrávají jen jednou, Trachtenberg je schopen v Michelle a tím pádem i v divákovi vzbudit pochybnosti o čistotě úmyslů té které postavy klidně několikrát. Poté ho uklidní, pak znenadání přijde s další záminkou, proč bychom se oním uklidněním neměli nechat uchlácholit. A pak znovu. Jak říkám výše, spousta těchto momentů se dá předpokládat a vždy, když na ně dojde, si budete říkat "Jo, tuhle variantu jsem měl někde mezi pěti dalšími také". Trachtenberg ale tuto formulku opakuje tak často, že po nějaké době přestanete doufat, že byste mohli další krok uhodnout a prostě se necháte bavit.

Stejně jako v případě již několikrát zmiňovaného Cloverfieldu platí, že Ulice stojí hlavně na překvapeních, která pramení z divákovy nejistoty. Proto možná film nebude tak působivý na druhé nebo další zhlédnutí. Na druhou stranu se při nich člověk může věnovat drobným nuancím - J.J. Abrams (který film produkoval a s Trachtenbergem se ujal audiokomentáře) napříč bonusy několikrát upozorňuje na herectví M. E. Winstead mimo hlavní plán. A je svatá pravda, že sledovat její soustředěný výkon i v okamžicích, kdy se jí kamera nevěnuje plně, je prostě zábava. Nakonec pak člověk zjistí, že Ulice Cloverfield 10 není ani tak o všech překvapeních, která - pravda - fungují skvěle, ale o interakci tři hlavních postav, na důvěryhodnosti situací, do nichž je scénář uvrhá a na tom, jak lidsky se k takovým situacím hrdinové staví. Právě to z Ulice dělá výborný thriller. Že ho Trachtenberg natočil s rozmyslem a že si troufl dělat věci, které by mu jiní producenti než J.J. Abrams docela s jistotou zatrhli, je vlastně jen bonus.

Když už jsme u těch bonusů a výše nakousnutého audiokomentáře, ten je opravdu zajímavý. Ne snad proto, že by Trachtenberg s Abramsem prozrazovali nějaká velká tajemství. Valnou část stopáže se soustředí na děj a komentují jen umělecká rozhodnutí za tou kterou scénou, nebo právě herecké výkony. Jenže v tom se skrývá kouzlo audiokomentáře Ulice - strašně mě bavilo poslouchat Abramse, jak si všímá pohybu kamery, střihu, kompozice a drobností, které běžný divák přejde bez povšimnutí, a vyzdvihuje je jako výborná filmařská rozhodnutí. Občas se chlapci trochu moc plácají po zádech, nicméně faktem je, že audiokomentář Ulice Cloverfield 10 by mohl sloužit jako důkaz toho, jak citlivý po filmařské stránce Abrams jakožto producent i režisér je.

Ostatní bonusy už jsou tak trochu klasika a to nejzajímavější (tedy že celý film vznikal "in house" v Bad Robot) vlastně opakují po audiokomentáři. Přesto jsou z půlhodinové česky otitulkované nadílky právě "Kelvin Optical" a "Spin-Off", které se zaměřují na praktické a digitální efekty, nejzajímavější.

Po technické stránce se jedná o mírný nadprůměr, což rozhodně nemyslím špatně - Blu-ray Ulice Cloverfield 10 má standardní drobnokresbu, ostrost, barevné podání, kontrast a práci se stíny i s highlighty. Nejedná se o žádné velké překvapení ani v negativním ani v pozitivním slova smyslu. Prostě solidní přepis. Někomu by mohl vadit občas silnější a hrubý šum, který je samozřejmě daný slaběji svícenými interiéry. Je ale velmi dobře definovaný a rozumí si s kompresí, takže nedělá žádnou neplechu. Popravdě jsem si v několika záběrech myslel, že Ulici Cloverfield 10 natočili na analog - tak dobře šum místy vypadal. Každopádně Blučko si s jemnou kresbou v tmavých interiérech poradilo velmi dobře a některá škobrtnutí (jako třeba chvění při dlouhém švenku interiérem bunkru) jsou dána spíše zdrojovým materiálem (zrovna judder adresoval Trachtenberg přímo v audiokomentáři).

Na disku se nachází zvuková stopa v Dolby Atmos. Jak zní ve své nativní podobě, mohu jen spekulovat, nicméně i poslech jejího osmikanálového jádra byl působivý. Výborně definované dialogy jsou standard, vzhledem ke komorní povaze filmu je ale oceníte. Co do hry se surroundy film mixu nedává moc prostoru, ale když už na ní dojde, hraje Ulice první ligu. Obzvlášť zábavné jsou drobné efekty, na které si člověk musí dávat i při větší hlasitosti pozor, aby je vůbec zaslechl - jako například projetí automobilu nad bunkrem. Prostorovou kulisu stísněných prostor tento mix vytváří perfektně, hudba zní patřičně dynamicky a když už dojde na to málo akce, kterou film disponuje, utrhne se mix ze řetězu a svou úderností vás docela jistě uspokojí.