I když má své mouchy, Polednice je záblesk naděje českého filmu

Bohužel stále platí, že jakmile v Česku vznikne film světových nebo alespoň evropských parametrů, je ho třeba už jen z toho důvodu vyzdvihovat. Polednice se řadí mezi takové vzácné úkazy. Její kamera zprostředkovává pod dohledem Alexandra Šurkaly působivé až intenzivní obrazy, na které náš zatuchlý filmový rybníček není zvyklý. Doprovází ji atmosférický soundtrack s nádhernými motivy, což se stalo naposled ... dokážete si vůbec vzpomenout na nějaký dobrý původní soundtrack tuzemského filmu? Tenhle od Bena Corrigana je jednoduše skvělý. A vůbec, v práci se zvukem se Polednice pohybuje mimo mantinely, které si kolem sebe české filmy vytyčily. Mohl bych pokračovat přes výborný výběr lokací, casting a práci s herci, jejichž výkony snesou i občas trochu kostrbatý scénář a je z nich cítit, že s nimi režie usilovně pracovala. A skončit tak u debutujícího Jiřího Sádka, jehož vize dala vzniknout velmi sympatickému hororu, tedy žánru, který se tu moc nenosí. O to je větší radost sledovat, jak všechny tyhle dílky zapadají do koherentního produktu, který jako práce začínající filmařské generace hravě zastiňuje produkce etabolovaných českých tvůrců. Polednice možná selhává v exekuci dramatického oblouku, ale divákům připomíná, že i u nás mohou vznikat profesionální produkce a probouzí tak naději v lepší zítřky.

Že snímek exceluje po produkční, technické i herecké stránce, bohužel neznamená, že by neměl slabá místa. Tvůrci se Polednici snaží vedle hororu prodávat jako film o mateřství. Vlastně tvrdí, že je to důležitější motiv než samotné "monstrum" a hrozba, kterou představuje. Jenže aby tahle teze našla pevný základ v samotném ději, musela by Polednice s mateřskými motivy pracovat ani ne tak hlouběji, jako spíš déle. A možná i trochu víc okatě. Protože jestli jsem měl u Polednice jako divák s něčím problém, byla to prudká změna směru, která nastane zhruba v polovině filmu, a neuchopitelnost vývoje, jímž postava Ani Geislerové prošla.

Zatímco první půle filmu je pomyslným oknem do vesnického života a i přes hutnou atmosféru šikovně, i když občas na hranici satiry vykresluje vše, co si pod takovým vesnickým životem představujeme, druhá část znenadání vystartuje k uspěchanému finále a podtrhává tak nohy veškerému budování děje a vztahů. Sádek tyto přechody sice zvládá jako filmař, a tak se jedná o audiovizuálně působivé sekvence, ale neví si s nimi rady jako vypravěč. Kdyby ano, dbal by na pomalejší vrstvení prvků, které doslova rozkládají hlavní hrdinku a vedou ji na pokraj šílenství. Geislerová s materiálem, který dostala, dělá, co může a v jejím podání je postava Elišky přesvědčivá. Ale okolnosti, které postavu vedou k šílenství, jsou nejednoznačné, objeví se jako blesk z čistého nebe a svou ukvapeností ubírají na emocionálním dopadu samotného finále.

Těžko soudit, zda problém vznikl až ve střižně, čemuž by napovídala občasná uspěchanost poslední čtvrtiny, nebo s detailnější proměnou Elišky nepočítal už samotný scénář. Pravdou každopádně je, že film velmi pracně buduje atmosféru i sousedské vztahy a pomocí působivých obrazů občas solidně napíná, aby to vše v jediné kratičké sekvenci zahodil. Pasáž, v níž Eliška přijde o zdravý rozum, je v mnohém impozantní (hudba, střih a s nimi související gradace, stejně jako vizuály) a jako odrazový můstek k Eliščině přerodu by mohla fungovat skvěle. Problém je, že vlastně až do chvíle, kdy Geislerová začne tlačit na pilu a zabarikáduje se ve vlastním domě, člověk netuší, že se filmaři tímto směrem hodlají vydat. Film tráví velké množství času budováním mýtu jménem Polednice a přesvědčuje diváka, že bude vyprávět o hrozbě jako takové a o mateřském pudu, který dítě před pomyslným zlem ochrání. Jinými slovy dlouho naznačuje, že se bude jednat o klasickou duchařinu, aby znenadání přesunul výhybku směrem k psychologickému thrilleru.

Ono je to svým způsobem chytré. Ostatně Erbenova předloha také stojí na pointě, která přijde jako blesk z čistého nebe v posledním slovu básně: .. "avšak dítě - zalknuté". V kontextu toho by se mohl zdát celý uspěchaný konec pouze jako prodloužená ruka básně. Ale poezie a film jsou dvě dost odlišné umělecké disciplíny a jestliže něco funguje na papíře, nemusí to fungovat na stříbrném plátně.

Musím přiznat, že některé prvky mě divácky vyloženě braly. Již zmiňovaná práce s Polednicí jako s mýtem, celé finále se zatměním Slunce, herecký výkon Geislerové, Šurkalova kamera a Corriganův soundtrack ... Polednice možná vypravěčsky vrávorá, ale je to kus pořádné a pěkné filmařiny, který ve mně zpětně silně rezonuje. O to více zamrzí, že divácky na mě valná část, kdy je Eliška se svou dcerou zabarikádovaná ve vlastním domě, přestala působit. Vytrhla mě z do té doby ladně plynoucího děje a nutila mě přemýšlet, co tím tvůrci vlastně myslí a proč se vůbec vydávají jinou cestou, než kterou mi tak šikovně nastiňovali. A neoznačoval bych to za chytrou filmařskou kličku. Na Polednici je zjevné, že měli tvůrci promyšlené některé motivy, ale nevěděli si rady, jak je na sebe naroubovat.

Nic to naštěstí nemění na faktu, že se jedná o sympaticky svěží žánrovku, která umí překvapit intenzivní atmosférou a několika bravurně zfilmovanými sekvencemi. Sice přes nesporné kvality nemá potenciál stát se českou klasikou, na to je až příliš nedůsledná a ukvapená, ale už jen fakt, že o ní má smysl mluvit v takovém kontextu, z ní dělá jeden z mála našich filmů, za které se není třeba stydět, ba naopak, na které můžeme být pyšní i mimo hranice.

Blu-ray ... by si zasloužil více pozornosti. Je až příliš zjevné, že se přepisu nikdo nevěnoval nad rámec prohnání masteru generickým presetem nějakého kodéru. Kdyby tomu bylo naopak, pohyboval by se datový tok ve vyšších hodnotách a lépe by reagoval na změny scén. To se nestalo. Polednice na Blu-rayi sice vypadá výborně, pohybuje-li se v exteriérech, nebo je-li kamera v klidu a záběr netrpí nedostatkem světla. Pokud ale dojde na interiéry topící se ve tmě, nebo na stíny všeobecně, vykazuje disk klasické znaky nepozorného přepisu: rozpady v podobě macroblockingu. Navíc tu záběry trochu měknou a přicházejí o kresbu zrna.

Problém je, že ve ve stínech utopených interiérech se odehrává téměř celá druhá polovina filmu. Interiér Eliščina domu "zdobí" tmavě modré až šedé omítky. Velké tmavé plochy, ideální to prostředí pro hromadu "kompresních kostiček".

Na druhou stranu Polednici otevírají nádherné exteriéry a v těch si Šurkalova kamera opravdu užívá. Analogovou pětatřicítku cítíte téměř z každého záběru. Má sympaticky agresivní zrno (i když mi přišlo trochu zašedlé a méně definované), dostatečné rezervy v dynamickém rozsahu a díky tomu naprosto precizně kontrolované highlighty a hlavně ... vypadá fakt pěkně. Blučku se ten "analogový feel" obstojně daří zprostředkovat i v našich obývácích. Jakmile do scény "mluví" denní světlo, je na ni radost pohledět a většina nedostatků se skryje za vysoké kontrasty, nebo se ztratí díky zrnu. V jemněji kreslených záběrech už Blučko bohužel tak pevné v kramflecích není.

Co mě hodně mile překvapilo, Polednice má vyloženě natřískaný zvuk. Hned první scény vás přesvědčí, že byly zvukařům značně povoleny otěže a sláva Bohu za to. Film má agresivní, surroundy silně protěžující mix, který se nebojí opřít do všech efektových kanálů. Nikdy to není na úkor Corriganovy hudby, na druhou stranu dialogům jsem občas dobře nerozuměl. To bych ale přisuzoval spíš hercům. Šestikanálový mix je ve zde přítomném DTS-HD MA patřičně zábavný. Nedbá moc na decentní kulisu, chce se vyloženě vyblbnout a jde mu to náramně. Možná až moc, protože jsem musel oproti jiným titulům stahovat volume. Každopádně se jedná o další z dílků, které filmaři v Česku ignorují a na Polednici je přitom zjevné, že film v některých momentech vytahuje o řád výše, Takže rozhodně palec nahoru.