Lída Baarová má excelentní Blu-ray přepis, ale dále už je dobrá pouze jako odstrašující příklad
Jestliže od Státního fondu kinematografie dostanete finanční příspěvek o desítkách milionů korun a jste Filip Renč, tedy jeden z těch českých filmařů, kteří mají poměrně slušně zmáknuté řemeslo, musíte počítat s jistými tlaky. Jako třeba s předpokladem, že za tak velké peníze natočíte film minimálně evropských parametrů, jehož scenáristické, produkční a audiovizuální kvality budou přesahovat alespoň televizní produkci. Jestli je na Lídě Baarové zábavné něco sledovat, pak je to Renčova neschopnost kterýkoli z výše zmíněných předpokladů naplnit.
Historické drama o jedné z nejkontroverznějších postav naší kulturní historie skřípe už jen proto, že život Lídy Baarové vlastně není dostatečně zajímavý k tomu, aby o něm vznikl téměř dvouhodinový film, který titulní postavu téměř nespustí z očí. Tedy je, ale ne pod Renčovým dohledem. Ten v bonusových materiálech tvrdí, že s Ivanem Hubačem na scénáři pracovali několik let. Je tedy přinejmenším zvláštní, že ani jednoho nenapadlo, jak nešťastně prázdně životní příběh Baarové vypadá, pokud se k němu vypravěči postaví pouze jako k rekapitulaci domnělých událostí a neposkytnou mu nějaký dramaturgický vklad.
Sledujeme tedy kariérní vzestup a pád Lídy Baarové, v tomto ohledu si film odškrtává jednu událost za druhou pomalu jak dokument. Neprožíváme však, a to je hodně velký problém, tyto strasti s ní. Jako by nestačilo, že hlavní hrdinka pro někoho může být divácky nestravitelná už jen z čistě morálního hlediska, Renč s Hubačem ji navíc prezentují jako jednorozměrnou postavu, se kterou nepracují. Netvarují její charakter, díky čemuž si Baarová projde naprosto nulovým vývojem. Nepracují s motivacemi. Přehlížejí emoce. Dokonce ani nedávají prostor postavám vedlejším, které jsou paradoxně mnohem zajímavější. A když už se naskytne příležitost hlouběji tnout do živého, směle ji ignorují, jako by ani neměli ambice poskytnout komplexní výpověď o Lídě Baarové, pouze její povrchní náznak. A tak Baarová mimoděk zmíní potrat a diváka doslova šokuje, jak mohli filmaři takhle klíčovou záležitost vynechat a ani po jejím odhalení se jí nevěnovat. V rodině Baarové během poslední třetiny filmu dojde k několika tragédiím, ale opět se naprosto ignorují jejich důsledky. Renč s Hubačem sice nastiňují hluboká lidská dramata, ale obcházejí je, jako by se jednalo o pro příběh škodlivé prvky.
Je to samozřejmě chyba. V jejím důsledku některé postavy působí až absurdně, jako třeba Goebbelsova manželka, jejíž přítomnost v romantickém trojúhelníku je místy až nechtěným výsměchem skutečné Magdě Goebbelsové. Stejně jako všechny ostatní postavy, i ona je uchopena jako figurka, která je součástí filmu pouze proto, aby ho popostrčila o něco dále. Chová se však nejdříve divně, pak už úplně pitomě (například když skáče Baarové do řeči na společenském večírku, nebo když se ji později snaží utopit). Je přitom jedno, jestli se Hubač odrážel od skutečných událostí. To, že se něco opravdu stalo, ještě neznamená, že to bude fungovat jako součást příběhu, pokud to divákům srozumitelně nevysvětlíte a neposkytnete motivace.
Dalším příkladem by mohla být Baarové maminka. Paní Babková během filmu několikrát mluví o tom, jak Lída realizuje sny, které si sama splnit nemohla. Krásný to materiál, jenž by mohl formovat vztah matky a dcery, vytvořit pnutí v rodině a poskytnout Baarové hnací motor, nebo alespoň nějak vysvětlit, co tím motorem pro Baarovou v počátcích kariéry bylo. Protože ačkoli má film vedle Renče a Hubače ještě jednu vypravěčku: Baarovou těsně před smrtí (ztvárnila ji Zdenka Procházková), věřte nebo ne, nedozvíme se ani takto elementární informaci.
To je Lída Baarová v kostce. Film, jehož vypravěči pracují s příběhem nemotorně a bez citu. Renčovo historické drama je proto nepříjemně mrtvolné. Při jeho sledování s vámi ani sebetragičtější události nehnou, protože se objevují jako blesk z čistého nebe a bez zanechání důsledků stejně rychle mizí.
A to jsem raději nezmínil papírem šustící dialogy. Občas hrdinové hovoří podivně odosobněnou mluvou, nebo jim z úst lezou rovnou úplně prázdná sdělení. Někdy Hubač vyplodí takové absurdity (například když pan Babka před nástupem nacismu tvrdí, že Němci všechno spálí, což je vskutku laciné pomrknutí), že už jen čekáte, kdy se herec pomalu otočí na kameru a rošťácky na diváky mrkne, jak že to pronesl mnohoznačnou meta-repliku. Lída Baarová se skoro nedá poslouchat.
Scénář bohužel není jediným Renčovým problémem. Petr Hojda do filmu přinesl vizuální estetiku velmi podobnou té v Románu pro ženy, a tak Baarová více než vysokorozpočtové historické drama připomíná televizní inscenaci vedenou téměř výhradně ve studiových kulisách. Hojda s Renčem se vyhýbají exteriérům nebo alespoň úvodům lokalit, a tak Lída Baarová působí nepříjemně sevřeně. Je mi jasné, že postprodukčně upravované celky by se podepsaly na rozpočtu. Ale to jsou kroky, které si měl Renč promyslet předem. Když tedy na začátku filmu uvrhne Táňu Pauhofovou a Simonu Stašovou do víru historického Berlína v nemístně přestylizované koláži klíčovaných obrazů, člověk si akorát zaklepe na čelo, jestli se režisér dočista nezbláznil. Ducha doby film prostě zprostředkovat nedokáže. Ani náznakem.
"Jen tak mimochodem", Lída Baarová je film o romanci a ačkoli se Hubač snaží Baarovou vykreslit jako oběť lásky, vztahy mezi postavami nejen že nefungují, vlastně je vůbec nezaznamenáte. Jako by se hrdinové pohybovali v jakémsi vztahovém vakuu. Jsou spolu v obrazech, ale stejně jako v objetí by mohli stát deset metrů od sebe a jejich chemie by působila stejně. Tedy nijak.
Vlastně se nebojím říct, že Lída Baarová vypadá občas až amatérsky. Mohl bych začít onou berlínskou koláží. Za dávných časů ("kdy bohové byli zlí a malicherní";) jsem na střední škole točil krátký klip, kde jsem za tenisového hráče klíčoval obrázek zaplněných ochozů kolem wimbledonského kurtu. Byl to vygooglovaný screenshot z počítačové hry a zakrýval jsem ho podobně jako Renč hrubým zrnem. Renč s Hojdou se schovávají ještě za to, že se jedná jakože o dobové záběry, ale to je jedno - výsledek mojí práce v patnácti letech vypadal podobně pitomě. Což pro Renče není moc dobrá vizitka. Snad krom kostýmů by se dalo pokračovat všemi směry, tedy přes nedůslednou výpravu (kancelářské žaluzie v oknech hlavní budovy barrandovských studií jsou opravdu směšné) a slabé masky (Zdenku Procházkovou snad místo makeupu nahazovali omítkou a na čelo Anny Fialové špatně nalepený příčesek by také mohl třeba ... nebýt vidět), ale nemá to smysl. Lída Baarová prostě není dobře natočený a vypadající film a stejně jako jsou z diváckého hlediska mrtvé jeho postavy, působí neživotně i zbytek produkce.
Co se ale musí nechat a co mě skoro až zaskočilo, na Blu-rayi Lída Baarová vypadá fantasticky. Nebo jinak. Přepis ne zas tak dobře vypadajícího filmu je po technické stránce výborný. Pokud skousnete fakt, že budí dojem telenovely, což je dáno mizerností zdrojového materiálu, pro Blučko vám zbudou superlativy. Perfektně zvládá veškeré jasové přechody, což je místy obzvlášť náročná disciplína. Hojdova kamera totiž produkuje nekontrastní obraz se značně vytaženými stíny a potlačenými highlighty, což vede k dvojrozměrnému až neživotnému obrazu s velmi jemnými tonálními přechody. Tedy přesně k tomu, na čem by si přepis při špatné kompresi vylámal zuby a ani by to neměl za co skrýt - ve tmavších plochách by se mohl objevovat macroblocking a šum, ve světlejších banding. Na Blu-rayi Lídy Baarové nenajdete ani jedno.
Pouze hádám (z časových důvodů jsem film neprohnal BDinfem), ale disk bude pravděpodobně mít extrémně vysoký datový tok. Nezpozoroval jsem jedinou kompresní vadu. Občas jsem až žasl nad tím, jak technicky precizní obraz Lída Baarová poskytuje. Krom velmi mála záběrů je prostý šumu, nelidsky ostrý a s drobnokresbou, vedle které by mohly blednout i špičky zahraniční BD produkce. Opravdu extrémně zdařilý přepis a z čistě technického hlediska jeden z nejlepších, jaké jsem kdy viděl. O to větší je škoda, že Lída Baarová vypadá tak amatérsky a hnusně.
Po zvukové stránce už to taková sláva není. Šestikanálový mix zadní surroundy snad úplně ignoruje, protože jsem jejich aktivitu vůbec nezaznamenal a přednímu zvukovému plánu chybí plasticita. Filmu navíc škodí dabing německých herců, který samozřejmě nabourává sourodost veškerých dialogů a člověka vytrhává z příběhu, kterému je už tak dost těžké se plně věnovat. Jestliže obraz Lídy Baarové patří k tomu nejlepšímu, zvuk dělá vše proto, aby misky vah vyrovnal.
