- Štěpán Čermák
Deadpool je doslova vymodlený film a svou příležitost nepromarnil
Je s podivem, že přidrzlý erkový Deadpool vůbec v upjatém hollywoodském systému, jenž stále častěji sází na jistoty v podobě nekonfliktních vysokorozpočtových spektáklů, dostal zelenou. Vždyť už během úvodní titulkové sekvence stačí urazit veškerou komiksovou konkurenci konstatováním, že většina hlavních postav v těchto žánrovkách jsou stereotypní charaktery jako vystřižené z hollywoodem prefabrikované šablony. Místo konkrétních herců proto uvádí "sexy kočku", "CGI postavu", "britského záporáka", "znuděnou puberťačku", místo jmenování tvůrců označuje režiséra jako "přeplaceného trotla", producenty jako "asshats", jen scenáristé jsou za "opravdové hrdiny". Je to vtipná sebereflexe i pošťouchnutí ostatních komiksovek, zároveň odvážná zpráva divákům: Deadpoolovi nebude nic svaté a měli byste se připravit na typ humoru, na který ve filmech nejste zvyklí.
Ostatně krátce po stylovém úvodu Deadpool prolomí čtvrtou stěnu, k čemuž během filmu dojde ještě několikrát. Pokud by bylo takové počínání špatně scenáristicky uchopeno, mohlo by se proti filmu velmi rychle obrátit a nadělat paseku, ze které by se Deadpool nevzpamatoval ani přes svou urychlenou regeneraci. Došlo naštěstí k pravému opaku. Rozhodnutí jít ve šlépějích komiksové předlohy (která je mimochodem podstatně divočejší) je Deadpoolovou největší zbraní. Schopnost komunikace s divákem totiž zachraňuje i scenáristické kličky, které byste jinak brali za průhledné - když se na vás hlavní hrdina podívá a přizná něco ve stylu "Asi studio nemělo peníze na více postav, tak se musíte smířit s tím, co jste dostali", s radostí mu všechno odpustíte.
Ba co více, budete se královsky bavit. Deadpool je od první do poslední minuty nahláškovaný jako všechny marvelovky dohromady. Navíc přidává meta-humor, v jehož rámci si utahuje sám ze sebe, z filmového a hudebního průmyslu a z popkultury všeobecně. Čím lépe se v těchto světech orientujete, tím více budete schopni ocenit vtipy jako "Hlavně, ať nemám zelený oblek ... ani animovaný!", nebo špičkování, za kterým z Profesorů X hrdinové půjdou, jestli za Stewartem, nebo za McAvoyem. Svého odkazu se samozřejmě dočká i první Deadpoolova cesta na stříbrná plátna, která pod záštitou Wolverina, jak jistě víte, nedopadla dvakrát slavně.
Ve filmu tak vzniká pečlivě nalinkovaný fiktivní svět, jehož béčkové uchopení scenáristé rozcupovali Deadpoolovým sebeuvědoměním. Vytváří zábavné kontrasty. Divák nikdy neví, kdy se na něho hlavní "hrdina" obrátí s nějakou připomínkou, která kompletně rozbije vážnost scény. Scénář je v těchto ohledech nevypočitatelný a to z Deadpoola dělá jedno z nejmilejších žánrových překvapení posledních let.
Navíc funguje i po několikerém zhlédnutí, což pouze dokazuje, že se ve všech (meta)vtipech skrývá patřičně jiskrná pointa. V tomto ohledu navíc Deadpool zachází podstatně dále než současné komedie, když se nebojí počkat na dokončení vtipu klidně i celý film. Člověk pak cítí, že jde o vymodlené dítě, do jehož realizace ze sebe tvůrci dali naprosto všechno.
Potvrzují to v bohaté bonusové Blu-ray výbavě. Té vévodí přes hodinu a čtvrt dlouhý film o filmu. Na disku je rozdělený do několika částí a pokrývá nejen natáčení Deadpoola, ale i období před jeho vznikem, kdy Ryan Reynolds, Tim Miller a hlavně fanoušci museli ve velkém lobovat za to, aby studio dalo přisprostlému hrdinovi šanci. Zajímavé jsou i postupy z produkce. Miller v nich přiznává, kde všude použil CGI, podrobně jsou tu rozebrané všechny akční scény, stejně tak vznik Colossa nebo třeba výroba kostýmů. Pro fanoušky povinnost.
Blu-ray ale u filmu o filmu nekončí. Najdete tu i několik minut vystřižených nebo rozšířených scén (výborné jsou improvizace T.J.Millera, mou nejoblíbenější se však okamžitě stala scéna, kde Reynoldse hned po srdceryvném zjištění, že s tímhle obličejem se nemůže své přítelkyni ukázat, přejede autobus), kopu trailerů a televizních spotů, zábavných PSAček o rakovině prsu a varlat, storyboardy a concept-arty, pre-vis, gag reel, video kaskadérské zkoušky finálního souboje a skvělý WTF klip, v němž si Deadpool utahuje z X-Men:
Na disku jsou dokonce dva audiokomentáře. K tomu prvnímu si (do Reynoldsova sklepa...) sedli scenáristé Reese a Wernick právě s představitelem Deadpoola. Ke druhému Tim Miller a Rob Liefeld (spolutvůrce postavy). Z obou jsem si poslechl pouze první půl hodiny. Reynolds a scenáristé opakovali hodně informací z filmu o filmu a jejich komentář mi přišel slabší. Občas ale mluví o vývoji a změnách scénáře, už jen proto za poslech stojí. V druhé stopě to Liefeld trochu přehání s neustálou chválou. Ne, že by si ji Miller nezasloužil, ale ocenil bych spíše srovnání s komiksem, než neustálé poplácávání po zádech. Miller každopádně dává za kulisy nahlédnout mnohem intenzivněji, takže pokud byste si měli vybrat pouze jeden, doporučil bych audiokomentář Millera s Liefeldem.
Z hlediska obrazu a zvuku není o čem mluvit, protože Deadpool na Blu-ray přichází s výborným přepisem, který se po technické stránce pohybuje mezi špičkou. Ubližují mu akorát CGI záběry, které značně měknou v kresbě. Na Blu-rayi jsou finanční limity Deadpoola mnohem zjevnější než v kinech.
Osobně se mi nelíbí barevná paleta a všeobecně vizuální styl kameramana Kena Senga. Pod jeho dohledem má Deadpool z hlediska svícení a barev blíže k amatérskému celovečeráku nebo dokumentu (rychlý pohled na IMDb a vím proč - mezi jeho největšími zářezy jsou found footage filmy Project X a Quarantine). To je ale otázka osobních preferencí. Blu-ray chladnou stylizaci zprostředkovává na jedničku, je perfektně ostrý (detaily Deadpoolovy masky vypadají obzvlášť skvěle), nebojuje s žádnými kompresními artefakty a hravě si poradí i s náročnějšími tmavými scénami na baru nebo v "nemocnici". Často jsou dost utopené ve stínech, černá se ale neslévá a bát se nemusíte ani přítomnosti barevného šumu.
Po všech stránkách výborný přepis, jehož slabiny jsou dány trikovými limity zdroje, doprovází výborné DTS-HD MA. Osmikanálová stopa bez problémů pracuje jak s dialogy, tak s hudbou Junkieho XL. Se zvukovými efekty v akčních scénách jakbysmet. Sice si nevybavuji žádné momenty, které by mě vyloženě zvedaly ze sedačky. DTSko je ale patřičně agresivní, aniž by docházelo ke zkreslení nebo utápění detailů. Zvukaři si několikrát pohráli s pohybem objektů zpoza diváka k obrazovce, takže ne, že by audio nebylo zábavné. Jen neohromí tolik, jako v poslední době DTS:X nebo Dolby Atmos prezentace jiných titulů. To není výtka, spíš rozmazlené povzdychnutí, že Deadpoolovi by object based audio slušelo.
