Oceňovat filmovou sbírku je nesmysl. Je to vášeň s nevyčíslitelnou hodnotou

„Mám asi 15 tisíc filmů a z toho jsem viděl zhruba dvě stovky.“ Připomíná vám to vás? S podobným „problémem“ se chtě nechtě musí alespoň jednou setkat každý filmový sběratel. Kupujeme novinky, ve slevách vybíráme tituly, na které kdysi nebyly peníze, anebo jsme si na ně moudře počkali. A limitovaná a sběratelské edice nám rozzáří očíčka jako když nám v deseti letech dorazila pod stromeček první figurka Batmana. A když je naházíme do poličky, zapomeneme, anebo už si na ně nenajdeme čas.

Theo Kalomirakis je jedním z nás. Jen s tím rozdílem, že má na kontě výrazně větší množství peněz, místo domácího kina v obýváku má vlastní kinosál s rudými sedačkami a nejmodernější technikou a do své dosavadní sbírky nacpal zhruba 300 tisíc dolarů a může se tak hravě srovnávat s asi největším známým cinefilem na světě – Martinem Scorsesem.

Scorsese sbírá filmové plakáty, má podle odhadů filmovou sbírku (ne jen disky, ale i filmové kopie!) čítající okolo 12 000 tisíc titulů a o filmech dokáže mluvit s nerdovským zápalem dlouhé hodiny. Ostatně právě proto vznikla série Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem, jíž byste – pokud jste ji náhodou ještě neviděli – rozhodně měli věnovat několik hodin života.

Kalomirakis se hodnotou své sbírky příliš nezaobírá, což může být dáno i tím, že na tom finančně není zrovna špatně. Osobně mě to však přivedlo k zamyšlení, jestli jsem někdy i třeba v chudém studentském období přemýšlel, jakou hodnotu mají disky, které cpu do knihovny, a jestli náhodou neutrácím za filmy příliš. K čemu jsem dospěl? Samozřejmě, že nikoli. Filmové sběratelství totiž nikdo nedělá proto, aby na něm vytřískal peníze. A pokud ano, pak ho považuji za naivu a blbce. Bez pardonu.

Filmové sběratelství je jednou z podob vášně. Stejně jako když milujete sportovní auta a máte nutkavou potřebu pořídit si Ferrari. To kolem sebe také neházíte údaje o ceně. Zkrátka máte radost, že vám nízkopodlahové žihadlo se zrychlením, o kterém se můžem mému pět let starému Citroenu C3 leda zdát, stojí v garáži. Leštíte ho, staráte se o něj. A když jednou za čas vyrazíte na silnici, máte pocit čisté dětinské radosti. A stejné je to s rozsáhlými filmotékami.

Ať už jako sběratelé kupujeme úplně všechno, anebo se snažíme vybírat tituly, které se nám líbí a považujeme je za „trvalky“, nikdy nevytáhneme z peněženky cash s představou, jakou hodnotu bude mít naše sbírka za pár let. Osobně mám doma několik stovek Blu-rayů, ale místo jsem našel i pro další stovky DVDček a neházím bobek ani na „obstarožní“ VHS. Proč? Protože některé filmy bych jinak zkrátka nesehnal. A těší mě, že Kalomirakis dělá úplně to samé (sbírá dokonce i Laserdisky), byť s výrazně větším rozpočtem.

K radosti mi pak kolikrát postačí nikoli vytáhnutí disku z poličky a zasunutí do přehrávače (ano, stále mám doma i VCR), ale jen pohled na celou stěnu, jež je naládovaná odshora až dolů. Že je to dětinské? Možná trochu. Ale zastávám názor, že v každém dospělém člověku by trochu dětskosti zůstat mělo, neboť právě jako malí caparti jsme se ze života radovali nejvíce.

Filmová sbírka je tak pro mě něčím jako oázou klidu, na kterou se stačí podívat a mám pocit absolutní pohody a dobře odvedené práce, která má smysl pokaždé, když si uvědomím, že díky vlastní vášni nemusím koukat na mizerně zkomprimované ripy, anebo cenově přepálené VoD, jež podle mě dostane smysl až s příchodem Netflixu. A i tam je ještě potřeba zapracovat na problémech s kompresí, neboť pohled na HEVC 4K kompresi X-Menů z loňské IFA mě ještě dnes dokáže po nocích strašit.

Štěpán ale potíže s VoD službami a jejich nevýhody oproti domácím nosičům nakousl v předchozím „Blu-ray love letteru“, a tak nehodlám vstupovat do téže řeky. Jen dodám, že je mi osobně jedno, jestli streaming fyzické nosiče jednoho dne vytlačí. Jako sběratel už mám totiž samozřejmě i svůj virtuální účet. A světe div se, i v něm mám HD tituly, které jsou zatím na Blu-ray k nesehnání. Byť je to zrovna rodinná taškařice Past na rodiče s Lindsay Lohan.

Filmové sběratelství je prostě o pocitech. O hledání vysněných titulů. O rozbalování balíků od pošťáka. O láskyplném řazení do poliček a tak dále. Ne o tom, jestli jste do filmů v SD nebo HD rozlišení, na kotouči, nebo na pásce investovali statisíce. Ty už totiž nikdy neuvidíte. Ale ty filmy možná ano.