Sony sestava

Zdravím. Chtěl bych poprosit o ujasnění pár věcí ohledně zvuku. Do teď jsem si užíval zvuk filmu jen přes reproduktory televize a ted bych to chtěl trochu povýšit. Uvažuju o nějakým 5.1 soundbaru. Předběžně jsem si vyhlídl Sony HT-RT4 . 1. Tento systém by měl zvládat DD a DTS. Televize umí i DD+. Znamená to, že když tv umí DD+, tak to dokáže dekodovat a do soundbaru poslat v té samé kvalitě nebo z toho soundbaru prostě nevyždímu víc než sám podporuje? 2. Co se kabelů týká, pokud se jedná pouze o DD a DTS stačí optika, jak by bylo DD+ musí už být HDMI. Pokud bych propojil přes HDMI ARC, tak jsou tam nějaky drobnosti jako automatický zapínání soundbaru po zapnutí tv a nastavení parametrů. Chápu to dobře? 3. Jaká varianta soundbaru je pro zážitek lepší? 5.1 jak jsem psal nebo třeba 2.1, ale s možností lepších formátů? Např. HT-CT800 . Popřípadě nějaký osobní názor na mnou vybraný soundbar. Poměr cena/výkon atd. Filmy si většinou stahuju(cca 70GB) a přehrávám z ext. hdd nebo Netflix. Popřípadě jestli mám raději zůstat u reproduktorů na tv a peníze investovat jinam:-D. Díky za reakci. Mates

22.12.2019 Nedávno jsem se bavil s člověkem, u kterého, jakožto majitele blu-ray přehrávače a AV receiveru s reproduktorama, jsem tak nějak automaticky předpokládal, že má základní přehled o jednotlivých audioformátech, které jsou na blu-ray discích k dispozici, jak je poslat do receiveru, a co a kde nastavit, aby z toho vymáčknul maximum. Omyl, nevěl ani ň, pro něj bylo všechno surround 5.1, o datovém toku vůbec netušil, a tím naše diskuze vlastně zhasla. To byl podnět k napsání tohotu textu, kde mi zdrojem informací byl web Home Cinema Guide (thx!). Stejně jako u mého předchozího příspěvku upozorňuju, že nejsem žádný audiofil nebo hifista, takže budu rád, když můj text dopřesníte a rozšíříte o vaše znalosti. V současnosti existuje pro formát blu-ray (a ultra HD blu-ray) 9 různých zvukových formátů , z nichž některé jsme měli tu čest poznat už v dobách DVD, a některé až později s nástupem blu-ray nosičů. Tři z nich musí umět přímo zpracovat (dekódovat) KAŽDÝ blu-ray přehrávač, a u těch ostatních záleží jen na výrobci, jestli svůj přehrávač lepším dekodérem vybaví, nebo ne. U nadpisů jednotlivých formátů napíšu buď že je blu-ray přehrávač musí umět (uvedu jako “povinný”), nebo nemusí (uvedu jako “volitelný”). Pokud zvuk řešíte externě za použití nějakého staršího AV receiveru, který neumí zpracovat novější formáty zvuku, pak pravděpodobně budete chtít přehrávač, který bude sám o sobě umět tyto formáty dekódovat a poslat už zpracované do zesilovače a na repráky. Pokud máte novější AV receiver, může vám být do určité míry ukradené, co všechno umí nebo neumí váš přehrávač, protože KAŽDÝ přehrávač dokáže na výstup poslat surová audio data, tzv. bitstream, a nechat je zpracovat až AV receiver (v takovém případě nastavte v menu přehrávače u audio výstupu “bitstream”). Samozřejmě tady záleží na tom, co všechno umí zpracovat váš AVR, to je základní věc, kterou byste o vašem receiveru měli vědět (např. nebudu na blu-ray volit Dolby Atmos, když ho můj receiver neumí zpracovat, nebo na něj nemám dostatek kanálů/reproduktorů). Pojďme na to. 1. Linear PCM (povinný) Někdy též uváděný jako LPCM nebo prostě jen PCM. PCM audio (z anglického “Pulse-code modulation”, česky “Pulzně kódová modulace”) je standard, který vznikl pro CD a DVD technologii, a používá se i pro novější média blu-ray a ultra hd blu-ray. Je to nekomprimovaný formát, který ve své specifikaci zvládne až 8 kanálů, takže může poskytnout až 7.1. Obvykle ale narazíte na stereo 2.0, nebo 5.1. Ačkoliv tento format zvládne až 24-bitovou vzorkovací frekvenci, často je na discích uložen v 16-bitu, kvůli úspoře místa. (Pozn. Vzorkovací frekvence (hodnota uváděná v kHz) je veledůležitý údaj, který nám říká, jak kvalitně byla analogová křivka (amplituda) zvukového signálu (zjednodušeně zvuk, který vznikne v reálném světě a je zaznamenán mikrofonem) převedena pomocí A/D (analog/digital) převodníku do digitální podoby. Vezmeme-li v potaz, že analogová amplituda zvuku je plynulá, definovaná nekonečným množstvím bodů, pak její digitální verze bude “schodovitá” nebo chcete-li “hranatá”, z podstaty binárního vyjádření. Vzorkovací frekvence je tedy počet bodů, který digitální převodník vytvoří na oné křivce v čase. Tedy čím větší frekvence (větší množství bodů za stejný čas), tím jemnější schodovitost křivky a kvalitnější digitální záznam a následná reprodukce. Pro zajímavost uvedu, že vzorkovací frekvence hlasu, který posloucháme při telefonickém hovoru na našem mobilu, je 8 kHz (proto zní tak, jak zní, tedy plechově), kdežto např. na audio CD je 44,1 kHz.) LPCM audio je bezztrátové (lossless) a není komprimované (uncompressed). Tzn. zvuková stopa uložená v LPCM bude znít stejně dobře jako Dolby TrueHD a DTS HD-Master Audio. Všechny jsou odvozené ze stejného zvukového masteru. Šestikanálové LPCM 5.1 proleze přes jakoukoliv verzi HDMI (tedy i přes stařičkou verzi 1.0), ale přes optický nebo koaxiální výstup bude takový signal “degradovaný” (downmixovaný) na stereo 2.0. 2. Dolby Digital (povinný) Formát známý jako Dolby AC-3, Dolby 2.0 nebo DD 5.1, a to už z dob DVD. Dolby Digital podporuje maximálně 6 kanálů, takže v prostorovém zvuku je limitovaný na 5.1. Počet kanálů může být menší, např. stereo 2.0 a pod. Maximální vzorkovací frekvence DD je 48 kHz. Je to ztrátový (lossy), komprimovaný formát (compressed), takže některé informace z originálního zvukového masteru se při převodu do DD prostě ztratí. Dolby Digital zvládne maximální datový tok 640 kb/s. Dolby AC-3 proleze přes HDMI jakékoliv specifikace, stejně tak přes optiku/coax. Na některých blu-ray můžeme najít zvukovou stopu Dolby Digital 5.1 EX. Tato verze má navíc jeden zadní střední kanál, který je maticově zakódovaný v zadním levém a v zadním pravém kanálu. V takovém rozvržení je tedy vzadu jeden reproduktor navíc, uprostřed mezi zadními surroundy. 3. DTS (povinný) DTS je vícekanálový formát vyvinutý společností Digital Theatre System (odtud zkratka DTS). Označený bývá jako DTS 5.1 nebo DTS Surround. DTS patří ke konkurentům formátů Dolby Digital. Stejně jako Dolby Digital, je DTS limitovaná maximálně 6 kanály a audio stopa je ztrátová a komprimovaná. Pozor, mluvím o “základním” DTS. Později zmíním i novější DTS formáty, které jsou bezztrátové. DTS zvládne, narozdíl od Dolby Digital, větší datový tok, a to až 1500 kb/s. Bohužel, obvyklé hodnoty na blu-ray discích bývají nižší, někdy jen 768 kbit/s. Stejně jako u Dolby Digital existuje varianta Dolby Digital 5.1 EX (EX = extra channel) se zadním středovým kanálem navíc, tak i u DTS existuje stejná varianta, nazývaná DTS-ES (ES = Extended Surround), se stejným principem kódování audiostopy. DTS 5.1 a 7.1 je možné poslat do vašeho AV receiveru i přes optiku/coax. 4. Dolby Digital Plus (volitelný) Taktéž známý jako DD+ nebo E-AC-3. Je rozšířením standardu Dolby Digital. Dolby Digital Plus podporuje prostorový zvuk v konfiguraci až 7.1, ale nemálo blu-ray disků je pouze v konfiguraci 5.1. Maximální datový tok tohoto formátu se navýšil na pěkných 6 Mb/s, ale s jásáním bych nepřeháněl, protože v naprosté většině blu-ray disků je z důvodu šetření sražen na nějakých 1,7 Mb/s. Maximální vzorkovací frekvence je 48 kHz a je to ztrátový, komprimovaný formát. Dolby Digital Plus zvládne propustit HDMI ve verzi 1.3 a vyšší. Není možné ho přenést přes optiku/coax. Pokud se o to přesto pokusíte, přehrávač ven pošle standardní Dolby Digital. 5. DTS-HD High Resolution Audio (volitelný) Tento kodek je rozšířeným DTS a navyšuje počet kanálů na 7.1. Maximální datový tok je navýšen na 6 Mb/s, což je podstatně víc, než u DTS, ale stále se jedná o ztrátový, komprimovaný formát. Na blu-ray discích bývá na obalu někdy uváděn jako DTS 7.1-HD HR. DTS-HD High Resolution Audio nelze přenést přes optiku/koax. Pokud tak učiníte, přehrávač použije “obyčejný” DTS signál. Pro přenos tohoto signálu potřebujete HDMI ve verzi 1.3 a vyšší. 6. Dolby TrueHD (volitelný) Dolby TrueHD je bezztrátový formát, který je sice na disku komprimovaný, nicméně tvoří přesnou kopii zvukového masteru studia. Dolby TrueHD podporuje až 14 kanálů, takže 8 kanálů pro rozvržení 7.1 zvládne hravě. 7.1 podporuje až 24-bitů při vzorkovací frekvenci 96 kHz, u 5.1 zvládne 24 bitů při 192 kHz. V porovnání s DD 5.1 nebo DD+ má tedy zvuková stopa lepší dynamiku, lepší prostorový přednes a na správné aparatuře vykouzlí větší frekvenční rozsah. Datový tok tohoto prostorového Dolby je navýšen na 18 Mb/s, takže přenos takového signálu je možný pouze přes HDMI. Pokud ho nezpracuje přímo přehrávač, pak je zapotřebí použít HDMI ve verzi 1.3 a vyšší a nechat tento signal dekódovat AV receiver (pokud to umí, samozřejmě), což platí i pro předchozí formáty DD+ a DTS-HD HR. Pokud to přehrávač umí, pak může poslat signál jako LPCM nebo bitstream přes jakoukoliv verzi HDMI. 7. DTS-HD Master Audio (volitelný) DTS-HD Master Audio je bezztrátová verze DTS. Má nejvyšší datový tok ze všech DTS formátů, tedy 24,5 Mb/s, zvládne 8 kanálů při 24-bitech a vzorkovací frekvenci 96 kHz (u 5.1 je to 24-bitů/192 kHz, stejně jako u Dolby TrueHD). Je to bitová kopie studiového zvukového masteru. Pokud umí přehrávač samotný tento signál dekódovat, je možné ho poslat do AV receiveru pomocí HDMI 1.1 jako LPCM nebo bitstream. Pokud to přehrávač neumí, je nutné použít HDMI verze 1.3 a vyšší. 8. Dolby Atmos (volitelný) Dolby Atmos je kodek, který posouvá prostorový zvuk na zcela novou úroveň. Může pojmout až 128 různých zvukových stop. Výhodou Dolby Atmos je mimo jiné i to, že zvukový signál je veden pouze jediným datovým proudem a není už předem dělen na separátní kanály, kterým musí odpovídat rozložení zvukové soustavy. Dolby Atmos tedy nepoužívá předem určené zvukové toky podle striktně nadefinovaného mixu pro jednotlivě kanály, jako u 5.1 nebo 7.1. Tento jediný datový proud je v případě technologie Dolby Atmos rozdělen až dekodérem na základě daného nastavení a konkrétního prostoru. Zvuk tak v konečném důsledku působí mnohem realističtějším dojmem a zároveň se lépe adaptuje na soustavu reproduktorů, které máte doma. Místo jednotlivých kanálů jsou zvukové stopy definované jako “objekty”. Za objekty jsou považovány ty prvky celého zvukového mixu, které nejsou vázány na konkrétní prostor, v němž je zvuk přehráván (obvykle se „napevno“ umísťuje jen hudba a dialogy). Vše ostatní, jako např. šumění deště, projíždějící auta, padající strom, vystřelené nábojnice nebo hukot mořských vln, se stává zmíněným zvukovým objektem, jehož pozici neurčuje umístění reproduktoru, ale tzv. metadata. Tyto metadata nesou přesnou definici umístění daného objektu v prostoru. Na základě metadat pak system, který datový proud dekóduje (tedy nejčastěji AV receiver, případně soundbar), dopočítává pozici zvukového objektu v prostoru, a to podle konkrétní soustavy reproduktorů, na níž je zvuk přehráván. Nezáleží tedy na tom, jak velký sál si přejete ozvučit či jaký počet reproduktorů používáte. Objekt bude vždy přesně na tom místě, na kterém jej zvukař zamýšlel mít. K ideálnímu poslechu Dolby Atmos budete potřebovat konfiguraci reproduktorů 5.1.2 nebo 5.1.4 (případně 7.1.2 / 7.1.4) - poslední číslo uvádí počet kanálů pro vytvoření vertikálního prostorového zvuku, zkrátka další 2 nebo 4 reproduktory na stropě - a samozřejmě také AV receiver, který tento formát dokáže zpracovat. Dolby Atmos není na disku uložen jako samostatný komplexní audio mix, ale zvukové “objekty” jsou zakódovány do stopy Dolby TrueHD (případně do Dolby Digital Plus). K přenosu je tedy zapotřebí HDMI 1.3 a vyšší. 9. DTS:X (volitelný) DTS:X je další prostorový formát využívající “objektové” audio stopy. Využívá existující stopu DTS-HD Master jako základ. AV receiver podporující tento formát je samozřejmostí. Rozdíl mezi DTS:X a Dolby Atmos je ten, že DST:X nevyžaduje striktně výškové reproduktory a je možné ho poslat na stávající 5.1 nebo 7.1 konfiguraci. Kabely! :-) Výše u jednotlivých audio formátů upozorňuji na limitace průchodu digitálního audio signálu přes různá propojení, zkrátka přes různé kabely. Přišlo mi prospěšný to ještě jednou sepsat, tentokrát podle jednotlivých typů kabelových propojení. "Coax" , správné označení je S/PDIF (zkratka Sony/Philips Digital Interface): Propustnost je 48 kHz/20 bitů. Přes digitální koaxiální připojení lze poslat nekomprimovaný 2.0 (stereo) signál LPCM, nebo komprimované 5.1 a 7.1 signály Dolby Digital a DTS. "Optika" , správné označení je TOSLINK (neboli zkratka Toshiba Link): Propustnost je 48 kHz/20 bitů. Přes optiku lze poslat nekomprimovaný 2.0 (stereo) signál LPCM, nebo komprimované 5.1 a 7.1 signály Dolby Digital a DTS. Pokud se divíte, že je to stejné jako "coax", pak ano, TOSLINK vychází ze standardu S/PDIF, s tím rozdílem, že Toshiba zvolila pro přenos signálu po optice červený paprsek s maximální vlnovou délkou 650 nm. HDMI 1.0 Propustnost dat (bandwidth) je 3.96 Gbit/s. Co se zvukových signálů týče, zvládne 8-kanálové LPCM a vzorkovací frekvenci 192 kHz při 24-bitech. Takže bez obav zvládne kromě zmíněného nekomprimovaného LPCM i komprimované formáty Dolby Digital a DTS. HDMI 1.1 Totéž jako 1.0, jen přidává podporu DVD-audio (v rámci tohoto textu irelevantní). HDMI 1.2 V rámci audia totéž jako předchozí spefifikace, jen přidává podporu SACD. (HDMI ve verzi 1.2a přidává podporu CEC, jen pro úplnost) HDMI 1.3 Propustnost dat je 8.16 Gbit/s. Zvládne navíc kromě výše uvedeného "základu" i DTS-HD High Resolution Audio, Dolby TrueHD a DTS-HD Master. HDMI 1.4 Přidává podporu ARC , jinak audio formáty beze změny (verze 1.4 přidává mimo jiné i podporu 3D obrazu). HDMI 2.0 Propustnost dat je 18.0 Gbit/s (hustý!). Současné audio formáty přenese všechny (hlavní deviza verze 2.0 v rámci obrazu je schopnost přenášet metadata HDR!). HDMI 2.1 Propustnost dat je 42.66 Gbit/s, což je skoro trojnásobek než u verze 2.0 (brutál!). Protože od verze 2.0 se neobjevil žádný nový audio formát, tak v rámci zvuku je to stejné, jako u verze 2.0 (specifikace 2.1 má přínos hlavně u video signálu, je schopné přenést 4K video při 120 Hz a 8K video při 60 Hz!) Protože do tohoto textu už brejlím pár hodin, je dost možný, že jsem se někde upsal. Takže pište, zpresňujte, doplňujte, opravujte. Díky a všem přeju hezký svátky. Vodouch

Jak vybrat OLED televizi, aneb skupinová terapie a dechová cvičení 6.12.2019 Hned na začátku bych rád případný čtenáře upozornil na fakt, že ačkoliv jsem se o A/V techniku odjakživa zajímal, zůstávám pořád poučeným laikem, a k tomu, co tu napíšu, je potřeba i tak přistupovat. Cejtím ale potřebu se z toho vypsat, podělit se a třeba i malinko pomoct. :-) Problematiku Ultra HD a všeho dění okolo sleduju zatím jen zpovzdálí, poslední dva roky trochu intenzivnějc. Nasávám informace o všem souvisejícím, snažím se orientovat v nejrůznější technice, která doufám jednou bude součástí řetězce UHD zařízení nezbytných pro nerušený domácí rochnění. Všechno bylo zdánlivě v pořádku do doby, než jsem začal vybírat novou televizi. Ano, i ke mně do obýváku má vstoupit UHDTV, nebo chcete-li nepřesně 4K. Že moje nová telka bude OLED jsem vyřešil poměrně rychle a nebudu Vás zdržovat vyprávěním a zdůvodňováním, proč zrovna tato technologie, fanoušci LCD tohle vlákno beztak pravděpodobně číst nebudou a Vy ostatní v tom přeci máte jasno. :-) Současná nabídka OLED televizí je na první pohled poměrně pestrá. Když ale přijde na věc, zjistíte, že vybrat tu „správnou“ není vůbec nic jednoduchýho, ba právě naopak. Nejdřív se začnete prokousávat hromadama marketingových „keců o ničem“ abyste došli k závěru, že čím víc pruhů, tím víc adidas. Tudy cesta nevede, řekl jsem si, a zkusil jsem všechny OLEDy z těch pruhovaných tepláků svlíknout a postavit vedle sebe jenom v trenýrkách. Byl čas sám sobě nastavit kritéria, podle kterých budu já, jakožto obyčejný koncák, vybírat, a který jsou pro mě důležitý, nebo si alespoň myslím, že jsou důležitý. Jedním z prvních faktorů, který bude řešit asi každej, je cena. Nastavil jsem strop na 70 tis. Protože jsem staršího data výroby a nejsem hračička (mobily, apky a streamování videa jdou zcela mimo mě), odpadl mi možná největší problém (pro někoho ovšem zásadní), a to nějak hloubějc řešit operační systém a dostupnost aplikací, stejně tak distribuce VOD (Netflix, HBO, Hulu, Amazon Prime, Disney+, atd), což ale asi nebude napříč různýma OS problém. Pařan taky nejsem, hru jsem hrál naposledy někdy z kraje novýho tisíciletí. Zvuk chci řešit externě, to bych měl další kritérium vyřešený. Dospěl jsem tedy k závěru, že jediný, podle čeho budu vybírat, je obraz. To by mohlo být „easy“. No, nebylo. Problém začal v okamžiku, kdy jsem začal studovat technický parametry současných OLEDů. Co který znamenaj, který z nich jsou důležitý a podstatný, a který vypadaj důležitě jen na papíře, ale který netrénovaný a nekalibrovaný oko stejně v životě neodhalí nebo neocení, a to možná ani kdyby stály různý TV zapnutý se stejným obrazem vedle sebe. Tady nastal čas vyrazit se na ně podívat osobně, protože papír snese všecko. Objel jsem všelijaký kamenný obchody a podíval se na to, jak málo OLEDy svítěj při osvětlený místnosti (a že obchody svítěj fakt hodně), poměrně častej argument kritiků OLED technologie. No a taky jsem navštívil asi tři lidi, u kterých jsem si vychutnal obraz ve zhasnutý místnosti za tmy. Jestli to nějakej „OLED hejtr“ dočetl až sem, tak ho musím zklamat. OLED i při denním světle a osvětlený místnosti září naprosto dostatečně, neměl jsem ani náznakem pocit, že je něco slabý. Za tmy není co dodat, s HDR je to pro nováčky jaw-dropping záležitost. Proč to ale celý píšu. Při osobním setkání s většinou na trhu dostupných OLEDů jsem totiž zjistil, že jsou pro mě jako obyčejnýho diváka všechny naprosto parádní, co se obrazu týká. Prostě famózní! Jak tam mám poznat rozdíly, pro Boha? Co teď? Ve výběru začínám mít čím dál větší hokej, frustrace narůstá. Takže zpátky k papírovejm hodnotám, nebo se nikam neposunu. Protože mám rád srovnávací tabulky, musel jsem si pro vlastní potřebu jednu vytvořit. Budu tam dávat to málo, co jsem si určil jako zásadní kritéria pro výběr, s přihlédnutím k mýmu rozpočtu (max. 70 tis.) a velikosti TV, kterou chci (65“, ceny v tabulce platí pro 65" velikosti). Takže je tam značka, modelový rok (tam jsem to skrouhnul jen na poslední dva roky), průměrná cena a nejnižší cena, za kterou se kdy ten daný model, např. v akci, dal pořídit. To bysme měli první čtyři sloupečky. Pak následuje operační systém, verze HDMI a jaké umí TV zpracovat a zobrazit HDR vrstvy. No a protože jsem si pustil všechny dostupný recenze OLEDů z let 2018 a 2019 od Vincenta Teoha (nebo jak se to kurňa skloňuje?), usoudil jsem, že jedno ze zásadních kritérií bude to, jak umí telka svítit při HDR. Protože Ultra HD je o HDR především, že jo? :-) Takže další sloupek, kolik kandelů na čtvereční metr umí obrazovka usvítit. Další dva sloupky, tedy pokrytí barevnýho prostoru DCI P3, resp. Rec.2020, jsou tam více méně pro zajímavost. Následuje verze ARC (audio return channel) na HDMI, typ čipu, kterej ten celej cirkus dává dokupy, něco málo ke zvuku a pro ty, který řešej novou telku komplexně a předem, tedy včetně uchycení na zeď, jsem tam doplnil i rozteče šroubů podle normy VESA. K jednotlivým údajům v tabulce, zleva doprava: Začnu u verze HDMI . Ke sledování filmů vybavených jakýmkoliv HDR nám podle mě úplně v klidu stačí HDMI 2.0, který mají všechny zohledněné modely 2018 a 2019. HDMI 2.0 umí propustit maximálně 4K při 60 Hz, ale takovou snímkovou frekvenci má jen minimum filmů na ultraHD bluray (a kdo ví jestli), většina filmů z bluray jede standardně při 24 snímcích za vteřinu. Při streamování nebo přehrávání videa z externího zdroje (např. h264 nebo h265 v MKV kontejneru, případně MP4 apod.) tak patrně narazíte maximálně na 4K video s 50 nebo 60 fps, což je maximum z běžných spotřebitelských kamer typu GoPRO, apod. Zpozornit by ale měli pařani, kteří v příštích letech plánujou pořízení nový generace herních konzolí, který budou nabízet výstup ve 4K při 120 Hz (mimořádně vysoké FPS). Tento signál je schopné přenést pouze HDMI ve specifikaci 2.1, které nabízí u letošních modelů (2019) jen LG. Pořádný HDR je základ, bez debaty. Všechny modely, který mi spadly do výběru, mají vedle povinného HDR10 taky Dolby Vision (DV). Nakonec jsem z výběru musel vyhodit Philips OLED903 (2018), který jako jediný DV neuměl. Ohledně HDR10+ bych zmínil snad jen to, že je to dítko Panasonicu a Samsungu, kteří původně nechtěli platit licenci společnosti Dolby a tak si vyvinuli vlastní prémiovou nadstavbu HDR, ale nakonec stejně usoudili, že DV musej nabízet taky (kdyžtak mě v tomhle opravte). HDR10+ umějí jen telky Panasonicu a z mě neznámýho důvodu i letošní Philipsy. Ostatní značky celé HDR10+ pochopitelně ignorují. Upřímně, moc jsem nepochopil, jak celé HDR10+ funguje, podle mě to není jasně definovaný a jedná se rádobychytrej algoritmus, který si některé věci „domýšlí“ a cucá z prstu. Odborníci mi to ale určitě rádi vysvětlí. HDR jasové špičky . Hodně zjednodušeně je to údaj, který mi má napovědět, jak hodně zvládne TV svítit (za určitých okolností). HDR jakožto hlavní deviza celého UHD je založeno hlavně na kontrastu. O černé nemá smysl se bavit, ta je u OLEDu absolutní (bod zobrazující černou je zhasnutý). O to víc mi přišla důležitá svítivost, která se někdy udává v nitech a někdy v cd/m2 (kandela na metr čtvereční). Na internetech jsem se dočet, že 1 nit = 1 cd/m2, tak tomu musím věřit. :-) U OLEDů bylo doteď cokoliv nad 700 cd/m2 výborná hodnota, takže jsem to zvýraznil. Jasně, Panasonic GZ2000 snad jako jediný umí 1000 nitů, ale to je uplně jiná liga a odpovídá tomu i cenovka (100 tis. za 65“). Abych to celý hodil do kontextu, tak HDR10, povinný HDR základ všech UHD bluray disků má jasové rozmezí 0-1000 nitů (při 10-bitové barevné hloubce), naproti tomu Dolby Vision má rozsah až 4000 nitů (při 12-bitové barevné hloubce, v současnosti ale DV jede "jen" na 10-bitových obrazovkách), a do budoucna je DV připravený až na 10 000 nitů. Podle mě nám už těch 4000 nitů spolehlivě vypálí oči a nebude se na to dát koukat. :-) Honbou za co největší svítivostí bych se ale netrápil. HDR je podle mě hlavně o stínech, ne o tom, jak hodně umí telka pražit highlighty. O stínech a jak to ovlivňuje hloubku obrazu si někdy popovídejte třeba s nějakým fotografem, uvidíte, co Vám řekne. Další dva údaje nemá smysl moc řešit, hodnoty barevnýho rozsahu DCI P3 a Rec.2020 jsou vesměs podobný a u všech modelů jsou naprosto v pořádku, je to vlastně současný maximum tzv. WCG (wide colour gamut neboli širokého barevného rozsahu). Takže u DCI P3 uvidíme plus minus 95-99%, což je odpovídající část celého Rec.2020, tedy asi 70-75% Rec.2020. ARC , neboli zpětný audiokanál v rámci jednoho HDMI kabelu. Tohle jsem chápal vždycky tak, že dřív měly telky HDMI jen jako vstupy, tedy že se do nich přivedlo video (spolu s audiem) a TV zobrazila obraz a do svých integrovaných repráků poslala zvuk. Když jsem potřeboval vícekanálový zvuk (hlavně ten víc než 2.0) poslat do zesilovače a na pořádný bedny, musel jsem si pomoct dalším kabelem, nejčastějc asi optikou. Později se ale začal objevovat HDMI ARC, který ze vstupu „udělalo“ obousměrný kanál a odpadla nutnost dalšího kabelu pro výstup audia z TV. ARC umí kromě 2.0 sterea i komprimované 5.1 DD a 5.1 DTS, s limitem 1 Mb/s. Nekomprimované zvuky prej neumí. Nedávno vznikl eARC (enhanced audio return channel), který umí kromě nekomprimovaných vícekanálů i moderní prostorové formáty Atmos a DTS:X s brutálním datovým tokem až 37 Mb/s. eARC není vázaný na HDMI2.1, jak se někdy mylně uvádí. Mívají ho ale jen top modely. Budu to uzavírat, protože ostatní technický aspekty a recenzovaný hodnoty nejsem schopnej vyhodnotit, postřehnout, rozpoznat, pochopit, a nebo jsou to pro mě abstraktní pojmy. Ačkoliv jsem po několika měsících nakonec jednoho favorita vybral (nechám si ho s dovolením pro sebe), přeci jen pořád někde hlodá ten pověstnej červík, jestli jsem vybral dobře. Na závěr chci všechny ty, kdo se s výběrem OLEDu cítí podobně ztracený jako já, uklidnit zjištěním, že i když nakonec vybereme jakejkoliv model, ve všech případech dostaneme špičkovou techniku s perfektním obrazovým podáním. Na ostatní „fíčury“ si ovšem netroufám. Těším se na nějakou diskuzi. Mějte se fajn! Vodouch