Zajímavé motivy jsou v nových Star Wars zastiňovány dějovými lapsy

Těžké. Mít nové Star Wars rád natolik, že jim prominete zásadní mezery v logice a neopatrné hrátky s kánonem, je opravdu těžké. O to více, že je naprosto pochopitelná valná většina argumentů, proč Posledního z Jediů rád nemít. Rian Johnson fanoušky příběhů z předaleké galaxie polarizoval možná více než svého času George Lucas s novou trilogií. Přitom se jedná o filmaře, který je schopen výborně pracovat s herci, s emocemi, s tempem, s velkolepou výpravou, poradí si s akcí v jakémkoli měřítku, produkuje famózní vizuály, a rozhodně se nedá mluvit o tom, že by měl nedostatek nápadů. Kde se tedy stala chyba?

(Poznámka: Text předpokládá, že jste film alespoň jednou viděli, případně že vám nevadí odhalení některých podrobností o ději)

První, co někomu může hnout žlučí, je vývoj Lukea Skywalkera. V rámci třetí trilogie jsme si na první kontakt s klíčovou postavou celé ságy museli chvilku počkat, neboť sedmá epizoda je z valné části o jejím hledání. J. J. Abrams to v Síla se probouzí udělal chytře. Odsunutím Lukea Skywalkera do ústraní jednak zbylo více prostoru pro nové hrdiny, jednak se film mohl věnovat dilematu Kylo Rena. Vlastně se tím Abrams vyvaroval rozvoji jediné z původních postav, u které k nějakým skokovým změnám skutečně mohlo dojít. Protože zatímco Leiin i Hanův osud se zdá pro centrální dějovou linii tak trochu vedlejší, Luke je oním nositelem břemene v podobě titulu Mistra Jediho, tedy někoho, kdo má po záchraně galaxie a nastolení rovnováhy Síly ještě obnovit starodávný řád a dost možná se při tom i zaplést do politiky během budování nové republiky. Valnou část diváků zajímalo, jak se z trosek Impéria zrodí nový svět a jak v něm Luke konečně převezme otěže předchozích mistrů, začne učit mladé rytíře, a tak podobně. Dát divákům to, co chtějí, jen vzácně bývá skutečnou odměnou. Abrams, stejně jako jakýkoli jiný dobrý vypravěč, si toho je moc dobře vědom. Odsunout stranou otázky, které jsme si po celé roky pokládali, tedy bylo ladné řešení, které navíc vedlo k satisfakci v podobě oné dnes už snad legendární scény, v níž Rey předává světelný meč svému budoucímu učiteli. Fantazie diváků v posledních vteřinách sedmé epizody začala šlapat na plné obrátky a opět si začali vysnívat růžové scénáře dalších dílů.

Jenže ono opět platí, že dobrý příběh není o splňování diváckých fantazií. Abrams na konci sedmé epizody přišel s finálním tahem, na kterém si vybudoval kariéru již během Ztracených: Položil mysteriózní otázku, avšak neměl na ni odpověď. Tu už nechal na někom jiném. Pro Abramse nikdy nebyly důležité následky, jež měly okolnosti příběhu na další vývoj postav nebo děje. Důležitý byl jejich prvoplánový efekt. Takže když obestřel Lukeův pobyt na osamoceném ostrově někde v neprobádaném koutu galaxie tajemstvím, dělal to logicky ve prospěch sedmé epizody. Avšak nutno podotknout, že osmé tím podrazil nohy dříve, než se na ně postavila.

Rian Johnson byl totiž díky finále Síla se probouzí nucen onu otázku bez odpovědi nějakým způsobem objasnit. A tak se jednoho dne ocitl před prázdným papírem a s vidinou scénáře, jehož hlavním úkolem mělo být vysvětlení Lukeova útěku do vyhnanství. To je nutno zdůraznit: Johnsonovi mnozí vyčítají, že z Lukea udělal jinou postavu, než jakou jsme na základě předchozích Star Wars očekávali. Jenže obrysy této postavy načrtl již Abrams. Právě ten spolu s Lawrencem Kasdanem rozhodl, že ze Skywalkera, hrdiny předaleké galaxie a Jediho, který se nikdy nevzdává naděje, se stal opuštěný brumla, uzavřel se před Sílou a zlomil hůl nad sebou, svými žáky, i vírou samotnou. V tu chvíli jsme si to ještě neuvědomovali, snad opojeni touhou po další Nové naději, ale na konci sedmé epizody jsme dostali obraz zničené legendy, která se schovává před zodpovědností, utíká z boje a snaží se dožít stranou veškerého dění. Jinak odpověď na Abramsovu otázku „Kde a proč je Luke Skywalker“ sice vypadat mohla – Luke mohl potají trénovat nové Jedie, nebo kout nějaký hrdinný komplot. Ale ruku na srdce, ačkoli by takový vývoj byl croudpleaserem, ve výsledku by pravděpodobně dával malý smysl. Současný stav byl jediným rozumným vyústěním jak z hlediska příběhu, tak hlavně z hlediska vývoje postavy.

Ač jsem tedy v kině při Lukeovu odhození světelného meče skřípal zubama a zalekl se zvláštního smyslu pro humor, po druhé návštěvě multiplexu a několika domácích projekcích jsem si uvědomil, že jakákoli jiná reakce Jedie by naopak byla na hranici patosu, ba co více, že se o snahu o humor vůbec nejedná. Luke Skywalker se vzdal veškerých svých hodnot. V okamžik, kdy se mu je nějaká cizí puberťačka pokusila vnutit, je doslova hodil za rameno. Je to kruté, protože v ten okamžik se roztříštily sny o hrdinovi vytesaném do mramoru, neoblomném Jedim, a to jak Rey, tak divákům. Jenže Luke Skywalker přes veškerou svou snahu a snad i nadšení zklamal v úplně stejném duchu jako všichni jeho předchůdci. Ať už to byl Qui-Gon, který slepě věřil v jakési proroctví, aniž by tušil jeho důsledky, Obi-Wan, jemuž pod rukama vyrostlo monstrum, nebo řád Jedi, který si na prsou pěstoval rovnou dva hady. Zdá se, že ona mýtická rovnováha Síly není o tom, kdo vymýtí Jedie, kdo Sithy, nebo kdo si zrovna podmaní galaxii. Rovnováha Síly je přirozený stav přírody. Tedy dokud budou „hodní Jediové“, vždycky na druhé straně vznikne temná síla, ať už v podobě Sithů, rytířů Ren, Imperátora, nebo Snokea. Luke si tímto balancováním prošel a vědom si opakující se historie dorazil k jedinému logickému závěru: Jestliže se Síla vyrovnává sama, Jediové jsou tu jen proto, aby misky vah drželi na jedné straně o něco déle, než tam ve skutečnosti mají být, což nevyhnutelně povede k jejich naklonění na stranu druhou. Je tedy načase, aby Jediové přestali existovat. To není výsměch kánonu. To je jedna z cest, kterou se mohl vývoj postavy přirozeně vydat.

Právě tyto motivy mě na osmých Star Wars v mnohém fascinují: Nikdy se nevzdávající, vždy do posledního dechu bojující hrdina, který i v Darth Vaderovi viděl dobro, je v pokročilém věku nucen čelit vlastnímu selhání, když neudržel na uzdě mladého Sola. Stejně jako Lukeův otec Anakin, se i další z rodu Skywalkerů Ben nechal pod dohledem svého mistra zviklat temnou stranou Síly. Jenže tentokrát byl Luke přímo oním kuželem světla, pod který se bez povšimnutí vplížil stín. To je něco, co člověka zlomí podstatně snáz, než když přijde k hotovému a má napravovat cizí chyby. Což mě osobně baví podstatně více, než kdyby Luke jako pohádkový princ opět všechno ustál. V jeho selhání se z legendárního Skywalkera konečně stává člověk, se kterým se můžeme identifikovat, ne „pouhý“ nezlomný hrdina. Ve svém jádru byly Star Wars vždy pohádkou, svého prince potřebovaly. Jestli nám ale něco předchozí epizody ukázaly, pak to, že bez vnitřního konfliktu nejsou hrdinové schopni posouvat ani sebe, ani děj. Tím Lukeovým je ztráta víry a jakési prozření, že doposud vše dělal přírodě – nebo chcete-li Síle – navzdory. A zjistil to bohužel díky vlastnímu synovci. Do Benovy rakve zatloukl onen pověstný hřebíček nechtěně sám, ve své nejslabší chvíli. Až v tu se zrodil Kylo Ren - a vlastně i nový Luke Skywalker.

Jedná se o o to silnější zvrat, že Rian Johnson ho servíruje hned třikrát: V případě Lukeovy perspektivy dvakrát tak, jak si Jedi přeje, aby si ho historie pamatovala, v případě Kyla pravděpodobně tak, jak se stal skutečně. Ve všech třech inkarnacích je to nesmírně silný moment, protože na jedné straně dekonstruuje mýtus jménem Luke Skywalker, který byl stejně jako Jediové glorifikovaný za hranici superhrdiny, na druhé straně vytváří nového antagonistu, jehož vrstevnatost však rozdíl mezi dobrem a zlem do značné míry umazává. Oba hrdinové v krátkých vteřinách před zkázou nového jedijského řádu čelí strachu: Luke zprvu z temnoty v Kylově mysli, poté z vlastní reakce a ze selhání, Kylův strach pramení ze zrady.

Osmé Star Wars nám prostě servírují Lukea Skywalkera v úplně jiné podobě, než jsme si ty dlouhé roky, někdo dokonce i desetiletí, představovali. Negativní reakce jsou zcela pochopitelné. Z mladého ideálu totiž vyrostl chybující stařec, který už bohužel ví, jaký likvidační potenciál na lidského ducha v sobě skrývá naplňování jakýchsi ideálů.

Žák, do kterého Luke vkládal veškeré své naděje, se proti němu otočil a z valné části to bylo právě proto, že zkušený Skywalker jakožto vzor v rozhodujícím okamžik projevil chvilkovou slabost. Bena to dorazilo, Lukea následující tragédie přesvědčila o tom, že být legendou je spíš nebezpečné. Ostatně když mu Rey později ve filmu rekapituluje nedávné události, Luke se jí téměř s opovržením snaží usadit zpět do reality slovy „A co čekáš? Že vtrhnu na scénu se světelným mečem a zachráním galaxii?“ Tak snadně to možná vyznělo z vyprávění, na kterých většina oné galaxie po pádu Impéria vyrostla. Skutečnost však není tak malebná.

Motiv návratu do reality, ač může toto slovní spojení v případě vesmírné fantasy znít trochu absurdně, Rian Johnson využívá hned několikrát, a každá postava, která si touto očistou a sesazením růžových brýlí projde, díky němu o něco vyroste. Vedle Rey, která pochopí, že se nemůže spoléhat na zašlou slávu svého idolu, je to například Poe Dameron.

Zatímco Abrams ho načrtl jako vesmírného kovboje a téměř zrcadlový obraz Hana Sola, tedy bezstarostného hrdiny, který prostě všechno nějak dá, pod Johnsonovým dohledem je Poe nucen čelit následkům svých činů. Ač jsou totiž z jistého úhlu pohledu hrdinné, jeho vzepření se systému a strukturám vedení má také vedlejší efekt. Takže když ho na začátku filmu sledujeme, kterak zlikviduje vesmírný křižník Prvního řádu, musí ho následně Leia pokárat, že to bylo nejen po neuposlechnutí rozkazu, ale navíc v následující bitvě přišel Odpor o všechny bombardéry včetně posádek. Johnson se tím nesnaží připravit diváky o popcornovou zábavu, ostatně té dostali přehršel. Na rozdíl od Abramse a do jisté míry vlastně i Lucase jen nahlíží na děj i z druhého, docela temného úhlu pohledu, a připomíná, že každá mince má dvě strany. Pouze po prozření tohoto se může postava dále vyvíjet, což je Johnsonův dlouhodobý plán: Vytvořit z lehkovážného střelce skutečného lídra. Nejdříve si Poe musí uvědomit dosah každého svého činu.

Odvážný pilot tohoto růstu skutečně docílí, i když skoro až na konci filmu. Projde si před tím velmi zajímavou cestou, v níž Johnson pracuje s motivem dekonstrukce jakéhosi autoportrétu, který Poe udělal sám sobě. Odvážnýn bojovník napříč filmem přichází na to, že občas horká hlava k řešení situace nestačí, že někdy má důvěra v systém nebo vojenské struktury větší smysl než prst na věčně stisknuté spoušti. Osobně Dameronův vývoj považuji hned po Lukeovi za nejzajímavější. Avšak ačkoli ho má Johnson promyšlený skutečně působivě, v několika klíčových bodech drhne natolik, že Johnsonovu práci s postavou diváci často až ignorují.

Probíhá totiž na pozadí velice kostrbatě narýsovaného plánu, který prolíná prakticky celý film a který je bohužel v mnoha místech děravý jak řešeto. Mluvím samozřejmě o neblaze proslulé scenáristické kličce v podobě vesmírných korábů, unikajících bitevním křižníkům tak rychle, že ty je nemohou dohonit, a zároveň tak pomalu, že v „honičce“ vzniká jakýsi pat. Nemá smysl rozebírat desítky modelových situací, v jejichž rámci by šlo problém rychle utnout. Scenáristická klička je to laciná, ale s přimhouřením oka ji zle odpustit. Avšak pouze za předpokladu, že by rozplétala dějové odbočky, díky nimž by později nabyla vyšší smysl. Což se bohužel nestane. Místo toho dostaneme velice zdlouhavou, velice zbytečnou a skoro až otravnou sekvenci v Canto Bight, tedy jakémsi galaktickém kasinu. Tahle mise se zdá existovat jen proto, že si Johnson chtěl střihnout vlastní variaci na kantýnu v Mos Eisley. A pravděpodobně nevěděl, co si počít s Finnem. Bohužel také uvedla do kánonu jednu z nejotravnějších postav nejen nové trilogie: Rose je nesympatická, s Finnem nemá vůbec žádnou chemii, navíc podělá celé finále. Dámy odpustí. A jako by to nestačilo, uvede scénář v rámci této patové situace ještě jednu ženskou postavu, na kterou nebudeme vzpomínat v dobrém: Admirála Holdo.

Laura Dern ji sice vystřihla skvěle. Není jí to však nic platné, když Johnson nutí postavu zatajovat svůj plán nejen před diváky, ale také před vlastní posádkou. Když tedy Holdo připraví evakuaci na zapomenutou rebelskou základnu a nikomu ji nevysvětlí, z diváckého úhlu pohledu dělá neobhajitelný nesmysl – představa, že nejhorší čtvrtině filmu jsme se mohli vyhnout pouze tím, že by Dameronovi řekla „Klid, jen hodláme zaparkovat na nejbližší planetě“ je totiž něco, co bude diváky sžírat při každém zhlédnutí. Pochopitelně. Je škoda, že Johnson nevymyslel trochu odlišnou záminku, jak Damerona dostat do bodu růstu. Kdyby chtěl, mohl toho totiž s drobnými změnami dosáhnout i za udržení sekvencí s Rose a Canto Bight. Slabé části by ve filmu zůstaly, ale alespoň by jednání některých postav dávalo smysl.

Přitom uvědomění si vlastní reality je opravdu centrální motiv. Finn přichází na to, že není hrdina, pouze věrný přítel. Leia na to, že záře její hvězdy bohužel uhasla. Kylo si začíná uvědomovat svou pozici pouhého pěšáka na Snokeově šachovnici. A Rey? Rey si musí projít dost možná nejtěžší zkouškou: Prozřením, že navzdory nejen svým, ale s vysokou pravděpodobností i divákovým romantickým představám není pokračovatelkou velkého rodu nebo další vyvolenou. Je doslova nikým.

Johnson tak splaskává další fanouškovskou bublinu. Pokud někdo žil v domnění, že Rey podědila midichloriany (ach, Georgi!) po nějakém velkém Jediovi, že se narodila díky přičinění Síly, nebo cokoli podobného, Johnson tuhle teorii na úrovni pubertální fanfiction rychle shodí ze stolu: Rey je nikdo. V tomto příběhu se ocitla omylem a nemá v něm žádné místo krom toho, které si sama udělá. Jenže to se ukáže být nejdůležitější. Silnou postavu totiž nedělá to, že ji k legendárním činům předurčí jakási mýtická Síla. Silnou postavou se hrdinka stane až poté, co si takový titul sama zaslouží. Což, nutno podotknout, nezrazuje předchozí filmy – Luke si také musel svou pozici vybojovat. Jeho příběh by obstál i bez berličky v podobě jakéhosi vyvoleného. Rey už ji ale nedostane. Johnson tedy hrdiny konfrontuje s krutou realitou, která je na míle vzdálená tomu, jak si ji mohli představovat oni i diváci. Ale nakonec je tato konfrontace s vlastní „nevelikostí“ zocelí, dá jim nový impuls a vyvede je z jakéhosi zacyklení v představách mýtického života. Rey se na to konto rozhodne vzít situaci do svých rukou, důvěřovat instinktu a bojovat za tu verzi dobra, v níž sama věří. Kylo se vymaní ze stínu svého mistra. Poe doslova dospěje. Finn si uvědomí, že nemůže utíkat věčně. Jen Rose se bohužel z okovů romantického patosu nevyvleče.

Tyhle motivy mě baví především ze dvou důvodů. Jednak v důsledku Johnsonova (Renovými slovy) „zabíjení minulosti“ přestalo hrozit, čeho jsme se báli po Abramsově znovuoživení ságy, a sice že se filmy budou příliš vrtat v nostalgii a nebudou schopny vyrazit novým směrem. Jednak si myslím, že motiv jakéhosi vyvoleného do současné popkultury už nepatří. Mnohem zajímavější než ten je popření takového mýtu a konfrontace s faktem, že pokud někdo chce něco dokázat, musí to udělat sám, silou vůle, důsledností, pílí, odhodlaností. Ostatně takové poselství by si z Posledního z Jediů měli odnést především mladí diváci, jejichž boj s realitou, kdy si uvědomí, že vlastně nejsou tak jedineční, jak jim v dětství rodina omílala o hlavu, je zavede do existenciálního vakua a začnou životem bloudit bez vytyčení cíle.

Pravda, tak radikální řez, k jakému se odhodlal Johnson, je dvousečnou zbraní. Na jednu stranu nabízí Abramsovi do devátého dílu téměř nepopsaný papír a dává mu možnost začít, kde se mu zlíbí. Na druhou stranu se většina postav dostala do bezvýchodné situace, kdy stojí proti stále stejné přesile, jen v podstatně menším počtu. Vzhledem ke smrti Carrie Fisher a k závěru filmu, který naznačuje probuzení naděje a oživení legendy, se v dalším dílu nabízí delší časový skok. Každopádně pozice, ve které se nyní nachází Abrams, je snad ještě složitější, než do jaké sám uvrhl Johnsona. Což se zdá vypravěčsky nezodpovědné. Ne nadarmo tedy Riana Johnsona mnoho lidí vidí jako anarchistu, který ke Star Wars přišel s úmyslem zničit vše, na co sáhne. Avšak je zjevné, že pouze udělal to, co se mělo stát již v sedmé epizodě: Položil nové základy. V jeho očích by Skywalkerova sága měla končit jako další nádech naděje, ať už bude u kormidla téhle vesmírné lodi kdokoli. A naděje nemůže vznikat někde, kde ji není potřeba. Naděje se rodí v časech největší krize.

Tuzemskou Blu-ray edici tentokrát vezmu stručně. Ať už je váš postoj k filmu negativní nebo pozitivní, domnívám se, že Blučko by ve vaší sbírce nemělo chybět. Protože bonusová nadílka téhle dvoudiskovky je neodolatelná. V jejím čele stojí hodinu a půl dlouhé „Režisér a Jediové“, které bohatě mapuje produkci, odhaluje neskutečné množství praktických efektů, skutečných lokací i desítek vybudovaných kulis, navíc se nebojí odhalit neshody mezi Hamillem a Johnsonem. Je to velice krásný, informacemi nabitý a zábavný dokument. Takových už se dneska moc nedělá. Ostudu nedělá ale ani zbytek výbavy, z níž stojí za zmínku především přes dvacet minut vystřižených nebo prodloužených scén. Audiokomentář mě trochu zklamal, neboť po strhujícím tempu v prvních minutách trochu zvolní a režisér v něm pak často pouze popisuje děj, i když s občas zajímavými vložkami o svých scenáristických pohnutkách. Každopádně bonusových materiálů jsou tu téměř tři otitulkované hodiny a všechny jsou nesmírně poučné.

Po technické stránce je Blu-ray drobným zklamáním. Samozřejmě především ve světle faktu, že Disney u nás ještě nevydává Ultra HD Blu-raye, kterýžto formát může nabídnout nejen lepší obrázek, ale v případě této edice i zvuk. Měl jsem „smůlu“, že jsem Dolby Atmos zahraničního UHDčka slyšel. Rozdíl mezi tím a osmikanálovým DTS-HD HR je bohužel markantní, a to především v dynamice zvuku. Disney na Blu-ray pustil jako vždy „family friendly“ stopu, která sice odvádí všechnu práci s pohybem objektů napříč kanály správně, ale je mdlá, chybí jí razance a kontrast mezi tiššími a hlasitějšími scénami. V důsledku toho nevyzní tak dobře ani hudba, ani akční sekvence. Neberte mě špatně, ono to DTSko zní pěkně. Ale Atmos je tak diametrálně lepší, že nelze nezmínit, jak ohromnou škodou je jeho absence.

To samé samozřejmě platí i o Full HD prezentaci v SDR. Mnohem raději bychom u nás všichni viděli novější formát. Nicméně i Blučko je samozřejmě pěkné. Zachycuje všechny krásy i nedokonalosti analogového záznamu (Poslední z Jediů byl točen na 35 mm), ačkoli je pravda, že na zrnu si moc záležet nedává. Stejně jako u zvuku je dynamický rozsah trochu mdlý, což korunuje slabší černá a možná až moc silná stínokresba, která film okrádá o trojrozměrnost. Pozorný divák si bohužel může všimnout i kompresních vad, ač menších a většinou skrytých v tmavších plochách, kde je při mírně „pohoněném“ nastavení televizoru lze snadno přehlédnout. To ale vyzdvihuji pouze nedostatky. Faktem zůstává, že nové Star Wars vypadají nádherně i na Blu-ray a je jasné, že v rámci SDR limitů to o moc lepší být nemůže.