Díky Q9F se Samsungu podařilo dostat zpět na vrchol

Je zvláštní paradox, že Samsung, z hlediska marketingu bez debat nejagresivnější hráč na poli spotřební elektroniky, svou letošní kampaň k novým modelovým řadám QLED televizorů staví na přítomnosti ambientního režimu, tedy funkce, v jejímž rámci má displej splynout s pozadím. Zatímco minulý rok korejský gigant horlivě srovnával své QLEDy s OLED technologií, i když po technické stránce neměl na to, aby ji v očích videofilů předčil, letos, když konečně přichází s LCD, které může v mnoha směrech OLEDu natrhnout zadek, komunikuje okatě zbytečnou fičuru, jež časem zapadne stejně jako zakřivené obrazovky. Věnovat se jí nebudu. Čemu se ale věnovat chci, je ten famózní displej. Protože i jako zapřisáhlého odpůrce LCDček mě nalomil. A co si budeme povídat, nejvíce času trávíme tím, že na televizích konzumujeme audiovizuální obsah, ne tím, že obdivujeme jejich schopnost zobrazit zeď a aktuální čas.

Proto jsem se při několikahodinovém testování pětašedesátipalcového Samsungu Q9F (modelový rok 2018) zaměřil především na to, jak dobře na něm vypadají filmy, respektive jak si poradí s reprodukcí Blu-ray a Ultra HD Blu-ray formátů, tedy videa ve Full HD s SDR a v Ultra HD (nebo chcete-li 4k) s HDR. Ostatně na Blu-space se věnujeme především co nejkvalitnější audiovizuální reprodukci. Od následujících řádků proto nečekejte ani kopírování marketingových vějiček, ani přepis funkcí, vstupů, rozměrů a dalších detailů, které najdete v produktové kartě u každého prodejce. Zato jestli vás zajímá, jak televize za sto tisíc vypadá, když si na ní v noci pustíte film v nejvyšší dostupné kvalitě, jste na dobré adrese.

A hned na začátek je nutno odpovědět na výše naznačenou otázku jasným „Skvěle“.

Loňské high-end modely se stejným označením využívaly edge-lit podsvícení, které naráželo na technologické limity už v časech SDR videa. V době, kdy je ve městě novým šerifem HDRko a kdy se výrobci předhánějí v počtu nitů, jež jsou schopni skrz displeje protlačit, je však vyloženě nedostatečné. Edge-lit displeje mají světelný zdroj (LED) zpravidla jen na jedné hraně zobrazovače, odkud světlo dále distribuuje displej jako takový. Ale ať už jsou technologie za ním sebelepší, nedokážou světlo rozprostřít rovnoměrně, a tak může být jas, kontrast, a hlavně podání černé nerovnoměrné. Obzvlášť se to může projevit u filmů ve formátech blízkých 2.35:1, kdy v černých pruzích prosvítá šedý opar, jelikož televize nezvládá odstínit silné podsvícení pod spodní částí displeje.

To u letošních QLEDů nehrozí, neboť Samsung přesedlal zpět k FALD řešení, tedy Full Array Local Dimming. V jeho rámci jsou LED diody rozprostřeny rovnoměrně za celým displejem a jejich svit je regulován v rámci zón (kterých je téměř pět set). Díky tomu displej dosahuje jak vyššího jasu, tak lepšího kontrastu, protože je schopen světlo bodově tlumit nebo zesilovat. Dokáže tedy dosáhnout podobně impozantního obrázku jako OLEDy, které regulují jas přímo na bázi pixelů. Jak si popíšeme níže, není to úplně ono, ale Samsung se dostal vzhledem k limitům LCD až obdivuhodně blízko.

Jisté nedostatky každopádně zůstávají. Jedná se o VA panel, a ten má bohužel mizerné pozorovací úhly. Samsung sice zapracoval i na nich, díky čemuž bude běžné vysílání nebo podobně nekvalitní zdroje za denního světla koukatelné i z větších úhlů. Při kritickém sledování však dochází k jasovým a barevným odchylkám i při minimálním odklonu od devadesáti stupňů, a to jak v horizontální, tak ve vertikální rovině. Jak říkám, mluvím o velice kritickém sledování obsahu. Veškeré následující řádky proto musíte brát z tím, že sice vyzdvihuji nedostatky, nicméně činím tak u jednoho z nejlépe vypadajících displejů, jaké jsem kdy měl tu čest sledovat. Nový Samsung se v mnohém může srovnávat s loňskými i letošními OLED modely a se Sony ZD9. Patří tedy na naprostou špičku spotřebitelských displejů.

Když už jsem nakousl pozorovací úhly, začnu u těch. Ostatně jedná se o velkou slabinu „kvé devítky“. Při ambientním osvětlení jsem si jich tolik nevšímal, nicméně jakmile došlo na sledování za tmy, začal displej při pozorovací vzdálenosti pod dva metry vykazovat blednutí barev i kontrastu na stranách už při sledování na devadesáti stupních, a to více ve vertikální než horizontální rovině. Takový nedostatek nejlépe odhaluje tmavší obsah ve „fullscreenu“, což byl v případě mého testování shodou okolností hned první disk: První Pacific Rim je na Ultra HD Blu-ray s poměrem stran 1.78:1. Valná část filmu se odehrává v noci nebo v temných interiérech, což jsou skutečně ideální podmínky pro odhalení nedostatků LCD. Například při scéně v klubu Hannibala Chaua (Ron Perlman) i po absolutním vycentrování pozorovacího úhlu displej vykazuje nižší kontrast a sytost v rozích.

Ještě citelnější je tento problém v záběrech, kde se Dr. Newton Geszler (Charlie Day) skrývá před Kaiju v podzemním krytu. Ze stropu tu visí velké lampy, které logicky nutí displej k vybuzení podsvícení do vyšších hodnot. I když se jedná pouze o bodové zdroje světla, při jejich rozžhnutí se horní část obrazu rozzáří jak opar při východu slunce nad neratovickou chemičkou. Obzvlášť viditelné je to při drobném odklonu od devadesátistupňového pozorovacího úhlu:

Do jisté míry to může být způsobeno nedostatky v algoritmech lokálního zatmívání, které může opravit některý z budoucích firmwarů. Samsung totiž umí na jednu stranu trpět ošklivým bloomingem, jako třeba při výše zmíněných scénářích, ale jindy umí kontrolovat úroveň černé a silně kontrastní bílé tak dobře, že to vypadá, jako by podsvícení skutečně reguloval až na úrovni jednotlivých pixelů:

Při odklonu do horšího pozorovacího úhlu se samozřejmě objeví klasický off-axis blooming,

to ale nic nemění na faktu, že při správném pozorovacím úhlu (a se zvětšující se pozorovací vzdáleností) umí Q9 produkovat skutečně špičkový kontrast. Ale pozor, občas se zdá, že je to za cenu slévající se černé. Nicméně jsem si docela jistý, že kdyby někdo udělal blind test a postavil vedle sebe QLED s OLEDem, za jistých podmínek bych nebyl schopen v podání kontrastů poznat rozdíl.

Problém je navíc do jisté míry eliminován ve chvíli, kdy si pustíte film v některém ze cinemascope formátů (tedy „nudle“ s poměry stran kolem 2.35:1). V ten okamžik Samsung podsvícení v horní i spodní části displeje jednoduše vypne a černé pruhy ztmavnou do téměř absolutní černé. Říkám téměř, protože u HDR i SDR obsahu podsvícení z aktivních zón do pruhů mírně přesahuje. Ale tak minimálně, že i ve tmě a při hodně – skutečně hodně – pozorném sledování problém přehlédnete, protože se jedná o minimální jasový rozdíl, který lidské oko díky kompenzaci jasu z aktivních zón prostě nemá šanci spatřit. Sám jsem si toho všiml až při hodě tmavých záběrech v Blade Runnerovi 2049, kdy se mi pruhy nezdály absolutně černé a tuto domněnku jsem si potvrdil zblízka při zastínění zbytku obrazu. Což normální člověk samozřejmě nikdy neudělá. Pointa ale zůstává, že ačkoli je to pod hranicí viditelnosti (za běžných podmínek), černá občas není černá ani v pruzích. Opět se jedná o nedostatek, který může (nebo už mohl) opravit některý z firmware updatů. Ostatně televizor jsem testoval na konci dubna a od té chvíle už jich přistálo několik.

Na další chybu local dimmingu jsem narazil při sledování UHDBD Příchozích. Znovu se jedná o velmi tmavý přepis (dokonce tmavší než Blu-ray, což je jeden z důkazů, že tvůrci se zákonitě nehoní za co nejjasnějšími a nejkontrastnějšími obrázky). Když postava Foresta Whitakera na začátku filmu hlavní hrdince v její kanceláři navrhuje spolupráci s armádou, Amy Adams sedí před oknem, zatímco Whitaker ve stínu pod knihovnou. Film mezi nimi pravidelně střihá a nutí tak displej obraz na přeskáčku prudce stmívat a rozjasňovat. Avšak jako by nestíhal LED diody za LCD kontrolovat dostatečně rychle, po prostřihu zůstávalo podsvícení temnějšího záběru dobrou půlvteřinu na stejné úrovni jako u předchozího prostřihu. Je to problém hned ze dvou důvodů. Jednak má tmavší záběr vyšší jas, než je potřeba, jednak je následná změna podsvícení v rámci toho samého záběru logicky viditelná, a tak video vypadá, jako by podsvícení pod ním „dýchalo“.

Zvláštní je, že televizor se při každém restartu u toho samého materiálu z toho samého zdroje (tj. UHDBD playeru Samsug UBD-M9500) choval rozdílně. Jednou vykazoval kolísání jasu, jednou ne. Jako by interpretoval signál vyloženě podle nálady. Zrovna u filmů může něco takového být rušivé. Není v pořádku, aby displej v rámci konzistentního jasu měnil úroveň podsvícení.

To samé platí o bloomingu kolem jasnějších objektů. Překvapivě názorný stress test je pro tento případ opět na UHDBD Příchozích, a sice při scéně letu vrtulníkem na začátku filmu. Noční kulisu umocňuje fakt, že interiér helikoptéry osvětluje jen pár slabých světelných zdrojů. Všechny záběry jsou tudíž i na poměry Příchozích extrémně tmavé. Je tu však jeden zdroj silného jasu: Sluchátka na hlavě Jeremyho Rennera. Při některých hercových pohybech se od jejich plechového úchytu tu a tam odrazí jedno z bodových světel kokpitu. Donutí tak displej „kvé devítky“ krátce ale prudce rozsvítit drobnou zónu na jinak velmi tmavém pozadí. Ve chvíli, kdy se tak stane, se bohužel kolem jasového highlightu rozzáří blooming, který navíc na displeji setrvá i chvíli po zmizení onoho světelného odrazu. Je zřejmé, že Samsung sice vychytal extrémní kontrasty mezi absolutně černou a jasným bodem, jakmile se ale ten objeví v rámci nízkokontrastního videa, začne mít algoritmus local dimmingu displeje problémy. Jen v rámci Příchozích je podobných nedostatky „kvé devítky“ odhalujících scén několik. To je bohužel něco, co na rozdíl od pozorovacích úhlů nevyřeší ani větší vzdálenost diváka od televizoru.

Ale pojďme od hnidopišského rýpání k užívání si toho, jak zatraceně dobře Samsung Q9 vypadá. Protože ačkoli by se to na základě předchozích řádků nemuselo zdát, pořád se jedná o neskutečně povedený displej, jehož schopnosti sice občas těch OLEDu nedosahují, ale jindy je naopak s přehledem předčí. Platí to zejména u podání highlightů. Nejen, že obvody Q9 dovedou displej přinutit k téměř absolutní černé, navíc to zvládají souběžně s kresbou extrémních jasových špiček. Ostatně displej je schopen v desetiprocentním okně bílé dosáhnout po kalibraci až jednoho a půl tisíce nitů, dvojnásobku maximálních schopností současných OLEDů. To je závratně hodně.

Extrémně jsem si to užil u UHDBD Pasažéřů. Ze 4k masteru vytvořený přepis vypadá skvostně. Vedle skoro nepřirozené ostrosti a famózního smyslu pro detail, s nímž si Samsung poradil, jako by se nechumelilo, je Ultra HD Blučko schopno nutit připojený displej k pokoušení limitů kresby jasových špiček. Asi nejlepším případem takového šponování jasu je ve scénách na baru s androidí obsluhou. Podsvícený barový pult tu vytváří doslova maják a jasně dominuje většině záběrů. Tady je nutno pozastavit se a připomenout, že lidské oko do určité míry vnímá ostrost na bázi kontrastu. Proto nám některá kontrastnější videa připadají ostřejší, než ve skutečnosti jsou. Jestliže je displej schopen vytvářet extrémní kontrasty, už tak ostrý obraz vypadá nejen ostřeji, ale i plastičtěji, protože se percepčně zlepší vjem prostoru. Asi to znáte sami. Obraz s mizernými kontrasty je schopen vypadat dvojrozměrně, naopak reprodukce toho samého s hlubokými propady mezi černou a bodovými highlighty působí „hlouběji“, vjem prostoru se diametrálně zlepší k lepšímu. Proto je u HDRka důležitá schopnost kreslit „co nejtmavší černou“ i co nejsvětlejší bílou. Čím jsou mezi nimi rozdíly větší, tím plastičtěji obraz vypadá.

Metou současného HDRka je absolutní černá a desetitisícinitový jas, ale to jsou výkony, kterých na spodním spektru dosahují pouze OLEDy, na vrchním pouze prototypy LCDček. Sony jedno takové předvedlo na letošním CES, jinak jsou ale i u absolutního highendu spotřební elektroniky obvyklé spíš hodnoty pod dva tisíce nitů – a i ty jsou považovány za ohromný úspěch. Ostatně OLED sice umí černočernou černou, ale pokud po něm budete chtít vyšší jas, vyšplhá se na sedm až osm set nitů, a to jen na bodové úrovni (dejme tomu deset procent plochy displeje). QLED umí v některých případech dosáhnout absolutní černé, navíc k tomu svede dvojnásobný jas, což v ideálních podmínkách vytváří obrázek, který je až podezřele blízko realitě. O to HDRku jde především a jestliže je Samsung takového efektu schopen dosáhnout už teď, mohou se jeho inženýři plácat po zádech. Ale stále je co vylepšovat. I přesto, že výše nastíněná scéna vypadá úchvatně, vykazuje i u ní Samsung drobné nedostatky. Takže zpátky k hnidopišení.

Extrémně jasný zdroj světla v jinak docela ambientně nasvícené scéně odhaluje, že ani Samsung Q9F není schopen kompletně eliminovat neduhy LCD. A tak ačkoli se algoritmus oněch plácajících se inženýrů snaží sebevíc, nedovede maskovat jednorázový přechod mezi absolutní černou a prudce jasnou bílou. Na hranici letterboxových pruhů a onoho podsvíceného baru je proto zřetelný blooming, který se opět zhoršuje při jakémkoli odklonu od devadesátistupňového pozorovacího úhlu (následující fotka je mírně přeexponovaná a neodráží míru, do jaké je blooming vidět).

Opakuji však, že mluvím o hnidopišení, kterým byste se neměli nechat odradit. Tahle stinná stránka má totiž také stránku světlou, a to doslova: Highlighty podsvíceného baru jsou tak prudké a Samsung v nich tak „šajní“, že člověk skoro musí přimhouřit očko. Ne, není to nepříjemné. Naopak. Ostré světlo vytváří odzbrojující realistickou scénu. Na Pasažéry, jeden z nejlepších Ultra HD Blu-ray disků na trhu, je na Q9F skutečně radost pohledět. A co je nejlepší, onen blooming v pruzích díky extrémnímu kontrastu s vysokou pravděpodobností nespatříte, pokud ho nebudete vyloženě hledat, protože vaše oko tuto near black šedou samo přicloní kvůli světelnému zdroji nad ní.

Když už jsme u clonění šedé, je nutno podotknout také fakt, že Samsung fantasticky zvládá gradaci od absolutně černé. Sice si člověk tu a tam může všimnout slévání (black crush), za které pravděpodobně může tovární nastavení Filmového režimu (kalibrace by ho do jisté míry eliminovala), ale jakmile má displej zobrazit náročné jasové přechody „z nuly na sto“, nejen že s nimi nemá problém, ale ani nejeví známky bandingu. Takže když se v úvodu Pasažérů hlavní hrdina prochází po lodi a v montáži objevuje různé haly, místnosti a kóje, pokaždé, když se nějaké takové prostory pomalu rozsvítí, Samsung jasovou gradaci zvládne na jedničku s hvězdičkou. Nutno také připomenout, že na zhruba půlhodině scén Pasažérů jsem jedinkrát nezpozoroval některé z problémů podsvícení jako u Příchozích. Je tedy jasné, že záleží také na charakteristice obsahu.

Ostatně i u Pacific Rimu je blooming naprosto zjevný v jedné scéně, zatímco hned v další (bitva robotů v Hong Kongu) je prakticky nezpozorovatelný. Naopak, neonové highlighty displej kreslí s obdivuhodnou jistotou a úderností. U UHDBD Baby Drivera se displej umí vyblbnout na úvodních lozích tak, že byste mu díky pixelové přesnosti v kontrastu přisuzovali spíš OLED panel, ale hned jak Baby přijde do „lupičské centrály“ a stojí před tmavým pozadím, zatímco mu do obličeje svítí přirozené světlo, highlighty v jeho tváři vybuzují podsvícení natolik, že obraz trpí bloomingem, jako by se jednalo o edge-lit zobrazovač. Scénářů, kdy je Samsung špatný a není schopen zahalit nedostatky LCD technologie, je však vždy méně než těch, ve kterých září.

A to extrémně. Je jasné, že hlavní pochoutkou tohoto televizoru je běžný televizní obsah, sledování za denního světla, případně HDRko s extrémními kontrasty a vyloženě brutálními highlighty. Zvláště v těch se Q9F umí vyblbnout jako žádný jiný displej. Možná až moc, protože místy bych přísahal, že ačkoli se v nich neztrácí kresba, což je obdivuhodné, jsou ony jasové špičky mírně přetažené. Jako by Samsung ignoroval EOTF křivku, jel si ji po svém a tím pádem zobrazoval bodový jas s prudším podsvícením, než jaké ve skutečnosti scéna vyžaduje. Displej si to může dovolit v nějakých prezentačních podmínkách jako v obchodech nebo při předvádění se před známými. Po kalibraci by se ale něco takového dít nemělo. Platí to i o barvách, které v základních režimech působí sice bohatě, ale často přesaturovaně.

Jak vidíte, hnidopišit bych mohl doaleluja. Ale jak upozorňuji na začátku, tenhle text vznikl především k vypíchnutí největších much nového highendového Samsungu. Fakt, že je jich tak málo a že jsem se na ně musel vyloženě zaměřit, by ale měl napovědět, že se jedná o skutečně výjimečný displej. Barevný objem a s ním spojené jasové přechody jsou odbaveny tak sebejistě, že by vedle nich mohly blednout závistí i referenční monitory. Kontrast je díky schopnosti vystřelit jas do pro jiné LCD nedosažitelných výšin opravdu skvostný, i když si myslím, že mu Samsung pomáhá svévolnou interpretací standardů, což je něco, co by mohlo puristy odradit. Každopádně na poměry LCD se jedná o skoro až šokující podívanou. Samsung konečně přišel s receptem, jehož ingredience jsou jednoduché, ale z nějakého záhadného důvodu mu unikaly: FALD o několik stovkách samostatných LED zón, Quantum Dot filtr a voilá, korejský highend je opět konkurenceschopný. Pokud ho kalibrací zbavíte neduhů v podobě slévání černé a barevných nepřesností a pokud přičtete fakt, že i díky VRR a skvělému motion handlingu se jedná o "gaming beast", budete vlastnit jeden ze tří nejlepších televizorů současnosti, kterému k dokonalosti chybí snad jen podpora Dolby Vision. To není špatná vizitka.