Please reload

S Tváří vody píše Guillermo del Toro další milostný dopis filmu

Ať už si pustíte jakýkoli film Guillerma del Tora, pokaždé vás zasáhne režisérova skoro až hmatatelná láska k médiu. Od Cronosu přes oba Hellboye po Purpurový vrch, více než kdo jiný do nich del Toro otiskuje svou duši. Duši věčného nerda, díky jehož odtržení od skutečného světa jsou příběhy outsiderů tak procítěné. Milovníka monster filmů ve všech podobách, díky němuž je věnováno ohromné úsilí designu jedinečných stvoření. Sběratele filmových rekvizit a memorabilií, který si nemůže odpustit používání famózních praktických efektů. Nadšeného čtenáře, jehož znalost literatury i komiksů stojí za jedinečnými scénáři prostými klišé a módních zkratek. A samozřejmě filmového guru, který má nakoukáno a jehož citace a easter-eggy dalece převyšují naše schopnosti takové odkazy dešifrovat.

 

 

Tvář vody je dalším úkazem jeho filmografie, kde se všechno výše zmíněné promítá do příběhu, který byste skutečně od nikoho jiného nedostali. Příběhu o němé uklízečce, její samotě, nečekané lásce k cizímu stvoření, a překvapivé mezidruhové intimitě.

 

Je to z pozice producentů těžko obhajitelný námět, už jen proto, že jeho komerční potenciál je téměř mizivý. Ostatně jestli na Tvář vody krom toho, že opanovala letošní oscarovou ceremonii, bude někdo vzpomínat, bohužel to bude spíš kvůli těžko uchopitelnému styku hlavní hrdinky s mýtickým stvořením z amazonských pralesů než proto, že by někoho vyloženě oslovila. Ostatně „To je ten film, kde si to ženská rozdá s rybou“, jsem už slyšel několikrát.

 

Ono je bohužel velmi snadné Tvář vody takhle lacině zaškatulkovat, vytrhnout klíčovou sekvenci filmu z kontextu a dělat si z ní legraci. Ale pokud je člověk schopen stranit se laciným úšklebkům a ocenit dobrý příběh i filmařinu, bude na Tvář vody vzpomínat jinak: Jako na intimní dílo, které kupodivu nezasáhne na první dobrou, jak se od něj očekává, ale postupem času dozrává a člověku se vkrádá do vzpomínek.

 

Osobně mívám s del Torovými filmy podobnou zkušenost často. Pominu-li jeho dražší produkce, pokaždé mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak silně na mě režisér zapůsobil. O to mocněji se ale autorské výjevy dodatečně vkrádají do mysli a promítají tam obrazy scén, které by vzhledem k jejich věku měly dávno být utopeny v hlubinách zapomnění. Záběry z Faunova labyrintu nebo Purpurového vrchu se mi před očima promítají, jako bych je viděl včera, zatímco soudobé blockbustery se mi z hlavy dávno vykouřily.

 

S Tváří vody byly tyhle převrácené pocity ještě silnější – po titulcích jsem film vypnul v domnění, že tentokrát Guillermo ustřelil až moc. O týden později už jsem ale měl disk v přehrávači znovu. Navíc jak tomu u del Torových celovečeráků bývá, kapitolou samou o sobě jsou bonusové materiály, díky jejichž vhledu člověk často ocení produkční a umělecké kvality, jež by sám nezpozoroval. Mexický režisér je v nich vždy obdivuhodně sdílný. I to je jeden z důvodů, proč se mu vyplácí dávat druhou šanci: Při druhém zhlédnutí bývají jeho filmy přístupnější, čistě proto, že už člověk ví, co od nich čekat. A přidaná hodnota v podobě dokumentárních materiálů nejen že pomáhá sžít se s filmem a jeho postavami, navíc člověku značně rozšiřuje obzory.

 

Možná to zní, jako bych se chystal pět ódy, nicméně Tvář vody paradoxně považuji za jeden z del Torových nejvíce přeceňovaných filmů. Je sice obdivuhodné, jak láskyplně přistupuje k postavám a fiktivní realitě, v níž žijí. Stejně tak je nevyvratitelné, že del Toro je vizuálně ohromně nadaný vypravěč, který je k médiu citlivý jako málokdo. Navíc je technicky úplně jinde než většina současných filmařů. Ale to všechno jsou kvality, které prokázal už několikrát a samy o sobě jsou bohužel nedostačující, pokud nefunguje scénář. Ten v případě Tváře vody mírně zaostává za filmařovými ambicemi.

 

Jestliže chtěl dát vzniknout „lidskému monster filmu“, mohl uspět pouze za předpokladu, že bude vztah mezi kráskou a zvířetem dostatečně pevný na to, aby obstál i při hlubším rozboru. Ne, že by se scénář nesnažil. Například hlavní hrdinku zpřístupňuje tím, že z ní dělá outsiderku, která se v našem světě zjevně necítí jako ryba ve vodě. Navíc je hluchá, což ji posouvá ještě dále na okraj společnosti. Její samotu Tvář vody prohlubuje nejen tím, že ji doslova odstřihává od sociální interakce mimo podobně outsiderského souseda a kolegyni, ale i tím, že se ji nebojí „navštěvovat“ i v intimních chvilkách, jako je masturbace ve vaně. Elisa se tím stává přístupnější. Pro diváka je díky znalosti jejích slabin a prožívání jejích nejintimnějších chvilek mnohem snazší se s ní sžít, než kdyby jí příběh servíroval s kompletní rodinnou i pracovní historií. A pro del Tora je pak snazší prezentovat ji jako křehkou, leč vnitřně nesmírně silnou ženu, jež v okamžik nalezení vášně potvrdí, že láska hory přenáší. Elisyn vývoj je nesmírně silný a z velké části se o to zasluhuje výtečná Sally Hawkins. Avšak je to její vztah se samotným monstrem, který při bližším zkoumání odhaluje trhliny v jinak mile procítěném příběhu.

 

 

Problém je, že interakce vodního tvora s hlavní hrdinkou nikdy nedosahuje dostatečné míry k tomu, aby člověk uvěřil vzniku skutečně hlubokého emociálního spojení. Del Toro navíc ani nenaznačuje, že by mezi jednotlivými scénami uběhlo více času, během kterého by vztah mohl vykrystalizovat mimo dohled kamer. A tak je divák nucen přijmout, že Elisa začne cítit pevné pouto k monstru už po pár velmi krátkých setkáních, během nichž nedojde k prakticky žádné komunikaci.

 

Z filmu je sice čitelné, jak by podobná romance mohla s trochu delší stopáží opravdu vzniknout. Přes veškerou del Torovu snahu jsem však nebyl schopen přistoupit na hru, v jejímž rámci by se žena zamilovala do jakéhosi tvora, aniž by mezi nimi došlo alespoň k náznaku hlubšího spojení mimo dlouhé vzájemné pohledy do očí.

 

Přes lásku k del Torově filmografii se proto nemohu zbavit dojmu, že oscarové opojení jeho posledním celovečerákem je nezasloužené, tedy minimálně v kategorii nejlepšího filmu. Režijní um del Torovi těžko upřít. Skutečně je to jeden z mála současných tvůrců, jehož cit a snad až hluboké pouto s médiem se promítá do vzniku nádherných, romantikou i hrůzou protknutých pohádkových světů, které v sobě mísí um, lásku k tvorbě, technickou preciznost a neuchopitelnou představivost, jež mu může většina kolegů závidět. Tvář vody z toho všeho bez debat těží. Je to nádherná podívaná, procítěný film s tolika nuancemi ve výborných postavách, že je skutečně hloupé ho redukovat na monsterfilm s erotickým dovětkem.

 

Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že přes to, jak výborně del Toro rozehrál symfonii svých postav, zapomněl na několik klíčových not, s jejichž pomocí by diváka vyloženě odzbrojil. Ve filmech sice platí, že doslovnost je na škodu. Avšak přes ohromný potenciál i působivost všech ostatních se právě tyto vynechané části ukazují jako zásadní.

 

 

Nenechte se však odradit. Možná po del Torovi chci nesplnitelné. Možná by delší stopáž a více prostoru pro budování vztahu mezi kráskou a zvířetem uškodilo ostatním postavám, které jsou až na pár vedlejších figurek (David Hewlett je tu naprosto zbytečný) velmi dobře vyvážené. Ať už je to typicky démonický Shannon a jeho Strickland (vážné by mě zajímalo, jak del Tora napadla replika o budování charakteru nemytím rukou po močení) nebo trochu tajemný Giles Richarda Jenkinse, každá vedlejší postava má dostatek prostoru, aby během celého filmu před divákem rostla.

 

S každou jejich novou scénou se o nich divák dozvídá něco nového. Ty nejdůležitější charaktery od del Tora dostávají právě tolik času na plátně, kolik je třeba, aby nezkostnatěly a nestaly se z nich zombies scénáře, který je potřebuje dostat do konkrétního bodu příběhu. Ten pak plyne doslova jako voda, přirozeně. I v tom se skrývá um, který mnoho umělců neovládá. Možná tedy nedoslovností v poutu mezi Elisou a tajemným vodním tvorem del Toro pouze uvolňuje prostor pro divákovu fantazii a nechává si každého doplnit mezery tím, čím sám uzná za vhodné.

 

Musí se totiž nechat, že jakmile režiséra slyšíte o příběhu mluvit, zní jako člověk, který má vše promyšlené do posledního detailu. Díky tomu jsou dokumentární materiály na tuzemském Blu-ray téměř povinností. Vedle pětiminutovky o designu plakátu a dvou čtyřminutových anatomií scén, které na rozdíl od podobných featurettů skutečně scény podrobně rozeberou, se na disku nachází především dvacetiminutové MasterClass a půlhodinové Pohádka z krušných časů. V obou mexický režisér připomíná, že je nejen dobrý filmový vypravěč, ale i řečník, a že mu nedělá problém ani předlouhý a obsáhlý dialog či dokonce monolog na prakticky jakékoli téma o filmové produkci.

 

V bonusových materiálech del Toro vášnivě hovoří o filmařských postupech, kterými chtěl dosáhnout konkrétních emocí, o integraci triků, o designu kulis, o kompromisech v rozpočtu (centrálu laboratoře měl pro ušetření dolarů půjčenou ze seriálu, který produkuje), samozřejmě o tvorbě samotného monstra, jež začal připravovat dlouho před samotným natáčením a do kterého investoval desetitisíce dolarů z vlastní kapsy, o scénáři, o hudbě. Je to jako vždy vyčerpávající podívaná a díky Bohu za ní. Škoda snad jen absence audiokomentáře. Ty del Torovy totiž patří stejně jako filmy o filmu mezi to nejlepší, co je na nosičích domácí zábavy k nalezení.

 

 

Nepřekvapivě kvalitní je i technická prezentace Tváře vody. Zvukový mix se koncentruje především do předního plánu, což vzhledem k povaze materiálu dává rozum. Žádné surroundové hrátky nečekejte, spolehnout se však můžete na dobře odbavené dialogy i krásnou kulisu v podobě Desplatova precizně prezentovaného soundtracku. Del Torovi zvukaři umí výborně hravé mixy, u Tváře vody by ale takový byl nemístný.

 

I obraz pak odpovídá tomu, na co jsme u filmaře zvyklí. Zemité a studené barvy vytvářejí podklad jemně svíceným scénám s velkým množstvím stínů, které se slévají do jednolité černé. Vzhledem k tomu, že u del Tora se jedná o umělecký záměr, nelze přepisu vyčiňovat za slabou stínokresbu. Zvlášť, když ve všech ostatních ohledech je výborný. Ostrost i drobnokresba se drží v předpokládaném nadprůměru (jak jinak, jedná se o kompletně digitální produkci, i když analog by filmu slušel více), do obrazu nezasahuje barevný ani monochromatický šum, jasové přechody netrpí bandingem a všeobecně se dá mluvit o kompresně skvěle zvládnutém disku. Suma sumárum se minimálně pro del Torovy fanoušky jedná o povinnost, která naštěstí v žádném ohledu nezklame.

 

 

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
jo4.png
toit4.png
ada4.png
sneznykluk4f.png
anca.png
andel.png

Přidejte komentář!