- Štěpán Čermák
Pst! Tiché místo je naprosto skvělé
Díky stále se zvětšující averzi vůči návštěvám multiplexů, kde člověk místo filmových zážitků musí řešit bezohlednost ostatních diváků, jsem věděl, že Tiché místo nelze poprvé vidět jinak než doma. Pokud se také řadíte mezi ty, kterým v kině vadí každé šustnutí, šepot, smích, vrtění se, chroustání popcornu, srkání koly, šustění sáčků, rozsvícený telefon, chození na záchod, o technických nedostatcích projekce ani nemluvě, pak je jasné, že u filmu prostého dialogů a budujícího napětí skrze ticho byste nervozitou vyskočili z kůže. V jádru se jedná o emotivní příběh o rodině, což je jeden z důvodů, proč tak dobře funguje, z valné části se ale Tiché místo opírá o zvuk, bez jehož kvalit by bylo poloviční. Je tedy důležité se mu věnovat jak v recenzi, tak především při samotné reprodukci. Protože světe div se, mnohem náročnější než výbušná blockbusterová stopa bývá stopa tichá, která staví na detailech, nuancích a ambientních zvucích. U té není komplikované uhodit hřebíček na hlavičku „jen“ z pozice záznamu a mixu, stejně tak důležitá je následná prezentace, která musí být dostatečně hlasitá a technicky precizní, dynamická a v neposlední řadě ničím nerušená.
Recenzi Tichého místa záměrně začínám obráceně od zvuku, neboť věřím, že Krasinskiho horor na něm stojí více než kterákoli jiná nejen žánrová produkce. Proto jsem film vynechal v kině, kde se mi už dlouho nestalo, abych byl s audiem spokojený, a kde, jak naznačuji výše, mívám „štěstí“ na hlasité ignoranty. A proto je nutno hned na začátku textu vyzvednout famózní Dolby Atmos stopu, přítomnou na Ultra HD Blu-ray i klasickém Blu-ray. Pokud ji reprodukujete přes odpovídající aparaturu, je schopna poskytnout zvukovou kulisu, kterou nepředčí ani samotné Dolby Atmos sály, natož běžně vybavená kina. Tam se totiž chtě nechtě její cit pro detail utopí někde cestou mezi aparaturou a divákem, kdežto v domácích podmínkách bezprostřednost a přesnost surroundů naopak podtrhne její akustickou hravost. O výbušnosti, protože ano, i Tiché místo má hlasité sekvence, ani nemluvě.
Možná bude někdo mít chuť argumentovat, že objem nahradit nelze, osobně si však stojím za tím, že i při použití nějakého entry-level šestikanálu si lze kvalitní mix užít v domácích podmínkách mnohem více než v kině. Tiché místo to dokazuje citlivým projevem při kresbě zvuků jako šepot, chození po špičkách, vzdálený pohyb v přírodě nebo v domě, to vše při pohybu horizontální i vertikální rovinou. Poté přitvrzuje v dramatičtějších sekvencích, jež doplňuje Beltramiho napínavá až drásavá hudba, které rozhodně nechybí objem ani při domácí reprodukci – všeobjímající kulisa se opírá o velice přesné basy a díky nenápadné gradaci umí člověku rozpumpovat krev v žilách. Právě v okamžicích, kdy se skvělý soundtrack mísí s výbušností akčních scén, které se objevují jako blesk z čistého nebe a dávají ušním bubínkům zabrat poté, co si už zvykly na naprosté ticho, tahle atmosácká stopa vyloženě exceluje ve všech technických disciplínách. A co je důležité, mix je krom několika vyloženě laciných lekaček v úvodu filmu povětšinou tak nápaditý a přitom citlivý, že naprosto perfektně podtrhuje situaci a její emoční dopad na diváka.
Emoce by ale nikdy nefungovaly bez dobrého příběhu. Ten Tichého místa, hororu o rodině, jež přežívá na opuštěné farmě v postapokalyptickém světě, který vyhladila invaze na zvuk citlivých stvoření, se dá při podrobném rozboru velice snadno označit za slabý, neboť mu tu a tam ustřelí logika. Navíc se nevěnuje žádné expozici ani detailům invaze, na které celý děj buduje, což může být pro některé diváky nepřípustné. Pokud jste ale ochotni a schopni přistoupit na fakt, že dobře odvyprávěné filmy mohou divácky fungovat i přes to, že se při hlubším zkoumání začnou z pohledu přísné logiky rozpadat a jsou nedoslovné, pak vás čeká emotivní a až vyčerpávajícím způsobem napínavá jízda, v níž se John Krasinski profiluje jako překvapivě zručný filmař se smyslem pro tempo i drama.
Obojí je schopen budovat naprosto přirozeně, což je o to obdivuhodnější, vezmete-li v potaz, že vedle režie musel zvládnout i jednu z hlavních rolí, již ztvárnil po boku své manželky Emily Blunt. Právě z výborného obsazení a chemie rodiny Abbottových Tiché místo těží. Že si sednou Emily Blunt a John Krasinski, je při pohledu na jejich skutečný osobní život logické. Překvapivě působivé jsou ale i jejich sólo výkony, které zjevně jako čerství rodiče prožívají o to hlouběji. Naprosto skvělá je i mladá Millicent Simmonds, jejíž postava musí bojovat s duchem minulosti, s hluchotou a s typicky teenagerským komplexem osamění a pocitu nedoceněnosti. Což je mimochodem motiv, který je nádherně zúročen ve finální sekvenci. Neméně dobrý je ještě mladší Noah Jupe, který toho sice má co do emocí na práci podstatně méně, ale v klíčových okamžicích mu tu hrůzu v očích bez zaváhání žerete i s navijákem.
Krasinski se nebojí o dětské herce opírat, díky čemuž v rodině vznikají přirozená pnutí, kterým dodává na síle překvapivě působivý scénář. Sice je prostý dialogů, ale právě skrze výborné herecké výkony pracuje se silou nevyřčeného tak efektivně, že slova ani nepotřebuje. A když už se k nim uchýlí, jedná se o chvíle oddychu nejen pro postavy jako takové, ale i pro diváka, protože ví, že na ten okamžik, kdy hrdinové mohou mluvit, jsou alespoň krátce v bezpečí. Monstra, která tam venku čekají na jakýkoli zdroj zvuku, na sebe však nikdy nenechají dlouho čekat, takže krátké ostrůvky klidu se mohou rychle obrátit v čiré peklo.
Jestli Krasinski překvapuje budováním vztahů a prací s herci, pak obraz veleúspěšného skorodebutanta dobarvuje solidní akcí. I s minimálním rozpočtem vyčaroval nejen trikově působivé, ale hlavně organicky působící, a přesto napínavé scény, stojící na mém oblíbeném konceptu „Z bláta do louže“: Hrdinové se z jednoho průšvihu vždy dostanou jen na krátko, než je únik přivede do ještě většího. Tenhle způsob gradace je sám o sobě působivý, pokud k němu ale doplníte emociální podloží se skvělými postavami, rozumné dávkování „průserů“ a Beltramiho pod kůži se zažírající soundtrack, dostanete uspokojující jízdu se schopností vykouzlit husí kůži i spokojený úsměv na tváři.
Jak jsem naznačil už v úvodu, atmosácká stopa Tichého místa je naprosto výborná, hravá, přesná, výbušná a patřičně objemná. Rozhodně ji řadím mezi to nejlepší z tohoto roku, čím můžete své domácí kino nakrmit. Nebojte se otočit volume nezdravě hodně doprava, mix vás odmění mrazivě dobrým poslechem. Po technické stránce je na tom dobře i vizuální prezentace, i když ta je ve své působivosti přiškrcena faktem, že se celý film točil na analog. Což jako umělecké rozhodnutí cením, nicméně spoře svícené scény ve tmě pětatřicítce nikdy neprospívaly, neboť v nich není schopna příliš dobré stínokresby a mnohdy se slévá. Čistě po stránce spektáklu tedy Tiché místo díky tomuto rozhodnutí trpí, protože technicky by na tom bylo lépe, kdyby se alespoň o noční scény staraly digitální kamery. Nicméně je také pravda, že organičnost analogového materiálu a jistá tajemnost technicky nedokonalého záznamu skvěle podtrhuje atmosféru, což je samozřejmě mnohem důležitější než obyčejná líbivost.
Blu-ray se snaží s materiálem bojovat, seč může a je vidět, že komprese tu pracuje na hranici svých možností. Díky tomu video ani v nejnáročnějších scénách netrpí macroblockingem nebo jinými neduhy. V nočních scénách jsem se ale často nemohl zbavit pocitu, že SDRko je daleko za hranicí komfortní zóny, a že ve slévajících se stínech by se ve skutečnosti mělo skrývat o něco více jasových nuancí. Přepis také potlačuje zrno, které bude pravděpodobně devizou UltraHDčka (to jsem bohužel neviděl). Logicky nevykazuje ani šum. Co do drobnokresby je na tom skvěle, ale opět pouze v dobře svícených scénách, v těch ostatních nepřekvapivě měkne. Každopádně to je onou pětatřicítkou. Blučko ji díky SDR, nižšímu rozlišení a možná netolerantní kompresi mírně potlačuje, proto se domnívám, že devizou UHDBD bude především „přiznání“ analogového materiálu.
Bonusy jsou vzhledem k tomu, o jak malý film se jedná, překvapivě bohaté. Je jich sice pouhá půlhodina, ale stihnou pokrýt jak produkci a její největší překážky, tak Krasinskiho pozici (Tiché místo se částečně překrývalo s novým Jackem Ryanem, Emily zase musela kouzlit s rozvrhem kvůli Mary Poppins) nebo jeho myšlenkové pochody při doplňování scénáře a práci s dětskými herci. Hodně prostoru dostane trikařina kolem centrálních monster, kde se docela dopodrobna rozebírá jejich design i digitální tvorba. Samostatnou desetiminutovku si vydřel také vznik zvukového mixu, na kterém pracovali lidé Michaela Baye a který skutečně film posouvá do úplně jiného levelu. V té sympatické půlhodince se toho stihne skutečně hodně, takže pokud vás film zaujme, všechny tři featuretty slupněte jako lahodný zákusek.
Hozzászólások