Rogue One dokazuje, že Star Wars spin-offy mají svůj smysl

Když Lucasfilm přesně před třemi lety oznamoval, že se bude opravdu točit spin-off ke Star Wars, popravdě jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Jedna věc je pokračovat v ústřední skywalkerovské sáze. Druhá přijít se zajímavými příběhy, které by tuto ságu doplňovaly a nepůsobily jako laciný magnet na peníze. Do jisté míry můj pesimismus vycházel z dosavadní zkušeností nyní již nekanonických knih, které by v 80 procentech případů měly skončit v Sarlaccově chřtánu a ne na poličce fanoušků. Takže co asi může nabídnout spin-off, jehož vyústění navíc známe.

K mému překvapení toho nabízí docela dost, když obdobně jako třeba Singerova Valkýra dokáže přijít s příběhem, během něhož se docela snadno zapomíná, že budoucnost Hvězdy smrti a jejích strůjců velmi dobře známe.

Nevím, jestli s tím nápadem přišel Gareth Edwards, anebo šéf trikařů John Knoll, jenž je podepsaný pod námětem. Hlavním trumfem Rogue One je však v mých očích schopnost nahlédnout na svět Star Wars takříkajíc odspoda, což je největší rozdíl oproti nové trilogii, která nás mezi plebs prakticky vůbec nebrala a místo toho ukazovala jen špičku ledovce.

Rogue One jde pod kůži, když se obdobně jako Edwardsova Godzilla soustředí na obyčejné lidi, kteří jsou velkými okolnostmi obklopení a mnohdy jsou nad jejich síly. Rogue One je sice papírově příběhem Jyn Erso, která se musí vyrovnat s obětí svého otce a naplnit jeho snahu zasunout Impériu do zadnice jedno prvotřídně lubrikované ionové dildo. V širším kontextu je to však - v sérii poprvé - příběh povstalců jako skupiny, která ani zdaleka nepředstavuje čistě kladné postavy na šachovnici.

Edwardsův film zobrazuje Alianci v časech těsně před zánikem, kdy se sice její špičky snaží nabourávat moc Impéria, ve skutečnosti se ale díky rozrůstající byrokracii a štěpení názorů vzájemně požírá. Moc hezky to ukazuje postava Cassiana, který během filmu permanentně budí dojem, že nebýt setkání s Jyn, do pár týdnů by si z bezvýsledného vraždění provrtal lebku výstřelem z blasteru. Anebo hůř a stal by se z něj Saw Gerrera - povstalecký odpadlík, jehož teroristickou skupinu už vlastně ani nezajímá, že při jejích akcí mohou umírat nevinní.

Rogue One je v podstatě filmem o hledání smyslu. Pro Jyn a Cassiana, kteří neví, co se životem poté, co je všichni opustili. Pro imperiálního pilota Bodhiho, jenž se přidal na stranu špatného zaměstnavatele. A dokonce i pro oba Strážce Whillů, jejichž životní cesta ztratila po obsazení Jedhy jasný cíl.

Cíl má naopak od začátku Krennic, jenž pro změnu představuje dost mrazivou představu ambiciózního, chladnokrevného manažera, který pro osobní ambice neváhá zlikvidovat cokoli a kohokoli. Pro příklady z běžného života nemusíme jít příliš daleko, že?

Edwards přitom příběhem projíždí jako světelný meč kůží povstaleckého pěšáka. Jistě, můžeme spekulovat o přetáčkách a kolik toho Edwards ve výsledku sám natočil. Osobně je mi to ale vcelku fuk, protože jestli filmový byznys něčím není, pak je to hřiště pro jednotlivce. Obzvlášť u sérií jako Star Wars, kde producenti, testovací publika a možná i řadová účetní mohou promluvit do toho, jak bude výsledný film vypadat.

A Rogue One vypadá fantasticky. Syrověji, přízemněji a realističtěji než jakýkoli předchozí díl. Přesto stále jako fantaskní svět Star Wars, který má svou unikátní atmosféru. Edwards to hezky popisuje v bonusech, když říká, že uhnete doleva a už nemáte Star Wars. Zahnete doprava a nepřinášíte nic nového.

Rogue One mi přijde jako přesná trefa do černého, kdy se lze kochat novými robůtky, vozítky, lokacemi, pojetím i temnou atmosférou a přesto máte pocit, že jste ve světě, který dobře znáte a máte ho tak rádi. S opakovanými zhlédnutími mi dokonce přijde, že se Edwards s látkou popasoval lépe než Abrams u Epizody VII. Byť je to jako srovnávat hrušky s jablky, když jeden dostal volnost udělat si jednorázovku v podstatě po svém a druhý musel následovat vizuální volby Lucase a celou sérii restartovat při představení nové generace hrdinů.

Jednu věc každopádně mají společnou - akční fašírku zvládají jako by se nechumelilo. Finále Rogue One je pro mnohé fandy splněný vlhký sen. Mírou odkazů, vizuálních cinkrlátek, anebo kombinací vesmírných a pozemních bitev, které mají grády, které byly podobně intenzivní snad jen když Impérium na Hothu vracelo úder. Samozřejmě i díky Vaderově závěrečné řezničině, u které pokud jste si byť jen trochu nezavýskli, zasloužili byste AT-AT dupanec po hlavě.

Zavýsknout lze i ohledně kvality Blu-ray disku. Tedy takhle. Ze 3D si na zadek rozhodně nesednete, protože již tak dost tmavý obraz především v interiérech ztrácí detaily a samotný efekt není žádné vzrůšo. Plasticita je spíše průměrná a zatímco řada scén, volajících po silném zdůraznění prostorovosti, zůstává ležet ladem (průlet křižníku při prvním exteriérovém záběru na Hvězdu smrti, anebo nástup Vaderovy lodě), jiné scény, jež by měly rozměr zdůrazňovat minimálně, dělají pravý opak. Například nesmyslně zdůrazněný blaster v rukou Jyniny matky Lyry.

Podivných rozhodnutí je 3D verze filmu plná a ačkoli asi nikoho vyloženě nenaštve, upřímně nevidím jediný důvod, proč byste si za ni měli připlácet. Obzvlášť když zvukové stopy mají 3D a 2D verze totožné, tedy 7.1 DTS-HD HR. Ta zní samozřejmě i bez označení Master Audio fantasticky, a to ať už jde o intimní momenty ze základny povstalců, anebo závěrečnou bitevní vřavu, kde prostorem střely z blasterů jen sviští za burácení Giacchinova znamenitého soundtracku.

2D verze filmu je obrazově naprosto bezproblémová a odpovídá tomu, co si pamatuji z opakovaných návštěv multiplexů. Velké detaily, ale i větší celky jsou plné detailů. Obraz má jemnou vrstvičkou umělého zrna, která umocňuje špinavost a syrovost zobrazovaného světa. Pleťovky nemají tendenci být přesaturované a drží se lehce tlumené barevné palety filmu. No a disk nezaváhá ani při nejtmavších scénách, které ho podrobují zkouškám opravdu často. Černá je však tam, kde má být, opravdu černá a stínokresba parádně reflektuje práci kameramana se světlem. Samozřejmostí je i perfektní práce disku při akční divočině, kdy transfer postupuje stopáží jako nasupený Vader při honbě za ukradenými plány.

Bonusově Rogue One také není vyloženě špatný. Kraťoučké video o zajímavostech sice skončí dřív, než něco zajímavého řekne. Podstatnější je však složka Příběhy, která v několika featurettech (dají se přehrát jako více než hodinový dokument) sleduje cestu Rogue One od prvotního nápadu přes obsazení až po stěžejní (mnohdy trikové) scény filmu. Ano, dozvíte se, proč je Vader ve filmu málo. Proč bylo potřeba oživit Petera Cushinga. A co mě velmi překvapilo, zjistíte, že Felicity Jones na place nebyla otravná jako ve většině svých filmů. Jo a Gareth Edwards je meganerd, což z něj činí ještě většího sympaťáka.

Vzhledem k zajímavosti materiálů je trochu škoda, že tahle hodinová štace za kulisami není delší. Celek totiž působí místy tak, jako by ho střihač utínal v tom nejlepším a schovával si další materiály pro budoucí edici. Jsou to přece Star Wars. Ať mi nikdo netvrdí, že by se pro každý film nedaly sestříhat alespoň dvě, tři hodinky bonusů.

Jenže kdo sleduje distribuční politiku Disneyho delší dobu, ten lehce nadprůměrnou bonusovou náplní překvapený není. A upřímně pořád lepší bonusy u Rogue One než posledních marvelovek, kde se všichni už jen plácají po zádech.