Nápaditý způsob vyprávění se v Pátrání rychle okouká

Ještě pár let zpátky by film jako Pátrání nevznikl, protože komunikační technologie, na kterých celý jeho příběh stojí, prostě neexistovaly. Díky tomu se Aneesh Chaganty může pochlubit skoro až unikátním audiovizuálním jazykem, který v jiných filmech nenajdete: Pátrání je celé odvyprávěno skrze displeje notebooků, respektive grafickou reprezentaci jejich uživatelských rozhraní. Je to fajn nápad, ale jen do určité míry, protože sice filmařům nabízí možnost pohrávat si s postupy nebo se subjektivními úhly pohledu, ve výsledku je ale tyhle volné ruce paradoxně svazují, a to natolik, že dramatické pnutí zápletky se může začít rozpadat.

Přesně to se stalo Pátrání. David Kim v podání Johna Cho hledá svou nezvěstnou dceru sledováním digitálních stop na sociálních a komunikačních sítích. To pro diváka znamená, že pozoruje plochu notebooku, ve které myš hýbe okny, pouští videa, otevírá fotografie, a kde Choův David chatuje, nebo (na mou sociální bublinu podezřele často) facetimeuje, což je jeden z mála způsobů, jak hlavního hrdinu vůbec dostat do záběru. Virtuální kamera se po ploše pohybuje, přibližuje důležité prvky, nebo dokonce simuluje pohled třetí osoby nenápadnou těkavostí, díky níž obraz nikdy není vyloženě statický. Film neopouští plochu jednoho ze tří počítačů, skrze něž děj vypráví. Často ale podvádí sledováním zrcadleného telefonu, internetového zpravodajství, nebo třeba průmyslových kamer.

Právě v takových okamžicích je vidět, jak moc se Chaganty potřebuje vymanit z pasti, do které se uzamčením děje na ploše počítače zahnal. Chce-li nás přiblížit k intimnímu rozhovoru bratrů, ke kterému už musí dojít mimo facetime, nechá jednoho z nich nainstalovat do bytu rovnou tři kamery a ty streamovat do notebooku. Když potřebuje vyhnat protagonistu do terénu, nutí ho téměř neustále telefonovat. A když si příběh říká o urychlení a rozšíření kontextu, pustí si hlavní hrdina internetové zpravodajství. Tyto kompromisy ale začnou být velmi rychle průhledné. Například když se zprávy znenadání začnou soustředit výhradně na případ Kimových a vyprávět téměř minutu po minutě, co se děje při pátrání po Margot. Z televizní relace se tak stává vyprávěcí nástroj, doslova Chagantyho způsob, jak použít klasickou kameru a utéct z plochy monitoru. Bohužel to dělá tak okatě, že tyto „zprávy“ vypadají přinejmenším úsměvně. Což samozřejmě filmu podráží nohy.

Pátrání by proto potřebovalo najít kompromis v nápaditém přechodu z virtuální plochy do tvrdé reality. V ten okamžik by detektivní zápletka dostala nový život. Možná by to znamenalo úprk před dobrým nápadem, ale to by asi nevadilo. Protože plocha monitoru se v určitou chvíli stává pro komplikovanější zápletku svazující a Chaganty bohužel nezvládá používat šidítka tak, aby jimi nenabourával koherenci tohoto způsobu vyprávění.

Že lze skrze monitory vyprávět i bez obcházení způsobů, jakými tato zařízení skutečně používáme, přitom víme i díky podobnému pokusu z české kotliny. Sedlákova výborná minisérie Semestr (najdete ji na Streamu) sice vypráví „pouze“ romantický příběh, nikoli detektivku, ale zvládá pokrývat delší časová období i komplexní emoce tím, že nechává hlavní hrdiny své počítače používat lidsky. Jejich emoce tedy krom klasického dialogu akcentuje i sledováním jejich virtuálního chování mimo hlavní děj. Vůbec přitom nehledá způsoby, jak z monitorů utéct. Díky tomu je paradoxně mnohem hlubší výpovědí a tak trochu i sociálním komentářem naší doby. Pátrání v přímém srovnání absolutně neobstojí, protože jeho postavy působí jednorozměrně, plochy jejich počítačů odosobněně a film strojeně.

Nutno také podotknout, že být Pátrání vyprávěno standardními postupy, jako celovečerák by neobstálo, protože děj plný zvratů funguje jen díky tomu, že se jedná o virtuální detektivku a David Kim je obětí digitálních mystifikací. Díky těm se místy zdá, že se Chaganty pokusí naznačit nějaký hlubší komentář společnosti, což se opravdu nabízí. Zůstane však u velmi přímočaré, a proto i vyprázdněné kriminálky.

Ono to zní, jako by se jednalo o mizerný film, což se nedá říct už jen proto, že ho téměř není s čím srovnávat (třeba Odebrat z přátel není žádná hitparáda, přičemž více podobných celovečeráků mainstream skutečně nezná). Jen se nelze zbavit pocitu, že být Pátrání vyprávěno klasickými postupy, prostě by nemělo co nabídnout. A jak všichni víme, středobodem dobrého filmu je chtě nechtě hlavně dobrý příběh, ať už vytáhnete inovativních postupů, kolik chcete.

Každopádně už jen proto, o jak neokoukaný divácký zážitek se jedná, si Pátrání zaslouží pozornost. Při jeho sledování se hlavně generace, které na podobných technologiích vyrostly (nebo vyrostly s nimi), mohou ztotožnit s prostředím, s postavami, i s konkrétními programy, jejichž sledování samozřejmě vzbuzuje širokou škálu osobních emocí, vzpomínek, prostě nostalgie. Takže je klidně možné, že se na Pátrání podíváme s větším nadšením za dvacet let, kdy na ve filmu použité technologie budeme vzpomínat opravdu s úsměvem – podobně, jako při otevíracím flashbacku, jenž začíná na klasické microsofťácké XPčkové ploše a v dnes už opravdu zastaralém uživatelském rozhraní. Pátrání tedy neobstojí jako dobrá detektivka ani jako kdovíjak skvělý film. Jako snapshot digitálního roku 2018 ho ale možná časem oceníme pro schopnost zacementovat obraz současných virtuálních asistentů.

Koupí Blu-ray Pátrání na Blu-shopu podporujete vznik podobných textů.

Po technické stránce tentokrát nelze Blu-ray komentovat moc přínosně. Důvod, proč se přepis Pátrání těžko hodnotí, je nabíledni: Film většinou pracuje s dramaticky komprimovanými videomateriály (internetové streamy, videohovory, atp.), u nichž je v pořádku, že vykazují kompresní vady a technické nedostatky. Zbytek reprodukovaného obrazu je pak zpravidla statický. U toho se komprese skutečně nezadýchá. Dovolím si tedy zbabělé „vypadá to dobře“. Pátrání je jeden z mála filmů, kterým citelně neuškodí ani horší distribuční kanály.

Ze stejného důvodu nemá smysl komentovat ani zvukový mix. Ten zpravidla napodobuje charakteristiku telefonních hovorů nebo reprodukce skrze slabé repráčky notebooku. Dialogy proto bývají zkreslené, stejně jako veškeré ruchy v předním plánu. Co je zajímavé, šestikanál občas operuje s ambientními zvuky za divákem, čímž implikuje, že se vlastně na děj díváme očima jeho protagonisty a vnímáme prostředí, ve kterém se pohybuje. Surroundové kanály jsou přitom tiché, nesmělé, takže jsem si jich popravdě všiml až po několika minutách, kdy jsem musel film zapauzovat, abych se ujistil, že v dálce štěkající psi a ruch z ulice pochází z aparatury, ne z pootevřeného okna. Což lze posoudit jako slušně kulišáckou práci zvukařů. Jinak si ale z přednesu Pátrání žádné zážitky neodnesete – a opět, tak je to v pořádku.