Podíval jsem se na Padesát odstínů temnoty, abyste vy nemuseli

Pokud pátráte v paměti, o čem bylo Padesát odstínů šedi, děláte to zbytečně. Druhý díl vás rychle vyvede z omylu, že by romantická trilogie adaptující knižní bestsellery nějaký děj vůbec měla. Což je bolestivé zjištění. Prostřední část této velkolepé ságy totiž trvá déle než dvě hodiny a během stopáže, do které jiní filmaři dovedou vměstnat vývoj postav celých týmovek, vytvořit fantastické světy a v nich spletité intriky, nebo třeba dramaticky odvyprávět příběh podle skutečných událostí, se neodehraje nic. Bez přehánění nic. Anastasia Steele opět začne chodit s Christianem Greyem, několikrát si to rozdají a pak se pod noční oblohou zasnoubí. Konec, titulky a dramatický teaser na třetí díl.

Je to prázdná podívaná, jejíž sledování kupodivu přináší utrpení i něžnému pohlaví. S přítelkyní jsme Temnotu dali až na druhý pokus a musel jsem já nutit ji, abychom film vůbec dokoukali. Není tu nic ani pro muže, ani pro ženy. Je jedno, jestli se zaměříte na bezduché a papírem šustící dialogy, na děsivé herecké výkony (obstojí pouze nesmělá Dakota Johnson, té plátno sluší i přes stupidní repliky), nebo na otřesnou zápletku (film buduje podhoubí pro třetí díl tím, že představí dvě postavy, které stalkují hlavní hrdiny). Padesát odstínů temnoty je prostě mizerný paskvil s na dvě hodiny stopáže obdivuhodně nerozvinutými postavami. Nic se o nich za tu dlouhou dobu nedozvíte a když už se scénář snaží o něco jako hlubší ponor, skončí u replik ve stylu „Nemám maminku, tak řežu ženské“.

Je mi jasné, že podobně prázdná je už knižní předloha. Ta je ale hlavně o barvitém popisování Greyových sexuálních praktik. Tedy pokud jsem to z vyprávění pochopil správně. Nicméně v tomto ohledu je film vzrušující asi jako pohled na našeho prezidenta v nafukovacím člunu. Padesát odstínů temnoty milenecké scény pojímá jako krátkou hudební koláž s opakujícím se scénářem: Anastasia se laškovně zatváří, Grey ji přes něco ohne, případně přidá nějakou „vskutku odvážnou pomůcku“, Anastasia se v deliriu usměje a střih. Nebo tak něco. I můj popisek je více romantický a vzrušující než to, co byl James Foley schopen vykouzlit na placu. Říkáte, že Padesát odstínů přeci nemusí být jen o sexu? Pravda. Jenže když film slibuje odvážnost a odvážný není, zůstane pouze romantická linie. Jestliže i ta je prázdná a chemie mezi postavami chybí úplně, o čem pak film vlastně je? Odpovídáte si správně. O ničem.

Na disku, který lze zakoupit buď v klasickém amarayi nebo ve steelbooku, je původní sestřih i „odmaskovaná“ verze. Nedovedu si představit, že by film mohl být ještě sterilnější, takže těžko říct, o co více je unrated podoba odvážná oproti kinoverzi – pravděpodobně o pár záběrů na ňadra Dakoty Johnson. Bonusovou výbavu jsem vynechal.

Přepis je z hlediska ostrosti i drobnokresby veskrze průměrný, což vlastně není špatný výsledek. Velmi neutrální barevné podání prosté jakékoli stylizace nemá ambice oslňovat. To samé se dá říct o Blučku všeobecně. Obstojná kresba v detailech obličejů i ve větších celcích je konzistentní napříč celou bolavě dlouhou stopáží. Výhradu mám pouze ke kvalitě černé. V tmavších scénách se buďto slévá a vytváří ostrůvky bez kresby, nebo naopak má k černé až příliš daleko a díky šedým tónům video připravuje o kontrast. Přepis jako takový pak nevykazoval žádné znaky viditelné komprese, film prostě odbavil dobře. Mírně úsměvná je přítomnost DTS:X stopy. Je sice fajn, že ji studia přikládají na stále více disků, nicméně v případě Padesáti odstínů temnoty se jedná o značný overkill. Ne, že bych surroundy občas nezaznamenal (hodně pomáhají hlavně hudbě), ve vertikální rovině jsem ale nebyl schopen rozeznat, kdy zvuk pochází z klasických efektových kanálů a kdy shora. To samozřejmě nemění nic na tom, že je stopa jinak velmi dobrá a vzhledem k příslušnosti k intimnímu žánru umí občas mile překvapit hravým mixem. Nicméně DTS:X? Možná zbytečné.