Sequel Johna Wicka pokračuje v zajetých kolejích, což je dobře jen trochu

První John Wick přišel jako blesk z čistého nebe a většina lidí se zamilovala jak do filmu, tak do titulní postavy. John je zabiják a během kariéry připravil o život stovky lidí, přes veškerou amorálnost jeho povolání s ním však není těžké sympatizovat. Postaralo se o to jakési idealizování a stylizace světa nájemných vrahů. John Wick se pohybuje v prostředí, kde mají asasíni striktní zásady a drží se pravidel ukotvených v hluboké historii tajných spolků. V tomto světě má každý svůj styl a vraždění je prezentováno skoro jako akční balet. Palné zbraně jsou štětce, oběti plátna a samotné akty zabití umělecká díla. Z celého procesu objednání a vykonání vraždy udělal John Wick skoro až romantickou událost. A ačkoli byl první díl především o titulní postavě, na pozadí jeho příběhu vznikalo prostředí s potenciálem filmové série. Není proto divu, že sequel už není tak moc o Johnu Wickovi. Jeho další dobrodružství slouží jako pouhá záminka, proč se podívat do tajného světa, kde se platí zlatými mincemi a sliby se stvrzují krvavými otisky, kde someliéři podávají jako předkrm Glock a kde je nejvyšší killcount vstupenkou do luxusního penthausu.

Druhý John Wick toto prostředí ždímá do poslední kapky a musí se nechat, že je to ohromná zábava. Kolečka aparátu tajného spolku nájemných zabijáků roztáčejí ohromnou mašinu, která zůstává skrytá „normálnímu světu“, ale zároveň ho všemožnými vrstvami proplétá. Ať už Wickova postava putuje kudykoli kamkoli, vždy naráží na další a další prvky fantastického podsvětí: Potřebuje zbraň? Neprůstřelný oblek? Tajné plány historických budov? To je přece běžnou součástí služeb řetězce hotelů Continental. Potřebuje pomoc v nouzi? Sítě různých spolků jsou připraveny doslova na každém rohu. Je na něho vypsána odměna? Za těmi samými rohy čekají další a další zabijáci. Druhý John Wick vytváří dojem všeobjímající kultury, která si žije svůj vlastní život přímo pod naším nosem, ale přitom zůstává skryta. Z Johna Wicka se stal Harry Potter akčního filmu.

Je dobře, že se režisér Chad Stahelski drží především těchto motivů, protože spolu s choreografií akčních scén se jedná o jednoznačně nejsilnější stránky obou dílů. Bohužel platí, že jak se v sequelu rozšiřuje mýtický svět, vznikají i větší pukliny v příběhu, které zároveň vytvářejí nedostatky v akčních sekvencích. U těch není radno přemýšlet, protože jsou sice solidně natočené a skví se skvělou choreografií, na druhou stranu jsou k uzoufání stupidní a ve své podstatě úplně prázdné. Stahelski se docela zjevně drží toho, co mu jde celý život nejlépe (jako konzultant akčních scén a kaskadér se s Reevesem potkal už během natáčení Matrixu), tedy vedení postav k soubojům nebo přestřelkám, které jsou na první pohled vskutku působivé. Jenže jakmile se nad nimi člověk jenom trochu zamyslí, začnou se mu rozpadat před očima. Pokud se zrovna nejedná o nějakou opravdu osobní sekvenci, jako například rvačka na pokračování s Cassianem (postava ztvárněná Commonem), většinou Wick pouze probíhá vlnami anonymních protivníků, přičemž konfrontace mají vyloženě videoherní parametry: Jakmile postavy stojí mimo záběr, jako by neexistovaly a pro Wicka nepředstavují žádnou hrozbu. Tou se stávají až v okamžik, kdy doslova naběhnou do záběru, Johnovi buď přímo před hlaveň, nebo rovnou do náruče, kde je čeká smrtelný chmat. Stahelski eliminuje existenci hrozby. John Wick sice odchází z akčních scén na pokraji smrti, zřízený řeznými ranami i kulkami. To je ale opět pouze na oko, ve skutečnosti pro něho žádná hrozba není skutečná a v další scéně už bude fit a připraven na další level. Je to jak Super Mario. Pokud se nebezpečná houbička neobjevila na displeji, tedy pět metrů před hrdinou, jako by neexistovala.

Stahelski se tak připravuje o možnost budovat napětí. Veškeré akční sekvence jsou choreograficky působivé, ba co více, občas minimálně z kaskadérského hlediska obdivuhodné (rvačka s Commonovým Cassianem na schodech je vážně skvělá). Ale ačkoli John neustále dostává na budku a je konstantně v ohrožení života, toto nebezpečí Stahelski není schopen přeložit do dramatické podívané. Trpí tím i příběh, neboť se potýká s podobnou prázdnotou. John opět pyká za hříchy svého mládí, což je skvělý motiv. Film ho však nijak nerozvíjí, stejně jako nepracuje s postavou. Z té zbylo jen torzo, na které scénář nabalil záminku pro další bezhlavé přestřelky. Neříkám, že tak zábavný film jako John Wick 2 nutně potřebuje kdovíjak rozvinuté postavy. Film se ale do této role sám pasuje, když z Wicka na konci dělá téměř mučedníka (kolega Petr Semecký to přirovnal k finále Temného rytíře, jen – však víte – bez kloudně napsaných postav).

Druhý John Wick je stylová akční jízda, splněný sen pánů odkojených na akčních filmech devadesátých let, i mladíků zvyklých na nulový odpor videoher. A jako vstupenka do fantastického světa zabijáckých spolků slouží na výbornou. Jakmile na něho však začnete klást požadavky a budete chtít víc než stupidní zábavu s přestylizovaným násilím, nebude schopen dostát svého potenciálu. Což je škoda, protože pozici kultu už má John Wick jistou. Opravdu dobrý film ale zatím nedostal.

Blučko však dostal solidní, ačkoli si Magic Box musel udělat čistě lokální edici. Z hlediska komprese je na tom druhý John Wick velice dobře, nedělá mu tedy problém ani fakt, že se většina filmu odehrává v nočních scénách, které jemnými jasovými přechody kladou na přepis relativně vysoké nároky. Disk je zvládá v klidu, a tak se může chlubit dobrou kresbou detailů i nuancí ve stínech, průměrnou ostrostí (ta přece jen místy měkne) a skvělou prací s kontrasty. S těmi si Stahelskiho kameraman opravdu vyhrává. Neony prořezávající černočernou tmu umí působit vskutku nádherně. Zvlášť v „zrcadlovém finále“ přepis vypadá skvostně. Právě kontrastu se však týká jediná výhrada: Je nekonzistentní a díky tomu filmu ubližuje kolísavá kvalita černé. Její sytost klesá především v polodetailech, které záběr od záběru chytají mírně zelenkavé tóny v šedé a zároveň odhalují průměrnou ostrost. Ta je na druhou stranu vykoupena absencí šumu, kterého krom několika scén (většinou se odehrávajících ve spoře svícených interiérech) ve videu moc nenajdete. Zvuková složka disku je pak patřičně agresivní. Hned v úvodu filmu vzduch prořízne zvuk burácejících motorů a jasně dá najevo, že dynamika téhle stopě chybět nebude, stejně jako ochota popohnat zvukové efekty do zadních kanálů. Mix Johna Wicka je zábavný především v přestřelkách, kde kulky sviští vzduchem a zarývají se do stěny za divákem. Zamrzí tedy jen absence Dolby Atmos.

Co naopak potěší, je solidní bonusová výbava. Zabaví vás na více než hodinu a krom vystřižených scén a krátké parodie se věnuje natáčení, náročným přípravám choreografie a kaskadérským kouskům. Ty jsou v krátkých featurettech jako CarFu, Nabito: Evoluce bojové scény nebo Wickovy kaskadérské kousky rozebrány vskutku podrobně. Navíc je doplňuje mnoho záběrů z příprav. Vedle krátkých elaborátů o přátelství Reevese s režisérem nebo o nečekaném úspěchu série se jedná o překvapivě solidní nadílku, která by měla uspokojit i náročnější diváky.