Please reload

Creed II udržuje laťku filmů o bojových sportech

Šablona sportovních filmů je prakticky neměnná a snadno předvídatelná. Jejich hlavní hrdina se musí z ulice vypracovat do ringu (či jakéhokoli jiného kolbiště), tam porazit papírově silnějšího soupeře, nebo alespoň dokázat, že si zaslouží místo mezi nejlepšími. V případném dalším dílu se nevyhne pádu z vrcholu a hledání své identity, aby se pak vrátil ve větší formě než kdy předtím. To vše samozřejmě prolínají jak patálie z osobního života, tak adrenalinem a testosteronem nasáklé tréninkové koláže. Není to žádná věda, ale to ani být nemusí. Jakmile se totiž kazeta rozjede, většinou funguje, ať je ohraná sebevíc. Druhý Creed je toho exemplárním příkladem. Ten film nepřekvapí doslova ničím, ale ověřené postupy a trocha nostalgie ho posouvají mezi motivační „feel good filmy“, které fungují i při několikerém zhlédnutí.

 

 

Z nemalé části děkuje Creed za svůj úspěch Rockymu. Ačkoli je první i druhý díl o vymaňování se ze stínu předchůdců, série se na ověřené tváře stále spoléhá. Vedle Creedova odkazu tedy logicky stojí především na tom Balboovu. Je jasné, že případná trojka už bude muset najít vlastní cestu, zatím ale platí, že Creed je vedle nástupu nové generace především o loučení se s tou starou. Oba filmy jsou díky tomu nasáklé nostalgií, která se začne dostávat člověku pod kůži hlavně ve chvílích, kdy na scénu nastoupí Sylvester Stallone a piano rozezní staré známé hudební motivy. Ve druhém dílu je tenhle ponor do vzpomínek na osmdesátá léta ještě intenzivnější, když se krom Rockyho objevuje také legendární Ivan Drago. Ve své době typicky přehnaně démonizovaná postava dostává ve druhém Creedovi lidské obrysy, což pouze umocňuje melancholický nádech zápletky i její touhu časem přestřihnout všechny existující nitky, které by mohly hlavního hrdinu spojovat s předchozími filmy.

 

 

Tyhle výlety ke starým známým samozřejmě potěší každého, kdo má nakoukané předchozí díly Rockyho. Pro diváky, kteří se s boxerskou sérií seznamují až skrze Creedův příběh, by ale nemusely nést tak silné emociální jádro. Je totiž pravda, že jakmile podzápletku rodiny Dragových zbavíme oné nostalgické skořápky, zbude příběh, který má silné kořeny (syn dokazuje otci, že je hoden svého jména, otec nese stigma jediné prohry i po několika desetiletích a nedokáže se ho zbavit), ale při svém růstu se nijak nerozvětví. Proto mohou některé motivy působit odbytě, nebo skoro až směšně jednorozměrně, například když oba Dragové potkají ženu, která je před lety opustila. Tahle část příběhu je dalším pokývnutím na fanoušky, ale jako prvek scénáře je ošklivě odbytá. Dragova exmanželka díky ní působí stejně úsměvně démonizovaně, jako sám Drago před lety. Jenže období jednorozměrných záporáků už je (nebo by spíš mělo být) dávno pryč. Creed II se to snaží ctít upřením velkého množství pozornosti právě na Ivana a Viktora Dragovy, což se mu vesměs dobře daří. Těží z toho ale méně, než by mohl. Nicméně je nutno podotknout, že Ludmilla Drago je z hlediska postav asi jediným slabým článkem filmu.

 

 

Hlavní hrdinové totiž v tomto ohledu obstojí na jedničku. S Rockym se známe až příliš dobře na to, aby ho film musel nějak dále definovat, přesto si pro něho scénář našel ještě jednu životní patálii, když se ho ve světle příchodu dalšího creedovského potomka snaží konfrontovat s odloučenou rodinou. A Creed jako takový se samozřejmě musí sebrat zpod trosek zbouraných vzdušných zámků, které mu několika ranami pěstí zdemoloval Viktor Drago, když ho docela brutálně složil při jejich prvním vzájemném zápasu. Na ten se mimochodem díky finální bitce nebude vzpomínat tak hodně, ale sluší se vyzdvihnout, že je v něm obsaženo skoro všechno: Adonisova prozatimní neschopnost postavit se na vlastní nohy bez Rockyho, Viktorova frustrace z otce, Ivanovy nenaplněné ambice přetavené v emociální bičování vlastního potomka, stejně jako samotné sdělení filmu, že klíčové sportovní zápasy nelze vyhrávat, pokud nemáte vybojované důležité životní bitvy. Následné Creedovo hledání sama sebe je sice obligátním prvkem, ale funguje. A to nejen proto, že se jedná o ověřený recept, ale i proto, že ho scénář okořenil o solidně napsanou postavu Tessy Thompson, která si sama prochází složitými změnami a není pro Creeda pouhou ozdobou nebo stereotypní oporou. Film je oba nachází na rozcestí a je dobře, že si našel čas pro načrtnutí obou životních cest, které sice vedou jinudy, ale jak už to ve vztazích bývá, musejí najít alespoň podobné tempo a společné chvilky na odpočívadlech. V kině na mě tyhle „vztahové sekce“ působily rozvlekle a nepřesvědčivě, při domácí projekci mi ale překvapivě dobře sedly.

 

 

Což se dá říct o filmu jako takovém: Na první pokus mě nijak zásadně neoslnil, při druhém zhlédnutí jsem ale pociťoval všechny fyziologické příznaky, které sledování dobrých sportovních filmů vyvolává, od fyzického napětí při boxerských zápasech, přes prožívání samotných příběhů hlavních hrdinů a soucítění s nimi, po příjemnou touhu vyběhnout sprintovat někam do polí a zaboxovat si do kmene nějakého nebohého stromu. Creed II prostě funguje. Teď už je jen otázka, zda se případným třetím dílem zacyklí, nebo bude schopen najít pro hlavního hrdinu jak nové překážky, tak životní i sportovní soupeře, kteří nepocházejí z rockyovského odkazu. Ostatně Stallone se nechal slyšet, že Creed II byla jeho poslední štace v této sérii. A je pravda, že film jeho dějovou linku uzavírá velice sympaticky. Pravá zkouška tedy Creeda teprve čeká. Ty dosavadní ale byly z diváckého hlediska velice fajn.

 

Dolby Atmos stopa (pozor, v nepochopitelném warneráckém duchu disky defaultně preferují klasické DTSko, Atmos musíte navolit manuálně) je jako vždy pevná v kramflecích jak co do dynamiky, tak do kresby dialogů, ruchů i jakýchkoli efektů. Je však pravda, že moc prostoru ke hrátkám nedostane, a když už, tak je to spíš o kresbě prostředí jako sportovní hala nebo ruch tělocvičny. Zvukově nejzajímavější je proto hudební přednes, který funguje nejlépe přesně tam, kde to po něm člověk chce nejvíce, tedy v tréninkových kolážích.

 

 

Po obrazové stránce pak mohu hodnotit pouze Blu-ray, neboť Ultra HD verzi jsem neviděl. Prakticky od začátku jsem ale litoval (jako ostatně pokaždé, když se nabízí volba), že jsem nesáhl po modernějším formátu, neboť nedostatky SDRka jsou na Creedovi paradoxně viditelnější, než by byly na kdejakém vizuálně zajímavém titulu. Kamera se nese v duchu prvního dílu a Creedův svět vyobrazuje jako jasově i barevně nevýrazné prostředí, které nebuduje moc kontrastů a lpí především na zemitých barvách. Disk si sice docela dobře poradil s nižším jasem a šum v něm člověk objeví pouze v jasově opravdu komplikovaných scénách, kde se kloubí slabší stínokresba v popředí se silnými kontrasty na pozadí. Takových je ale minimum. Jinak je přepis podobných prvků prostý. Co však nezvládá SDRko a kde komprese klopýtá, jsou velké jednolité barevné plochy, které jsou odstupňované pouze jasem, jako například stěny na pozadí apod. V těch se poměrně často objevuje jemný banding a minimální známky macroblockingu. Obojího si všimne pouze cvičené oko, v případě drobných kompresních rozpadů navíc pouze na větších úhlopříčkách. V přepisu ale obojí přítomno je. Přikláním se však spíše k tomu, že se více než o chybu authoringu jedná o obyčejné narážení na limity formátu. Jinak je totiž film prezentován výborně. Ať je to jakkoli, je pravda, že by mu pevnost kresby v jasovém a barevném prostoru HDRka slušela podstatně více, takže si troufnu doporučit UHDBD, i když jsem to jako takové neviděl. Už jen proto, jak diametrální rozdíly umělo u prvního dílu kreslit v uměle osvícených scénách jako tělocvičny nebo stadióny.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!