Please reload

Barry Seal připomíná, že občas filmy nevypadají tak dobře, jak jste si představovali, a je to v pořádku

Existence Blu-raye vede mnoho lidí k přesvědčení, že od jeho příchodu v roce 2006 by měly všechny digitálně natočené filmy vypadat perfektně. Vždyť díky uvedení vysokodefiničního formátu stoupla oproti DVD několikanásobně jak kapacita nosiče, tak rozlišení samotných souborů. Zastaralý MPEG-2 kodek pak nahradila jeho efektivnější nová verze MPEG-4. Navíc začal přicházet zvuk nejdříve v nekomprimované, poté v bezztrátově komprimované podobě. To vše za boomu digitální kinematografie. Marketing hlásal oslňující obrázky i zvuk, jaké jste do té doby doma neviděli ani neslyšeli. Ostřejší, barevnější, kontrastnější, také hlasitější a bombastičtější. Vždyť to znáte. Ostatně s Ultra HD Blu-rayem se situace opakuje nepřekvapivě intenzivněji.

 

 

Ano, video zvlášť v posledních letech díky UHD a především HDR udělalo ohromný technologický skok. Je schopno produkovat oslnivě líbivé obrázky. Přesně na základě takových se vám pak budou prodejci snažit prodat televize. Má to však drobný háček. Většina obsahu tak oslnivě vypadat ani nemá. V případě filmů to může platit obzvlášť. Lidé na to zapomínají, a tak buď na redakčním e-mailu Blu-space, nebo od zákazníků Blu-shopu často dostávám připomínky, že filmy nevypadají tak, jak si představovali. A ve facebookových skupinách zaměřených na Ultra HD se pak vídám s argumentem, že některé filmy na Ultra HD Blu-ray vůbec nemá smysl kupovat buď kvůli 2k masteru, nebo kvůli tomu, že se nejedná o kdovíjak vizuálně bombastický titul.

 

Tyhle připomínky jsou ve valné většině případů zcestné, nicméně těžko se proti nim argumentuje, když se člověk v obhajobě musí neustále opakovat. V jistý okamžik na to rezignuje. Případ Barryho Seala, díky kterému jsem si přečetl obzvlášť šťavnatá hodnocení, se nabízí jako katalyzátor veškerých komentářů na téma Kvalita obrazu vs. kvalita přepisu. Nebeský gauner totiž na Blu-ray nevypadá zrovna oslnivě. Někdo by dokonce mohl říct, že vypadá hnusně.

 

 

Limanovo drama o pašování drog v době Pabla Escobara je překvapivě zábavné. Díky nízkorozpočtové produkci stojí hlavně na charismatu Toma Cruise a na absurdnosti situací, do nichž se skutečný Barry Seal před lety dostával. Je to surreální obraz osmdesátých let a Doug Liman s ním podle toho také pracuje: Těkavá kamera se chová šíleně v duchu hlavních hrdinů. Jako jsou jejich nápady pro běžného smrtelníka neuchopitelné, je i vizuální prezentace filmu jaksi éterická. Tu vypadá tak, tu zas onak, jediným konzistentním prvkem je při srovnání se současným hollywoodským mainstreamem skoro až vizuální odpudivost.

 

 

Kameraman César Charlone se snaží odrážet příběh i dobu tím, že s kamerou i s barevnou postprodukcí pracuje jaksi punkově. Vzbuzuje dojem náhodné kompozice, která se bez rozmyslu snaží v rychlosti zaznamenat všechny ty šílené události, než utečou. V takovém shonu samozřejmě „dokumentarista“ nemá čas nastavit své náčiní. Proto scéna často působí, jako by nebyla svícená nebo dosvěcovaná. Obraz v exteriérech bývá značně přeexponovaný, v interiérech zas podexponovaný, místy za doprovodu barevného šumu. Barvy jsou tu přesaturované, tu desaturované, kamera dokonce ignoruje naprosté základy jako vyvážení bílé. A tak se barevná teplota nemění jen scénu od scény, ale dokonce i záběr od záběru. Ostří se také naslepo. Barry Seal má prostě k pěkným obrázkům daleko, nicméně je zřejmé, že se jedná o umělecký záměr. A ten je nutné respektovat.

 

 

Režisér ani kameraman, ale s nimi vlastně ani zbytek štábu, protože podobu filmu neudávají jen tyto dvě funkce, nikdy nedělají podobná rozhodnutí náhodně. Filmaři mají buď svůj nezaměnitelný styl, kterého se drží stejně jako svých oblíbených žánrů (jeden z nejvýraznějších rukopisů má například Michael Mann), nebo se jsou schopni podřídit konkrétnímu námětu, což je zase Limanův případ, a přizpůsobit filmovou řeč potřebám příběhu. Barry Seal je o improvizaci v divokých časech v ještě divočejším prostředí, plném naprosto šílených lidí. Audiovizuální řeč filmu to jen odráží. Fungovala by komičnost a zvrácenost situací, kdyby je Liman s Charlonem snímali technicky precizně, plátno plnili krásnými obrazy a soustředili se například na krásné prostředí Střední Ameriky? Podstatně méně. Barry by přišel o svou životní energii a chyběl by mu ten neuchopitelný punc raubíře v akci. Nebeský gauner takový vizuální jazyk pro komunikaci s divákem potřebuje.

 

Je to subjektivně nehezké? Možná. Ale bavíme se o umění. Jeho součástí je vymezování se vůči pomyslným standardům. Na Blu-space sice hodnocení obrazu často svíráme technickou hatmatilkou a přistupujeme k diskům značně technokraticky. Ale vždycky jde především o film jako takový, technická kvalita prezentace je samozřejmě sekundární. Tím neříkám, že bychom měli studiím promíjet vadné přepisy. Jde o to, že kvalitní film nakonec musí obstát v jakékoli kvalitě. U přepisu už jde „jen“ o to, zda ctí umělecký záměr. Rozhodně nemůže vizuály vylepšovat. Jestliže to jako v případě Barryho Seala znamená, že nebude pěkný, budiž. Je to v pořádku a není důvod, abychom si stěžovali na kvalitu. Ta je dobrá. Jen reprezentuje něco, co by asi málokdo označil jako líbivé.

 

U spolupráce Douga Limana a Toma Cruise je snadné říct, že se nejedná o vizuální krasojízdu. Shodne se na tom asi většina diváků. Jenže pak existují filmy, které mohou tuto jednotnou skupinu rozdělit na dva nebo více táborů. Znám například spoustu lidí, kteří se nejsou schopni smířit s existencí šumu, což ještě docela chápu, ale dokonce ani filmového zrna. Buď se jim vyloženě nelíbí, nebo ho považují za jakousi vadu. A jakmile film šumí nebo zrní více, shazují přepis jako takový. Obojí však může být použito jako součást filmové řeči, ba co více, zrno i šum jsou nedílnou součástí filmové suroviny nebo digitálního záznamu po celou dobu jejich existence. Jen je některý filmař akcentuje více, jiný méně.

 

Za časů DVD bývalo zrno značně potlačováno, s příchodem Blu-raye se situace pomalu zlepšovala. Na období, kdy studia přepisy „žehlila“ s pomocí DNR, však filmoví nadšenci nevzpomínají v dobrém. Snaha odstranit zrno nebo šum totiž zákonitě vede ke zvoskovatění obrazu. Nejvíce pak trpí tváře herců. Lidské oko má logicky podobu tváře nakoukanou, v okamžik, kdy začíná být její vzhled nepřirozený, spouští v podvědomí alarm, že něco není v pořádku. U tváří však destrukce jménem Digital Noise Reduction pouze začíná, přepis díky jeho aplikaci také ztrácí ostrost a tím pádem se mu zhoršuje schopnost drobnokresby. Prostě je to postprodukční technika, která degraduje obraz a tím pádem nabourává schopnost přepisu ctít onen neustále omílaný umělecký záměr. Přesto ho studia na Blu-raye během prvních měsíců formátu sem tam aplikovala ve velkém, snad ze strachu, jak by mohli diváci reagovat na filmové zrno v domácích podmínkách, což bylo něco, co do té doby neznali.

 

 

Strach to byl možná oprávněný, nicméně správnou odpovědí na něj měla být osvěta. Ono je marketingově snazší ohánět se bombastickými přívlastky nebo dokonce citoslovci. Ale z dlouhodobého hlediska by bylo podstatně efektivnější, kdyby se diváci naučili o skutečné podstatě formátu, tedy snaze maximálně přiblížit film v takové podobě, v jaké byl v kině, do našich obýváků. S nástupem Ultra HD Blu-raye už tahle snaha překračuje slovo „přiblížit“, formát je totiž schopen zprostředkovat kinařskou kopii prakticky 1:1 – tedy pokud nepočítáme rozdíl v kompresi videa, v HDR a v dynamice zvuku.

 

Jestliže je pak zrno a do jisté míry i šum nedílnou součástí média, dává rozum, že by mělo být přítomno i na přepisu pro fyzické nosiče domácí zábavy. Argument „nelíbí se mi to, tak to odstraním nastavením televizoru“, je prostě neakceptovatelný. Natolik, že ani nejsem schopen přijít s nějakým vtipným přirovnáním. To samé platí pro snímkovou interpolaci, neautorizované 3D konverze, dynamické režimy zobrazovačů a jakékoli další přepočty. Jednou se člověk pustil do hry jménem domácí kino, tak je namístě, aby ji hrál férově. To znamená ctil umělecký záměr a všechny jeho subjektivně vnímané neduhy tím, že materiál reprodukuje ideálně na kalibrovaném zobrazovači, nebo alespoň v některém z expertních nebo filmových módů, zvuk pouští v původním znění a mixu, a ani do jednoho technice nedovoluje zasahovat. Viděli jste snad sběratele obrazů, jak překreslují kontury, aby lépe rozeznali obrysy objektů? Nebo jak dobarvují plochy, aby byly sytější? Jak milovníci klasické hudby míchají do tracků beaty, aby je oživili? Jistěže ne. Film je umění jako jakékoli jiné. Je otevřený interpretaci, ale rozhodně by se nemělo manipulovat s jeho reprodukcí. A když už, tak pod dohledem tvůrců při příležitosti znovuuvedení s pomocí nových technologií (právě jako Ultra HD Blu-ray).

 

 

Zároveň je nutné umět odlišit, co je součástí prezentace, jak ji někdo zamýšlí, a co už je vada přepisu. V ideálních podmínkách by se člověk měl odrážet od toho, jak film vypadal v kině. Tedy za předpokladu, že nemělo vysvícený projektor nebo jiný nedostatek. Přepis pro domácnosti by měl držet podobný kontrast, stínokresbu, barvy, jas, kresbu detailů, samozřejmě by měl mít stejný poměr stran. Projekci nelze napřímo srovnávat s domácím kinem, už jen z toho principu, že je založena na odrazu světla, kdežto v obývácích je zobrazovač zároveň světelným zdrojem. Nicméně charakteristika obrazu musí zůstávat stejná, ať už se jedná o klasickou projekci, laserovou projekci, či Blu-ray nebo Ultra HD Blu-ray na moderním televizoru. Technologické inovace obraz vždy pouze kvalitativně posouvají, rozhodně ho však nemění. Úkolem kvalitního přepisu je tyto charakteristiky v rámci možností co nejvěrněji replikovat.

 

Odchylky od referenčních bodů se poznají snadno: Ve stínech se skrývá menší nebo větší množství obrazových informací, změnila se barevná teplota nebo kontrast, či třeba zmizelo zrno. V extrémních případech může dojít také k ořezu, i když to už se dlouho nestalo. Domácí video je také náchylnější k reprodukci šumu, který čistě teoreticky může vzniknout digitální postprodukcí. Zatímco na plátně se v tmavých plochách ztratí, televizor ho může akcentovat. Což je z výše zmíněných asi nejčastější defekt Blu-rayů, nicméně vnímá ho pouze málokdo (a zas tak obvyklý není). Až v okamžik, kdy dojde k nějaké takové odchylce, lze tvrdit, že přepis není věrný. Nebo v případě, kdy enkodér špatně pracuje s kompresí. Což je jev docela častý, ale opět platí, že ho je schopen postřehnout málokdo. Špatná (nebo spíš přebytečná) komprese se projevuje buď rozpadem obrazu, v jehož rámci podle vážnosti dochází k většímu nebo menšímu macroblockingu (hezky česky kostičkování, jen v podstatně menší míře, než si asi pod takovým slovíčkem představujete). Nebo nedostatečným ditheringem, kdy na jasových a barevných přechodech dochází místo jemných posunů ke větším skokům (říkáme jim posterizace nebo banding). Případně může být obraz méně ostrý (kvůli nedostatečnému datovému toku), či naopak (softwarové doostřování zvýrazňuje prvky jako šum nebo zrno, v extrémnch případech může vytvářet kontury na kontrastních přechodech). Vše samozřejmě značně zjednodušuji a vysvětluji velmi zevrubně, nicméně to jsou základy, podle nichž lze hodnotit přepis. Jak sami vidíte, nikde v tomto výčtu nenajdete subjektivní hodnocení krásy.

 

I k tomu ale může dojít. V okamžik, kdy nemáte žádný referenční bod, třeba protože jste neviděli film v kině, je komplikované hodnotit, zda nějaký obrazový prvek (dejme tomu přiškrcená stínokresba) je daný špatným přepisem, nebo se jedná o záměr. Je potřeba zhodnotit, která varianta je pravděpodobnější, která by působila realističtěji, nebo která by prostě byla hezčí. Někdy to lze na základě předešlých zkušeností s tvůrcem, jindy člověk musí použít intuici, vybudovanou nakoukáváním stovek filmů. Třeba Barryho Seala jsem v kině neviděl, ale na základě výše zmíněných argumentů je zjevné, že nic z výčtu není způsobeno přepisem, ve všem má prsty umělecký záměr. V případě filmu Douga Limana je relativně snadné k takovému závěru dojít. Ale například u Bloku 99, který také není kdovíjak vizuálně pěkný, jsem měl místy docela problémy. Blu-ray se totiž chová zvláštně ve stínech, a ačkoli ty se mu slévají, má vyhnaný gamut do takových hodnot, že tmavší plochy místy jasově „přesvicují“ ty světlejší. Jedná se o umělecké podtržení ponurosti příběhu? Nebo prostě enkodér špatně nastavil jednu hodnotu? V takovém případě zbývá poslední možnost, jak se alespoň teoreticky dostat k nějakému výsledku: Za předpokladu, že encoding proběhl na základě globálního nastavení, které se scénu od scény neměnilo (což je u Blu-raye téměř na sto procent jisté, měnit se to bude až u UHDBD, a to jen v případě použití dynamických metadat HDR, tedy Dolby Vision nebo HDR10+), lze hodnotit, zda přirozeně, nebo alespoň po technické stránce neodbytě působí zbytek scén. Je kontrast v pořádku? Chová se jas nebo stínokresba nějak neobvykle? V případě Bloku 99 většinou ne. Je proto na místě předpokládat, že to nezvyklé chování obrazu ve stínech je součástí filmu tak, jak ho při finálním gradingu odsouhlasil režisér nebo kameraman. Nicméně pozor, vždy v takovém případě zůstane pravdou, že tato domněnka může být mylná. Kino zůstává potřebným referenčním bodem. Proto se snažím v recenzích buď s kinem srovnávat, nebo rovnou přiznávat, že jsem tam film neviděl. Čtenář se pak může sám rozhodnout, zda se mnou souhlasí.

 

 

Když mluvíme o referenčních bodech, je potřeba se pozastavit ještě nad jednou částí řetězce: Nastavení displeje. Když jsem o pár řádků výše mluvil o tom, že jakékoli dynamické režimy, přepočty, nebo nějaká na první pohled líbivá nastavení jsou nepřípustná, bylo to samozřejmě s vědomím, že musí existovat způsob, jak se relativně snadno dostat k technicky správnému nastavení. Jako základ by měl být místo normálního, dynamického, sportovního, nebo jakéhokoli jiného obrazového režimu, zapnut filmový mód. Každý modelový rok se výrobci v rámci tohoto nastavení přibližují ideálu, takže televizory v tomto režimu mají správně nastavenou teplotu barev (na první pohled by vám mohla přijít až moc teplá, ale to je spíš přechodem z té studené), jas, kontrast, šedou, saturaci, vyvážení barev, a tak podobně. Některé high-end displeje mohou být vybaveny také expertními módy, nebo třeba THX režimem, což je do jisté míry to samé – prostě byste jeden z takových měli při sledování filmu preferovat.

 

Lze však udělat ještě pomyslný krůček navíc a buď si zobrazovač nastavit dle testovacích obrazců některých testdisků (případně – pokud do nich nechcete investovat – dle kalibračních obrazců přítomných na discích od Disneyho, mají je i tuzemské releasy). Nebo si můžete rovnou přizvat člověka na profesionální kalibraci. V tom případě se ale možná budete muset ohlédnout i v zahraničí a logicky si připravit nemalé peníze. Samozřejmě je tu ještě jedno řešení: Můžete si koupit kalibrační sondu a software, generátor testovacích obrazců, nebo další s tím související hračičky, tedy zainvestovat i přes sto tisíc, a vše si udělat sami. Ale … mno, je to hodně peněz.

 

 

Čeho je možné při kalibraci dosáhnout? Pokud důkladně čtete na Blu-space články jako ten o 4k Ultra HD, jistě víte, že video, aby ho bylo možné v nějaké podobě barvit a vůbec masterovat – a následně reprodukovat, se podřizuje konkrétním standardům. Tedy specifikacím, které zaručují, že při odpovídajících nastaveních bude materiál X vypadat stejně na masterovacím monitoru A, jako na vaší televizi B. A to i za předpokladu, že A i B jsou od jiného výrobce, založeny na jiných technologiích, a pohybují se v diametrálně odlišných cenových relacích. Což bylo snadné v časech SD, FullHD a SDR, které spadají pod normu Rec.709. Nyní, za nástupu Ultra HD a HDR, které se podřizují Rec.2020, už je to trochu divočina. Hlavně proto, že různé filmy se masterují v různých jasových rozsazích a stejně tak jsou různé televizory schopny reprodukovat pouze omezené jasové spektrum. A neexistují normy, které by například specifikovaly mapování highlightů přesahujících schopnosti displeje. To už se přesouváme do vyšší dívčí. V rámci tohoto textu to zmiňuji, protože je důležité vědět jedno: Existují hluboce vyšlapané cesty, jak se k divákovi audiovizuální obsah může dokulhat v takové podobě, aby vypadal podle filmařových představ, když vyrážel ze střižny. Jsou jimi standardy, kterými když se materiál nechá svázat v celém řetězci, tedy od samotného vzniku po playback v našich obývácích, zůstává zaručena jeho nezměněná podoba. Podle těchto standardů jsou kalibrovány displeje v profesionálních postprodukčních zařízeních, odrážejí se od nich filmové režimy televizorů, a když si necháte displej zkalibrovat, bude vypadat prakticky totožně jako ten referenční ve střižně. Samozřejmě v rámci schopností toho kterého modelu. S HDR je to trochu komplikované, ale to nechme na jindy. Důležité je myslet na správné nastavení domácího kina, protože to je základem všeho. Jakmile vám chybí, obvody televizoru signál doslova překrucují a to, co na vás pak svítí, nemá s původní podobou díla tolik společného. A opakuji, je úplně jedno, co se komu víc líbí. Správný způsob je jen jeden.

 

 

Tohle všechno si říkáme, protože je důležité uvědomit si základy sledování filmů v domácnosti, respektive jejich technické hodnocení nad rámec obyčejného „líbí / nelíbí“. Tento text je opravdu jen zevrubně omílá, protože se jedná o poměrně složité téma, které se prolíná s hromadou teorie (tu už byste však mohli z Blu-space mít částečně nastudovanou). Každopádně závěr je prostý: Než se pustíte do hodnocení audiovizuální prezentace, ať už subjektivního, nebo objektivního, myslete na to, že byste si nejdříve měli zamést před vlastním prahem: Mít film nakoukaný v referenční kvalitě, správně nastavit televizor, samozřejmě ho sledovat v ideálních podmínkách (úhel, vzdálenost, tma). A i potom si je potřeba rozmyslet, zda své domněnky zakládáte na nastudovaných vědomostech, nebo na dojmologii.

 

Oklikou se tedy v posledních řádcích vrátím k úvodním slovům. Podobně jako se sledováním se to má s hodnocením toho, co má nebo nemá smysl kupovat na takovém či makovém nosiči. Audiovizuální atraktivita titulu, nebo spíš její absence automaticky neznamená, že je vhodné ho kupovat pouze na Blu-ray, protože na Ultra HD Blu-ray by nevynikal. O pár odstavců výše jsem nebyl schopen přijít s kloudným přirovnáním, teď si jedno slabé dovolím: Je to jako tvrdit, že jízda do kilometr vzdáleného Lidlu nemá smysl v Maybachu, když se na místo stejně rychle dostanete Octavií. Jenže to byste mohli i tou Felicií (protože kdo tahle tři auta nemá v garáži vedle sebe;)), tedy stejně tak byste mohli argumentovat tím, že stačí DVDčko. Stačí. Také stačí šedesátimegový soubor s rozlišením 180 x 90 pixelů. Protože jak jsem už jednou zmínil, dobrý film obstojí v jakékoli kvalitě. Stejně jako vás do toho Lidlu doveze i Wartburg. Ale asi se v rámci této - uznávám trochu podivné - metafory nemusíme dohadovat, která z variant je nejlepší, že? Úplně stejně je nesporné, že Ultra HD Blu-ray bude ve většině případů lepší volbou než Blu-ray, a to i u těch snímků, které na první dobrou nemusejí vypadat jako oslnivé. Dokonce je jedno, zda byly masterovány ve 2k, nebo ve 4k. Takové řazení má být pouze informativního charakteru, nikoli rozhodujícím faktorem. Protože filmy nejsou zas tak moc o počtu pixelů, jsou spíše o jejich kvalitě. Podobně jako je tomu u fotáků, kamer, vlastně v životě všeobecně: Kvalita nad kvantitu. Vždyť na většinu filmů koukáte v kinech ve 2k, ať už jsou masterovány tak či onak. Ale zásadně lépe bude to 2k vypadat ze zbrusu nového laserového projektoru, než z nějakého vysvíceného chcípáka. A úplně stejně bude film podstatně lépe vypadat na Ultra HD Blu-ray, než na Blu-ray. Protože UHDBD soubor komprimuje technologicky pokročilejším kodekem. Je vybaveno větší barevnou hloubkou, širším barevným rozsahem … vážně to musím opakovat? Za běžných okolností neexistuje scénář, ve kterém by přepis z těchto výhod netěžil. I ten ošklivý Barry Seal z malé části vypadá tak mizerně, protože SDR není schopno pojmout už tak silně degradovanou barevnou paletu. Neznamená to, že film s WCG a HDR zkrášlí. Ale barevné nuance mu pomohou, ať už méně nebo více.

 

 

Ono prostě není o čem. Jestliže nastupuje pokročilejší technologie, těžko bude v něčem horší. Tím nechci říct, že byste hned měli jít a skoupit celou UHD knihovnu českého i zahraničních trhů. Ale byl bych rád, kdyby lidé přestali používat onen argument o 2k masteru. Je nesmyslný. A zároveň se smířili s tím, že i v hollywoodském mainstreamu se může stát, že vizuální atraktivita musí ustoupit ve prospěch vzhledu odpovídajícího samotnému příběhu, ne tomu, co by mohlo být nejlíbivější.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!