Please reload

Předsevzetí? Co takhle rok 2019 bez kina?

„Já to nechápu. Proč jsou lidi takoví nevychovaní ignoranti?“ Ta otázka mi hlavou rezonuje několik let, tentokrát ji však cestou z kina položila přítelkyně. Nečekala odpověď, protože jsme tohle téma letos i roky minulé řešili při každé návštěvě multiplexu. Jenže v případě odjezdu z Aquamana mu předcházelo prohlášení, že jsme v kině naposled. Musel jsem v duchu souhlasit. Vlastně se mi ulevilo, protože kultura v pražských multiplexech za poslední roky upadla někam pod úroveň hospodského mumraje. To není prostředí, ve kterém chci trávit volný čas, vidět poprvé filmovou novinku a utratit několik stovek za prezentaci, jejíž úroveň přes rostoucí ceny klesá.

 

 

Vtipné je, že podobná ultimáta si dáváme poměrně často. Samozřejmě z rozčílení. Jen blázen dělá stejnou chybu dvakrát, my ji ale za rok 2018 udělali asi dvacetkrát, v předchozích letech jsme ze sebe blázny dělali dokonce častěji. Přisuzuji to naivitě, protože nic jiného naděje, že stále se zvyšující množství projekcí, ze kterých jsme z nějakého důvodu odcházeli rozčílení, se časem rozmělní zkušenostmi pozitivními, není. A tak úsměv na tváři, spokojenost a chuť bavit se o právě zhlédnutém filmu nahrazují naběhlé žíly a touha spáchat masovou vraždu. V případě Wanovy komiksové novinky jsme se k debatě o filmu dostali dokonce až další den. Patnáctiminutovou cestu domů totiž zabralo uklidňování nervů, pak už nebyla nálada se k večeru stráveném v přítmí kinosálu vracet. Protože to byl další otřesný zážitek.

 

Návštěvníci si během filmu kontrolují zprávy na telefonech, otevírají Facebook, Instagram; jen za minulý rok jsem si dokonce dvakrát odposlechl cizí telefonát, což mi přijde jako naprostý vrchol nevychovanosti. Kopou do sedaček pod sebou, tedy jiné diváky do zad. Berou si do sálů vlastní chipsy a sladkosti, což je v pořádku, jenže v obalech, jejichž hlučnost se během tichých scén filmu rovná vyprazdňování popelnic do popelářského vozu. A co je nejhorší, pokaždé se najde jeden nebo více párů, které mají zapotřebí během filmu debatovat, komentovat ho, nebo dokonce komunikovat s ostatními diváky prázdnými výkřiky o své bystrosti, takovými těmi „Já to věděl“, „Mno, to je klasika“, „Ten určitě umře“ a podobnými.

 

Je to hulvátství.

 

Nemohu samozřejmě generalizovat a tvrdit, že podobná zvěrstva se dějí všude. Mohu mluvit pouze na základě vlastních zážitků, které vytvářejí docela drsnou statistiku: Za minulý rok se mi ani jednou nestalo, že bych si film užil se slušně vychovaným sálem. Do roku předchozího má paměť nesahá, ala i když budu hodně podstřelovat, jen za ten se skóre zastaví na nějakých 30:0 při jasném bodovém vítězství negativních zkušeností. Je přitom vysoká šance, že máte podobné zkušenosti. A je jedno, jestli se bavíme o IMAXu, některé z poboček Cinema City, Cinestaru, Premiere Cinemas, nebo o výletu do zahraničí. Tyhle scénáře se v různých variacích opakují všude a stále.

 

 

Ruku na srdce, nic jiného než absence vychování a slušnosti to není. Návštěva kina má být kulturní a společenskou událostí. Je tedy třeba brát v potaz pomyslnou smlouvu, kterou vstupem do kinosálu člověk uzavírá s ostatními: Každý jde za filmem, tudíž je namístě přizpůsobit chování tak, aby neobtěžovalo ostatní, a především nenarušovalo konzumaci snímku. Jestliže se někdo dopouští jednoho z výše jmenovaných „přestupků“, ostatní tím nejen omezuje, svým způsobem je vlastně okrádá o čas, peníze a samozřejmě o zážitek.

 

Ten je přitom neopakovatelný. Film lze vidět poprvé jen jednou a pokud tuto zkušenost někdo jakkoli naruší, je namístě být rozčílen a cítit křivdu. Zhoršila se kultura v multiplexech za poslední roky natolik, že se podobným individuím nelze vyhnout? Nezbývá než hledat alternativu. Nabízejí se menší a jednosálová kina. Jejich nabídka však bývá omezená jak programově, tak časově, navíc pro někoho, kdo se musí přesouvat autem, jsou často špatně dostupná kvůli pražskému evergreenu jménem parkování. Mimo města malá kina buď vůbec nejsou, nebo stojí mimo rozumnou dojezdovou vzdálenost, takže podobný problém. Asi tušíte, kam tím mířím. K poslední alternativě, kterou stejně už dlouhé roky preferuji a která vám jako čtenářům Blu-space s vysokou pravděpodobností také dělává větší radost: Domácí kino.

 

Upřímně jsem si za ty roky díky bezohledným divákům vybudoval tak silnou averzi vůči chození do kina, že mi už za ty nervy nestojí. Jste na tom podobně? Dobrá zpráva. Nejen, že o nic nepřijdete, paradoxně si můžete filmové premiéry užít podstatně více.

 

Dříve platilo, že aby se domácí sledování filmů alespoň přiblížilo tomu, co může nabídnout klasické kino, bylo potřeba vyhradit si samostatnou místnost a postavit v ní malý sál s drahou zvukovou aparaturou, plátnem a projektorem. Což je pro většinu lidí nereálné. Technologie však jdou dopředu, a tak se zmenšily prostorové i finanční nároky obrazu i zvuku. Televizorům roste úhlopříčka a díky příchodu Ultra HD se zároveň snižuje jejich pozorovací vzdálenost. Komplexní zvukový systém se šesti a více reproduktory a A/V receiverem v jeho srdci nahrazují soundbary, jejichž instalaci zvládne každý a o jejichž přítomnosti v obýváku člověk téměř neví. Dovedou přitom vytvářet solidní zvukovou kulisu.

 

Zajděme dále. S novými druhy zobrazovacích technologií mohou displeje při správné konstelaci kvalitního zdrojového materiálu a high-endového televizoru vyčarovat obraz, který ve všech parametrech krom velikosti předčí to, co jsou schopna nabídnout kina. Odpovídající zvuková aparatura s receiverem v šesti nebo více kanálové sestavě nabídne zvuk, který je co do podání detailů, přesnosti prostorových efektů a všeobecného „wow faktoru“ mnohem dále než cokoli, co nabízejí multiplexy. Přidejte minimálně dva odrazové moduly nebo repro do stropu nebo pod jeho zlom a máte dokonce lepší Dolby Atmos, než kterým se ohánějí některé prémiové sály.

 

 

Úhlopříčky televizorů neustále rostou. Zatímco ještě nedávno se za prémiovou považovalo padesát palců a více, dnes se na pětapadesáti téměř začíná, pětašedesát přestává být neobvyklých, a i v nižších cenových hladinách jsou dostupné sedmdesáti a vícepalcové modely. Trend je jasný, displeje porostou i nadále. Důkazem budiž letošní CES, kde LG představilo 88´ OLED, Sony 98´ LCD a Samsung své modulární microLED, které může začít na sedmdesáti palcích a pokračovat třeba ke sto třiceti nebo výše. Je jasné, že takto velké televizory ještě nějakou dobu nebudou dostupné všem, ale začínají se objevovat. Přitom co bylo včera prémiovou technologií, může být zítra standardem, takový je koloběh technologického vývoje. Ačkoli to tedy zní jako sci-fi, den, kdy budeme mít v obýváku televizor přes celou stěnu, se nezadržitelně blíží. Že nic takového nechcete, že vás z toho budou bolet oči? Nebudou. Věřte mi, až tyhle displeje uvidíte, budete je chtít. Lasvegasská CES je trochu z ruky, ale sjeďte si v září na berlínskou IFA a přesvědčte se na vlastní oči.

 

Každopádně to jsem zabrousil do budoucnosti a nebudu do ní raději zabrušovat hlouběji, abych z ní nemusel vybrušovat. Ale i pokud chce člověk přestat chodit do kina dnes, nemusí se v domácích podmínkách spokojit s kompromisy. Jak zmiňuji výše, zvuk domácího kina v šesti a vícekanálovém provedení je díky své přesnosti podstatně lepší než cokoli, co jsem kdy v kinech slyšel. Včetně Dolby Atmos sálů. Navíc s příchodem Dolby Atmos (nebo DTS:X) do domácích aparatur se kvalitativní rozdíl ještě více prohloubil, díky ostřejší dynamice už se navíc nedá argumentovat ani zvukovým objemem. Každý, kdo zainvestoval do patřičné aparatury, vám potvrdí, že až doma surroundový projev filmového mixu skutečně rozkvete. Ale není třeba do šestikanálu investovat deseti nebo dokonce statisíce. I střední třída all in one aparatury (tj. přehrávač s integrovaným zesilovačem a šesti nebo více kanálová sestava reprobeden) v cenové hladině kolem patnácti tisíc umí znít výborně.

 

Kvalitativního posunu oproti kinu lze dosáhnout i po obrazové stránce. High-endové televizory jsou sice stále relativně drahé, ale nejvyšší modelové řady Ultra HD televizorů se skutečným HDR, tedy s desetibitovými panely a buď lokálním stmíváním LCD, nebo s OLED, se za poslední roky dostaly na poloviční cenu, než na které začínaly s příchodem Ultra HD Premium. Některé dokonce na třetinovou. Například pětašedesátipalcové OLEDy, které minulý rok začínaly na sto třiceti tisících, dnes stojí kolem šedesáti, sedmdesáti. Stále to není málo peněz, ale meziroční propady jsou závratné, nastolují trend pohybu cen do budoucna a zvyšují tedy dostupnost nejlepšího existujícího zážitku. Nic lepšího totiž skutečně neexistuje. O HDR nemluvím náhodou. Je totiž mnohem důležitější než rozlišení. Že má Ultra HD televizor o miliony pixelů více než jeho Full HD předchůdce, je sice hezké, ale až vysoký jasový rozsah jeho obrazové parametry posouvá mimo jakýkoli vizuální zážitek, který jsme doposud měli jak ze sledování televizorů a domácích projektorů, tak z návštěv kin. Sledování filmů na Ultra HDR Blu-ray tedy dohání kino co do rozlišení (naprostá většina kin promítá ze 2k projektorů, UHDBD jsou co do rozlišení blíže 4k, i když tituly často bývají přepočítané ze 2k), i do schopnosti barevné reprodukce („kinařské“ barevné normy DCI-P3 dosahuje každý high-endový televizor z více než pětadevadesáti procent). A právě po stránce jasu, kontrastu, kvality barevného přednesu a práce se světlem všeobecně se kinoprojekce s kvalitní HDR prezentací nemá jak rovnat. Film díky širšímu jasovému spektru ožívá, prohlubuje se u něj vjem prostoru, barvy působí intenzivněji a realističtěji, což platí o obrazu jako takovém. Klasické kino pak najednou působí vybledle a mdle, naprosto nesrovnatelně.

 

 

To jsem pouze u techniky. Mohl bych pokračovat přes komfort, který je samozřejmě v obýváku úplně jinde. Nemluvě o časové flexibilitě: Film si pustíte, kdy chcete, pokud si potřebujete akutně odskočit, prostě na vás počká. O něčem jiném je i doprovodné mlsání. Do kin se běžně nesmí nosit vlastní jídlo ani nápoje, přičemž a samotná nabídka je tam omezená a cenově naprosto šíleně vyšroubovaná: Za popcorn a kolu z postmixu, jejichž výrobní hodnota je někde kolem deseti korun, chtít dvě stovky, je prostě nelidské, a to říkám jako člověk, který nemá problém platit za zážitky a popcorn s kolou v kině zbožňuje (nebojte, chroustám jen během hlasitých scén ;)). Pak je trochu něco jiného ohřát si v troubě nachos, posypat si je dobrým sýrem, nalít si skleničku vína a mít naprostou pohodu.

 

Nestačí lepší obraz a zvuk a větší pohodlí? Mohli bychom se bavit také o ekonomické stránce. Ceny lístků do multiplexů se momentálně pohybují kolem dvou set korun na hlavu. Za cenu vstupného pro pár si tedy pořídíte filmovou novinku na Blu-ray. Film bude váš už navždy, pustit si ho můžete, kolikrát chcete, navíc si můžete užít doprovodnou dokumentární výbavu, která u některých titulů stále bývá zajímavá. A nikdo vás před jeho sledováním nebude obtěžovat dvacetiminutovým blokem reklam. Dejte si v kině popcorn, nachos, kolu, nebo třeba i blbou vodu, a dostanete se rozpočtem na cenu novinky na Ultra HD Blu-ray. U té platí vše výše zmíněné, navíc vám zbyde druhá kopie (v balení jsou zpravidla UHDBD i klasický Blu-ray) třeba na chatu. Nebo na půjčení rodině, čímž investici ještě více zhodnotíte. Někteří lidé navíc originálky dále přeprodávají na bazarech, čímž se jim další peníze vrátí, přičemž někomu jinému umožní ten samý zážitek za ještě menší obnos.

 

Dobře. Je to levnější. Vypadá to doma lépe. Lépe to zní. Člověk si premiéru užije ve větším pohodlí. A hlavně ho, sakra, nikdo nebude rušit. Přesto by se dalo argumentovat, že kino je prostě kino. Jiný tip zážitku. I když třeba v lecčem horší, má své kouzlo. To se nedá rozporovat. Mám spoustu přátel, kteří kino stále vidí jako nejlepší způsob, jak film vidět. A samozřejmě každý filmař si přeje, abyste jeho novinku viděli na velkém plátně. Navíc jsou tu skutečně neopakovatelné a nenahraditelné události jako uvádění nolanovek v analogovém IMAXu, případně Tarantinova 70 mm roadshow. Nehodlám vyvracet, že vidět film v kině a vidět ho doma jsou dva rozdílné zážitky. Nemluvě o tom, že těžko půjdete na první rande k sobě do obýváku, že. Stejně tak si asi s přáteli nenaplánujete návštěvu obýváku a pak hospodu. Zvlášť sociální aspekt nahradit nelze.

 

Nicméně věřím, že nejsem jediný, kdo při zhodnocení všech pro a proti vidí misky vah jasně nakloněné na stranu domácího kina. Osobně nevnímám velikost plátna jako nejdůležitější, protože mi mnohem důležitější přijde kvalita. A sociální prvek návštěvy kina je utlučen bezohledností jiných návštěvníků, takže ho raději nahradím návštěvou divadla nebo dobré restaurace.

 

 

Je nutno zmínit ještě jeden bod, který zrovna pro Česko a jeho specifičnost, danou preferováním dabingu a slabou jazykovou výbavou, nemusí být aktuální, ale i to by se časem mohlo změnit: SVoD a VoD. Konkrétně Netflix a Amazon Prime, potažmo iTunes a Google Play na tomto poli hrají velkou roli, časem se k nim přidají i další chystané služby jako Disney+. Katalogovky, které se na fyzických nosičích nevyplatí vydávat a nízkorozpočtové a artové produkce se přesouvají právě sem. Navíc v boji o zákazníka začínají OTT platformy investovat i do velkofilmů, a to docela závratným tempem. Díky tomu se brzy bude dít to, co se mezi filmovými nadšenci stává normou již nyní, a sice že se budeme bavit o nových filmech, které jsou skvělé a neměli bychom si je nechat ujít, ale v kinech vůbec nebudou, případně se dočkají pouze omezené distribuce do jednotek sálů (aby se pak mohly zúčastnit boje o některá ocenění). Tady ani nebudeme mít na vybranou, film si prostě budeme muset pustit doma. A v tom případě se nabízí mít nastaveny co nejlepší podmínky.

 

Ostatně streaming v Ultra HD je u novinek docela běžný, u těch největších se pak stává standardem i HDR. I tady platí, že filmům by možná slušelo velké plátno, nicméně jejich existenci musíme vnímat tak, že studia by do nich nikdy nebyla ochotna investovat a do kin by na ně beztak téměř nikdo nepřišel. Takže je vlastně lepší, že se dočkají široké distribuce mezi miliony domácností, které by za lístky na ně nebyly ochotny utratit. Ostatně to je klíčový argument, proč třeba Alfonso Cuarón kývnul na nabídku Netflixu a svůj vysněný projekt Roma natočil právě pod jeho produkční a distribuční záštitou. Ale i tady platí, co jsem použil jako své klíčové argumenty, a sice „ono to doma beztak vypadá a zní lépe“. Jeden příklad za všechny: Outlaw King. Historická freska je plná nádherných scenérií, které musely na plátně vypadat fantasticky. Až na to, že do kin se dostala jen v rámci festivalů. A na to, že v HDRku Mackenzieho vizuály pracovaly s jemnosvitem a černou, kterou by žádná projekce neusvítila. Když už jsem u toho, poslední Mission: Impossible jsem viděl v několika typech kinosálů včetně IMAXu, a přesto jsem si ho nejvíce užil až doma, kde byl zvuk zásadně lepší a kde HDRko z některých scén vykouzlilo hotové vizuální hody, ačkoli v kině vypadaly vyloženě hnusně (úvod v temné berlínské uličce). Jak říkám, osobně preferuji kvalitu nad velikostí. Chápu však i druhou stranu tábora a rozhodně tu nejsem proto, abych proti ní zbrojil. Každý máme jiné preference. Nezapomeňme, že nakonec stejně platí nesmrtelné Dobrý film obstojí v jakékoli kvalitě. Puristům se budou ježit chlupy na zadku, ale když na to přijde, tak i na tom telefonu.

 

 

Obzvlášť s nástupem Netflixu platí, že se filmová krajina mění. Premiéry mimo přítmí kinosálů budou stále častějším jevem, stejně jako jím bude konzumace těchto děl na zařízeních, jejichž používáním filmaře spíš trestáme, tedy na smartphonech, tabletech, noteboocích. Taková je prostě realita. I v jejím světle se odklon od navštěvování kina a zaměření se na přípravu toho domácího jeví jako správná volba. Nemluvě o faktu, že i televizní tvorba se stále zdražuje, zlepšuje a často dosahuje produkčních kvalit velkofilmů.

 

Osobně mám tedy jasno. Do kina přestanu chodit nadobro. Znamená to, že mě tam už nikdy neuvidí? Jistěže ne. Občas s přáteli zajdeme na zajímavou novinku, abychom ji pak zapili trochou piva. Občas s přítelkyní porušíme, co jsme si řekli, protože ta naivita a naděje, že tentokrát by to mohlo být lepší, zůstává. Občas přijde nějaký ten Nolan. Ale časy, kdy jsem každý větší film chtěl vidět na stříbrném plátně, jsou tatam, protože vím, že v jiných podmínkách z něj budu mít podstatně větší radost. Přítmí kinosálu už není jediné místo, kde si lze film užít opravdu ve velkém. Teď existují alternativy, které jsou v mnohém lepší. A mně vyhovují. Jak to máte vy?

 

P.S.: Že se nejedná o krátkodobé rozhořčení, dokazuje můj tři roky starý komentář na to samé téma, jen tehdy mnohem subjektivněji pojatý...

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!