Please reload

Příchozí berte jako povinnou látku. Jednou z nich bude klasika

Na otázku, co by lidstvo dělalo, kdyby na modré planetě zaparkovala mimozemská civilizace, se pokusila odpovědět hromada filmů. Většinou to končilo obdobně, tedy velkolepou destrukcí a kopou akčních scén. Takový koncept se rychle ohraje (zvlášť, když za kormidlem stojí Roland Emmerich), už jen proto si je potřeba filmů jako Příchozí obzvlášť cenit. Co totiž jiné produkce zneužívají pouze jako záminku k pokoušení limitů renderovacích farem trikových společností, z toho Denis Villeneuve vytěžil intenzivní a překvapivě intimní drama.

 

Příchozí se jednou zařadí po bok Blízkých setkání třetího druhu, 2001: Vesmírná odyssea, nebo třeba Blade Runnera (jehož sequel mimochodem Villeneuve právě natáčí). Tak troufalé tvrzení samozřejmě může ověřit až čas a ne, že by se slušelo tyto filmy srovnávat. Ingredience instantní klasiky jsou však i tady zřejmé hned po první ochutnávce. Příchozí vstupují na plátno se suverenitou filmu, který se vymyká trendům, je neuchopitelný v čase a bude tak mít co říct i po desítkách let. Po výtvarné stránce srší originalitou, ale nemá zapotřebí s ní pracovat okázale. A přestože z velké části stojí na scenáristickém zvratu před samotným finále, po emocionální stránce funguje i po několikerém zhlédnutí, protože svědomitě pracuje s vývojem postav.

 

Jak to tak bývá, právě práce s postavami Příchozí posouvá mimo kvalitativní dosah většiny loňské mainstreamové produkce. Villeneuve se neobtěžuje s tuctovým spektáklem, raději se postupně dostává pod kůži hlavní hrdince. Příchozí totiž na povrchu mohou být filmem o prvním kontaktu s mimozemskou civilizací a o lingvistickém oříšku, který za takovým kontaktem stojí. V jádru je to ale především film o mateřství, který pravděpodobně diváka zasáhne o to více, o co je starší, nebo o co více potomků má na krku. Jak ostatně ve výborných bonusech zmiňuje autor literární předlohy, původní myšlenka za příběhem byla o tom, jak by se hrdinka za určité situace (tu kvůli spoilerům raději nepopisuji) vypořádala s otázkou rodičovství.

 

Villeneuve na ni odpovídá ve velmi intimních flashbacích. Skvělé jsou hned z několika důvodů. Amy Adams v nich, stejně jako v celém filmu, předvádí civilní a něžný herecký výkon. Její přítomnost na plátně je strhující jak v okamžicích, kdy se pouze nad něčím zamýšlí nebo sleduje svou dceru, tak ve scénách první komunikace s heptapody. Těžko bych vzpomínal, kdy mě nějaký herecký výkon zasáhl více. Oporou je jí skvělá kamera Bradforda Younga. Ten Příchozí rámuje s chladnou precizností a odstupem, na který jsme u Villeneuveových filmů zvyklí. V již zmíněných flashbacích je však naopak postavám velmi blízko a hlavně prací s hloubkou ostrosti navozuje onu láskyplnou intimnost. Za tím vším rezonuje jako vždy překvapující soundtrack Jóhanna Jóhannssona, jehož schopnost vytvářet jednoduchý a přesto impozantní hudební podkres a tlačit emoce do minimálního množství tónů je na poli hollywoodského mainstreamu nevídaná. Stejně jako u Youngovy v dobrém slova smyslu schizofrenní kamery, i u Jóhannssona platí, že je schopen jak mrazivě mimozemských zvuků, tak za srdce beroucích melodií, které se vyloženě otisknou do divákova sluchového aparátu.

 

Tahle tvůrčí symfonie má přesah i do výpravy a výtvarné stránky. Člověk se na ni při sledování filmu téměř nezaměřuje, ale interiér vesmírně lodi, její design, nebo podoba heptapodů jsou díky Villeneuveově neochotě chlubit se cizím peřím sice tak trochu na pozadí, je však nutno ocenit jejich originalitu. Často se říká, že ve filmech jsme už všechno viděli a jen se v různých reinkarnacích vídáme s tím samým stále dokola. Tým za Příchozími však přišel s veskrze originálním produktem, vyloženě s prvky, které jsme nikdy neviděli a ani vzdáleně nepředstavují to, co si za běžným filmem o mimozemské invazi představujeme.

 

Souhra všech těchto veličin tmelí nesmírně uspokojující a nezapomenutelný film. Mezi loňskými premiérami vyčnívá snad ve všech myslitelných směrech a svou silou přitahuje k opakovaným zhlédnutím. A funguje i poněkolikáté.

 

To vše z Příchozích dělá jasného adepta na povinnou koupi na (Ultra HD) Blu-ray. Na klasickém Blučku film doprovází přibližně osmdesátiminutová bonusová nadílka (bohužel bez českých titulků). Ta se v pěti featurettech snaží vysvětlit, jak vznikala hudba, jak probíhal střih, jak se pracovalo s námětem, a vůbec jak film vznikal. Jsou to velmi kvalitní a obohacující materiály. Jdou daleko za klasické plácání se po zádech, naopak se pokoušejí poctivě popisovat umělecký proces za klíčovými prvky Příchozích. K dokonalosti chybí snad jen hutný audiokomentář, ten však nevyšel ani v zahraničí.

 

Po technické stránce si sice není na co stěžovat, protože z hlediska komprese disk dělá naprosté maximum a těžko byste hledali nějakou vadu. Je ale nutno počítat s tím, že Příchozí nestojí na bombastických vizuálech, tudíž by někdo mohl dostat méně, než v co doufal. Youngova kamera pracuje s minimem kontrastů, opírá se o velmi jemné světlo a i to postprodkučně tlumí, jak je prozrazeno v bonusových materiálech. Dokonce do té míry, že Ultra HD Blu-ray je v HDR verzi ještě tmavší než klasické Blučko, což - jak zaznělo ze studia - je umělecký záměr. UHDBD by tedy mohlo být opravdovým testem schopností vaší Ultra HD televize s HDRkem. Testem, kterým pravděpodobně projdou pouze letošní absolutní špičky, jako jsou nejvyšší QLEDy od Samsungu nebo OLEDy od LG (potažmo Sony a Panasonicu).

 

Young záměrně scénu utápí ve stínech, kde povoluje jen limitovanou kresbu objektů. Stínokresba Blu-raye je tedy velmi průměrná a často se blíží klasickému slévání černé - tedy až na to, že Blu-ray do plnohodnotné černé nikdy nezabředne. Veškeré potemnělé záběry pohlcuje spíš šedá (tíhnoucí k teplým tónům), což ubírá na plasticitě obrazu. I přízemní barevná paleta je velmi skromná, až si občas člověk říká, jestli by Youngovi více nevyhovovala monochromatická verze. Nicméně o to více občas "vyskočí" saturovanější barvy jako oranžová na skafandrech vědců, nebo tráva v krajině kolem levitující vesmírné lodi. 

 

I přes téměř nulovou oporu v kontrastu se Příchozí mohou spolehnout na výbornou ostrost. Obraz nedbá na kdovíjakou kresbu detailů, ostatně jinak by nepracoval s tak jemným svícením. I z toho mála je ale přepis Blu-raye schopen vytěžit maximum, což se projevuje na konzistentně dobře definovaných celcích, i na intimních detailech a nuancích ve tvářích herců. Obraz nezatěžuje téměř žádný šum, což je obzvlášť obdivuhodný výkon. Ačkoli tedy Příchozí na Blu-ray nemají oslnivou prezentaci, umělecký záměr je na Full HD přepisu prezentován skvěle a bez technického klopýtnutí. A zvuk v podobě osmikanálového DTS-HD MA sice nemá moc práce v surroundech, ale svou funkci také splňuje na výbornou - dialogy jsou vždy srozumitelné, Jóhannssonova hudba dramaticky zaplňuje zvukové pole kolem poslechového místa. Tady by se těžko hledaly výčitky. Ani po tom Atmosu nebo DTS:X člověk vzhledem k povaze materiálu nikterak neprahne.

 

Příchozí jsou skvělý film a dorazili na velmi dobrém Blu-ray, k sehnání jsou navíc i v Ultra HD. Ať už zvolíte jakoukoli verzi, troufnu si říct, že některou byste si opravdu pořídit měli. Protože jestli se vyplatí podporovat nějakou filmovou tvorbu, je to právě taková, která dokáže překvapit a oslnit i přes jednoduchost a absenci prvoplánových vějiček. A jak už víme, Denis Villeneuve začíná být v tvorbě takových filmů mistr.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!