Please reload

Nintendo Switch na papíře neohromí, naživo je ale parádním kusem herní techniky

27.02.2017

Nejnovější herní konzole od Nintenda vlétne na globální trh, včetně našeho, již v pátek 3. března. A ač je to překvapivé, málokdo ji měl ve skutečnosti v ruce. Nintendo míří se Switchem do prodeje neobvykle rychle. Oficiálně ho oznámilo loni na podzim, fyzicky ho předvedlo na soukromé prezentaci v německém Frankfurtu a jinak spíše atakuje zornice herních fanboyů skrze líbivé reklamy. Což je sice fajn, ale vlastnoručnímu osahání se ani nejlepší video nevyrovná. 

 

Potvrdil jsem si to uplynulou sobotu, kdy Nintendo skrze českého distributora uspořádalo velkou představovačku v prostorách pražského Kongresového centra. Kromě samotné konzole byla k vidění i hlavní herní lákadla, včetně nové Zeldy s podtitulem Breath of the Wild, rubačky ARMS, party blbiny 1-2 Switch či multiplayerovky Splatoon 2.

 

 

Vraťme se ale na začátek a řekněme si, co vlastně Switch je. Jedná se o hybridní herní konzoli, která chce v konkurenci PS4 a Xbox One přijít s hraním kdekoli se hráči zamane. Veškerý výkon je proto nacpán v "tabletu" vybaveném upraveným Tegra čipem od NVIDIA, který podle mého oka zvládá docela divy. Rozhodně nečekejte druhořadé hraní. Hry na Switchi vypadají i přes malé srdce, které ho napájí, překvapivě hezky a propracovaně. Rozhodně nelze říct, že Switch překonáte rok starým tabletem, který se vám válí na nočním stolku. 

 

K tělu konzole pak patří dvojice ovladačů, takzvaných Joy-Conů, které by se daly snadno označit jako upgradovaná verze Nunchaku z legendárního Wii. Upgrade je to ovšem opravdu řádný. Joy-Cony jsou doslova prťavoučké a váží jen okolo 50 gramů, takže je v ruce téměř necítíte. Přesto v sobě ukrývají hlavní kouzla celé konzole - fantasticky odladěný gyroskop, precizní snímače pohybu a možnosti používání Joy-Conů jako regulérního separovaného ovladače či ovladačů pro jednoho hráče či dvojici. 

 

 

Nintendo se skrze Switch snaží vyhovět hráčům, kteří jsou neradi omezováni. Prostorem, časem, ale i vlastními financemi. Switch sice v základním balení vyjde na docela tučných 9000 Kč. V jeho rámci však dostáváte konzoli, kterou lze používat jako stylový a zatraceně výkonný handheld, jako regulérní konzoli skrze k televizi připojitelný dock a také jako party zařízení, ať už jste kdekoli. A to aniž byste s sebou museli tahat extra ovladače, robustní herní mašinu a miliony kabelů. Switch stačí sbalit v jeho handhledové podobě s připojeným párem Joy-Conů a můžete vyrazit. Maximálně se vyplatí vzít do batohu ještě powerbanku kvůli výdrži, jež se u výkonných her zastaví na 2,5 hodinách (Zelda: BOTW). Na těch méně výkonných cca na 6 hodinách.

 

Jak si můžu být zábavností, výkonností a pohotovostí Switche tak jistý? Inu díky tomu, že mě na sobotní předváděčce naprosto ohromil. A to nejen Zeldou, která vypadala na FullHD zobrazovači naprosto skvěle, ale i zbytkem herního pole, které Switch chroustal bez nejmenších problémů. 

 

 

Což je docela překvapivé, neboť tělo Switche je se svými 101mm x 173mm x 13,9mm opravdový mrňous, jemuž byste předpovídali urychlené přehřátí a hraní her v rozlišení polovičním než kolik Switch ve skutečnosti zvládne. V handheld módu dává Switch v pohodě 720p (zkoušel jsem zběsilý Mario Kart 8 a vše šlo jako po másle), po připojení do docku obratem přepíná do 1080p. A v obou variantách je vše plynulé, bez lagů, s grafickou sebejistotou a bez přehnaného funění z ventilátoru. Co by za to dal PSkový Remote Play, který jsem u náročnějších her dodnes uspokojivě nerozchodil.

Velikost Switche je opravdu vychytaná. Pokud tělo připojíte do docku, konzole vám nezabere příliš prostoru. Snadno ji lze schovat za televizi (pokud máte TV na stolku), případně přímo pod ní (pokud máte TV přimontovanou na zdi). A snadno ji zabalíte i do kufru při cestě na dovolenou. Po připojení Joy-Conů a využívání Switche jako handheldu se pak šestipalcový displej ukazuje jako ideální volba, kdy přístroj není přehnaně velký, zároveň však nemusíte nad konzolí ohýbat hřbet kvůli luštění toho, co se na displeji vlastně děje. U Mario Kartu jsem se instinktivně lehce předklonil, ruce opřel o stůl a prostě hrál bez toho, aniž bych se musel fyzicky nějak více omezovat. Jednoznačně dobře odvedená práce. 

 

 

Je však nutno dodat, že bez Joy-Conů by Switch neměl šanci. Bylo to totiž právě ovládání, které mě doslova uhranulo. V Kongresovém centrum jsem nejprve zkoušel 1-2 Switch. Launchový party titul složený z 28 miniher, které více méně prezentují možností Joy-Con ovladačů. Většina her je přitom vymyšlená tak, že ani nekoukáte na obrazovku. Vaším cílem je soupeř, se kterým si hrajete na kovboje, případně dojíte krávu, hrajete baseball, stolní tenis, anebo luštíte, kolik kuliček je ukrytých v Joy-Conu, který vibruje a simuluje pohyb kulí ve svém nitru. 
 

Vím, zní to úplně šíleně, tupě a dětinsky. Jenže ona je to překvapivě zábava i bez vychlemtané flašky vodky a vyšňupané lajny koksu. Tyhle jednoduché minihry totiž dokáží v člověku poměrně rychle odbourat serióznost a stud a nastartovat dětskou hravost a představivost. Záhy už vám nepřijde dojení krávy jako úplná blbost a simulaci kovbojské přestřelky berete jako otázku života a smrti. Osobně mě ale nejvíc zaujalo právě ono odhadování kuliček uvnitř Joy-Conu. Haptická odezva ovladače je totiž opravdu famózní a simulace jím vytvořená působí natolik věrně, že kdybyste mi řekli, že držím v ruce dřevěnou krabičku s pohybujícími se koulemi, věřil bych vám to. 

 

 

Výhody Joy-Conů se pak naplno projeví na náročnějších hrách. Zkoušel jsem v tomto směru chystanou bojovku ARMS a taneční Just Dance. Asi vás nepřekvapí, že obojí fungovalo naprosto skvěle. Joy-Cony mají velmi dobře odladěné snímání pohybu a sensory nezaváhají ani při nejnáročnějších operací. Just Dance jsem si tudíž překvapivě užil i přes absenci tanečního střeva a konečně jsem k hraní nepotřeboval různé kamerky jako Kinect apod.. A z ARMS jsem byl regulérně unešený, neboť je to virtuální fackovaná, která má nápady a dává vám sto plus jedna možností, jak soupeři nabančit.

 

Systém hry je celkem jednoduchý, když máte dělat údery, které po vás postavička opakuje svýma pružinovýma rukama. Switch po vás ale nechce jen údery dopředu. Údery můžete i různě usměrňovat a tím obcházet soupeřovu obranu. Zároveň se musíte sami bránit, popřípadě uskakovat a měnit pozici své postavy. K řeči se tak dostává i taktika, neboť tupé bušení do soupeře, které jsem v jednom z bojových kol vyzkoušel, mi přineslo velmi rychlé KO s potupnou nulou úspěšných úderů na mé straně.

 

Dále jsem zkusil již zmíněný Mario Kart, který jen dokázal, že ovládání Switche v handheld módu je stejně bezproblémové jako v případě připojení k televizi. Veškerá tlačítka jsou velmi dobře dostupná. I přes jejich relativní malost nedochází k umáčknutí. A ačkoli jsem se trochu bál níže položené páčky na pravém Joy-Conu, ani s mojí nemotornou tlapou jsem o něj jedinkrát nezavadil. Tady inženýři z Tokya zjevně věděli, co dělají. 

 

 

Potvrdilo se mi to i v momentě, kdy jsem se vrhnul na novou iteraci legendárního Bombermana - Super Bomberman R. Další launchový titul, který kromě singlu nabízí především bohatou zábavu v multiplayeru, se dá hrát mimo jiné tak, že odpojíte Joy-Cony od těla Switche, které položíte na stůl (tělo se opře o vlastní stojánek), a každý z Joy-Conů dáte jednomu hráči. Díky rozvržení tlačítek fungují individuální Joy-Cony jako "klasické" ovladače á la NES. Jen s tím rozdílem, že D-Pad nahrazuje ovladací páčka a místo dvou akčních tlačítek máte rovnou čtyři. 

 

Myslel jsem si, že kvůli malé velikosti Joy-Conů nepůjde o žádné terno. Světe div se, další omyl. Ovladače se totiž drží překvapivě dobře, obzvlášť po přidělání nástavce Joy-Con Strap (je součástí základního balení), který velikost drobně zvětší a umožní si Joy-Con připevnit k ruce pomocí provázkového očka. Samotný Bomberman je pořád stejný. Třetí rozměr mu sluší a výbušná akce dokáže zabavit na hodně dlouho. Ať už je vám pět nebo padesát. 

 

 

Což platí pro celý Switch. Jak jsem se totiž přesvědčil na vlastní bulvy, Nintendu se se Switchem daří zaujmout širokou základnu hráčů. Viděl jsem malé děti mastit Bombermana a Splatoon, dospěláky blbnout s 1-2 Switch. A všechny dohromady sdílet zábavu u Mario Kartu či ARMS. Jako by věk a osobní zájmy v případě téhle konzole nehrály roli. Ostatně i přítelkyně, která se mě týdny snažila přesvědčit, abych si Nintendo Switch nekupoval a neoslovila ji ani marketingová kampaň, kterou jsem jí aktivně sdílel, po pár minutách uznala, že tohle má něco do sebe a umí si představit, jak si Switch zapne sama i v momentě, kdy budu sedět v hospodě, nebo vydělávat chechtáky v práci. Což je něco, co by se - při vší úctě k PlayStationu - u zbytku konzolového závodního pole nestalo a činí mi to svým způsobem radost. 

 

Jasně, Nintendo Switch asi neocení zarputilí vlastníci výkonem nabušenějších konzolí nebo herních PC, pro které je grafika na první příčce priorit. Jenže o tom Nintendo nikdy nebylo. Už stařičký NES byl hlavně o vychytané hratelnosti, promyšleném ovládání a čisté herní radosti. Nevidím na tom nic špatného. Dokud je hra vývojářsky promyšlená a odladěná, může mít klidně 8 nebo 16-bitů (stačí mrknout třeba na excelentního Super Meat Boye).

 

Ostatně jediné, co mě zatím na Switchi zklamalo, je oznámení, že populární Virtual Console, skrze níž jdou hrát staré tituly z NES, SNES či GBA, bude pro Switch dostupná až v průběhu roku, přičemž se neví, které tituly budou dostupné. Jestli budu na staré Castlevanie a Zeldy čekat několik let, tak beru veškerá dnešní slova plná spokojenosti  a chvály zpět.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!