Please reload

Letní Blu-ray releasy, které vám možná utekly, ale měli byste si je pořídit

Přišlo dříve, odešlo později, nicméně neobvykle dlouhé a horké léto je definitivně pryč. Nastupuje pochmurný podzim, ideální období na zavření se do obýváků a dohánění filmových restů. Rok 2018 za sebou zatím nemá jediný co do releasů novinek nebo katalogovek slabý měsíc, díky čemuž je z čeho vybírat. V následujících tipech se ale zaměřím na ty filmy, které jste možná přehlédli, ačkoli si pozornost zaslouží. Všechny mají jedno společné: Mile vás překvapí.

 

 

Noční hra

 

Začnu odlehčeně. Noční hru doporučuji pokaždé, když se mě někdo zeptá na „nějakou dobrou komedii“. Raději pominu fakt, že většina lidí ji pak místo pořízení si výborného Blučka stáhne, každopádně se k ní rád vracím. Odehrává se během jediného večera, kdy skupina přátel začne hrát mysteriózní hru na objednávku, v jejímž rámci mají vyřešit únos. Hned na začátku se ale něco zvrtne a dříve, než hra začne, dojde ke skutečnému únosu. Drobný háček je v tom, že nikdo ze soutěžících netuší o odklonu od „koupeného scénáře“. Všichni i nadále soutěží.

 

Nosnými pilíři Noční hry jsou výborní Jason Bateman a Rachel McAdams, jejichž extrémně kompetetivní pár má jiskrnou chemii, neustále se doplňuje, jejich interakce je hlášku od hlášky zábavnější a prakticky každá scéna díky nim funguje z poloviny jen díky tomu, jak hravě ji tahle dvojice odbaví. Od prvních společných vteřin je jasné, že Bateman s McAdams si sedli skoro až výjimečně dobře. Navíc scénář jejich chemii doplňuje tím, že se obě postavy dobře znají a čtou, díky čemuž vznikají nezapomenutelné scény jako operace prostřelené ruky na parkovišti – se chardonnay místo dezinfekce a podle návodu z extremistického fóra.

 

 

Noční hra by mohla mít jen tuhle dvojku a pro skvělou zábavu by to stačilo, podobně dobře ale fungují i jak ostatní páry, tak single postavy jako Gary klasicky „creepy“ Jesseho Plemonse. Díky tomu film dávkuje hlášky i bizarní situace vyloženě neúnavně. A aby toho ani tak nebylo málo, má v rukávu několik sice čitelných, ale beztak skutečně zábavných zvratů, které se nebojí překračovat hranici absurdna a podtrhávat tak ochotu filmu udělat pro vtipnou scénu prakticky cokoli. Vážně si myslím, že nic zábavnějšího letos (domácím) kinem neprošlo.

 

Z hlediska komprese výborně zpracované Blučko nabízí Noční hru s konzistentní a veskrze nadprůměrnou ostrostí, která neměkne ani v potemnělých exteriérech. Přepis sice mírně šumí, někdy méně, někdy více, ale to je v rámci limitů SDRka docela normální, na menších úhlopříčkách prakticky nezpozorovatelné. Občas je obrázek trochu desaturovaný, i to se však dá u nočních scén předpokládat. V některých interiérech do pleťovek leze narůžovělý barevný odstín. Všeobecně ale přepis vypadá velmi dobře, má kvalitní stínokresbu, černou se v rámci SDR možností snaží využít na maximum. Dobrá práce.

 

 

Dej mi své jméno

 

Jeden z loňských adeptů na Oscara za nejlepší film (a vítěz sošky za adaptovaný scénář) vám bude v mnohém právě končící roční období připomínat, neboť se odehrává v Itálii v čase, kdy se – slovy hlavního hrdiny – nedělá nic jiného, než že se čeká na konec léta. Luca Guadagnino je na zachycení bezčasí horkých dní expert, jak už dokázal v Oslněni sluncem, takže není divu, že krása jihoevropského počasí i přírody na člověka z filmu doslova sálá. A jak tomu bývá, zvláště s mladými lidmi v takovém období cloumají hormony, takže se jedná o perfektní kulisu pro coming of age story o sedmnáctiletém Eliotovi, který právě objevuje svou sexualitu a experimentuje s ní.

 

Když tedy do letního sídla jeho rodiny přijíždí o něco starší Oliver, aby pomohl Elieho otci s vědeckým bádáním, postupně mezi nimi vzniká silné pouto, které z opatrného přátelství přeroste v něco, co ani jeden z mladých mužů nečekal.

 

Jelikož si Guadagnino nehraje na klasické hollywoodské romance, nemusíte se bát slaďárny. Stejně tak je dobře, že film operuje s bisexualitou (nebo homosexualitou, popravdě si nejsem stoprocentně jist, na kterou stranu film míří a je klidně možné, že sami tvůrci si v tomto ohledu nechali otevřená obě vrátka) jako se silně citovou záležitostí. Nezjednodušuje ji na pouhou fyzickou touhu, naopak ji vykresluje komplexně a objevuje ji spolu s hlavním hrdinou, pro kterého je leckdy matoucí. I proto je důležité, že se Dej mi své jméno rozprostírá na dlouhých dvou hodinách, neboť pro Elieho leckdy nesrozumitelné emoce by v nahuštěnějším sestřihu mohly působit odbytě. Takhle se Guadagninovi daří vytvořit iluzi vzpomínky na jedno dlouhé léto, během kterého oba mladí muži objevili něco nesmírně hlubokého, co však zůstane pouze tím: Silnou vzpomínkou.

 

 

V Dej mi své jméno si Guadagninova nedoslovná režie a citlivý scénář sedly se skvělým hereckým obsazením, kterému suverénně vévodí Timothée Chalamet, jehož charisma i procítěnost jsou na tak mladého člověka nevídané. Už jen kvůli němu, případně kvůli dechberoucímu monologu Michaela Stuhlbarga v roli Elieho otce na konci filmu, si Dej mi své jméno zaslouží váš čas.

 

Přepis nádherným způsobem ctí Guadagninovu práci s analogem: Režisér se nebojí přiznávat surovinu hrubým zrnem, navíc s ní vždy pracuje tak, že nechává stíny i černou spíše šednout, díky čemuž i na televizoru video připomíná klasickou pětatřicítkovou projekci. Teplé barvy mají krásnou saturaci v pleťovkách i v obrazech letní italské přírody. Obrazu dominuje zemitá barevná paleta. Komprese s tím vším pracuje bravurně – ani v silně zrnících jednolitých plochách se obraz nerozpadá a dává tak zapomenout, že byste vůbec sledovali video. Organické kvality přepisu prakticky neustále evokují klasickou projekci a ačkoli by se kvůli tíze zrna někomu přepis nemusel zamlouvat, za mě si zasluhuje absolutorium právě díky tomu.

 

 

Rudá volavka

 

Je zvláštní, že film tak věhlasného režiséra, jakým je Francis Lawrence, navíc s tak silným obsazením v čele s Jennifer Lawrence, prošel kiny prakticky bez povšimnutí. Ale také je to pochopitelné, protože Rudá volavka díky svému tempu a tajnůstkářství scénáře nemusí být stravitelná pro každého. Film vypráví o mladé baletce, jejíž kariéru ukončí zranění a kterou okolnosti donutí stát se součástí sovětského programu volavek, tedy agentů a agentek, kteří infiltrují západní struktury skrze nejnižší pudy jejich představitelů.

 

Rudá volavka prakticky celý film vzbuzuje dojem, že se v ní nic zásadního neděje, díky čemuž je její už tak pomalé tempo trochu ubíjející. Divákovi v tomto ohledu nepomáhá ani fakt, že scénář nikdy neodkrývá karty a některé tahy figurek vysvětluje až dodatečně, leckdy poté, co jste na posun po šachovnici zapomněli. Je jasné, že z veškerého tajnůstkářství prosperuje v samotném závěru, kdy odkrývá několik sympatických zvratů a skvěle pracuje s motivy dvojitých agentů. Pro někoho by ale tápání, zda a proč té které postavě fandit, mohlo být negativní součástí filmu. Ten má totiž i díky výše zmíněným scenáristickým rozhodnutím problém najít skutečného protagonistu i antagonistu.

 

Osobně mi ale tohle přešlapování a neustálá nejistota, ve které nakonec krom diváka jsou i samotné postavy, přišla odpovídající námětu. Svět tajných agentů a špiónů je ve většině hollywoodské produkce romantizovaný, Rudá volavka k němu ale přistupuje přesně tak, jaký je ve skutečnosti: Jako ke krutému a chladnému prostředí, kde jsou všichni nahraditelní, kde nad každým stojí někdo, kdo tahá za nitky, ale nikdy není odhalen skutečný loutkař. Kde je každá mise pouze dílkem větší skládačky, kterou leckdy nikdo nevidí v celé její kráse. Je to svět, ve kterém je nejistota a paranoia hlavní životní náplní, kde každý může kdykoli podrazit každého a kde jde osobní život stranou. Právě v tomhle Lawrence exceluje, a právě proto si myslím, že je Rudá volavka pro diváka tak těžko stravitelná. Dostává ho totiž do úplně stejné pozice. Není to ale dobře?

 

 

Blu-ray přepis Rudé volavky (UHDBD jsem bohužel neviděl) je excelentní z hlediska komprese i z hlediska práce s barvami, s ostrostí, opravdu po všech stránkách. Velice dobře potlačuje šum i navzdory leckdy sporému svícení, i v takových scénách si navíc udržuje ostrost i nadprůměrný kontrast, který vede k velice solidní černé. Vizuálně se Rudá volavka drží při zemi a nenabízí žádné obrazové hody, co do technických kvalit je každopádně už Blučko obdivuhodně dobré, i když místy je na jeho drobnokresbě znát, že požaduje od Full HD rozlišení výkon, který je nad jeho možnosti. Slábnoucí kresba v detailech (například vlasy v polocelcích) se ale dá přepokládat, od toho existuje Ultra HD Blu-ray, aby tyto limity překračoval.

 

 

The Disaster Artist

 

The Room Tommyho Wiseaua asi většině tuzemských filmových nadšenců nebude nic říkat. V zámoří si ale poměrně rychle vydobyl pozici kultu a je považován za jeden z nejhorších filmů, které kdy spatřily světlo světa. Díky tomu samozřejmě láká stále nové diváky, kteří si tu bizarnost chtějí ověřit na vlastní oči. Jamese Franca pak Wiseau nadchl natolik, že se o něm a o procesu vzniku The Room rozhodl natočit celý film. Zrežíroval si ho a rovnou se obsadil i do hlavní role.

 

Wiseau je podivín, kterého obklopuje aura tajemství. Nikdo neví, odkud se vzal, kde přišel k penězům, díky kterým mohl sám financovat vznik filmu, proč vlastně takový film natočil, nebo proč se chová tak divně, jak se chová. Je to svým způsobem vzletný, dětinsky smýšlející naivka, který má zvláštní způsob vyjadřování se. Pro mnohé může působit odpudivě. James Franco ho ztvárnil tak přesně, že právě takové pocit z hlavního „hrdiny“ vámi budou zmítat – nebudete vědět, jak postavu vnímat, co její móresy znamenají, kdy je vážná a kdy naopak, kdy se smát, kdy brečet. V tom se samozřejmě skrývá samotná podstata Wiseaua.

 

Ačkoli je The Disaster Artist leckdy úsměvný, ve svém jádru se jedná o tragický příběh, i když se tak k němu Franco pokouší nepřistupovat. Jeho postoj se zdá být značně neutrální, možná až do té míry, že filmu chybí osobitost. Ta začíná a končí u Francova ztvárnění Wiseaua, které je v podobenství se skutečným „filmařem“ místy až děsivé. Míra, do které má herec a režisér v jedné roli Wiseaua přečteného, zprostředkovává vizi unikátně blízkou realitě – tedy alespoň vzbuzuje takový dojem. Krom Francova hereckého výkonu je to hlavní důvod, proč The Disaster Artist vidět. Jedná se o film o filmu, který vlastně nikdy nevznikl a za jehož existenci můžeme děkovat až Francově rekonstrukci. Na Blu-ray tak přichází obraz jedné legendy, kterou znají jen největší „filmoví úchylové“ a která navždy zůstane zacementována ve filmovém podsvětí.

 

 

Přepis má podprůměrnou ostrost, která je však více než kompresí dána zdrojovým materiálem. The Disaster Artist je po obrazové stránce točený trošku na punk, často pouze s přirozeným světlem nebo s minimálním svícením v už tak spoře osvětlených interiérech. Díky tomu obraz po většinu stopáže monochromaticky šumí, přičemž v oněch hůř nasvícených scénách se přidává i barevný, často dokonce hrubý šum. Není to vada přepisu, ten se naopak v rámci možností se vším vypořádává obstojně. Nicméně obrazové hody od tohoto Blučka čekat nemůžete.

 

 

Psí ostrov

 

Wes Anderson, to je žánr sám o sobě. Těžko byste v současném mainstreamu hledali někoho s osobitější vizí a rukopisem. Díky tomu se také jedná o jednoho z "nejčitelnějších" filmařů, neboť jeho příběhy si nejsou podobné jen vizuálně, ale i poetikou dialogů a jakousi roztomilostí postav i zápletek. Anderson už nepřekvapuje, nicméně pokud člověku sednul jeden jeho film, je vysoce pravděpodobné, že se bude líbit i zbytek filmografie.

 

Psí ostrov se svou působivostí neřadí mezi pecky jako Fantastický pan Lišák, Grandhotel Budapešť, nebo třeba Život pod vodou, i proto, že hlavní hrdinové tentokrát nejsou tak dobře napsaní. Nicméně Andersonovo kouzlo samozřejmě setrvává. Zvířecí postavičky tu nezúčastněně putují malebným světem, v precizně rámovaných obrazech vedou dialogy citově odosobněným přednesem, téměř strojově, a Andersonovo pomyslné leporelo roztáčí vizuální hody. Když už nic jiného, na Psí ostrov je radost pohledět, protože stop motion animace je nádherná a pod Andersonovým dohledem dává vzniknout skutečně přenádherným záběrům: Co střih, to obrázek, který byste si mohli zarámovat. Umělecká hodnota Psího ostrova je odzbrojující a ani nechci spekulovat, jak ohromné množství práce za ní stojí.

 

Trochu tedy zamrzí, že panoptikum psích hrdinů, ačkoli je stále velmi zábavné, postrádá hloubku a vnitřní drajv, který Anderson svým postavám umí vnuknout. Vedle takového pana Lišáka psí hrdinové působí skoro až mdle a ano, v rámci Andersonovy filmografie ohraně. Jenže i tak se jedná o značný nadprůměr, ostatně režisérův oblíbený rozkol mezi rodinným a profesním životem tu řeší hned několik postav, což je samo o sobě silné téma, jehož hloubku mohou Psímu ostrovu závidět lecjaká dramata. Samozřejmě s tím rozdílem, že tady ho ke všemu řeší psi. Navíc i Psí ostrov je schopen ukočírovat osobní rozvoj hned několika charakterů a dělá to hravě, jako by se nechumelilo. 

 

I když tedy Anderson jede na půl plynu, stále se řítí jako málokdo. Psí ostrov je krásná podívaná. Možná zbytečně dlouhá a místy proto jednotvárná, za což děkuje i monotónnímu soundtracku. Rozhodně je to ale mimo rámec Andersonovy filmografie výjimečný film, který si zaslouží minimálně tolik divácké lásky, kolik z něho sálá té tvůrčí.

 

 

Tuzemský Blu-ray je po technické stránce perfektní. Zvuková stopa odbavuje dialogy na jedničku a přidává údernou kresbu skoro až nadužívaných středů u neobvykle razantního soundtracku. Samozřejmě nelze čekat žádné experimenty s mixem, ostatně surroundy si s pohybem pohrají jen párkrát. Každopádně na požadavky filmu se jedná o více než dostačující stopu s odpovídající dynamikou.

 

Obrázek je nádherný. Od animovaného filmu ani nic jiného nečekáme, stop motion animace ale přece jen může podědit některé neduhy hrané produkce, konkrétně šum, nedostatky v kresbě způsobené optickou vadou, případně problémy s konzistencí stínokresby nebo práce s highlighty. Psí ostrov ani jedním netrpí a vypadá skutečně skvěle: Má nádherně živé barvy a pevný kontrast, výbornou ostrost a smysl pro detail, díky kterému oceníte titěrnou práci loutkařů, navíc kresba je veskrze konzistentní. Asi dvakrát jsem si na větších jednolitých plochách všiml drobného šumu, ale ten byl skutečně minimální. Komprese o sobě nedává vědět jednou jedinkrát. Všeobecně platí, že tenhle disk se povedl náramně. Až do té míry, že vlastně tolik nebolí fakt, že Psí ostrov nedorazil i na Ultra HD Blu-ray.

 

Co naopak bolí, je absence poctivého filmu o filmu. Spokojit se musíme se šesti krátkými promo featuretty (dohromady dvacet minut), které dají pohled za kulisy skutečně jen ochutnat. Je to škoda, protože to málo člověka namlsá. Vznik loutek, scén, nebo třeba kostýmů je v tomto měřítku skutečně fascinující a sledovat animátory v akci je docela vzácnost – zvlášť s přihlédnutím k faktu, že stop motion animace je dlouhodobě na ústupu před tou digitální. Možná se dočkáme poctivé bonusové porce na Criterion releasu, ostatně v Criterionu mají Andersona rádi. To se ale bohužel našeho trhu netýká, takže po této stránce se jedná o značné zklamání.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!