Please reload

Kino vs. Ultra HD Blu-ray: Vražda v orient expresu vrhá světlo na technologický zlom v audiovizuální prezentaci

Současný Hollywood díky rostoucí oblibě služeb jako Netflix nebo Amazon Prime čelí podobné situaci, jaké čelil za nástupu barevné televize. V reakci na nové trendy v konzumaci obsahu musí přicházet s neotřepanými způsoby, jak diváky dostat do kina. Rozum velí, že ve výsledku bychom z tohoto pomyslného boje kinosálů a obýváků měli odejít jako vítězové v každém případě my. Jenže jednou ze stinných stránek takového stavu na filmovém trhu je odklon od nízkorozpočtových celovečeráků. Studia sypou stále větší rozpočty do megalomanských filmů s franšízovým potenciálem a menší produkce vznikají stranou běžných distribučních cest, tedy právě na místech jako Netflix nebo Amazon Prime. Pro konkrétní příklady bychom nemuseli daleko. Woody Allen natočil Kolo zázraků pod Amazon Studios, odkud zanedlouho přijde třeba černá komedie Gringo. Filmy jako Win it All, The Meyerowitz Stories, Beasts Of No Nation, nebo třeba Mute Duncana Jonese vycházejí pod distribuční záštitou Netflixu. Na těchto platformách nacházejí své místo menší produkce téměř na denní bázi, často kompletně mimo distribuční okno běžných kin. Klasická studia by se jich ani nedotkla. Navíc se sem přesouvají i některé dražší pokusy, například David Ayer se s fantasy Bright do kin ani nepodíval, vyšla exkluzivně na Netflixu. Zatímco SVoD služby rostou, Hollywood spíše bobtná a jde na diváka hrubou silou v domnění, že čím větší film je, tím musí být i lepší.

 

 

Téma boje o diváky, změn distribučních strategií a tlaku na velkolepost mainstreamových produkcí by vydalo na celou knihu, každopádně vedle výše zmíněné stinné stránky má také jednu světlou, která je zvlášť pro čtenáře Blu-space zajímavá: Ve snaze podmanit si diváky se filmaři často snaží přijít s novým druhem audiovizuálního zážitku. Nemluvím teď o ohavnostech jako 4D kina. Řeč je o nových nebo znovu oprášených metodách velkoformátového záznamu, ať už je to Nolanův oblíbený sedmdesátimilimetrový IMAX, vzestup popularity kamer Arri Alexa 65 s digitálním čipem, který je co do velikosti ekvivalentem pětašedesátimilimetrového filmu, nebo právě návrat k analogovému 65 mm.

 

Matematika za těmito formáty je docela jednoduchá. Zatímco běžný analogový záznam, na kterém vznikalo 99 % filmové produkce před nástupem digitálních kamer, bylo čtyřiadvacet filmových políček o velikosti 35 mm v jedné vteřině, tedy fotochemický „otisk“ na plochu přibližně čtyř set milimetrů čtverečních (při poměru stran 1.85:1), 65 mm pás „vstřebá“ obraz na plochu více než dvanácti set milimetrů čtverečních jednoho políčka (při poměru stran 2.20:1). Je navýsost jasné, že pojme-li filmový pás několikanásobně větší množství informací, je následně schopen při projekci větší množství informací také zprostředkovat.

 

Využívání tak monstrózního formátu má svá specifika – například na světě existuje jen několik kusů filmových skel, která jsou ho schopna pokrýt. Práce s ním je náročnější (těžší a hlučnější kamery), dražší, klade větší nároky na kameramana i ostřiče, na postprodukci jakbysmet. Ale výsledný záznam má větší expoziční pružnost, samozřejmě závratně lepší kresbu detailů, pojme větší část scény, svede kvalitnější práci s barvami nebo s hloubkou ostrosti, a tak podobně. Něco za něco, jak to tak bývá.

Jestli v současném Hollywoodu můžeme mluvit o nějakých technologických trendech, vedle velmi pomalého přechodu k plnohodnotné 4k postprodukci (v podstatně větším množství případů je stále standardem 2k) je to rozhodně návrat velkého formátu nebo nástup jeho digitální alternativy. V čele tohoto hnutí samozřejmě stojí Christopher Nolan, který se 70 mm kamerami koketuje už roky. Ale ve stínu by neměli zůstat ani další filmaři, jejíchž snaha vlepit svému filmu specifický vzhled vykrystalizovala buď v použití neobvyklých poměrů stran (Vittorio Storaro u již zmíněného Kola zázraků použil téměř zapomenuté Univisium – psal jsem o něm v recenzi skvělého Blučka Jurského světa a zdá se, že na SVoD platformách bude chytat druhý dech), nebo zkoušení nových technologií, jimž momentálně docela drtivě dominuje společnost Arri s Alexou 65.

 

Tato kamera má digitální čip o velikosti onoho 65 mm kinofilmu (běžně jsou přitom čipy i u profesionálních kamer menší než analogový ekvivalent 35 mm) a dokáže tedy simulovat jeho vlastnosti. Pokud na Blu-shopu čtete v detailech některých Ultra HD Blu-rayů mé popisky o tom, co od přepisu čekat, jistě jste už na pár zmínek o Arri Alexa 65 narazili. To proto, že v na začátku článku zmíněné snaze Hollywoodu lákat diváky na nové audiovizuální zážitky přecházejí některé produkce právě na velkoformátový digitální záznam – aby už tak drahé filmy vypadaly ještě dráž, ještě velkolepěji a samozřejmě podstatně lépe. Stačí se podívat na seznam tuzemských Ultra HD Blu-rayů a zjistíte, že z novinek posledních měsíců byly na digitální pětašedesátku točeny blockbustery jako Pasažéři, Velká čínská zeď, Ghost in the Shell, Válka o planetu opic, Sully, Hora mezi námi, všechno přenádherně vypadající filmy. Je zřejmé, že Hollywood vidí ve velkém formátu potenciál, jak se odlišit od stále lépe vypadajících nízkorozpočtových produkcí, drahých televizních i „netelevizních“ seriálů, ale také ve světle stále kvalitnější produkce populárních YouTube kanálů. Filmaři nás musejí ujistit v tom, že kvalitní filmový zážitek je těmito multimediálními alternativami nenahraditelný. Vedle sypání stále většího množství peněz do produkce i marketingu toho dosáhnou právě distancováním se od ostatních po vizuální (případně zvukové) stránce.

Digitalizace filmařiny otevřela dveře novému světu, mladé generace začínajících filmařů mohou tvořit tak svobodně a kvalitně, jak se ještě před deseti lety nikomu nesnilo. V podobné atmosféře při nástupu barevné televize byly odpovědí kin hrátky s novými formáty, z nichž valná část bohužel upadla v zapomnění (jedním příkladem za všechny budiž úchvatná Cinerama, „ochutnat“ ji můžete importem z Ameriky, kde skvělý label Flicker Alley zdigitalizoval valnou část Cinerama katalogu). Nyní se historie opakuje, díky moderním technologiím se ale nejedná o krátkodobou křeč. Jedná se o nový trend. Nejen že setrvá, z velkoprodukcí se postupně přelije i do levnější tvorby nebo dražších televizních a tím pádem i (S)VoD produkcí.

 

Filmaři s ním přišli, aby nás především dostali do kina. Už tak velké plátno působí díky projekci velkoformátového záznamu ještě grandiózněji, a to i v případě běžné 2k projekce v obyčejném multiplexu. Způsob, jakým optika a velké čipy pracují s prostorem a světlem, dodává obrazu neuchopitelný punc velkoleposti. Hollywood dosáhl svého, vizuální produkce se zase o krůček posunula.

 

Z tohoto evolučního skoku naštěstí těžíme i v obývácích a při domácích projekcích. Blu-ray je schopen zprostředkovat audiovizuální zážitek, který si co do kvality zadá s běžnou digitální projekcí. Nikdy samozřejmě nebudeme doma mít plátno tak obřích rozměrů, aby se dalo srovnávat s velkými sály multiplexů. Ale velikosti úhlopříček běžně prodávaných televizorů rychle rostou a co je důležité, jsou stále dostupnější, stejně jako kvalitní projektory. I v obývácích si můžeme užít čím dál větší podívanou. A je logické, že z čeho těžíme v kinech, budeme těžit také později. Jestliže filmy vypadají rok za rokem velkolepěji a televize a projektory vytvářejí stále lepší obrázek, tyto hodnoty se při koupi Blu-raye sečtou. Po příchodu Ultra HD Blu-raye a technologickém skoku v barevných a jasových rozsazích se navíc leckdy dá říct, že minimálně po technické stránce domácí projekce předčí ty v běžném kině (vynecháme-li sály s Dolby Vision nebo s laserovou IMAX projekcí, z nichž se v Česku stejně ani na jedno nepodíváme).

 

 

Najednou tu máme formát, který poskytne film v totožném rozlišení, v jakém byl postprodukován. Pokryje stejný barevný prostor jako digitální projekce v multiplexu. A díky HDR v případě zobrazení na některých opravdu highendových LCD nebo OLEDech dokonce tato kina předčí. Obrázek, jaký si pustíte doma z Ultra HD Blu-raye, v klidu rozmázne to, co nám za nemalé peníze servírují kinaři. O zvuku ani nemluvě – instalace domácího Dolby Atmos sice je logisticky i finančně náročná, ale i v případě sestavy o ceně několika desítek tisíc je následně aparatura schopna poskytnout plnější, prokreslenější a co do pohybu zvukových objektů přesnější zvuk, než jaký nabízejí běžná kina.

 

Takové sestavy se samozřejmě nikdy nestanou mainstreamovou záležitostí. Nejrozšířenější televizory budou i nadále ty z nižší a střední třídy, zvuk běžní konzumenti vůbec řešit nebudou a když už, tak kompromisně soundbarem. Nicméně fajnšmekrům se nabízí možnost užít si velkoprodukce, dokumenty, ale vlastně i tu televizní tvorbu v kvalitě, která ve všech aspektech předčí kino. Posledním pádným argumentem pro jeho návštěvu proto vedle puncu společenské události zůstává velikost plátna. To už je však paradoxně malý argument. Jeho váha se snižuje právě s rostoucími úhlopříčkami displejů.

 

Hollywood se nás snaží přinutit ke koupi lístků technologickými pokroky (audio)vizuálního záznamu, docela logicky tím ale dává do ruky zbraně i fyzickým nosičům. Protože zatímco valná většina kinosálů po dlouhé roky technologicky stárne, přehrávače a zobrazovače v domácnostech se modernizují rok co rok a zkracuje se i doba, kterou si lidé vyčleňují na upgrade.

 

 

Tento argument vídám překvapivě málo, nicméně ve prospěch Ultra HD Blu-raye jakožto formátu mluví více, než nějaké počty pixelů nebo pro běžného spotřebitele nesrozumitelné pojmy jako HDR, WCG, Dolby Vision, Dolby Atmos, DTS:X, HFR, Ultra HD a podobné: Po více než sto letech existence filmu a nějakých čtyřech dekádách fyzických nosičů domácí zábavy se technologie konečně posunuly natolik, aby v domácích podmínkách poskytly technicky kvalitnější audiovizuální prezentaci než běžná kina. Je to skutečně zásadní zlom, který zdůrazňuji poněkolikáté, protože je nutné ho akcentovat, a to nejen v komunitě sběratelů a nadšenců, ale i v marketingu a v prodeji všeobecně.

 

Jako vzorové tituly by mohly fungovat některé z výše jmenovaných, nicméně pro tento text jsem vybral Vraždu v orient expresu. Ideální příklad je to hned z několika důvodů. Jedná se o novinku. Kloubí v sobě něco z analogového i z digitálního světa. A přes vysokou kvalitu obrazového výstupu si ji mohli tuzemští diváci užít pouze v běžných kinech, která potenciál pětašedesátimilimetrového záznamu využijí jen zčásti.

 

Vražda v orient expresu byla točena na analogový 65 mm kinofilm, na který exponovaly dvě jediné existující kamery svého druhu Panaflex 65 mm a tři Panavision 65 mm MOS. Sférická skla Panavision System 65, která kameraman Haris Zambarloukos zvolil, byla před lety vyvinuta pro Navždy a daleko Rona Howarda a Kenneth Branagh s nimi měl zkušenost z produkce Hamleta. Říkáme si to proto, že se jedná o relativně starou a vlastně i vzácnou techniku. Použita však byla na veskrze moderním placu. Denní hrubé materiály byly ještě v den natáčení dostupné ve 2k náhledech. Klasický green screen nahradily pro záběry interiérů vlaku obří LED displeje, které sloužily jako jeden ze světelných zdrojů, ukotvily herce ve fiktivním prostředí a zároveň odstranily klasický neduh zeleného pozadí, tedy kontury kolem zaostřených objektů, nepřirozené úhly apod. Veškeré záběry na LEDkách promítaného pozadí byly točeny buď také na analogovou 65 mm, nebo na digitální „65 mm“, tedy na Arri Alexu 65. Pokud vidíte za herci ve vlaku pohybující se krajinu, nejedná se ani o reálné prostředí, ani o green screen, ani o kulisáky pobíhající se stromečky. Veškeré background plates jsou z LED displejů.

 

 

Každopádně 65 mm materiály z natáčení jako takového byly skenovány v rozlišení 8k. Ano, osm. To bylo následně downsamplováno do 4k, ve kterém pak probíhala kompletní postprodukce (střih, barvení, digitální efekty a podobně). Ve 4k se tím pádem zrodil i finální master - zdrojový soubor, ze kterého se následně dělaly kopie pro různé formy digitální distribuce. Takže z takzvaného DI, tedy Digital Intermediate, se zrodily 2k DCI kopie (soubory, které jsou promítány v běžných digitálních kinech), byla vyleptána analogová 70 mm prezentace (na tu jste v Česku nenarazili, nicméně letos bude na krnovském Krr!), ale i 4k HDR DCP, jež sloužilo jako odrazový můstek pro 4k Ultra HD Blu-ray. Jinými slovy, UHDBD pojme jak všechny existující pixely tohoto filmu (pomineme-li rozdíl mezi 4k a UHD), tak jeho kompletní barevný a jasový prostor. A co je zásadní, oproti běžnému multiplexu tím pádem nabídne vyšší rozlišení (UHD oproti 2k), stejné barvy (DCI-P3) a vyšší jasový rozsah (HDR vs. „kinařské SDR“).

 

Přitom obsahuje to nejlepší z obou světů – organičnost, ohromný cit pro drobnokresbu a jasový rozsah z toho analogového, konzistenci, přesnost a možnost barevných úprav z toho digitálního. Vražda v orient expresu je tedy ultimátním skloubením analogového záznamu a digitální distribuce. Ukázkou toho, jak dobře může vypadat prakticky jakýkoli doposud existující film z pětatřicítky a výše, a zároveň demo materiál pro náhled do 4k HDR budoucnosti.

 

Pohled na něj nabízí skvostnou podívanou. Na disku je znát, že má v kresbě odkud brát, a tak vyjevuje ohromující množství informací jak v celcích, tak v detailech. Ty jsou obzvlášť bohaté a je z nich zřejmé, proč se Branagh se Zambarloukosem rozhodli právě pro 65 mm. Velkoformátový záznam totiž díky již zmiňované těžce uchopitelné schopnosti pracovat se světlem a s kresbou disponuje obrázkem, který je větší než život. Ano, roztomile marketingová vějička, jenže v případě Vraždy v orient expresu je skutečně platná a vůbec nevadí, že se na film díváte „pouze“ na pětašedesátipalcovém televizoru. Branagh i Zambarloukos moc dobře vědí, že 65 mm umí kreslit nádherné krajinky a pojmout velkolepou scénu, nakonec je to ale jeho schopnost pracovat v intimním režimu s polodetaily a detaily herců, co obraz tohoto formátu posouvá o několik řádů výše nad ostatní technologie.

 

Obraz Vraždy v orient expresu je tedy nejsilnější v kramflecích při statických scénách s běžnými dialogy. Není už to o tom, kolik vrásek na čele Johnnyho Deppa spočítáte, nebo jak často postřehnete lepidlo pod Branaghovým megaknírem. To ohromující množství detailů a skvostně kreslených obrazů vás má především pohltit a vnutit vnímat intimitu Poirotových rozhovorů s podezřelými z vraždy. Nesmíme totiž zapomenout, že ať už jsou technologie sebeúchvatnější, vždy musejí sloužit ve prospěch příběhu. Přesně toho se ve Vraždě v orient expresu podařilo dosáhnout. Film vypadá bez debat úchvatně v každém záběru. Zvlášť, když Zambarloukos komponuje v duchu legendárních maleb a historických výjevů, ať už naschvál, nebo mimoděk. Nikdy to však není pouhé předvádění se, vždy to má vyšší smysl.

 

 

Takové polocelky vrhají světlo na další skvělou vlastnost velkoformátového záznamu. Jsou totiž schopny kreslit i mimiku herců, kteří se nacházejí v zazším plánu, případně jsou „nahuštěni“ do kompozice ve větším množství. Díky skvělému obsazení reimaginace poirotovské klasiky tak můžete „kontrolovat“ herecké výkony i ve vzdálenějších částech záběru. Samozřejmě to platí jen tam, kde to dovolí hloubka ostrosti, nicméně kamera často pracuje s celky vagónu, kde sedí několik podezřelých a záměrně nechává diváka váhat, na koho by se měl zaměřit. Kresba dosahuje obdivuhodných výsledků i na běžném Blu-ray, nicméně jeho mladší bratříček jí dosahuje s mnohem větší jistotou.

 

Samozřejmě tomu pomáhá i HDR a WCG. Obojí obraz oproti běžnému Blu-ray posouvá pouze decentně, ale to je v pořádku. Zambarloukos se v rozhovoru pro British Cinematographer nechal slyšet, že se napříč všemi mastery snažil dosáhnout podobných výsledků. Například HDRko je díky tomu znatelné jen decentně a ve specifických scénách. Poirotův odchod do západu slunce je jedním ze zřejmých kandidátů na zmínku, tam je schopnost saturovat i ve vysokých highlightech zjevná. Ale vlastnosti HDRka si nejvíce užijete po malých douškách. Například při pohledu na světelné zdroje v interiéru orient expresu, kde jejich „větší svítivost“ dodává záběru na životě a podporuje trojrozměrný vjem, tedy hloubku scény. Nebo při podrobném sledování výpravy – orient expres je plný křišťálu, skleněných ploch a lesklých předmětů, tedy poskytuje světlu spoustu prostoru pro odrazy a barevnou hru. V takových záběrech obraz vyloženě žije a za pomoci silných jasových špiček chytá druhý dech tam, kde standardní Blučko končí a doslova šedne.

 

 

Asi nebude žádné překvapení, že jednou z nejsilnějších zbraní Ultra HD Blu-ray prezentace jsou pleťovky. Stejně jako oslňují kresbou detailů, mají díky široké barevné paletě schopnost vdechnout do tváří herců život tak precizní barevnou kresbou, že je s ní nesrovnatelné nejen standardní Blučko, ale i běžná kinařská kopie. Není to o kdovíjaké saturaci nebo extrémních rozdílech. I tady prostě sedí marketingové „živější barvy“, jinak schopnosti HDRka jen těžko popsat. Díky silnějším barvám, lepší dynamice a detailnější kresbě jsou záběry na obličeje hvězdného obsazení dramatičtější, člověku jsou prostě blíže.

 

Nutno říct, že tak silný vizuální vjem jsem v kině ani zdaleka necítil. Ano, velké plátno má něco do sebe. Když ho ale projektor sotva usvítí, když je jeho kontrast a tím pádem i barvy naprosto nesrovnatelný s tím, co poskytují současné highendové televizory, a když je jeho schopnost kreslit detaily omezena 2k projekcí, stává se zážitek z kina vedle toho z Ultra HD Blu-raye podřadný. Velikost nahrazuje kvalita a i obraz, který vznikl především pro stříbrná plátna, se stává intenzivnější v menším, leč v doslova hezčím podání.

 

Nezatracuji klasické kino a ačkoli to tak nevypadá, ani se na jeho úkor nesnažím glorifikovat možnosti kina domácího. Ostatně každý má jinak nastavené preference. Někdo pro to, aby si film užil, kino vyloženě potřebuje. Někdo chce sedět přímo pod plátnem, někdo pod promítací kabinou, někdo jiný chce nasávat atmosféru multiplexu nebo malého lokálního sálu. Někdo uvítá společnost, někdo zase preferuje klid. Někdo kvalitu projekce vůbec nevnímá, někomu jinému může zkazit celý film. Někdo rád pohodlí domova. Někdo si rovnou postaví domácí kino, nebo alespoň přestaví obývák. A někomu úplně jinému může stačit SDčkový rip stažený čert ví odkud. Ostatně dobrý film obstojí v jakékoli kvalitě. Nicméně fakta jsem výše předložil docela jasná a je na každém, co si z nich vezme. Já osobně třeba vím, že po srovnání skvěle vypadající Vraždy v orient expresu jsem si mnohem více užil její druhé zhlédnutí z UHDBD, navzdory tomu, že film vyloženě vznikl pro velké plátno. Stejně tak vím, že si mnohem více užiju letošní oscarovky právě doma a z Ultra HD Blu-raye, než abych riskoval mizernou projekci nebo nezodpovědné diváky. Co je na dnešní době úchvatné, už se nemusím bát, že bych po obrazové nebo zvukové stránce o něco přišel.

 

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!