top of page

Ulička slávy v 60ti snímcích za vteřinu. Přečtěte si, jak vypadá historicky první UHDBD s HFR

Štěpán Čermák

Poslední film Anga Leeho si pro jeho kvality moc lidí pamatovat nebude. Ulička slávy měla řekněme vlažné přijetí jak ze strany odborné, tak ze strany laické veřejnosti. Filmové anály jí ale i přes to budou věnovat samostatnou kapitolu, protože si odškrtla zajímavé technologické prvenství: Byla točena ve sto dvaceti snímcích za vteřinu, což je rovnou pětkrát vyšší frekvence než u klasického záznamu, jak ho přes sto let známe. Pro většinu smrtelníků to neznamenalo nic zásadního, neboť kinosály potřebné k projekci tak náročného materiálu byly v době premiéry na celém světě dva. V takové podobě, v jaké si Ang Lee své válečné drama představoval, tedy ve 3D, ve 4k a ještě k tomu ve 120fps, ho mohlo vidět jen pár vyvolených. Možnost se průkopnické technologii alespoň přiblížit proto máme až díky Ultra HD Blu-rayi. Ten film krom Ultra HD rozlišení s HDR přinesl také ve framerateu o šedesáti snímcích za vteřinu. Sice je to pouhá polovina toho, co Leeho týmu záznamové technologie umožnily, pořád ale mluvíme téměř o trojnásobku množství políček, než je v běžné filmové vteřině. Navíc na placu a při střihu se operovalo s náhledy právě v 60hz, takže se svým způsobem jedná o ideální kompromis.

Ulička slávy (4k Ultra HD Blu-ray s HFR)

V Česku film po zrušení kinopremiéry vyšel na konci června a jedná se o historicky první takto vybavený Ultra HD Blu-ray. Na dlouhou dobu by mohl být také poslední, neboť navyšování snímkových frekvencí diváci nevítají zrovna s otevřenou náručí. Své by o tom mohl vyprávět Peter Jackson. Hobití trilogii točil ve 48fps a z těch kin, která ji byla schopna reprodukovat, diváci vycházeli častěji rozčarovaní než vyloženě nadšení. Nicméně i přes vlažné přijetí se s technologií možná sem tam setkáme. Je vysoce pravděpodobné, že Lee i Jackson už u HFR (tedy High Frame Rate) zůstanou. James Cameron naznačil, že všech devadesát osm chystaných sequelů Avatara natočí ve 48 nebo 60fps. Je tedy možné, že se s HFR v roce 2020 (pokud nedojde k dalšímu posunu premiéry Avatara 2) setká mnohem širší publikum. Stejně tak je možné, že co Cameron udělal pro 3D, udělá i pro HFR. Ostatně jak si řekneme níže, tento druh záznamu není jen o tom, že vezmete do ruky moderní kameru a v nastavení ji přepnete na 48, 60, nebo 120fps. A jestli existuje někdo, kdo umí novou technologii integrovat tak, aby se s ní lidé chtěli dále vídat a filmaři ji toužili používat, je to právě James Cameron. Každopádně masové rozšíření je momentálně nepravděpodobné a Ultra HD Blu-raye se 60fps prezentací budou v následujících letech raritou.

Ang Lee se pro opuštění čtyřiadvacetisnímkové klasiky rozhodl poté, co viděl testy Douga Trumbulla (který se mimochodem snažil HFR prosadit ještě v éře analogového filmu) a Jamese Camerona. Ti ho přesvědčili, aby kameramanovi Johnu Tollovi hodil na rameno nevídaně nabušenou techniku: Do 3D rigu spárované a mírně modifikované kamery Sony CineAlta F65. Každá z nich zaznamenala během jediné vteřiny rovnou 120 snímků o rozlišení 4k. Jen hrubé materiály zabraly ohromujících 540TB. Samotný 4k 3D 120fps master se zastavil na neméně impozantních 84TB. Takto datově náročná produkce vyžaduje upravené workflow, jež si Leeho tým musel z velké části vytvořit sám. Ostatně ve 120fps neexistují ani VFX knihovny (jako záblesky při výstřelu ze zbraně apod.).

Ulička slávy

Nároky nejsou kladeny jen na postprodukci. I samotné natáčení mělo svá specifika. Toll se musel od píky učit svícení, protože zatímco od současných digitálních kamer jsou operátoři zvyklí dostávat citlivost ASA 800, zvýšená snímková frekvence a 3D rig ji u F65ek snížily k ASA 160. Toll tedy musel scénu nasvěcovat podstatně silnějším světlem. To navíc muselo být předběžně testováno, aby vysokosnímková frekvence nezaznamenávala blikání. A v neposlední řadě bylo potřeba přinutit hlavní představitele k úpravě hereckého rejstříku. Ač to totiž zní zvláštně, herecké snažení je v HFR nutno mírnit. Herci musí méně přehrávat a klást důraz na nuance.

Ostatně to je jedna z věcí, kterých si člověk při sledování 60fps verze Uličky slávy všimne jako první. Herectví působí … jinak. Jakmile se jedná o méně zkušené herce, dá se velmi snadno vypozorovat, kdy se v roli cítí přirozeně a kdy se musejí do replik tlačit. Jakmile scénář jen trochu hapruje, jakmile je představitel nucen k postoji nebo dialogu, ve kterém by se běžně choval jinak, díky HFR je to ihned znatelné. Mimo jiné je proto o něco bolestivější sledovat práci komparzu. I když se mu člověk nevěnuje, díky hyperrealistické prezentaci ho vnímá i ze vzdáleného zadního plánu poměrně intenzivně. Velká část filmu se odehrává na stadionu a jakmile se v záběru objeví jeviště, člověku se v hlavě rozsvítí pomyslná žárovka s upozorněním, že se tu děje něco zvláštního. Nejdříve to nejde pojmenovat, ale je to jednoduché: V záběru je tolik lidí, kteří nešikovně naznačují nějakou činnost, že celek budí dojem amatérského divadelního spolku. Každý pohyb komparsu smrdí falší. Divák v nitru pozná, že se lidé chovají dle instrukcí, že jsou v uměle vytvořeném prostředí. Zatímco 24fps takové nedostatky skryje, 60fps na ně vrhá světlo. Jakmile někdo stojí nepřirozeně, je to poznat. Jakmile někdo sedí nepřirozeně, je to poznat. Jakmile člověk nad svými pohyby přemýšlí a nedělá je intuitivně, okamžitě ho prokouknete. O to víc v tomto ohledu obstojí herectví Joea Alwyna, který se se svou rolí vypořádal vskutku obstojně.

Ulička slávy

Ang Lee v rozhovorech mluvil o potřebě „upravovat“ herecké výkony docela často. Jakmile se v záběru objeví slabší článek, můžete se spolehnout, že podryje sebelepší herecký výkon někoho jiného. Náš mozek je nastaven tak, že ve čtyřiadvacetisnímkové frekvenci hercům leccos odpouští. Jakmile se ale počet políček v jedné vteřině zvýší, souměrně roste i citlivost bullshit alarmu. To logicky vede i ke složitějšímu maskování filmových kouzel (klíčování, make-up, kostýmy, rekvizity, akční sekvence s i bez VFX, atp.). Ono se o zvýšených nárocích na filmaře mluvilo již při příchodu Full HD. Ta samá debata se opakovala s nástupem 4k a Ultra HD. Pravda však je, že zas takové drama se nekonalo. Co filmaři nešikovně skryli na placu, vyzní stejně špatně v Ultra HD, jako v těžce komprimovaném SDčku. Existují samozřejmě výjimky. Všeobecně ale platí, že co snese filmový materiál, snese i vysokodefiniční projekce v domácích podmínkách. Strašák filmových mágů by měl být právě až v HFR.

Jednak si obrazové materiály s vyšší snímkovou frekvencí automaticky asociujeme s televizní a dokumentární tvorbou, potažmo se žurnalistikou, což nás podvědomě nutí být pozornější a vůči materiálu kritičtější. Jednak je to až pohybová ostrost, nebo chcete-li vyšší motion resolution, co anuluje kouzlo filmové magie. Nikoli rozlišení. Ostatně vyzkoušet si to trochu můžete zapnutím snímkové interpolace svého televizoru. Nikdy nedosáhnete stejného efektu, jako když je materiál v HFR zaznamenán, ale dostanete se blízko. Degradace filmové iluze, již jsme si zvykli pojmenovávat jako soap opera effect, se HFRku částečně podobá.

Uličku slávy jsem z Ultra HD Blu-raye pouštěl na Samsungu MU6650, který jsem měl v kanceláři Blu-space (rozuměj doma v obýváku ;)) několik dní na testování. Cenově se jedná o nižší mid-range a UHD entry level displej, jehož schopnost Ultra HD prezentace končí na vyšším rozlišení. HDRka televizor vzhledem k osmibitovému panelu a nízké svítivosti nedosahuje. Film jsem tedy sledoval v SDR, každopádně to důležité v podobě šedesátisnímkové frekvence nechybělo. Navíc abych mohl řádně srovnávat, tak zatímco LCDčko od Samsungu krmil Ultra HD Blu-ray přehrávač, vedle jsem měl postavenou plazmu s Full HD 24fps signálem z klasického Blu-raye.

Ulička slávy

Právě přímé srovnání je kritické. Ne tak proto, aby si člověk uvědomil rozdíl při růstu frekvence. Toho si všimne ihned a jaksi ho předpokládá. Dramatický je především přechod zpět do 24 snímků za vteřinu. Pokaždé, když mé oči přeostřily na plazmu, první dvě tři sekundy mi připadalo, jako by nějaký srandista film každou setinu vteřiny pauzoval. Oči i mozek se velmi rychle adaptují, a tak po krátké době obraz začnou vnímat opět normálně. Avšak šok po přesunu z displeje A na displej B byl překvapivě intenzivní. Klasický Blu-ray tu chvilku vypadal vyloženě blbě. Nejsem citlivý na 24fps strobing, při přímém srovnání jsem ho ale vnímal intenzivně. Přechod k HFR verzi filmu pak krátce evokoval již zmiňovaný soap opera effect. Ani zdaleka však nebyl tak dramatický jako při zapnutí snímkové interpolace. Ta i u sebelepších televizorů vykazuje vady v podobě nerovnoměrného pohybu, chybného násobení snímků (nebo judderu) a rozpadů. Uličku slávy nic takového nepostihuje, a tak se intenzita vnímání onoho odvaru soap opera effectu s každou minutou snižuje. Pocitu, že sleduji „něco jiného“, jsem se nezbavil. Nemohu však říct, že by mi HFR přišlo nepřirozené, nepříjemné, nebo zvláštní. Jen jiné. Je to nezvyk a nezvyk to bude. Podotýkám, že v mých představách je pro ty, kteří u filmů zapínají snímkovou interpolaci, v pekle vyhrazena speciální místnost, kde se dokola promítají filmy Uweho Bola. Nedá se tedy říct, že bych čemukoli nad 24fps fandil. Leč HFR u Uličky slávy bylo docela fajn.

Více než v množství snímků v jedné vteřině vidím problém v současných nedostatcích záznamové techniky. Jak jsem naznačil na začátku, vysoký framerate logicky klade jiné nároky na citlivost čipů, respektive „ji snižuje“ tím, že je na expozici každého „políčka“ podstatně méně času. Kameraman tedy musí scénu svítit silným a ostrým světlem. To obraz obírá o pomyslné filmové kouzlo i ve 24fps. Nikdy mu neměkne kresba, umělé světlo vyloženě srší z každého záběru. Přitom nevěřím, že by člověk Tollova formátu (má za sebou Statečné srdce, Posledního Samuraje, nebo třeba Gone, Baby, Gone) svítil tak nemotorně, nebýt do toho nucen okolnostmi. Světlo se po většinu filmu chová nepřirozeně a opět platí, že i když to divák nemusí být schopen pojmenovat, docela určitě ho to bude vytrhávat z děje. Ba co hůře, vnímání ostrosti světla se HFR zdá být ještě intenzivnější. Nejsem schopen tento fenomén pojmenovat, nicméně jsem podobné závěry četl již po premiéře Hobita ve 48fps: Světlo v HFR působí mnohem méně přirozeně a záběr, nad kterým se ve čtyřiadvaceti snímcích za vteřinu nepozastavíte, může v HFR vypadat jako amatérské cvičení. Možná by pomohlo HDR (článek případně updatuji, pokud tomu tak bude), nicméně v SDR se jedná o krutou realitu. Až bude tento problém odstraněn (velmi pomůže už jen netočit ve 3D), stane se HFRko zase o něco snesitelnější. Protože na ostrost v pohybu se zvyknout dá. Na nepřirozené světlo nikoli. HFR zjevně potřebuje ještě jemnější svícení než klasická produkce.

Každopádně HFR je hlavně o pohybu a nikoho asi nepřekvapí, že Ultra HD Blu-ray Uličky slávy v něm exceluje. Běžné pohyby postav jsou skoro stejně ostré jako statické záběry. Ani prudší posun kamery po scéně, ať už je to jízda nebo švenk, obrazu nebrání v neobvykle ostré kresbě každého políčka. Co vedle na plazmě působí jako odskakující šmouha, v HFR odhaluje ostré kontury a jasně čitelné detaily. Když se někde ve třech čtvrtinách filmu posouvá kamera přes švédské stoly, ve 24fps víte, že se jedná o jídlo a jaksi tušíte konkrétní pokrmy. V šedesáti snímcích za sekundu je vše stejně ostré a vykreslené, jako byste nad stoly procházeli osobně. To samé platí o jízdě autem, prudkých pohybech během akčních sekvencí, prostě o všem. Množství obrazových informací se oproti statickým záběrům v pohybu téměř nemění. Je to docela úchvatná podívaná a člověk může jen spekulovat, jak by každá vteřina vypadala s ještě dalšími šedesáti snímky. Už takto vše působí hyperrealisticky.

Ulička slávy

Zvýšený framerate sice film částečné obírá o ono již několikrát zmiňované kouzlo, paradoxně ale neubírá na intenzitě ani lidským dramatům a vážným dialogům, ani akčním sekvencím. Tedy za předpokladu, že jim nepodkopává nohy něčí herecký výkon. Jak v intimnějších scénách, tak v akčním infernu HFRko umazává hranici mezi realitou a fikcí, mezi plátnem a divákem. Neplatí nutně, že by se prožívání příběhu stalo osobnější, ale člověk se cítí všemu blíže – i když si víc než kdy jindy uvědomuje vyumělkovanost. Jsou to zvláštní paradoxy, ale když v jedné z klíčových scén došlo k osobnímu pěstnímu souboji, na jednu stranu jsem tušil každou ránu, která nepřistála, na stranu druhou jsem si připadal oběma hercům blíže. Říkám hercům, ne postavám. Je na každém, ať posoudí, nakolik je to dobře a nakolik špatně.

Než se rozloučíme, vrátím se ještě k Johnu Tollovi a k nedostatkům, jež HFRko odhaluje. Je to nefér výtka, nicméně pokud chce Leeho tým být za průkopníky, musí s tím počítat: Každé – i sebemenší – pochybení kameramana, jež při běžné projekci nevidíte, je v 60fps zřetelné. Pohyb se stává podstatně čitelnější a z jeho trasy je zaznamenáno i reprodukováno více detailů. Najednou i v prudkém, půlvteřinovém švenku cítíte změnu rychlosti na jeho začátku, konci, ale dokonce i v jeho průběhu. Zatímco 24fps by je prominuly, v 60fps jsou takové droboulinké změny znát. Žijeme v digitální době, kdy je každá nepřesnost považována za hrubku. HFR odhaluje, že v přirozeném pohybu nikdy nebude absolutní stabilita, rovnoměrnost a hladký průběh. Každé takové pochybení odhalí přítomnost kamery a tím vytrhne diváka z fiktivního světa. I to je jeden z problémů, kterým budou filmaři v případě využívání HFR nuceni čelit.

Sledování filmu v HFR je tak trochu nový druh diváckého zážitku. Vše působí jinak. Klasická filmová magie se pod náporem pomyslných filmových políček bortí. Aby ji udrželi naživu, musejí filmaři upravit kouzelné formulky. Být ve všem ještě důslednější, hledat nové postprodukční metody, upravovat filmovou řeč. Vždyť i obyčejné prolínačky v Uličce slávy vypadají, jako by do jejího slovníku vůbec nepatřily. Osobně tuhle dojmologii nejsem schopen uzavřít definitivním rozsudkem, zda je HFR dobré nebo špatné. Jedná se o ojedinělý vizuální zážitek, stojící v kontrastu k desetiletím sledování filmů a seriálů. Jako takový proto může negativní reakce probouzet spíše z důvodu jinakosti. Navíc mu ubližují výše zmíněné nedostatky, které je možno praxí a inovátorstvím pomalu odstraňovat. V broadcastingu je v HFR budoucnost, o tom jsem již psal. Ve filmu? Možná také, ale k jejímu naplnění bude nutno přejít hromadu překážek.

Skončím citací samotného Anga Leeho. O mnohém totiž vypovídá. V rozhovoru pro Deadline přiznal, že po návštěvách Trumbulla a Camerona stál před složitým rozhodnutím. „Při 60 je to méně zřetelné, ale stále víte, že jste ve filmovém světě, v něčím příběhu. Jste v bezpečí.“ ... „Pochopil jsem, že pokud se dostaneme blízko ke 120, už to bude jako něco, co opravdu vidíte. Už to nebude film. Stála přede mnou otázka: Zůstanu ve filmovém světě, nebo z něho vykročím pryč?“

Comments


Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
topgun224k.png
nenebd.png
bestiebd.png
casa.png
jako-zabit-ptacka-4k.png
kissme.png
bottom of page