Please reload

Třetí Avengers jsou novým králem blockbusterů, puncu dalšího dílu seriálu Marvel se ale nezbaví

K Infinity War vede desetiletá cesta, již dláždí osmnáct více nebo méně propojených filmů, takže není divu, že z Marvel Cinematic Universe se vyklubala jakási předražená seriálová produkce. Navzdory tomu, že do MCU různí filmaři vnášejí různé tóny, prakticky vzato zůstávají díky producentskému zaštítění Kevinem Feigem všechny celovečeráky tak trochu na jedno brdo. Jako televizní epizody. A jako v případě seriálů potřebuje každá sezóna své ideálně dvoudílné finále, i jednotlivé fáze MCU vyžadují velkolepé vyvrcholení. Tím se nesnažím znehodnotit ohromné množství práce, jež za filmy jistě stojí, stejně tak nechci snižovat něčí umělecké ambice. Nicméně je bez debat, že studio Marvel vneslo do světa blockbusterů nový vypravěčský koncept, jenž přinesl vedle pozitiv, která hrají především ve prospěch studia (komerční potenciál nabalující se sněhové koule, merchandisingové žně, nekonečno možných franšíz), také negativa. Ta bohužel stále častěji zasahují diváka, i když si toho nemusí být vědom. Leč koncept jakéhosi pospojovaného univerza okrádá především jeho: Filmy dovolují tvůrcům pouze minimální osobitost, umělecký rozptyl a možnosti, co s příběhem dělat. Tudíž zabraňují vzniku ojedinělých zážitků. Svazující dějové linie slouží „vyššímu dobru“ a chybí jim odvaha vydat se mimo mantinely kalkulu. Ačkoli hrdinové neustále operují v ohromném nebezpečí, jakákoli hrozba je falešná, zranění na oko, smrt dočasná, tudíž napětí film od filmu klesá. Bytí součástí kolosu, v jaký Marvel přerostl, má pro blockbustery nesporné produkční výhody, ale vypravěčsky je svazuje natolik, že i v emociálně nejvypjatějších scénách dostáváme pouze spektákl s mizivým dopadem. Avengers se to pokoušejí změnit.

 

 

Taková změna však nemůže přijít jako blesk z čistého nebe. Jestliže má komiksový vesmír zaběhlá pravidla a postupy a divákovi jimi po deset let vsugerovává, že jakékoli nebezpečí je pro superhrdiny vždy dočasné, nelze předpokládat, že znenadání každý přistoupí na existenci neodvratné události. Zvlášť při vědomí, jaké konkrétní sequely mají v příští letech vzniknout a pouhou svou existencí tak jakýkoli dopad Infinity War okamžitě podrýt.

 

Ze světa Marvelu se vytrácí napětí. Film se nestává událostí sám o sobě, spíše kulturní povinností, neboť všichni už jsme do MCU investovali příliš mnoho času, abychom neviděli další novinku. Vzniká jakýsi sociální tlak na to, abychom ji zhlédli co nejdříve. Krystalizuje tak hollywoodské opojení tržbami z prvních víkendů a vydělanými stamiliony všeobecně. Kasovní úspěch by měl vypovídat o kvalitách filmu, stále více však hovoří spíše o marketingové zručnosti studia a síle franšízy. Ta je v případě Marvelu samozřejmě ohromná.

 

Ohromný je i film jako takový. Ze třetích Avengers sálá obří rozpočet - a nenechává na sebe dlouho čekat. Díky tomu, že se Infinity War nemusí trápit s expozicí, neboť tou se zabývali jiní filmaři deset let před ní, se může okamžitě vrhnout do víru událostí, ke kterým celý vesmír Marvelu směřoval, a tedy které na pozadí prakticky každé marvelovky osnoval titán Thanos.

 

Ten má nemalé ambice vyhubit polovinu vesmíru, a jelikož jsme se s ním doposud neměli krom několika drobných štěků příležitost seznámit, stává se ústřední postavou filmu. Což je ku prospěchu a je to jedna z mála věcí, kterou scénář co do práce na postavách dělá dobře.

 

Ne nadarmo se říká, že film je jen tak dobrý, jak dobrý je jeho záporák. U charakteru, který sbírá nadpozemské kameny a chce provést vesmírnou genocidu, je důležité, aby jeho motivace byly alespoň trochu srozumitelné. V případě Infinity War se to daří skvěle.

 

Film sice neustále chvátá, ale pokaždé, když se zaměří na Thanose, jako by zpomalil. Do jisté míry je to dáno skvělým výkonem Joshe Brolina, jehož vyobrazení psychopatického titána převyšuje svou výrazností a oduševnělostí i herecká představení mimo rank blocbusteru. Částečně je to ale i tím, že Russoové jsou si vědomi důležitosti „polidštění“ antagonisty, ať už to u fialového intergalaktického masového vraha zní sebeabsurdněji.

 

 

Thanos dostává dějovou linii s přesahem do rodinného dramatu. Světe div se, ono to velmi dobře funguje. Setkání s dcerou Gamorou, odhalení jejich společné minulosti a nevyhnutelné tragické završení rozvráceného vztahu, plného nenávisti i lásky, je bez debat nejsilnějším leitmotivem Infinty War. Paradoxně přesahuje i sílu událostí samotného finále, což vlastně jen potvrzuje, že epizodní vyprávění MCU naráží na vypravěčské limity v okamžiku, kdy se v divákovi snaží vzbudit emoce, které čistě teoreticky měly vzniknout během jiných filmů. Jinými slovy, třetí Avengers v mnoha rovinách nefungují jako samostatné dílo, protože staví na předpokladu, že některé motivace, některá spojení, některá emociální podloží jste si s postavami vybudovali jindy.

 

Což se stát mohlo, ale prostě takový způsob vyprávění nemůže vést k zadostiučinění, protože drama jednoho filmu se vztahuje k němu samotnému, ne k něčemu, co jsme možná viděli před pěti lety. Navíc většina postav - včetně největších hráčů MCU jako Steve Rogers - ve filmu pronese jen pár, doslova co by na prstech jedné ruky spočítal prázdných replik. S takovými postavami nelze soucítit, ať už je znáte sebelíp. Protože v tomto filmu, filmu zvaném Avengers: Infinity War, je jejich funkce na úrovni křoví.

 

On je to logický předpoklad tak velké produkce, kterou Hollywood doslova nikdy nezažil. Jak se postavit ke kulminaci několika celovečeráků o desítkách postav? Jak koordinovat přes dvacet superhrdinů, aby z filmu nevznikl guláš? Ostatně "oblíbená" Liga spravedlnosti je exemplárním příkladem toho, že občas je problém dát dohromady i šestici komiksových postav, natož čtyřnásobek. Russoovým je nutno složit poklonu, že se jim film nerozpadl pod rukama, dává smysl, šlape, není ubíjející a s postavami žongluje, aniž by to bylo matoucí. Už jen z tohoto hlediska se jedná o obdivuhodný režijní výkon. O zručně natočených akčních sekvencích a trikové velejízdě ani nemluvě.

 

Infinity War je v mnoha rovinách ohromný úspěch, který si zaslouží opěvovat, ať už máte k Marvelu jakýkoli vztah.

 

V době binge watchingu, absence originálních námětů, vymizení nízko a středorozpočtových filmů z hollywoodské krajiny, a neochoty studií sázet na cokoli, co není součástí velké franšízy, se musíme smířit s faktem, že takto vypadá budoucnost blockbusterů. Marvel ji za deset let načrtl, třetí Avengers se pak zdají být posledním (nebo možná předposledním) tahem kresby, kterou se marně snaží kopírovat téměř každé velké studio. Je to první taková kresba a Marvel i Hollywood se v nich budou v příštích letech bez debat zlepšovat. Musíme se však smířit s tím, že místo plnohodnotných maleb budeme často dostávat několikastránkové omalovánky. Opět podotýkám, že nechci snižovat kvalitu marvelovek, ačkoli si o nich myslím své a díl od dílu mě baví méně a méně. Nicméně taková je momentálně realita: Epizodní vyprávění se stalo součástí blockbusterů a pokaždé to zákonitě povede ke "kulminačním" filmům, které budou po všech stránkách přehlcené, a tedy plné kompromisů.

 

Infinity War je musí dělat u mnoha hrdinů včetně těch s větší rolí. Je to jen díky pevným výkonům herců, kteří už se se svými postavami za ta léta sžili, že se jednotlivé vztahy nerozpadají, nebo že vůbec divák přistoupí na jejich existenci. Například aby trochu fungoval příběhový oblouk posledního kamene a Visiona, scenáristé popostrčili jeho vztah s Wandou do mnohem intimnější roviny. Jejich pouto vytváří napětí v akčních scénách a zároveň oba nesmírně mocné superhrdiny oslabuje. Jenže to je pouze vypočítavé spojení, nikoli jeho organický vznik, ačkoli na ten měl Marvel čas od druhých Avengers. Nebo třeba Thor. Stranou toho, jakého komedianta z něho udělal Taika Waititi, se jedná o tragickou postavu, která postupně přišla o matku, otce, v posledních pár hodinách i o sestru, bratra, rodnou zemi a valnou většinu svého národa. Nicméně hned ve své druhé scéně chrlí one-linery, které jsou sice vtipné, ale kompletně podrývají jakýkoli vývoj, jímž postava prošla.

 

 

Opět je to jen díky skvělému Hemsworthovi, jenž od prvního Thora neuvěřitelně herecky vyrostl a který je během jediné scény schopen naprosto přirozeně oscilovat mezi komediální a tragickou rovinou, že Thor alespoň trochu funguje. Jenže opět je tu pouze jako figurka, jejíž pohyb po šachovnici je pevně nalajnovaný, i když leckdy její chování v kontextu předchozích filmů postrádá smysl. Ostatně Ragnarok byl o hledání Thorovy vnitřní síly a schopnosti usměrnit božskou moc i bez legendárního kladiva, ale doslova o pár hodin později už Thor opět potřebuje zkout sekyru, aby se byl schopen postavit Thanosovi. Nebo Bruce Banner, ten se jakožto postava definitivně zacementoval jako prosťoučký šáša. Navzdory tomu, že ve svých počátcích měl být inteligentním vědcem na Starkově úrovni. Co začalo v Ragnaroku, však v Avengers pokračuje a z postavy se stal vynucený rádobykomediální prvek, jehož problémy s „přivoláním Hulka“ jsou napsány jako okatá metafora muže neschopného erekce. Více tu z postavy není. A tak dále.

 

Každý superhrdina je redukován na esenci toho, co si příběh vyžaduje, nejedná se o skutečné postavy a často ani nemají mnoho společného s tím, jak je známe z předchozích filmů.

 

O to více je třeba si cenit Thanosovy a Gamoriiny linky, při jejímž sledování se člověk může tetelit blahem, že McFeely a Markus nepřišli o scenáristické střevo, jen prostě neměli dostatek prostoru k tomu, aby se všem postavám věnovali poctivě. Alespoň se nebáli rozdělit staré party a dát dohromady hrdiny, kteří v předchozích filmech dokonce ani nevěděli o vzájemné existenci. Ačkoli mě mrzí, jak nedomrlý je vývoj Thora, zůstává pravdou, že jeho interakce se Strážci galaxie je zábavná. Stejně tak spolupráce Iron Mana, Spider-Mana a Dr. Strange. Jsou to malé radosti a vedou spíše k odlehčení, ale ve světle finále fungují jako správná rozhodnutí, vedoucí k jistým pnutím nebo dohrám.

 

Stejně tak je nutno ocenit finále, i když opět zčásti trpí jednotvárností bitvy proti armádě generických mimozemských pěšáků. Russoové, asi už mistři přehledné akce s výbornou choreografií, tu po stránce „řešení“ jednotlivých rvaček alespoň nechávají vyniknout vlastnosti superhrdinů (Captain všechno bere ručně, War Machine bombarduje, Black Widow si jede menší osobní souboj atp.), takže se stereotyp trochu nabourává. Ale brzy je to únavné. Je dobře, že bitvu ve Wakandě prolíná jiná, chvílemi menší, chvílemi větší, v níž se bojuje doslova o osud poloviny vesmíru. Souboj na Titánu je podstatně zajímavější nejen díky dalekosáhlejším důsledkům, ale především proto, že je konfliktem malého množství postav. Je tedy mnohem intenzivnější, o nápaditosti ani nemluvě.

 

Všeobecně platí, že po stránce akčních sekvencí Russoové vytahují trumfy v podobě toho nejlepšího, co Marvel dokáže nabídnout.

Trikový veletoč strká do kapsy většinu velkofilmové konkurence a je bez debat, že Infinty War bude etalonem, se kterým se teď bude každá velkoprodukce srovnávat. Proto ho v titulku označuji za nového krále blockbusterů, jedním dechem však dodávám, že k dokonalosti má sakra daleko.

 

 

Je to zábavná a velkolepá podívaná s neúprosným tempem. Typický marvelácký kalkul se snaží skrývat za na první oko odvážná nebo dokonce až kontroverzní scenáristická rozhodnutí, z nichž však přes veškerou momentální neodvratnost vycítíte, že jsou jen krátkodobá, než přijde další sezóna s novými díly. Nic proti tomu nemám, je to jedna z mnoha forem zábavy, kterou nám Hollywood nabízí. Nemohu se však zbavit pocitu, že ať už budou důsledky třetích Avengers ve čtvrtém dílu řešeny jakkoli, opět to bude jen další prázdný spektákl bez schopnosti dostat se člověku pod kůži.

 

Zvlášť, když už jsme si prošli Thanosovou back story, která jediná držela Avengers z hlediska dramatu pohromadě. Opakuji, není to špatně. Ale je to bezduchá forma zábavy, ze které je snadné vyrůst nebo se jí přesytit, i když Russoové tentokrát akci a virtuální bitky dávkují skutečně mistrně.

 

S marveláckými Blu-rayi je to jako na houpačce. Člověk nikdy neví, zda dostane docela povedený (Black Panther), nebo velmi slabý disk (druzí Avengers). Minimálně po obrazové stránce je na tom Infinity War naštěstí skvěle. Z velké části za to vděčí už zdrojovému materiálu. Ten těží jednak ze záznamu na kombinaci RED a Arri kamer v čele s Alexou v IMAX modifikaci, jednak z faktu, že do něj bylo tak značně postprodukčně zasahováno pomocí VFX a CGI, že se Avengers v mnohém blíží spíše animáku než hranému filmu.

 

Díky tomu je obraz technicky naprosto precizní. Má konzistentní ostrost, drobnokresbu, kontrast, stínokresbu (jen zapomeňte na vyloženě černou), highlighty (s výjimkou úvodu v New Yorku, který je hlavně v parku značně přeexponovaný), napříč celou stopáží nulový šum, prostě vypadá technicky vypiplaně. Dalo by se argumentovat tím, že mu chybí organičnost analogových materiálů, s jejichž pomocí by vizuální stránka mnohem více odpovídala ději. Ale takový už je Marvel. Pravdou zůstává, že obrazu Infinity War nelze vůbec nic vytknout, protože vypadá fantasticky, dostal na disku dostatek místa a komprese si s ním poradila na výbornou. Složka s videem je skvělá.

 

Kapitolou samou o sobě je zvuk. Mluvil jsem o tom už v textu o Black Pantherovi, Disney vypouští na nosiče domácí zábavy velmi slabé stopy. V případě Infinity War však studio dokonalo dílo a tuto filmovou událost zprostředkovalo na Blu-ray pouze s šestikanálovým Dolby Digital. Ne Dolby Atmos, ne DTS:X, ne DTS-HD MA, ne Dolby TrueHD. Desítky let staré, silně komprimované Dolby Digital. Skoro se chce napsat, že taková stopa si ani nezaslouží další komentář, vždyť patří na DVD. A skutečně, dynamický rozsah je mizivý, nízké frekvence postrádají přesnost a údernost, dialogům i zvukové kulise chybí plasticita, stopa je všeobecně tichá. Přitom je v jejím jádru cítit velice solidní mix. Pouštěl jsem si pro srovnání zahraniční DTS-HD MA a i když i to je klasicky disneyovsky family friendly, jeho obrazotvornost je mnohem bohatší a kulisa objemnější, aniž by to bylo na úkor detailů. Zvlášť soundtrack umí znít skvěle. Hrátky se surroundy bych zařadil mezi průměrné, nicméně v kontextu velikosti a četnosti akčních scén, které mix musí obsluhovat, je to možná dobře. Člověk by si jinak ukroutil hlavu. V té velkolepé akci stejně není čas na to, aby si zvukaři se stopou pohrávali, nebo v ní pracovali s nuancemi. Je to typicky grandiózní mix, který má tu smůlu, že je prezentován v silně komprimované podobě. Pořád si ho při volume značně vykrouceném doprava užijete, ale majitelé náročnějších aparatur budou rozladění.

 

Bonusová výbava je nakonec o něco bohatší, než slibuje distributor a samotný přebal edice. Na disku se totiž nachází audiokomentář režisérů a obou scenáristů. Ne, že by byl kdovíjak dobrý, kupodivu ani ve čtyřech toho pánové nenavykládají, co ve většině podobných stop pokryje jediný člověk. Vlastně si nepamatuji žádnou vyloženě zajímavou informaci. Ve valné většině případů se mluví o tom, kam koho které rozhodnutí má vést, příběh se ale rozebírá z pozice vypravěčů, tedy pouze doplňuje informace, které si může divák při troše domýšlivosti poskládat sám. Zajímavé poznatky nebo tajemství stopa nenabízí.

 

 

Na informace skoupé jsou i featuretty. Je jich půlhodina a z osmdesáti procent se chovají jako klasické propagační materiály, nebo skoro až jako rozšířené trailery, jejichž informační přínos je mizivý.

 

Dvoudílné „Zákulisí boje“ sice tu a tam alespoň nahlédne za kameru, v případě sekvence na Titánu dokonce rozebere postup od previzualizací a vzniku choreografie přes natáčení po tvorbu efektů, což je skutečně zajímavé. Nestačí to ale k tomu, aby člověku nezůstala na ústech pachuť z promarněné šance, protože o vzniku Infinity War je tu nesmírně málo. Trochu jsem doufal v rozbor postav (třeba Thanosových přisluhovačů, jejich komiksové historie i designu ve filmu), odhalení mo-cap Thanose, nebo například srovnání komiksového Infinity War s tím filmovým. Ale nic ani vzdáleně podobného jsme nedostali.

 

Vedle již zmíněného je na Blu-ray ještě minutové intro režisérů, dvouminutový gag reel a asi dvanáct minut vystřižených nebo prodloužených scén. Můžete si díky nim užít Happyho v úvodu filmu, hádku o Quillův Zune, ale hlavně je tu rozšířená diskuze Gomory a Thanose u jeho trůnu, kterou bych si dovedl představit ve filmu i v takhle prodloužené podobě – leč Russoové i v audiokomentáři přiznávají, že se prostě potřebovali vejít do konkrétní stopáže, takže podobně dlouhé scény musely jít. Což možná vypovídá o Infinity War více než všechny řádky, které jste tak poctivě pročetli.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!