Nejzajímavější CES za poslední roky: LG, Panasonic a Sony uvedly OLED televizory i UHDBD playery

Ještě předminulý rok to vypadalo, že ve světě Ultra HD televizorů stojí LG jakožto jediný prodejce OLED displejů proti zbytku světa. Letos se karta obrací. Zárodky tohoto trendu jsme mohli pozorovat již na loňské IFA. Po záříjové výstavě jsem avizoval, že vedle LG a Panasonicu přijdou se svou OLED nabídkou také Grundig, Loewe, Philips, Metz, nebo třeba Vestel. Lasvegasský CES tento trend potvrdil, a to s patřičnou grácií. Nové OLED televizory pro rok 2017 představilo LG, Panasonic a k velkému překvapení také Sony. Jinými slovy, každý větší výrobce si chce ukousnout sousto z OLED koláče. U LG Display, které jakožto jediný producent těchto panelů všem výše zmíněným technologii poskytuje, bouchají šampaňské.

O organických elektroluminiscenčních diodách se ve světle pádu plazmových displejů mluvilo jako o další slepé technologické uličce, která sice potěší videofily, ale nebude schopna konkurovat moderním LCD a hlavně ji nebude možné vyrábět ve větších množstvích. Korejcům sice trvalo dlouho, než se jim podařilo srazit poměr vadných kusů ve výrobě na přijatelné hodnoty, ale čekání se vyplatilo. Technologie se za tu dobu jednak stala relativně cenově přijatelná, jednak (docela logicky) vyspěla. Letošní generace panelů jsou vedle absolutní černé schopny usvítit jasovou špičku kolem osmi set nitů (i když pouze na malých plochách). LG u svých novinek mluví dokonce o magické tisícovce. Reálná čísla zkalibrovaných televizorů budou pravděpodobně o nějakou tu stovečku níže, nicméně pro nás to znamená, že jsou Korejci schopni dostat z OLEDů jasové hodnoty, na které v loňských modelech nedosáhla ani některá LCDčka. Panasonicu a Sony se navíc podle prvních reakcí podařilo eliminovat problémy s magenta tóny v černé a se šumem v nízkých hodnotách šedé. Letošní televizory postavené na nové generaci OLED panelů by mohly být po obrazové stránce téměř dokonalé.

Slovíčko téměř je však v tomto kontextu velmi důležité. Jestliže se bavíme o sledování Ultra HD materiálu z Ultra HD Blu-rayů, musíme vzít v potaz, že většina z nich je masterovaná na tisíc nitů. Některé dokonce na čtyři tisíce nitů. Nestačí? Dolby Vision je koncipováno tak, aby se bylo schopno vyšvihnout až k deseti tisícům nitů. Což jsou trochu absurdní čísla ve světle toho, že "jasoví šampioni" z řad LCD (Sony ZD9, Samsung KS9002) usvítí po kalibraci kolem patnácti set nitů. Nicméně pointa je, že OLEDy budou jasové špičky těchto Ultra HD Blu-rayů ořezávat. Každý výrobce ke clippingu přistupuje trochu jinak, nikdo však nepřišel s ideálním receptem. Říkáme si to proto, aby bylo jasno, že i nádherný obrázek produkující OLED má nedostatky. Videofilové si tedy budou muset vybírat, zda volit absolutní černou, špičkový kontrast a obrazovou uniformitu, a obětovat přitom highlighty (OLED), nebo zda zvolit vyšší svítivost a barevný rozsah na úkor černé a uniformity (LCD).

Dostáváme se tím k HDR, což bude, zdá se, v příštích letech téma číslo jedna. HDR je pro výrobce televizorů marketingově vděčné. Mohou se totiž předhánět v absolutních hodnotách, což doposud bylo možné leda u obnovovacích frekvencí. Nyní mohou tvrdit, že jejich televize pokryje tolik a tolik procent Rec.2020 (DCI-P3 už je v highendu pro letošek pokryto stoprocentně), případně že dostanou jas na tolik a tolik nitů. Že tomu zákazníci zprvu nebudou rozumět? To je sice pravda, ale oni si marketéři najdou způsob, jak kvality panelů příslušných výrobců vypíchnout před ostatními. Toho bych se nebál.

HDR má také velkou výhodu v tom, že se může stále posouvat. Jak zmiňuji výše, Ultra HD Blu-raye jsou momentálně masterovány na jeden tisíc nitů, těch masterovaných na čtyři tisíce však bude přibývat - až se možná jednoho dne stanou normou. Výrobci samozřejmě nepočítají s tím, že by každý zákazník k televizoru připojil UHDBD player a protáčel v něm nejnovější disky. Ale do podobných hodnot se eventuálně začne dostávat jak OTT (VoD atp.), tak OTA (broadcasting). V prvním případě prostřednictvím HDR-10 a jeho budoucí varianty s dynamickými metadaty, nebo s pomocí Dolby Vision, v druhém případě přes HLG (Hybrid Log-Gamma). Asi vám zase motám hlavu zkratkami, takže je možná načase připomenout článek o 4k Ultra HD, kde všechny tyto technologie osvětluji. Nicméně zpět ke flexibilitě HDR. Vzhledem k již nyní existujícímu materiálu v hodnotách kolem čtyř tisíc nitů se dá bezpečně říct, že právě tento jas bude svatým grálem výrobců televizorů. Cesta k němu bude trvat ještě nějaký ten pátek a rozhodně se k němu dostanou dříve LCDčka. Je vlastně otázkou, zda vůbec OLEDy tak vysoko dosáhnou. Odborná veřejnost se shoduje na tom, že ne. Dříve pravděpodobně obě technologie předčí nějaká nová (QLED), nicméně pravidla hry teď budou znít několik let stejně: Kdo více svítí a "utáhne" více barev, ten vyhrál. Což je vlastně skvělé, protože ve světě Ultra HD to na rozdíl od předchozích norem dává smysl. Rec.2020 má dostatek prostoru k tomu, aby se v jeho rámci televizory předháněly, než ho začnou naplno využívat - a to se stane za opravdu hodně roků.

Pojďme si tedy v kontextu těchto informací představit novinky, se kterými se uvedli největší výrobci na letošním CES v Las Vegas.

Začneme u LG, což je vzhledem k jejich pozici jakožto jediných výrobců OLED displejů fér. Korejci za velkou louží představili rovnou pět modelových řad OLED televizorů. Zajímavé je, že všechny stojí na stejném panelu, tudíž jsou jejich schopnosti co do kvality zobrazení totožné napříč veškerými modely. Místo obrazu se odlišují pouze ve zvukové reprodukci a hlavně v designu. Ať už tedy koupíte jakýkoli z OLEDů určených pro rok 2017, měli byste dostat 99% DCI-P3, o 25% vyšší jas než u loňských modelů (bodově dosahující až tisíce nitů), schopnost dekódovat a zobrazit HDR-10, Dolby Vision, HLG a nově dokonce i Advanced HDR od Technicoloru, možnost dostat ven Dolby Atmos přes HDMI ARC a samozřejmě Ultra HD Premium certifikaci. Co naopak nedostanete, jsou 3D a "curved design". Obojí opouští nejen LG (čemuž se budeme věnovat v samostatném textu).

Vstupním modelem bude LG B7 (55"/65"). O řadu vyšší C7 (55"/65") přidává prémiový hliníkový stojan a rámeček. S E7 (55"/65") přibude "picture on glass" design a sound bar, G7 (65"/77") má sound bar skladatelný. Nejdražší modely od LG bude reprezentovat nová řada W7 (65"/77"), která má Dolby Atmos reproduktory a hlavně "picture on wall" design - televizor je obdivuhodné 2mm tenký, takže když ho pověsíte na zeď, vypadá jako obrázek, nebo lépe, okno do dvora. Visí-li na zdi, přesahuje ji o pouhé čtyři milimetry.

Pro videofily bude zajímavější nový OLED od Panasonicu. Japonci mu říkají EZ1000 a jelikož stojí na stejném panelu jako výše zmíněné LG, nikoho nepřekvapí stropní jas kolem osmi set nitů a téměř stoprocentní pokrytí DCI-P3. Co druhou generaci panasoňáckých OLEDů od konkurence odlišuje, je videoprocesor HCX2 (tedy vylepšení HCX procesoru z prvního Panasonic OLEDu CZ950). Jak jsem naznačoval na začátku textu, Panasonic s jeho pomocí hlavně eliminoval magenta tint v černé a vylepšil stínokresbu (do obojího částečně zasahuje také "Absolute Black Filter", který limituje odlesky). Prototyp televizoru jsem viděl na vlastní oči v zatemněné místnosti na IFA a byl jsem z něho naprosto nadšený. Od té doby Panasonic přidal THX certifikaci s tím, že na Ultra HD Premium cejchu se také pracuje. EZ1000 vedle HDR-10 a HLG bohužel nepodporuje Dolby Vision, stejně tak neumí 3D a - sláva - jeho jediná 65" velikost se dělá pouze v plochém designu.

Videoprocessing Panasonicu bude dělat s OLED panelem divy. Ostatně EZ1000 bude první OLED televizor s přesností profesionálního grading monitoru. Problém bohužel nastane v ceně. V případě CZ950ky si Panasonic říkal o třetinu více, než co za stejný displej chtěla konkurence. EZ1000 na tom jistě bude podobně. Jenže oproti konkurenci mu jednak chybí Dolby Vision, jednak stojí na Firefox OS, od kterého firma upustila (tudíž se jen těžko dočká updatů nebo nových aplikací), jednak se designově nijak neodlišuje.

Prakticky to samé - stejný displej, jen s lepším videoprocessingem - se děje u Sony. To na trh se spotřebitelskými OLEDy vstupuje poprvé, s technologií však má letitou zkušenost. Je jediným výrobcem profesionálního kalibračního HDR OLED, konkrétně BVM-X300, jehož cena se pohybuje kolem tří čtvrtin milionu. Japonci panel od LG ve své novince Sony A1 pohání in-house vyvíjeným procesorem (říkají mu 4k HDR Processor X1 Extreme - vážně bych chtěl být placen za vymýšlení podobných názvů), který dělal divy už v oslavovaném ZD9. Zajímavé je, že Sony implementovalo vedle HDR-10 a HLG také Dolby Vision. Dokonce ho bude schopno přes FW update zpětně zapnout i na ZD9. Ba co více, podle všeho bude Dolby Vision zásahy X1 procesoru v některých režimech tolerovat.

Jako drobnou nevýhodu vidím designové rozhodnutí opřít displej o nohu. Vypadá to skvěle, ale televizor bez pověšení na zeď nedostanete do kolmé polohy k zemi nebo skříni. Naklání se asi o čtyři stupně. Na druhou stranu bezrámečkový design 55", 65" a 77" modelů vypadá skvostně. Sony se pro jeho dobro nejen zřeklo Bravia loga, navíc geniálně vyřešilo zvuk. Ten generuje drobnými vibracemi samotné sklo panelu (respektive jednotky, které zpoza televizoru sklo rozvibrují). Sony této technologii říká Acoustic Surface, není však z jeho dílen - podle všeho za ním stojí také LG. Docela by mě zajímalo, zda budou vibrace při vyšších hlasitostech a nižších tónech opticky viditelné?

Když už jsme u novinek od Sony, sluší se zmínit také nová LCDčka. Ta budou pro japonskou společnost i nadále hlavním tahounem, ostatně na CES se vedení nechalo slyšet, že přes existenci A1 zůstane vlajkovou lodí ZD9. Sony v Las Vegas uvedlo první Full HD televizor s HDR. Vlastně jich uvedlo rovnou čtyři řady. Zaměřeny jsou hlavně na hráče (i když smysl budou mít i v běžných domácnostech, pokud je pozorovací vzdálenost potenciálních majitelů větší, než v jaké má Ultra HD smysl). To kvůli tomu, že Playstation 4 dostal do vínku HDR režim, který je však v případě původních verzí konzolí dostupný pouze ve Full HD (v Ultra HD utáhne HDRko pouze nový Playstation 4 Pro).

S modely WE75 (43" a 49"), WE66 / WE61 (49" a 40" / 32") a RE45 (40") dostanou zákazníci schopnost televizoru zpracovat Full HD s HDR (v některých modelech také možnost pouštět si ve stejné kombinaci Netlfix) v blíže nespecifikovaných hodnotách - společnost k LCDčkům neuvedla žádná čísla. Zajímavé je, že všechny tyto televizory by mohly zobrazovat také obsah z Ultra HD zdrojů, ale Sony to nezaručuje. Pravděpodobně to bude dáno spíše schopnostmi zařízení, které bude televizorům signál poskytovat (dovedu si například představit, že Oppo by toho po FW updatu schopno bylo).

Nicméně LCDčka Sony uvedlo i Ultra HDčková. Všechna s Android TV. Druhá a třetí nejvyšší řada hned po ZD9 bude XE94 (75") a XE93 (65" nebo 55"). Tu nižší má pohánět "unikátní čtyřhranná LED struktura" (tedy klasický Edge-Lit s nějakými in-house fičurami), která by měla zajistit lepší uniformitu displeje, vyšší jas a větší barevnou hloubku. Čtyřiadevadesátku požene full-array direct LED a pravděpodobně si vypůjčila některé technologie od ZD9. Pokud vás Sony baví, jistě vás potěší TRILUMINOS displej, 4k HDR Processor X1 Extreme (ten byl dříve exkluzivní pouze pro ZD9), 4k X-Reality Pro, X-tended Dynamic Range Pro ... Sony má vlastní název opravdu pro všechno. Česky to znamená, že si displeje do jisté míry budou rozumět s HDR. Ba co více, oba dostanou do vínku Dolby Vision. Ultra HD Premium certifikace se zařízení nedočkají, i když ji budou s vysokou pravděpodobností splňovat - Sony se k UHDP z jakéhosi záhadného důvodu nehlásí. Asi aby vynikaly jejich vlastní názvy. HDR budou umět zpracovávat a v některých případech i do jisté míry zobrazovat i všechny nižší řady ze středního segmentu (XE90, XE85, XE80). Jen bez Dolby Vision.

LCD představilo i přes OLED ofenzívu také LG. To pokračuje ve svém "Super UHD" brandingu, který tak trochu okopírovalo od korejských konkurentů a od kterého právě Samsung definitivně odchází. Letos LG své nejvyšší LCD řady v čele s SJ9500 obohatilo o "nano buňky", s jejichž pomocí by měly displeje - překvapení - dosáhnou vyššího jasu i kontrastu, většího barevného rozsahu, lepších pozorovacích úhlů atp. LG kupodivu nespecifikovalo žádná čísla.

Co však zdůraznilo, všechny nové Super UHD televizory budou podporovat rovnou čtyři druhy HDR (stejně jako OLED): HDR10, Dolby Vision, HLG a Advanced HDR, jež má doprovázet tzv. "Technicolor Expert Mode". Předpokládám, že se bude jednat o něco jako kombinaci Dolby Vision a "Cinema" režimů běžných TV. O HDR od Technicoloru si časem budeme povídat v samostatném textu.

Přes korejská LCD k jiným korejským LCD. Konkrétně k těm od Samsungu. Mohlo by to vypadat, že jsem v textu největšího světového výrobce televizorů záměrně vynechával. On je ale tak trochu stranou všech. Jako jeden z mála se hře zvané OLED záměrně vyhýbá. Částečně proto, že svůj vlastní vývoj OLEDů nezvládl a později opustil, částečně proto, že je nemyslitelné, aby odebíral panely od LG. Z velké části pak samozřejmě proto, že si razí vlastní vývojovou cestu. Na jejím konci budou QLED displeje. Jmenovat se ale budou jinak, Samsung totiž se značkou QLED vyrukuje již letos. Zapomeňte tedy na SUHD. Nové televizory od Samsungu jsou QLED. V případě nejvyšších řad konkrétně Samsung Q9 (65" a časem 88"), Q8 (55", 65" a 75") a Q7 (entry level).

Využívají Quantum Dot, nejedná se však o self-emitting technologii jako v případě OLED, kterou si videofilové pod zkratkou QLED (Quantum dot Light-Emitting Diode) doposud představovali. K té Samsung teprve nakročil (mimo jiné koupí firmy QD Vision a jejích patentů). Nové QLEDy jsou stále jen fotoluminiscenční (místo elektroluminiscenčních). Panely jsou však po mnoha stránkách natolik inovativní, že se Samsung rozhodl vyrukovat s QLED brandingem už teď - jistě i proto, že z marketingového hlediska QLED zní jako odpovídající konkurence OLED.

Co novinky slibují? Pojďme se věnovat vlajkové lodi Q9, která je mimochodem plochá (i Samsung, pravděpodobně největší propagátor zakřivených displejů, od tohoto podivného módního výstřelku pomalu ustupuje - "curved design" má až Q8). Samsung se chlubí hlavně eliminací ztráty kontrastu a sytosti při změně pozorovacího úhlu. V domácích podmínkách to samozřejmě bude potřeba ověřit minimálně očima recenzentů. Co však bylo možno vypozorovat v limitovaných světelných podmínkách CESu, nová LCDčka od Samsungu skutečně i při značném odklonu od pravého úhlu neztrácela obrazové informace. Korejským inženýrům se prý podařilo vylepšit i podání černé barvy, ale to na předváděčkách říká každý výrobce. I na zhodnocení této informace si musíme počkat. Hlavní hvězdou nových Samsungů každopádně bude něco jiného: Jasové schopnosti a Colour Volume, nebo-li barevný objem (případně barevná kapacita). Když řeknu, že QLED modely dosahují sta procent DCI-P3, pravděpodobně vás to moc neoslní vzhledem k tomu, že stejné hodnoty nabízejí i high-endy ostatních výrobců. Jenže v případě onoho barevného objemu se to má trochu jinak.

Abychom pochopili, co se barevným objemem rozumí, musíme zabrouzdat do světa kolorimetrie. Měří-li se schopnosti barevné reprodukce displejů, činí se tak v rámci dvojrozměrného diagramu (CIE 1931). V tom se však počítá s nominální hodnotou jasu. Jenže zatímco v Rec.709 se jas držel mezi jedním a sto nity (a měřilo se při pětasedmdesáti), nové televizory samozřejmě dokážou dosáhnout mnohem větších cifer. A barevná charakteristika pixelu se se zvyšujícím se jasem mění. Pokud tedy měříme hodnoty v Rec.2020, je potřeba brát v potaz také vyšší jas a tím pádem onen dvojrozměrný diagram rozšířit do trojrozměrné podoby.

Logicky pak platí, že čím většího jasu je televizor schopen, tím větší část onoho diagramu bude zaplňovat. A tak zatímco OLED i QLED v klasickém měření DCI-P3 pokryjí stoprocentně, OLED začne při vzatí jasu v potaz značně ztrácet, protože není schopno dosahovat tak velkých jasových špiček (a ořezává je, ostatně clipping jsem již zmiňoval). Samsung na CESu QLED v rámci tohoto diagramu srovnával s loňským modelem OLEDu (hádejte od koho;)), a zatímco ten byl schopen DCI-P3 v novém způsobu měření pokrýt z pouhých 67%, QLED se vyšvihlo obdivuhodnými 108%. Q9 je totiž v HDR režimu schopno usvítit ohromujících 1500 až 2000 nitů!

Je tedy jasné, že panel bude schopen fantastické práce s highlighty a s barvami v nich. Vlastně pokryje veškeré obrazové informace, které mu poskytnou Ultra HD Blu-raye masterované na tisíc nitů. Je téměř jisté, že se co do špiček HDRka bude jednat o šampióna. Otázkou je, jak se nové QLEDy vypořádají s uniformitou displeje, s černou a s "opary" při zobrazování extrémně jasných bodů na tmavém pozadí. Každopádně není pochyb, že nové highendové televizory od Samsungu budou patřit k naprosté špičce. Korejci navíc zapracovali na designu rámečků i stojanů, upravili připojení (do televizoru vede z centrální jednotky velice tenký, téměř neviditelný kabel) a dokonce ve spojení se SpectraCalem vymysleli komunikaci s kalibračními stroji, která povede k automatizaci kalibrace.

Samsung ještě před začátkem CES uvedl druhou generaci svého Ultra HD Blu-ray přehrávače: M9500. Ten se kupodivu i nadále drží "curved" designu a bude samozřejmě splňovat všechny náležitosti potřebné k Ultra HD Premium certifikaci. V případě přehrávačů to jinak ani nejde. Takže můžeme čekat Ultra HD výstup, HDR10, všechny zvukové formáty od Dolby i od DTS, duální HDMI výstup ... taková Ultra HD klasika. Přehrávači - stejně jako všem televizorům této značky - chybí Dolby Vision. Jestli se něčím odlišuje od konkurence, pak je to samostatná bluetooth streamovací jednotka, která dokáže dostat zvuk do bezdrátových sluchátek. Nejen to, obrázek dokáže streamovat do smartphonů. Sice si nedokážu představit žádného majitele Ultra HD televizoru, který by něco takového dělal, ale fičura se může hodit třeba pro děti. Prostě jim z přehrávače pošlete pohádku do telefonu, pokud se zrovna "potřebujete" dívat na zprávy. Nebo spíš na sport. Poslední novinkou je schopnost analyzovat přehrávaný obsah a "donutit" televizor k odpovídající úpravě režimu (například při playbacku SDR a následném playbacku HDR). Těžko říct, jestli téhle komunikace bude M9500 schopen pouze s televizory od Samsungu, nebo k podobným legracím přiměje i jiné.

Pochopili jste správně, že od televizorů se přesouváme k přehrávačům. Na CES jich bylo představeno překvapivě hodně. Krom Samsungu s novým UHDBD playerem konečně vyrukovalo LG (UP970), Sony přidalo svůj druhý model (X800), Phillips svůj třetí a čtvrtý (BDP7520, BDP5502), Panasonic se s tím nepáral a do světa ke svým dvěma stávajícím poslal rovnou tři další modely (UB300, UB310, UB400), odlišující se především konektivitou. Základní vlastnosti není třeba opakovat, proto se budeme věnovat pouze těm rozdílovým.

Philips nemá žádné (a neodpustím si poznámku, že je opravdu ošklivý, vizte obrázek o pár odstavců níže). Sony se docela nepřekvapivě zaměřuje na hi-res zvuk. Panasonic do všech řad integroval HCX procesor, svou chroma upscalovací technologii a doplnil schopnost upravit HDR obsah pro sledování pod ostrým světlem. HDR je totiž masterováno pro sledování v zatemněné místnosti a jelikož v televizorech zpravidla vybuzuje nejvyšší jas, ve kterém následně displej musí korigovat i téměř absolutní černou, už displej nemá jak "vytáhnout" stíny. Signál mu to svým způsobem nedovolí (v SDR režimech se tohle řešilo "zvýšením gamutu"). Panasonic se tento problém snaží vyřešit tím, že obrazové informace v nejnižších jasových bodech upraví tak, aby se v signálu nechovaly jako černá. Opět platí, že pro videofily se nejedná o žádnou slávu, ale běžný uživatel tuhle možnost pravděpodobně využije často.

Co mi však přijde zajímavé - tedy krom prudce klesajících cen (entry-level od Panasonicu by se v Česku mohl pohybovat kolem osmi tisíc, možná i níže), LG UP970 a Philips BDP7520 se přidávají jako druhý a třetí Ultra HD Blu-ray přehrávač s Dolby Vision (první je Oppo UDP203). Je trochu zvláštní, že se k nim nepřipojilo Sony, vezmeme-li v potaz, že Japonci Dolby Vision integrovali do všech svých nejvyšších řad televizorů. Ale to se nedá svítit. Přítomnost DV v některých Ultra HD Blu-ray přehrávačích je pro nás zajímavá ve světle toho, že tuto HDR technologii nechalo do svých produktů vplout také překvapivě velké množství výrobců televizorů: LG, Sony, TCL a Philips. A konečně se přidá obsah. Dolbymu se upsala trojice filmových studií (Universal, Lionsgate, Warner Bros.), která po již existujícím DV na VoD platformách slíbila tituly s tímto HDR standardem také na Ultra HD Blu-ray.

První se začnou objevovat někdy během tohoto kvartálu, případně při jeho přelomu s druhým. Nikdo bohužel nezmínil konkrétní filmy, ale bylo by pěkné, kdyby s Dolby Vision vyšla třeba Fantastická zvířata, která mají našlápnuto k - ehm - fantastickému demo materiálu. Nekompatibility se samozřejmě není třeba bát - Dolby Vision je dodatečná vrstva metadat přes HDR10. Pokud přehrávač DV neumí, jednoduše ho bude ignorovat a vesele si bude přehrávat HDR10.

To ale není podstatné. Důležité je, že rok 2017 by mohl konečně být rokem, kdy se Dolby Vision začne prosazovat ve velkém. Zástupci Dolbyho laboratoří na CESu odpovídali na opodstatněné otázky, proč jsme na příchod DV museli čekat tak dlouho, když HDR10 stojí na PQ standardu právě od Dolbyho, docela vychytrale: Jednoduše potřebovali, aby se trh nejdříve trochu rozrostl. Musí se nechat, že tahle dlouhodobá strategie asi ponese ovoce. Výrobci se nebojí za integraci DV platit a jsou ochotni přistoupit na fakt, že se v technologii skýtá potenciál, který jejich výrobkům pouze prospěje. Samozřejmě tu budou vždy lidé od Samsungu nebo Panasonicu, kteří si do vnitřností své elektroniky nenechají zasahovat externí společností. Ale to těžko něco změní na faktu, že z příchodu Dolby Vision do světa multimédií se v roce 2017 stává trend.

Ve výsledku je to dobře pro všechny strany, protože jak už jsem na Blu-space psal několikrát, HDR je stále tak trochu divoký západ. Ostatně příchod Technicoloru na scénu o tom vypovídá své (i když nutno dodat, že Technicolor tahal za nitky v pozadí už dlouho a je ve vývoji nejen HDR extrémně aktivní). Nic z toho neznamená, že bychom se měli bát "HDR válek". Některá média existenci několika odlišných HDR standardů přirovnávají k "válce" Bety s VHS nebo Blu-raye s HD DVD. Tentokrát je to však něco úplně jiného. Zákazník se nemusí bát, že by ignorováním jednoho (dejme tomu právě Advanced HDR), nebo preferováním druhého (třeba Dolby Vision) přišel k újmě. Specifikace Ultra HD a HDR jsou jasně dány. Čekání na vyústění toho, která z výše zmíněných technologií se prosadí, nemá smysl. Ony totiž budou s nejvyšší pravděpodobností žít bok po boku. Tedy vlastně jedna přes druhou.

Nedostatek se však přece jen najde. Zákazníci ze všech technologických novinek a z toho, jak marketéři prezentují ty samé věci různými způsoby, budou zase o něco více zmatení. Jestli bylo při digitalizaci a při přechodu na Full HD docela složité se ve všem vyznat, momentálně je to téměř nereálné. Pro běžného zákazníka obzvlášť.