- Štěpán Čermák
Druhým V zajetí démonů James Wan potvrzuje, že o něm jednou budeme mluvit jako o klasikovi žánru
Skoro to vypadá, že neexistuje hororová značka jedenadvacátého století, pod kterou by James Wan nebyl podepsaný. Jako producent dohlédl na vznik Annabelle i jejího připravovaného sequelu, ze stejné pozice dohlížel na letošní nečekaný hit Zhasni a zemřeš. Zpoza kamery kontroloval první (a chce se říct také jediné dobré) Saw, přičemž ostatní díly produkoval. Na starost měl jako režisér i první dva díly nervy drásajícího Insidious, a jako by nestačily čtyři rozjeté značky žánru, který jinak skomírá, v roce 2013 přišel s kasovním hitem The Conjuring aka V zajetí démonů. O tři roky později si jako odpočinkový projekt mezi sedmým Rychle a zběsile a připravovaným Aquamanem vystřihl jeho pokračování. Profesní růst tohoto australského režiséra s malajskými kořeny je obdivuhodný nejen proto, že oživil žánr, který v devadesátých letech téměř zanikl a který jsme si zvykli spojovat s lacinou filmařinou. Wanova spanilá jízda Hollywoodem je pohádková i z toho důvodu, že během dvanácti let nepřinesla jediné klopýtnutí.
Ve V zajetí démonů 2 Wan dokazuje, že si vytvořil hororový jazyk, který za těch dvanáct let vybrousil k dokonalosti. Jeho přítomnost za kamerou poznáte podle překvapivě velkého množství osvojených trademarků: Nápaditá práce se širokými skly, Wanův oblíbený pohled z ptačí perspektivy při pohybu postav uličkami, schovávání hrozeb ve stínech, "představovací" záběry beze střihu, v nichž režisér uvádí diváka do scény (většinou jsou to "průlety" domem), a vůbec častá práce se steadicamem. S tím Wan doslova čaruje hlavně při budování napětí, když s kamerou kopíruje perspektivu svých hrdinů a diváka napíná tím, že mu odepírá "rozhled". Vznikají z toho pamětihodné scény - ve V zajetí démonů 2 je to například ta, v níž malý chlapec sleduje samovolně se rozjíždějící hračku hasičského vozu. Wan nechává kameru naklánět se zpoza rohu, krátce nahlédnout na potenciální nebezpečí, a zase se rychle schovává za roh - stejně, jako by to udělalo malé dítě, nebo vlastně kdokoli, kdo by byl v potemnělém domě vystrašený k smrti.
Právě v tom je Wanova největší síla. Umí strach postav přeložit do audiovizuálního jazyka. Horory v jeho podání nejsou pouze laciným gore, ani nevznikají kvůli lekačkám. I když i těch je tu požehnaně. Jejich největší síla, to, co napíná až děsí nejvíce, je přenos strachu z plátna nebo z televizoru do kinosálu nebo našeho obýváku. Wan umí horory točit tak, že se necítíte jako divák. V nejvíce drásavých momentech si připadáte jako někdo, kdo nahlíží hlavnímu hrdinovi přes rameno a v temném domě hrůz je s ním.
V zajetí démonů 2 funguje jako nápaditý horor i přes to, že vlastně operuje s těmi největšími žánrovými stereotypy (posednutí démonem, strašidelný dům, s obojím související levitující předměty a lidé, vymítání ďábla, a podobně). Na druhou stranu stěžovat si na přítomnost takových prvků v hororu je jako stěžovat si na přítomnost zbraní a násilí v akčním žánru. Dobré filmy se odlišují tím, že si k ohraným tématům vytvářejí originální přístup. A to Wanovi neupře nikdo - ve své podstatě točí nejobyčejnější horory, ale točí je tak dobře, že mu fandíte.
Ne snad, že by druhé V zajetí démonů nemělo své mouchy. Při jejich vyjmenovávání si ale člověk připadá jako zbytečný rejpal: Vedlejší postavy se objevují zničehonic a scénář s nimi pracuje jako s obyčejnými přicmrndávači. Rozuzlení se hrdinům téměř samo nabídne a nevede k němu žádný kloudný vývoj příběhu (mluvím teď o odhalení jména démona). A některé digitální efekty, i když jich Wan využívá naprosté minimum, jsou až příliš zjevné a vytrhávají z děje. Jsou to však malé a bezvýznamné mínusy a bohatě je vyvažují Wanovy hravé nápady. V kombinaci s již zmíněnou perspektivou jsou to hlavně motivy transformace různých objektů: Ty nejzajímavější filmařské triky se prezentují velmi nenápadně a divák sám pochybuje, zda je opravdu vidí. Například neustále se měnící obraz démona při zhasnutých a rozsvícených světlech. Nebo jeho "výstup z obrazu". Nebo "vyklubání" Pana Křiváka ze psa. Nebo má zdaleka nejoblíbenější scéna, v níž se dívka po posednutí démonem změní ve starého pána, ale jelikož se tak stane v zadním plánu záběru mimo hloubku ostrosti skel, vidíme pouze kontury a zprvu si vůbec nejsme vědomi, že k onomu přerodu dochází:
Jsou to právě takové nápady, které dokazují, že Wan točí horory s radostí. Že ho baví vymýšlet nové audiovizuální hříčky, a že se při jejich exekuci nenechává strhnout opakováním žánrových klišé.
Když se to vezme kolem dokola, Wan točí "bezpečné" horory. Jsou divácky přístupné a nevybočují do extrémů, takže by hororovým fanouškům mohly připadat slabší. Nic to ale nemění na faktu, že tyhle "bezpečné žánrovky" dovedou napínat, až se člověku zastavuje krev v žilách. A že to Wan dělá tak, že se chcete jejich sledováním trýznit zas a znovu.
Před pozastavením se nad obrazovým přepisem je potřeba vyzdvihnout Dolby Atmos stopu. Jako vždy jsem poslouchal pouze její osmikanálové jádro (ještě k tomu na šestikanálové sestavě), mix ale byl za všech okolností přesvědčivý až referenční. Jednak má skvělou kresbu dialogů, jejichž vyváženost a zvučnost byla schopna z mého centru vyždímat naprosté maximum, jednak má zdravý dynamický rozsah, takže při jejím poslechu člověk nemá zapotřebí točit s volume z jedné strany na druhou podle charakteru scény. A ta práce se surroundy! Několikapatrový starý dům samozřejmě přímo vybízí k tomu, aby nějaké to vrznutí nebo dupnutí mimo záběr přinutilo diváka ohlédnout se, a zvukoví mistři téhle možnosti ve druhém V zajetí démonů využívají docela hojně. V některých případech jsem i na šestikanálové sestavě vnímal vertikální pohyb objektů a jejich kresba i definice onoho pohybu byla tak skvělá, že jsem si občas připadal, jako bych stopu poslouchal na opravdové Dolby Atmos sestavě. Na 5.1.2, 5.1.4 nebo vícekanálovém Atmos řešení musí V zajetí démonů 2 brát dech. Úžasný mix.
Obrázek je výborný s jedním velkým "ale". Tím "ale" je barevná paleta. Přepis má solidní kresbu detailů a výbornou ostrost, což je standard, na který jsme u digitálního záznamu zvyklí. Obraz dost šumí, občas až do takové míry, že v něm vznikají digitální vzorce. I to je ale u digitální kamery docela normální, pokud ji postavíte do potemnělé místnosti. A že Don Burgess světlem šetří! Jestli jste na digitální šum citliví, připravte se, že se vám z něj v některých scénách budou ježit chlupy. Každopádně přepis záměrně "zahušťuje" černou, aby mohl film čarovat s ve stínu skrytými hrozbami. Na jednu stranu tedy nepočítejte s kdovíjakou stínokresbou, na stranu druhou dostanete velice solidní tmu. Místy se slévá, ale ve většině scén je skálopevně konzistentní. Nicméně pojďme k těm barvám.
Wan spolu s Burgessem film záměrně desaturují do takové míry, že se z obrazu vytrácejí nejen barevné detaily a přechody, ale i pleťovky. Zároveň však šponují některé tóny, konkrétně magentu a červenou (a do menší míry zelenou). Je to Wanův trademark, který najdeme ve většině jeho hororů. Vlastně se svým způsobem jedná o součást onoho audiovizuálního jazyka, o kterém jsem mluvil. Takže umělecký záměr. Problém však je, že díky neortodoxnímu barvení v přepisu vznikají barevné artefakty, které vypadají jako obyčejná technická vada. Dokonce jsem si stáhl remux zámořské edice, abych se ujistil, že se nejedná o vadu českého disku a film tak opravdu má vypadat - ve stínech se v obrazu vytvářejí načervenalé "ostrůvky", které evokují vadu čipu v kameře nebo komprese masteru. Nejedná se totiž o klasické přesaturování červené. Barva se doslova objevuje, kde nemá. Občas jako červený flek někde ve stínu, občas narušuje tonální přechody v pleťovkách, jindy zase připomíná line bleed (červená vytváří jakýsi prodloužený stín jasného bodu v obrazu).
Popravdě jsem nic takového na Blu-ray ještě neviděl a ačkoli je jasné, že se jedná o umělecký záměr (už jen proto, že ve scénách Warrenových v Americe se nic takového neobjevuje), nejsem si jist, nakolik je to v pořádku. V kině jsem film bohužel neviděl, takže to nemohu říct s jistotou, ale na Blu-ray se tento umělecký záměr jeví spíše jako vada možná i proto, že přepis musí pracovat s menším barevným prostorem. Co tedy mohlo v kině vypadat jako tónování stínů, se na Blu-ray jeví jako banding a barevné artefakty, kterým jemný tonální přechod chybí.
Citelná je tato zvláštní práce s barevnou paletou i na pleťovkách (vizte obrázek výše), kam se krom červené vměšuje magenta až fialová. V kině to mohlo vypadat, jako by postavy doslova zfialověly hrůzou. Na displeji se však vrstvení tónů, které v obličeji nemají co dělat, jeví jako nedotažený přepis, kterému by slušel dithering. Blu-ray jednoduše nemá dostatečnou barevnou hloubku, aby tak jemné přechody zvládl.
To všechno neznamená, že by V zajetí démonů 2 vypadalo špatně. Nejedná se o něco, co by nezvládl producent disku, nebo za co by si zasloužil vyhubovat distributor. Opravdu tu mluvíme o uměleckém rozhodnutí, které holt na Blu-ray nevypadá tak dobře, jak vypadalo v hlavách tvůrců.
Třičtvrtěhodina česky otitulkovaných bonusů je příjemný průměr. Některé můžete v klidu přeskočit (vystřižené scény, Prokletý plac), některé vytvářejí zajímavý kontext (krátký pohled na skutečné postavy a události z Enfieldu), jiné byste si ujít nechat neměli. Jmenovitě Film o filmu, dokument o tvorbě soundtracku a pohled na vznik Křiváka. U toho se sluší zmínit, že ačkoli jsem si o pár odstavců výše stěžoval na nízkou kvalitu digitálních efektů - a mluvil jsem právě o scénách s Křivákem, ve skutečnosti byla postava (alespoň dle informací poskytnutých v bonusových materiálech) vytvořena praktickými efekty přímo na placu. Popravdě mám problém tomu uvěřit, protože v některých záběrech postava doslova křičí jedničkami a nulami. Ale je sranda sledovat extrémně štíhlého a vysokého herce, jak mu kostyméři nasazují protézy na už tak dlouhé nohy a ruce, a jak se pak Křivák pohupuje po placu. A vůbec, pohledy do zákulisí napovídají, jak Wan kouzlí s vizuály (ve studiu měl například postavené dvě verze strašidelného domu - jednu "normální", druhou větší, aby v ní mohly postavy déle utíkat) a ačkoli nejsou vyloženě informačně nabité, pokud se vám film líbil, ujít byste si je nechat neměli.
