Please reload

Zápisky z IFA: Každý má svůj OLED, ale nejlepší může být jen jeden

S OLEDy se na IFA doslova roztrhl pytel a jestli to bude krom (bohatých) zákazníků někdo slavit, tak LG. Trh sice zaplavují nové Ultra HD modely různých značek, výrobce panelů ale zůstává jen jeden - jedinou továrnu na OLED mají právě Korejci. Hotové panely ostatním prodávají, ti je pak implementují do svých produktů. To znamená, že displej "zabalí" do rámečku, jenž odpovídá designu značky, implementují své UI a obraz nechají zpracovávat vlastními videoprocesory. Hotový produkt pak tedy není odlišný jen z designového a uživatelského hlediska. I když je v jádru stejný jako televizory od LG, poskytuje také odlišný obraz.

 

 

Podobné čachry nejsou ve světě televizorů a displejů nic nového. To samé se děje s různými druhy LCD. V případě OLED je ale tento vývoj zajímavé sledovat už jen proto, že výrobce panelu není složité určit a člověk pak při různých srovnáních může dojít k závěru, kdo má nejkvalitnější videoprocessing.

 

Na IFA, tedy na výstavě, kde návštěvník nemá kontrolu nad pozorovacími podmínkami, čas, ani možnost výběru prezentovaného materiálu, je vytváření takového závěru dost nefér. Ale kdybyste se mě zeptali, kdo si myslím, že momentálně dělá nejlepší OLED televize, značně neobjektivní odpověď by nezněla "LG". Jejich panely jsou jakousi vstupenkou OLEDu do našeho světa, ale nejlepší obraz s jejich pomocí vytváří někdo jiný: Panasonic.

 

Na IFA "své" OLED televizory uvedl kdekdo. Grundig. Loewe. Philips. Vestel. Metz. Všichni samozřejmě v čele s LG. A u všech platilo, že vypadaly naprosto fantasticky. Opravdová pastva pro oči. Černá občas působila, jako by pohlcovala i tmu kolem sebe. Díky jejím absolutním hodnotám vykazovaly všechny na IFA představené televizory úchvatný a bezkonkurenční kontrast, jehož dopad byl samozřejmě o to více intenzivní, že všechny zobrazovače pracovaly v HDR módu. A ty barvy! Jejich sytost, rozmanitost, hloubka i schopnost vytvářet jemné tonální přechody bez zjevných stupňů v podobě bandingu, to všechno dávalo dohromady obrázek takových kvalit, o kterých jsem si ještě nedávno nenechával ani zdát. Kombinace Ultra HD, HDR a OLED je vskutku vražedná, a to nejen pro peněženku. "Zabije" i jakékoli vaše další audiovizuální zážitky, protože cokoli jiného - displeje smartphonů, monitory, televizory s LCD technologií, tuplem projekce v kinech - pak vypadá ... jak jen to říct slušně. Nu což. Vyblitě. 

 

 

Obzvlášť zajímavou prezentaci OLEDů mělo LG. Chce se říct, že to je samozřejmé. Jejich televizory vypadají skvěle, o megalomanském tunelu, jenž jsem zmiňoval v pozvánce na IFA, ani nemluvě. Ale korejský stánek byl zajímavý i proto, že vedle klasických showroomových prezentací nabízel obsah, který se dříve nebo později dostane i do našich domácností. Vedle streamovacích služeb jako Amazon Video si díky tomu návštěvníci mohli prohlédnout, jak vypadají některé Ultra HD Blu-raye, Ultra HD vysílání, nebo také test broadcastingu budoucnosti - HLG (což je forma HDR) v kombinaci se 120fps. To napoví mnohem blíže, jak by mohly OLED televizory vypadat v našich obývácích.

 

Jenže o krůček dál byl v tomto ohledu opět Panasonic se svým dark roomem. Stejně jako minulý rok byla tahle místnůstka tak trochu schovaná, takže ji většina návštěvníků přehlédla. Uvnitř se přitom skrýval hotový poklad: Panasonic tu předváděl rozdíl mezi běžným LCD, svou vlajkovou lodí DX-900 (což je, nezapomeňte, první televizor s certifikací Ultra HD Premium) a profesionálním gradingovým monitorem. Brigádník Panasonicu to nechtěl úplně přiznat, ale jednalo se o Sony BVM-X300, což je profesionální 4k (opravdu 4k, nikoli Ultra HD) OLED monitor s desetibitovým panelem, pokrývajícím 100% DCI-P3, a s HDR, jehož jasové špičky vysoce překračují veškeré schopnosti současných spotřebitelských displejů. Ještě se k němu vrátíme. DX-900 si vedle OLEDu od Sony vedla docela slušně. Při bližším zkoumání však byly vedle špatných pozorovacích úhlů viditelné její limity při práci na ostrých přechodech mezi světlými a absolutně černými body (jako je třeba bílý nápis na černém pozadí).

 

 

Co bylo zajímavé, pod DX-900 v její finální podobě byl ještě jednou ten samý panel, jen s odkrytou vrstvou LED diod, tedy s odhaleným podsvícením displeje. Člověk se tu mohl na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá panasoňácký "honeycomb", tedy oddělení pěti set LED zón, které díky struktuře připomínající včelí plástve nepropouštějí parazitní světlo jedna k druhé.

 

 

 

 

Jenže proto se nad japonským dark roomem nepozastavuji. Za rohem od této už tak sakra zajímavé prezentace byla ještě jedna, tentokrát "Full OLED". Na stěně tu opět visely tři zobrazovače: CZ950, tedy loňský OLED debut Panasonicu, další soňácká třístovka a zatím nepojmenovaný prototyp OLED displeje, na kterém Panasonic momentálně pracuje jako na své budoucí vlajkové lodi.

 

Japonci ho pravděpodobně představí na začátku příštího roku na CES. Krom toho, že na rozdíl od CZ950 nebude zahnutý (třikrát hurá!) o něm však nemůžeme nic dalšího prozradit. Jednoduše proto, že není co. Snad krom cenovky, ta samozřejmě bude astronomická a nebál bych se tipovat, že se opět přiblíží čtvrt milionu.

 

Ale i kdyby, ty peníze si Panasonic za svou práci na televizoru zaslouží. Tedy alespoň soudě dle těch několika minut, během nichž jsem ho se svěšenou čelistí pozoroval. Už loňský CZ950 poskytoval obrázek jak víno, vedle soňáckého profesionálního monitoru však bylo zřejmé, že v několika bodech i přes výtečné výsledky strádal. Především v extrémně tmavých stínech, které byly na zdrojovém materiálu jasově tak nízko, že se na panasoňáckém OLED displeji slévaly. To je problém OLED televizorů všeobecně - poskytují sice dokonalou černou, ale za cenu toho, že ty úplně nejjemnější stíny se (hlavně v zelených tónech) mohou za určitých okolností slévat. Neberte to tak, že by OLEDy pracovaly se stínokresbou hůře něž některé jiné technologie. Z čistě technicky puntičkářského hlediska ale mají tuto drobnou "vadu".

 

 

Panasonic se tento problém rozhodl vyřešit s pomocí know-how, jež nabyl při konstrukci plazmových displejů (a odkupem technologií Pioneeru, jehož Kuro řada byla do příchodu loňských OLEDů považována za absolutní špičku vizuální reprodukce pro domácnost), tedy aplikací upraveného videoprocessingu, jenž používal ještě v dobách největší slávy plazem. Tedy alespoň tak to prezentuje po marketingové stránce.

 

K pointě: Onen prototyp vypadal vedle profi monitoru od Sony téměř totožně. Abych zdůraznil, o jak velký technologický úspěch se jedná, dovolte mi výše slíbený návrat k BVM-X300. Shodou okolností jsem se dnes účastnil prezentace Sony. Týkala se úplně jiných produktů, po jejím konci jsem ale měl možnost nahlédnout na soňácký line-up na IBC, což je broadcastingový veletrh, na který se sjíždějí prakticky všichni profesionálové z oboru televizního vysílání a audiovizuální tvorby (proběhne tento víkend). Sony tam krom jiného představí nástupce X300 (pokud se dobře vzpomínám, bude se jmenovat velmi prozaicky: X300-2). Ujasněme si, že se jedná o referenční monitor pro ty největší profesionály, o OLED, na kterém se barví nejmodernější televizní i filmová produkce s HDR. Je to naprostá špička. A téhle špičce se Panasonic v rámci své prezentace docela hravě vyrovnal. Když tedy mluvím o tom, že by si čtvrt milionu za pětapadesátipalcovou televizi těchto parametrů zasloužil, říkám to mimo jiné s vědomím, že soňácká třístovka druhé generace, třicetipalcový monitor, který je pro běžné zákazníky nedostupný, má vyjít na ohromujících třicet sedm tisíc eur. Pokud se drbete na hlavě, spočítám to za vás: Rovný milion. Milion korun českých.

 

(Poznámka: Z OLED prezentace v dark-roomu Panasonicu se mi podařilo zachránit jen tuto fotku, která je samozřejmě skoro k ničemu, protože jsem po chvilce dlouhé expozice držení zrcadlovky prostě vzdal. Přesto bych na ní dvě věci rád vyzdvihl: Je z ní docela jasné, že přes očividně extrémně nízký jas - displej vlastně svítí skoro stejně jako pouhý odraz od bílého štítku pod ním v absolutní tmě - je prototyp schopen výtečně kresby srovnatelné se Sony. A CZ950ka se vpravo krčí se slitými stíny, to je zřetelné i tady. Vlastně ještě něco - na lampě, kterou dívka drží, je krásně vidět, jak zásadně vyšší jas měla oproti zbytku obrazu - proto byla schopna při pohybu fotoaparátu na rozdíl od zbytku scény "zapsat" jasovou informaci i do fotky.)

 

 

Panasonic si pro účel demonstrace svého pokroku s OLED technologiemi natočil vlastní klip, který běžel na všech třech displejích. Jednalo se o jakýsi hororový kraťas, jenž se odehrával v potemnělém lese. Samozřejmě proto, aby se Panasonic mohl vyšvihnout s famózní stínokresbou. Což se povedlo. Měl jsem opravdu jen krátkou chvilku, ale to základní jsem během ní zpozorovat stihl: Zatímco CZ950 se s materiálem prala jen horko těžko, o rok mladší bratříček kreslil i ty nejmenší detaily ve stínech, přičemž jas celého displeje byl tak nízko, že možná "podlézal" spodní hranici jasového minima Rec.709. Jinými slovy, kde se nacházel nejnižší jasový bod CRT televizorů při kresbě absolutní černé, tam OLED od Panasonicu kreslil rovnou celou scénu. Zároveň však dokázal vypálit zorničky extrémně svítivými highlighty. Ty už možná úrovní monitoru od Sony nedosahovaly, to ale na pozoruhodném výkonu tohoto prototypu nic neměnilo. Byl to takový drobný vizuální zázrak, nad jehož schopnostmi se tajil dech. Zvlášť vzhledem k tomu, že vedle sebe měl ke srovnání jak referenční monitor, tak televizor, který je všeobecně považován za jeden z nejlepších na trhu.

 

Když tedy mluvíme o tom, že OLEDům kraluje LG, pravda je to jen částečně. Korejcům nelze upřít ohromnou zásluhu na tom, že díky jejich výzkumu a riskantním investicím konečně existuje technologie, která předčí plazmy. Za to klobouk dolů. Pak ale přišli Japonci, korejský zázrak začarovali další asijskou magií a dali vzniknout produktu, který se bez debat hned při svém uvedení do prodeje stane absolutním králem televizorů.

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!