John Carpenter koncertuje po Evropě. Nabízíme několik důvodů, proč si ho nenechat ujít

Co se týče filmové hudby, obvykle se mi v Google Music prohání především velké orchestry Johna Williamse, popřípadě věčně evolvující Hans Zimmer. Své neochvějné místo v osobním TOP 10 má ale i výrazně simplističtější John Carpenter s jeho skoro až primitivní tóninou.

Jistě, melodii z Halloweenu z hlavy jen tak nedostanete a popravdě si ji rád pustím i za bílého dne, abych se přesvědčil, že z ní i během oběda dokáže nepříjemně zamrazit. I další (nejen) ústřední motivy z jeho filmů ovšem stojí za pozornost. Motiv z Útěku z New Yorku v podstatě vykradl Steve Jablonsky při komponování prvních Transformerů. Velké potíže v Malé Číně mají to nejlepší z osmdesátkového pop rocku. Mlha vás obratem obklopí mystériem městečka, v němž řádí prokletí piráti. A... a tak by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Pointou je, že Carpenterovy soundtracky jsou univerzálně líbivé, mají skvělou gradaci a pokud patříte mezi fanoušky elektronických melodií, rozhodně budete při jejich poslechu v sedmém nebi. V případě samotného koncertu pak funguje i prvek nostalgie, neboť jsou v průběhu hraní promítány průřezy jednotlivých filmů, často včetně nejznámějších momentů. Užijete si tak Snakea Plisskena v plné polní. I Michaela Myerse děsivě stojícího vedle čerstvě zastřiženého haddonfieldského plotu. Brr…

Jak to vím? Před týdnem jsem se za Carpenterem vydal, když jsem zabalil svůj kufr s podobiznou Kylo Rena a vydal se vstříc rozpálenému Římu. Přes den si člověk prošel památky a pozřel tunu těstovin. Navečer doplnil tekutiny trochou vína. A kolem osmé už stepoval před obřím multisálovým komplexem Auditorium Parco della Musica, kde měl Carpenter o hodinu později vystoupit se svým synem a zbytkem kapely, s níž nahrál již dvě výtečná alba s názvem Lost Themes.

Římský koncert probíhal v sále, v němž publikum kompletně sedělo, což bylo sice pohodlné na poslech, ale vzhledem ke Carpenterově punkovému vzezření a značně rozpustilé atmosféře večera poněkud zvláštní. Už první songy (Útěk z New Yorku a Vortex z prvních Lost Themes) totiž dokázaly celý sál složený z očividných fanouškům rozbouřit, až se člověk začal o sedačky strachovat.

Některé z předchozích koncertů dle dostupných fotek probíhaly i s tradičním kotlem, takže se styl koncertu zjevně liší kus od kusu. Na kvalitu to ale dopad nemá, naopak. Jak sezení, tak akustika byla vynikající, takže jsem se několikrát přistihl, jak ve vygradovaných pasážích pohybuji hlavou do rytmu a v hlavě mi běhají vzpomínky na hodiny strávené u Carpenterových filmů.

Samotný Carpenter není - podobně jako jeho filmy - žádný velký "hurá" bavič. Rozhodně nečekejte fórky, košaté historky mezi jednotlivými songy, ani laciné "Ahoj, město, kam jsem přijel před pár hodinami a už to tu hrozně miluju". Stejně jako Carpenter-režisér je i Carpenter-hudebník nesmírně strohý a přímočarý. Samotné hraní na klávesy si však užívá natolik, že je patrné, že dá raději přednost zahrání ještě jedné skladby jako bonusu, než aby publiku vyprávěl, jak přiopilý sepisoval druhý soundtrack pro štědře zaplacený druhý Halloween.

A proč vám to vlastně říkám? Protože 3. listopadu se Carpenter a jeho partička přiblíží Praze prozatím nejvíc, když vystoupí ve Wiener Standthalle. Ptáte se, jestli bych tam vyrazil znovu? Určitě. Vlastně už týden šilhám po vstupenkách a tímhle textem sám sobě vytvářím argument pro to, abych si před Vánoci ještě jednou vyrazil kousek za hranice. Ostatně, vánoční trhy už budou také na svém místě, takže se dá návštěva rakouské metropole tradičně spojit i s nějakým tím nákupem rodině.

Důvodů vyrazit je tedy víc než dost. Byť by stálo za to vyrazit i jen kvůli starému Johnovi. To víte, ač vypadá vitálně, navždy tu s námi prostě nebude.