Please reload

Viděl jsem 70mm roadshow projekci Tarantinových Osmi hrozných a byl to parádní zážitek

“Takže pojedeme čtyři hodiny do kina někde u polskejch hranic, tam budeme dvě hodiny a další čtyři hodiny pojedeme zpátky?” Některé nápady se přítelkyni těžko vysvětlují, ale přesně to jsem měl v plánu. S myšlenkou navštívit krnovské Kino Mír 70 si pohrávám už několik let, protože se tam jako v jednom z posledních 70mm kin v Evropě každoročně koná KRRR!, festival sedmdesátimilimetrového filmu. Dubnový jedenáctý ročník přinesl 70mm projekci klasik jako Vzpomínky na Afriku, Nebeská brána, Kleopatra, Neúplatní, Poslední akční hrdina a na poslední chvíli se v programu objevila také 70mm roadshow kopie Tarantinových Osmi hrozných. O to více jsem litoval, že mi i tentokrát KRRR! utekl. Měl jsem ale štěstí. Dobré duše Kina Mír 70 hodlaly tarantinovku o pár týdnů později nasadit ještě jednou a jelikož to mělo být naposledy, nebylo tentokrát o čem přemýšlet.

 

 

V naivním domnění, že bude o projekci ohromný zájem, jsem několik dní dopředu rezervoval místa uprostřed sedmé řady a 18. června jsme vyrazili se zastávkou v přenádherné Litomyšli do tři sta kilometrů vzdáleného Krnova.

 

U splavu jsme do sebe natlačili smažák, užili si rozšířený sestřih poslední tarantinovky a jeli zase zpátky domů.

 

A víte co? Byl to skvělý výlet!

 

 

Kino Mír 70 začalo promítat v roce 1948 a po dvou rekonstrukcích v něm byla v roce 1969 při příležitosti premiéry Báječných mužů na létajících strojích zprovozněna 70mm projekce z projektoru UM 70/35. Ten s pomocí 4000W xenonové výbojky svítí v případě 70mm o poměru stran 2.2:1 na plochu téměř osmaosmdesáti metrů čtverečních (14,15 x 6,21 m). Mír je přizpůsoben i na DCP nebo 35mm, kvůli těm jsme si ale výlet přes půlku Česka nedělali.

 

Sedmdesátimilimetrová projekce zůstává i teď, v době uhlazeného digitálu, etalonem kvality. Množství informací, které pojme a tím pádem i poskytne, je nesrovnatelné jak se 2k, tak se 4k projektory, a to i s těmi v IMAXu. Do jisté míry mohou 70mm konkurovat nové laserové technologie, ale jejich výhody jsou spíše v reprodukci černé. Co do množství detailů a barevných nuancí je velkoformátový filmový pás stále nedostižný. Na zážitku přidá, že na analogovou projekci je po celoplošné digitalizaci docela umění narazit. Sám jsem ji, pokud vynechám nolanovky v IMAXu, neviděl už několik let, a tak musím přiznat, že krnovský Mír ve mně vzedmul ohromnou vlnu nostalgie. A to nejen projekcí.

 

Z Míru 70 totiž na člověka dýchá jiná doba už při vstupu do foyer. Jako by se tu zastavil čas někdy v předminulé dekádě, kdy jsme si ještě návštěvy kina cenili. Spojovací chodby zdobí plakátové koláže hitů z devadesátých let. Z okenních tabulí na záchodcích vás nálepky Mr. Beana a kocoura Garfielda upozorňují, ať si nezapomenete "umýt svoje pacičky". Naproti vchodu čekají šatnářky s lístečky, na druhé straně vstupní haly dostanete za dvacet korun popcorn v kornoutu. Na člověka, zvlášť na toho odkojeného pražskými multiplexy, tu dýchá jiná doba, ale také jiné vnímání filmového řemesla. Více než ekonomické zájmy drží Mír 70 při životě láska k filmu. Nikoho tedy nepřekvapí, když z promítací kabiny tři minuty před začátkem projekce vyběhne promítač, tedy téměř vyhynulý druh, a začne diváky horlivě popohánět do sálu, protože analogová kopie přece nemá před filmem žádné reklamy, takže se začíná včas a rovnou. 

 

Jenže vstupní prostory Kina Mír 70 zdobí expozice filmových projektorů, což je úchvatná podívaná sama o sobě. Člověk se tedy musí vyloženě nutit k tomu, aby pokračoval do sálu. A co mu nebyl čert dlužen, hned na schodech, a za rohem pak znovu a za dalším rohem jakbysmet expozice pokračuje. Na stěnách nad vystavenými exponáty visí štítky s podrobnými popisky filmových projektorů a technologií. Nápisy na schodech připomínají program posledního KRRR!. Přemoct se k pokračování do sálu chvíli trvá. Být po mém, prostojím tu další hodinu.

 

Nicméně sedmdesátka volá. Kino Mír 70 nabídlo Osm hrozných v takzvané roadshow verzi, což je kopie, která byla v desítkách amerických a několika evropských kin promítána v rámci celovečerních eventů. Tarantino chtěl z návštěvy svého filmu udělat stylovou událost jako za časů Cineramy a velkých filmových premiér padesátých a šedesátých let, a tak diváci ke vstupenkám dostávali doprovodné materiály, film byl uveden hudební předehrou ("Overture"), v polovině ho dělila pauza ("Intermezzo") a režisér ho nabídl v o několik minut delším sestřihu. Plus samozřejmě nesmíme zapomenout, že roadshow kopie byla čistě věcí analogové projekce, a tak diváci film dostali přesně v takové podobě, v jaké byl točen: Na 70mm filmovém pásu. Jít na roadshow projekci Osmi hrozných opravdu událostí bylo.

 

O to větší překvapení pro mě znamenal téměř prázdný sál. Přišlo nás možná patnáct. Popravdě mi z toho bylo smutno. Filmoví fanoušci by takové ojedinělé eventy měli cenit zlatem. Tohle je doslova jediná možnost, jak Osm hrozných v rozšířeném sestřihu a ještě k tomu v 70mm projekci v Česku vidět. A vlastně i v Evropě. Na druhou stranu, buďme realisté: Krnov je poměrně malé město (má pětadvacet tisíc obyvatel) a z dalšího většího města - Ostravy - je to sem padesát kilometrů. Jenže kdo by se tahal padesát kilometrů do krnovského Míru, když může navštívit jeden z několika ostravských multiplexů, že? Ještě k tomu na film, který nejen že byl v kinech před několika měsíci, on už dokonce vyšel na Blu-ray a DVD, tudíž je k sehnání i v kvalitních pirátských kopiích. Vynecháme-li jednoho magora s nepochopitelně tolerantní přítelkyní, kteří se sem hnali ze šestkrát vzdálenější Prahy, krnovská repríza Osmi hrozných prostě neměla koho oslovit.

 

 

Stála více než šestisetkilometrová štreka za to? I přes fakt, že mě na dálnici trefil útržek explodující pneumatiky a solidně mi roztřískal nárazník, takže se už tak drahý výlet velmi nemile prodražil, zní odpověď docela jednoznačně: Jasně že jo! Pominu-li nenapodobitelné kouzlo Míru, z něhož nostalgie opravdu sálá, stejně jako z analogové projekce - ještě k tomu v sedmdesátimilimetrové podobě, mohu jako jeden z mála lidí říct, že jsem Osm hrozných viděl v sestřihu, který už dost možná nespatří světlo světa a skrze technologii, jež doslova vstala z mrtvých. 

 

Osmi hrozným sedmdesátka sluší nesmírně. Jak jinak. Sice jsem při jejím sledování ze sedmé řady nebyl schopen zpozorovat větší množství detailů, než při návštěvě běžného kina nebo při sledování Blu-raye (ten se podařil, psal jsem o něm zde), to ale bylo dáno pozorovací vzdáleností, potřeboval bych k plátnu sedět blíže. Co jsem ale zpozorovat schopen byl, sedmdesátka se ve stínech chovala mnohem civilizovaněji než její digitální odvary - jednak měla o něco lepší stínokresbu, jednak se šedé tóny analogové kopie nezabarvovaly do modrých a magenta tónů, jak jsem zmiňoval v recenzi Blu-raye. Barvy všeobecně byly působivější. Ne snad, že by sedmdesátka měla výraznější saturaci, spíš byla schopna najít v jemném svícení Roberta Richardsona více tónů. Navíc tíhla k teplejší chromatičnosti. Filmový pás lépe pracoval v highlightech, které sice nebyly tak výrazné jako v digitálním přepisu, ten je o něco kontrastnější, ale odhaloval v nich větší množství detailů a drobných jasových přechodů. Paradoxně analogová kopie působila po barevné stránce konzistentněji, i když samozřejmě projevovala všechny neduhy s analogem spjaté, jako skoky mezi cívkami nebo občasnou nestabilitu obrazu. Mír navíc nemá dobrou akustiku, a tak zněl zvuk jako mono prohnané plechovkou. Ale člověk mu to milerád prominul.

 

 

Jak jsem již zmiňoval, roadshow kopie Osmi hrozných je delší o předehru a intermezzo. To Tarantinův voice-over dokonce přímo adresuje. Když v kratším kinosestřihu po třetí kapitole vypravěč rekapituluje, že jsme hlavní hrdiny opustili před patnácti minutami, v roadshow verzi tomu tak opravdu je, protože projekci přerušila čtvrthodinová pauza. Běžně jim v kinech nefandím, tady se ale jedná o umělecký záměr, což je příjemná změna. Člověk má čas zrekapitulovat, co všechno se zatím událo a rychle prodiskutovat, zda film funguje. Nehledě tedy na to, že při stopáži 167 nebo 187 minut divák ocení možnost odskočit si a protáhnout se. 

 

Hudební vsuvky samozřejmě nejsou jediné, co v o dvacet minut delším sestřihu přibylo. Tarantino ale přidává poskrovnu. Tu prodlouží záběr na Daisy Domergue, tu přidá pár slov v Osvaldovu monologu o katech. Daisyina hudební vsuvka začíná jiným záběrem. Mexičan Bob musí na popud Rutha dooškubat kuře, protože neoškubané kuře přece přináší smůlu. Na začátku cesty přívěsem vede Warren s Ruthem krátkou debatu o Ruthovu mrtvém koni ... je toho málo. Delší sestřih nic nemění, nepřináší nové informace, nealternuje vyznění scén. Hlavním lákadlem roadshow verze Osmi hrozných ale není "extended cut". Je jím Tarantinova schopnost udělat z návštěvy kina událost. Pro americké a některé evropské návštěvníky 70mm projekce právě tím byla. Kulturním zážitkem s puncem exkluzivity a neopakovatelnosti.

 

 

Quentin Tarantino natočil Osm hrozných na desítky let staré kamery a objektivy a na materiál, kterému hrozí zánik. Přinutil některé kinaře oprášit analogové projektory, přizvat zpět promítače, kteří ještě s filmovým pásem dokážou operovat - protože co si budeme povídat, dneska jsou digitální kina automatizovaná a ovládat by je dokázala i opice - a nechat je zas pobýt v projekčních kabinách. Přičichnout si k pomalu mizícímu povolání. Tarantino tak složil poctu nejen filmu, ale i všem, kdo se v dobách analogových projekcí starali o jeho reprodukci. 70mm roadshow verze je jeho preferovaný způsob, jak byste měli Osm hrozných vidět.

 

A stejně, jako člověk skládá poctu Christopheru Nolanovi, když se jde podívat na Temného rytíře nebo Interstellar do IMAXu, kam se při příležitosti jejich projekce na chvíli vrátí analogový projektor, měl by i v případě Tarantinovy novinky alespoň zkusit film zažít přesně tak, jak to tvůrce zamýšlel. V Česku to bohužel až na dvě projekce v Krnově nešlo, což vlastně platí i o většině ostatních zemí, protože sedmdesátimilimetrových sálů bylo dohromady možná dvě stě. Ale proto se o zážitek z krnovského roadtripu dělím. Pro filmového geeka a člověka ulétávajícího na audiovizuálních technologiích je kombinace sedmdesátimilimetrové projekce a krnovské magie něco, pro co by jel i přes půl Evropy. Půl Česka se pak nezdá jako zas taková dálka.

 

 

Please reload

Magazín Blu-space.cz je provozován ze zisků
internetového obchodu Blu-shop.cz
Podpořte zdejší obsah nákupem filmů na BD a UHDBD
alitka.png
zelen.png
capta.png
my4.png
voda.png
shaza4.png

Přidejte komentář!