Quentin Tarantino, western a 70mm. Je třeba něco dodávat?

"Chci natočit western. Bude se odehrávat v malé chalupě. Hlavní hrdinové se tu budou tři hodiny bavit o událostech občanské války a pak se postřílejí". Být kdokoli jiný než Quentin Tarantino, producenti vás ženou koštětem. Jenže Quentin Tarantino je Quentin Tarantino. Mohl si tedy dovolit dodat: "A chci ho natočit na 70mm kamery a promítat na exkluzivní 70mm roadshow. Takže budete muset sehnat techniku, na kterou se naposledy točilo před padesáti lety a zhruba rok před premiérou začít skupovat 70mm projektory, aby vůbec bylo čím promítat". Jelikož je Quentin Tarantino Quentin Tarantino, tak se i stalo.

Současná ekonomika mainstreamového hollywoodského filmu téměř zapomíná na z hlediska rozpočtu středně velké snímky a už vůbec na ně nemyslí jako na událost. Proto je obdivuhodné, čeho všeho Tarantino ve stínu vysokorozpočtových spektáklů dosáhl: Ze 70mm kopií promítal Osm hrozných v prodloužené verzi, lidé na roadshow dostávali doprovodné materiály a film dokonce předělovalo intermezzo (Tarantino ho navíc jako vypravěč adresuje i v kratším kinosestřihu, aby všem "ne70mm divákům" vmetl, že přišli o čtvrthodinovou pauzu na čůrání).

V Česku jsme to tak možná nevnímali, ostatně 70mm kopie se k nám dostala až dodatečně v rámci KRRR! festivalu. Premiéru Osmi hrozných však doprovázela aura filmové i společenské události, čehož se blockbusterovým spotřebkám dosáhnout nedaří.

Nic z toho samozřejmě Blu-ray není schopen zopakovat. Na disku se nachází pouze klasická kinoverze (70mm kopie byla o dvacet minut delší). V amarayi žádné letáčky nenajdete. A ať už máte sebelépe vybavené domácí kino, zážitku ze 70mm projekce se nepřiblížíte ani vzdáleně. Vlastně je to zvláštní paradox - o co působilo Osm hrozných v kinech velkolepěji, o to bude ve vašich obývácích vypadat "menší". Může za to právě ona přenádherná kamera s nevídaným poměrem stran 2.76:1. Na velkém plátně v kinech ten vertikální "úbytek" obrazových informací ještě nebyl tak citelný (uvozovky jsou záměrné, obrazových informací samozřejmě přibylo, ale klasické projekční systémy toho nejsou schopny využít, proto Tarantino tak lpěl na návratu 70mm projektorů). Na televizorech (zvlášť na těch s menší úhlopříčkou) už je ale "užší nudle" docela znát.

Ačkoli tedy 70mm záznam o poměru stran 2.76:1 pojímá více obrazových informací, na 16:9 uhlopříčkách dostanete obrázek menší. Filmu to samozřejmě neubírá na působivosti. Ale i pokud jste s velikostí svého systému spokojeni, při sledování Osmi hrozných si budete vyčítat, že jste nešli minimálně do dvojnásobné uhlopříčky.

Na kvalitách prezentace to naštěstí nic nemění. Po obrazové stránce patří Blu-ray Osmi hrozných k tomu nejlepšímu (nejen) z tohoto roku a řadí se mezi nesmírně zdařilé přepisy jako ten Revenanta, Star Wars nebo Sicaria (v jeho nezmařených částech). Obzvlášť obdivuhodný je smysl pro detail. Oceníte ho už ve sněhobílé otevírací sekvenci, kde přepis fantasticky pracuje s highlighty a ve sněhové bouři kreslí jak přenádhernou krajinu, tak detaily v podobě sněhových vloček dopadajících na do poslední nitky zachycené kostýmy. Kresba i těch nejjemnějších struktur je opravdu silnou stránkou přepisu a právě v exteriérech exceluje.

Někdo by mohl namítnout, že moc dobře nepracuje s kontrastem a s černou. Jakmile se totiž zavřou dvířka dostavníku nebo zatlučou vstupní dveře do chatrče a scénu tedy pohltí šero, ve stínech obraz sem tam ulítává do modrých nebo magenta tónů. Dobře si vybavuji, že v kině Osm hrozných vypadalo stejně, takže to naoznačuji za chybu. Jiným by ale mohla práce se stíny všeobecně vadit. Často totiž obrázku ubírá na tridimenzionalitě. Osobně to nepovažuji za neduh. Blu-ray nám tím připomíná, že se nejedná o uhlazený záznam, nýbrž o přepis analogu se všemi jeho klady i zápory. Pořád se v té organičnosti skrývá neodolatelná krása. A když už jsme u organičnosti, zrno je tu v překvapivě malém až minimálním množství a Blu-ray s ním pracuje výborně.

I ve všech ostatních disciplínách Osm hrozných kraluje. Ostrost, pokud zrovna kresbu nekazí optické vady po okrajích širokoúhlých čoček, je na špici. Ať už jsou to detaily obličejů nebo celky chalupy, Blu-ray zprostředkovává ohromující množství obrazových informací, které s běžným 35mm nebo digitálním záznamem prostě nedostáváme.

U méně kontrastního obrazu a ve stínech bývá jakákoli neostrost mnohem lépe zpozorovatelná, Osm hrozných se ale nenechává nachytat na švestkách a perfektně kreslí bez klopýtnutí po celou stopáž. Výborně Blu-ray pracuje i s barvami, ať už jsou to pleťovky, jasové přechody oblohy v exteriérech, nebo barevná preciznost při kresbě hnědých a nažloutlých nuancí v interiérech. Tak nádhernou podívanou jako Blučko Osmi hrozných vám zprostředkuje málokterý film.

Osm hrozných bylo finišováno fotochemicky a tvůrci se vyhýbali DI masteru jako čert kříži. Digitální kopie tedy pochází přímo ze 70mm pásu a pravděpodobně neprošla žádným dalším postprodukčním barvením. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, v jakém rozlišení se Osm hrozných skenovalo, zda to bylo pouze ve 2k, nebo ve 4k. Vzhledem ke zdrojovému materiálu se nabízí druhá varianta, což by mohlo časem vést k sakra pěknému Ultra HD Blu-ray. Vzhledem k nižšímu rozpočtu je ale klidně možná i varianta první. Ať už tak či onak, Osm hrozných přichází na další referenční placce. Rovná se jí jen málokterý jiný přepis.

Na disku bohužel nenajdete žádné pořádné dokumentární materiály. V bonusech jsou pouze dvě krátká promo videa, která před premiérou kolovala internetem. Zrovna Osm hrozných by si přitom celovečerní dokument zasloužilo, produkce přeci musela být nesmírně zajímavá (ne jen kvůli 70mm kamerám). Nemluvě o tom, že poslouchat Tarantina v audiokomentářích je zážitek samo o sobě. Ani jedno si na Blu-ray bohužel neužijete a import nepomůže - stejně prázdné jsou i zahraniční edice.