Sorkinův Steve Jobs kondenzuje život ikony do scenáristicky unikátních dvou hodin

Životopisné filmy nemají lehkou pozici. Všichni víme, co se v nich stane. Jejich působivost silně závisí na zajímavosti hlavního hrdiny. A málokterý scenárista má odvahu vydat se jiným směrem, než je obligátní převyprávění všech domněle zásadních událostí v životě daného jedince. Snad ze strachu, aby film neztratil na kontextu, anebo aby některý z životních prvků nezůstal opomenut.

Výsledkem je mnohdy únavné sdělování faktů, které si můžete úplně stejně přečíst na Wikipedii. Za kratší čas a s hromadou detailů, které se do dvouhodinového filmu nemohou z logiky věci vměstnat. A vyhnete se i kompromisům autorské licence ve chvílích, kdy scenárista, popřípadě režisér netuší, jak daný prvek do filmu zakomponovat, a tak si ho zkrátka ohne přes koleno s vidinou, že si to nějak sedne.

V případě filmového životopisu Stevea Jobse měl scenárista Aaron Sorkin situaci ještě komplikovanější. O Jobsovi vznikla jednak vynikající životopisná kniha Waltera Isaacsona (kterou se film veeeelmi volně inspiruje), druhak o něm brzy vznikl i právě onen doslovný a v konečném součtu v zásadě nicneříkající životopis, jenž ve snaze obsáhnout co největší kus Jobsova života a byznys Applu zapomněl na to nejdůležitější - na Jobse samotného.

Sám Sorkin na tento problém poukazuje v bonusových materiálech, kde rovněž dodává, že jeho snahou nebylo jen unaveně přežvýkat Isaacsonovu knihu, ale pokusit se Jobsův příběh zprostředkovat jinak. Film po měsících přemýšlení rozdělil do tří částí, z nichž se každá odehrává několik desítek minut před uvedením důležitého produktu v dějinách Applu a samotného Jobse. Ten pokaždé pobíhá po placu a postupně vede dialog s pěticí postav, jejichž konfrontace má za úkol odhalovat jeho osobnost a způsob myšlení.

Sorkinův přístup otevřeně přiznává silnou autorskou licenci, neboť je od začátku patrné, že těžko mohlo uvedení propadákového Macintoshe, ještě průšvihovější Black Cube a hitového iMacu předcházet tolik hutných dialogů, v nichž jako by se řešil téměř osud světa. Až tak jsou mnohdy (i díky impozantnímu soundtracku a mocnému střihu) vygradované a napěchované. Postupně formují Jobse jako sebestředného a místy až maniakálního bosse, inovátora, marketingového experta a superkomplikovaného člověka.

Daný přístup je však naprosto správný, jelikož umožňuje efektivnější práci s Jobsem jako postavou, na kterou je filmové vyprávění neustále soustředěné. Sorkin Jobse ani na moment neopouští a mnohem více ho zajímá člověk schovaný za krunýřem černého roláku a sebevědomých povídaček pro davy, než udělátka postavená na prezentačním piedestalu. Zároveň do svých fiktivních větiček dokáže vměstnat i řadu produktů a klíčových situací z minulosti, čímž bezchybně naplní koncept životopisu a zároveň nesleví z kvality filmového vyprávění.

A tak to má být. Sorkinův scénář přistupuje k životopisnému žánru inovativním způsobem, jemuž se daří vměstnat charakteristické rysy ústřední postavy do několika neustále se opakujících a přísně sevřených situací. Aniž by ale postrádaly důležitý vývoj a v závěru i nutný emocionální dopad.

Rozdělení na tři segmenty z let 1984, 1988 a 1998 navíc ukazují Jobse jako velmi odlišného člověka, který si s sebou nese snílkovství, honbu za technologickým pokrokem a touhu po absolutním perfekcionismu. Jako člověka ho ovšem Sorkin postupně zcivilňuje a staví do roviny protagonisty, jenž si uvědomuje své charakterové vady, ale nedokáže se jim vyhýbat a mít je stoprocentně pod kontrolou. Což z Jobse činí osobu, s níž se i přes nepochybně rozdílnou mentalitu, hodnoty a přístup k životu lze plnohodnotně ztotožnit.

Svůj podíl na tom má určitě i jindy formálně exhibující, tentokrát ale velmi umírněný Danny Boyle, jenž veškerou svou kreativitu soustředí pouze na umocnění Sorkinových dialogových fines vhodně zvoleným záběrováním, zrychlováním střihu při kulometných dialogových výměnách a mnohdy i vizuálními hrátkami jako při rozhovoru s Joannou Hoffman těsně před prezentací v osmaosmdesátém (viz screenshot výše).

Vysloveně geniálním nápadem je pak využití rozdílných záznamových prostředků pro odlišení jednotlivých období (Blu-ray si s nimi poradil parádně), kdy je první část snímaná na 16mm film, druhá na klasickou pětatřicítku a třetí na digitál (Arri Alexa XT a Red Epic Dragon). Jednotlivé části získávají díky použití rozdílných technologií na svébytné atmosféře a autentičnosti, specifický "look" záznamu především z 16mm filmu (hrubé zrno, horší barevné přechody, nižší ostrost) navíc pomáhá s diváckou orientací mezi jednotlivými roky při flashbacích.

Velmi v tomto směru doporučuji věnovat čas bonusům, které nabízí kromě vstupního "filmu o filmu" o délce 40 minut především dvojici vyčerpávajících (česky neotitulkovaných) audiokomentářů, z nichž první patří pouze Boyleovi, druhý Sorkinovi a střihači Elliotu Grahamovi. Oba shodně nabízí takřka neomezenou studnici historek ze zákulisí vzniku filmu a technických a vypravěčských tipů, díky nimž jsou oba komentáře bez diskuze povinností pro každého, kdo to s filmem myslí alespoň trochu vážně.

Což ostatně platí i pro samotný film, jenž v éře šablonovitých blockbusterů a učebnicových oscarovek září jako vysílač nad potemnělým Žižkovem.