- Petr Semecký
Spectre potěší hlavně skalní bondofily, ostatní by mohl zaskočit nudou
"Daniel Craig se vrací jako nejoblíbenější Bond v celé historii 007." Ať se na mě dámy a pánové v MGM, potažmo Bontonfilmu nezlobí, ale podobnou hlášku může na přebal pravděpodobně nejnenáviděnější bondovky současnosti napsat jen úplný PR blázen. I když mě osobně to netrápí, patřím totiž k malému procentu diváků, kterým se Spectre alias "ten poslední, nudnej Bond" líbí. Moc.
Jsem ovšem přesvědčený, že s tím má hodně společného fakt, že mám staré bondovky nakoukané i pozpátku, četl jsem i poměrně tučnou porci knižní předlohy a nemám tudíž problém s režijním záměrem Sama Mendese pokusit se o syntézu realistického špionážního filmu, psychologického dramatu a throwbacku k brakovým základům série, které onen realismus velmi často podrývají a vyžadují od diváků určitou orientaci v žánru.
Pokud začneme u posledního Bonda analyzovat momenty typu "To jako Blofeld vyvěšoval na základně MI6 fotky Bondových milenek a bývalých záporáků tři hodiny před tím, než ho dovnitř nalákal?", pouze dokazujeme, že nechápeme Bonda jako součást jistých žánrů a subžánrů, které k němu neodmyslitelně patří.
Ač jsme si na to od Casina Royale odvykli, bondovky jsou "corny" a "cheesy". Jen se tak v posledních letech přestaly tvářit. Již Skyfall se však k brakovému Flemingovu odkazu nebál přihlásit, když naplno odhalil zdeformovaného antagonistu, jehož hlavní motivací byla silně béčková nenávist vůči "maMce". Popřípadě se ve finále pustil silně proti blockbusterovému trendu, když pompézní akci nahradila komorní westernová naháněčka. Ta, která podle mnohých vykrádá Columbusovo Sám doma. Což je samozřejmě nesmysl.
Spectre přidává pod kotel další a další polínka, která většinové publikum matou a vyhazují z pohodlnosti vlastních očekávání.
Najednou se na scéně objevuje záporákův nohsled, jenž po vzoru nezastavitelných vrahounů jako Jaws nemá tendenci Bonda ihned zlikvidovat, ale naopak s ním hraje hru kočky s myší... při honičce v úzkých uličkách Říma. Auta do sebe nebourají, jen okolo sebe, případně za sebou ladně krouží. Mendes do mixu přihazuje i humor s důchodcem ve staré kocábce či nefungující techniku. A obyčejný divák se začíná nudit, protože v jeho očích o nic zdánlivě nejde, neboť požadovaná exploze nepřichází a ani plechy patřičně neskřípou. Bude přitom "ještě hůř".
Mendes si totiž po polovině dovolí i půlhodinovou odbočku, v níž se s výjimkou jediné akční scény ve vlaku pouze mluví a rozebírá Bondova lidská prázdnota a neschopnost utéct od toho jediného, co má v jeho životě smysl. A jako bonus přihodí nejklasičtější bondovskou proprietu - přehrávajícího, čistě teatrálního záporáka, který má tajnou základnu uprostřed pouště. Nechybí v tu chvíli ani pinglové ve smokinzích, předražené šampaňské a metaforické dialogy o nezastavitelných meteoritech.
Není divu, že z toho má Pepa z Jožnova Hradce hlavu v pejru. Ostatně není v tom sám. Spolu s ním se nudí i spousta dalších, kteří očekávali akční nálož jako za Brosnanových časů. Jenže tyhle časy jsou již dávno pryč. Mendes sérii posouvá kupředu hutnou psychologizací a tématy z ranku obstarožnosti lidských agentů v první linii. Zároveň ji hezky zacykluje v rámci celého bondovského světa, na kterém je nejlepší schopnost scenáristů a tvůrců každý film, potažmo každého představitele 007 odlišit a redefinovat.
V rámci přímého boje s konkurenční Mission: Impossible bych zřejmě uznal, že McQuarrieho pátý film Bonda filmově převyšuje v celkové soudržnosti, kdy má film až neskutečný tah na branku a jednotlivé prvky do sebe zapadají méně vynuceně. Jenže Ethan Hunt má výhodu, že se nesnaží vyrovnávat se svou padesátiletou kariérou na plátně a zároveň se především v posledních dílech nebere příliš vážně. Hrátky a inspirace s žánry jsou tak pro publikum přijatelnější, neboť nepůsobí v kontextu daného filmu vytrženě. Spectre je oproti tomu filmem rozháranějším, snažícím se vše spojit se vším a zároveň nemít prvoplánově dravé tempo. Více se dumá, pomalu pátrá a graduje jen při zručně zrealizované akci podpořené monumentálním orchestrem Thomase Newmana.
Takže jasně, chápu, že Spectre mnoho lidí nesnáší, protože jim málo připomíná toho Bonda, kterého mají rádi. Potíž je však v tom, že jako diváci musíme přistoupit na fakt, že každý Bond je jiný a ten, na němž jsme vyrostli, se pravděpodobně nikdy nevrátí. Je zakonzervovaný v čase a dnes by působil jako archiválie. Ostatně i o tom přece Spectre je. Že dnes již nestačí jen špión, který střílí lidi a ve volném čase klátí modelky. Měli bychom chtít víc. Nikoli doufat, že nám tvůrci opakovaně naservírují naše oblíbené filmy s 007 jen s trochu hezčím vizuálem a vymazlenějšími triky. To by byla teprve nuda.
Zhruba taková, jakou servíruje MGM v bonusové sekci toužebně očekávaného Blu-raye. Poprvé po několika letech za vydáním nestojí Sony a studio s vyřvávajícím lvem zdá se nehodlá na bonusovou výbavu disků sázet ani u svých vlajkových titulů. Zapomeňte tudíž na dvouhodinové filmy o filmu, anebo hutné komentáře režiséra a producentů, které zdobily někdejší placku Skyfall. MGM jde do akce s deseti minutami video blogů, trailery a dvacetiminutovkou o úvodní scéně na jeden záběr.
Zívačka, kterou díky bohu nakopávají referenční kvality samotného disku. Ten kromě potemnělého, zemitého, ale vždy jasně definovaného obrazu Hoyte van Hoytemy exceluje především po stránce zvukového mixu.
MGM sice nedoručilo Dolby Atmos nebo DTS:X, ale "jen" DTS-HD MA 7.1. Jenže jakmile se vám za hlavou poprvé ozvou rotory helikoptéry v úvodní sekvenci, popřípadě se kolem vás rozezvučí cválající vagóny prudce rozjetého vlaku, na absenci object based audia zapomenete.
Zvukový track má totiž Bond naprosto fantastický a představuje vrchol možné imerzivity disků určených pro domácí zábavu. Při akci si připadáte jako byste se s Bondem po ulicích proháněli také. Při intimních momentech, jako byste hrdinovi dýchali na zátylek a měli možnost Monice Bellucci rozepínat korzet. A to je parádní výsledek, kvůli němuž stojí zato si placku se Spectre pořídit do filmotéky.
