American Ultra se prezentuje jako "vyhulená akční komedie", tou ale není
U některých filmů se člověk už po pár minutách drbe na hlavě a přemýšlí, jak je vůbec možné, že na ně tvůrci dostali peníze. Ostatně natočit film není krátkodobý proces a za těch několik měsíců, během nichž vzniká, se kolem mihne dost lidí na to, aby někdo sebral odvahu a poukázal na drobné nedostatky. Třeba že příběh je o ničem. Že nemá co říct. Nebo že jsou jeho postavy prázdné, jako by je psal scenárista odkojený na Strážcích vesmíru. American Ultra se takoví lidé z jakéhosi záhadného důvodu vyhýbali. Z pera scenáristy Maxe Landise, mezi jehož nejsilnější zářezy se řadí komiksem a sci-fi řízlá Kronika, a jenž napsal na příští rok chystaný remake - držte se - Power Rangers, proto vzešel pokus o nekompromisní akčňák, který přesně tím zůstal: pokusem.
Ať už se Landis snažil o cokoli, rozhodně nenapsal - jak se nás snaží přesvědčit přebal Blučka - "vyhulenou akční komedii". Komedie bývají vtipné. Ty opravdu "vyhulené" obzvlášť. Ale za takovým slovním spojením se skrývají spíš apatowovky z poslední dekády, tedy filmy jako Vykolejená, Zbouchnutá, 40 let panic, Komici, Ženy sobě, Rok jedna, Pineapple Express, Superbad ... prostě komedie, kterým věříte, že si jejich hrdinové sem tam zapálí. Stejně jako jejich tvůrci. V případě American Ultra se marketing za každou cenu snaží nalákat mladší diváky na fakt, že hlavní hrdina je zhulený blbec. Jako by producenti onu dekádu zaspali. Na hulení ani humoru však American Ultra nestojí. A tak zbývá akce.
Režisér Nima Nourizadech k American Ultra přistoupil jako k filmu, na kterém by mohl předvést, že má na první ligu. Povedl se mu pravý opak. Ano, jeho debut Project X byl ohromný hit, Nourizadech ale s American Ultra narazil na tvrdou realitu. Zatímco jeho první hollywoodský zářez byl točený "found footage" stylem, kde se může efektivně skrýt absence režijního stylu, v hraném celovečeráku už to samozřejmě není tak snadné. Nourizadech se náhle ukazuje jako rutinér. K projektu přistoupil s pár dobrými nápady nikoli na komplexní akční scény, pouze na jejich útržky. A i to málo, se kterým přišel, trpí fádní exekucí. American Ultra je tedy akční film bez nápadu, bez drajvu, dokonce ani nepůsobí dojmem, že by si ho tvůrci nebo alespoň herci užívali.
Ostatně nemají co. Práce s postavami - nemluvím o vývoji, jde mi čistě o to, aby hrdinové fungovali jako skuteční lidé - je až na jednu scénu téměř nulová. Kristen Stewart tak i několik let po Twilightu musí opět dokazovat, že obstojně unese sebefádnější ženský charakter. Za to si zaslouží chválu. V American Ultra totiž nemá krom pár slz co ukázat. Těžko to však zazlívat jí. Z bídně napsané role nevyždímá nic kloudného sebelepší herec.
Což potvrzuje Jesse Eisenberg. Těžko říct, zda se jedná o umělecký záměr, nicméně jeho roztěkaný hlavní hrdina působí nesympaticky. Z části je to dáno Eisenbergovou neschopností hrát cokoli jiného než variaci Marka Zuckerberga z Fincherovy Sociální sítě, v tomto případě model č.93: Zhulenou alternativu; z části záměrnou hloupostí postavy. Nedokážu si představit diváka, který by takhle doslova vygumovanému hrdinovi fandil. A troufnu si říct, že Eisenberg je castingovým přehmatem. Na myšlenkami pomalého a líného budižkničemu se vůbec nehodí.
Příběh o aktivovaném tajném agentovi, který ani neví, že tajný agent/superzbraň je, tedy působí spíš jako námět na desetiminutový krvavý kraťas. Obdivuhodně prázdná zápletka si možná i proto snaží užít alespoň nemístně brutální násilí. Jako by American Ultra chtělo za každou cenu šokovat. Ale vzhledem k oné mizerné režijní exekuci se mu nedaří ani to.
Jestli si tedy člověk z American Ultra něco odnese, je to velmi drobný úsměv, který mu vykouzlí herci ve vedlejších rolích. Alespoň Walton Goggins (na obrázku níže vlevo) a Topher Grace (vpravo) pochopili, že se tu mohou utrhnout ze řetězu a jejich maniakální přehrávání filmu dodává trochu šťávy. To snímek z vod podprůměru nedostane.
Blučko je stejně fádní jako film. Jednovrstvá placka přináší přesně nula doprovodných materiálů a přepis, jehož kvality se sem tam vyhoupnou k průměru solidní ostrostí a drobnokresbou v detailních záběrech obličejů. Jinak ale barevný přenos nebo práce s černou nejsou nic, z čeho by si člověk sedal na zadek. Disku navíc kazí reputaci občasný macroblocking. Neobjevuje se ve velkém množství a člověk ho musí vyloženě hledat, ale jeho přítomnost dokazuje, že přepisu na Blu-ray se někdo věnoval asi tak stejně jako dramaturgii samotného American Ultra. Tedy vůbec. Některé filmy a jejich edice holt vznikají s láskou, jiné ne.
